RODÁCI
|
Karel Havlíček Borovský
(
31.10. 1821- 29.7. 1856)
Karel Havlíček Borovský byl jedním z našich
nejvýznamnějších novinářů,
básníků, satiriků a kritiků minulého století. Narodil se 31. října
1821 v Borové jako druhorozený syn místního kupce Matěje Havlíčka
a jeho ženy Josefy. Snad více než výchova v rodině na malého
Karla zapůsobil tehdejší farář borovské fary Jan Brůžek. Karel
si k přísnému a vzdělanému muži brzy vybudoval silný vztah
a farář, který ve vzdorovitém a
neposlušném chlapci poznal výjimečné vlohy a nevšední povahu, se
stal určující autoritou Havlíčkova dětství. V pěti letech
Karel začal navštěvovat zdejší školu a jeho učitelem byl pan
Antonín Línek.
|
Poté Havlíček přešel na
hlavní školu do Jihlavy, kam ho otec poslal, aby se naučil německy,
a na hlavní školu do Německého Brodu a později i na tamější gymnázium,
které v roce 1838 ukončil s výborným prospěchem.
Ve svých
studiích Havlíček pokračoval na filosofii v Praze, kde se blíže
seznámil se slovanstvím, a na podzim roku 1840 vstoupil do kněžského
semináře. Tam se mu ale nelíbilo a v září 1841 byl ze semináře
pro nedostatečnou znalost hebrejštiny
a urážlivého vztahu k teologii
vyloučen. Poté se věnoval jako přesvědčený panslavista studiu
slovanské literatury a historie.
V letech 1843-44 působil
Havlíček na místě vychovatele v jedné z moskevských
rodin. Ruský pobyt mu však přinesl nejedno zklamání a uvědomění
si nereálnosti myšlenky slovanské vzájemnosti pod záštitou Ruska.
Pobyt byl pro Havlíčka velice významný z hlediska rozvoje jeho
literární tvorby. Čerpá z něj ve svých Obrazech z Rus a
již v Moskvě
se začal věnovat psaní epigramů, literární formy, ve které dosáhl
mistrovství.
Po
návratu z Ruska
Havlíček žil v Německém Brodě, poté se přestěhoval do
Prahy, kde senzaci způsobila jeho kritika Tylova Posledního Čecha. 1.
ledna 1846 získal místo redaktora Pražských novin, náklad novin se
zvýšil, vzrostla kvalita zpravodajství
a úroveň České včely. Pod
vlivem událostí se Havlíček stále více věnoval politické
publicistice. 5. dubna 1848 začaly pod jeho vedením vycházet Národní
noviny. Vedle žurnalistiky se podílel na přípravách slovanského
sjezdu v Praze a v létě byl zvolen poslancem říšského sněmu.
V únoru následujícího roku
začal v Národních novinách vydávat beletristickou přílohu Šotek,
s jehož vycházením se noviny postupně radikalizovaly. Již v listopadu
mu bylo nabídnuto jejich odkoupení, které odmítl, a proto byly jeho
noviny v lednu 1850 zakázány.
Odešel
do Kutné Hory, kde za pomoci pana Fr. Procházky, začal vydávat časopis
Slovan. V něm vyšly Havlíčkovy nejradikálnější a nejkritičtější
články. Po dvou soudních procesech ale jeho vydávání zastavil a na
podzim roku 1851 se vrací do Německého Brodu.
V noci z 15. na 16. prosince 1851 byl pak Havlíček zatčen a
deportován do tyrolského Brixenu. Na jaře roku 1852 za ním přijela
jeho žena
Julie s dcerkou Zdeňkou. Havlíček
po celou dobu pobytu velmi silně psychicky strádal a po odjezdu manželky
strávil v Brixenu ještě více než rok. Napsal zde svá nejznámější
díla- Křest sv. Vladimíra a Krále Lávru.
Na jaře roku 1855 byl Havlíčkovi zkrácen
pobyt v Brixenu a on se mohl vrátiti do vlasti. Těsně před jeho
příjezdem však zemřela Julie, která podlehla tuberkulóze.
Poté zažádal o povolení k pobytu
v Praze, aby mohl navštívit manželčin hrob a také svoji dceru.
Do Prahy Havlíček odjel znovu na jaře 1856, aby se podrobil lékařské
prohlídce. Na doporučení lékařů se poté léčil v lázních
v Chuchli a v lázních Šternberk, odkud byl v červenci
převezen do Prahy a zde 29. července 1856 zemřel na tuberkulózu.Pohřeb
se konal 1.
srpna 1856 a Karel
Havlíček Borovský byl pochován na Olšanském hřbitově.
|
Václav
Zelený
( 27.8.
1825 – 5.4. 1875)
Václav
Zelený se narodil 27. srpna 1825 v jedné z borovských rolnických
rodin. Stejně jako o něco málo starší Havlíček navštěvoval malý Václav
nejprve školu v Borové, kde stále působil pan učitel Línek, potom odešel
na hlavní školu do Jihlavy a svá středoškolská
studia ukončil maturitou na německobrodském gymnáziu v roce 1843.
Na podzim roku 1843 začal Zelený
studovat filozofii v Praze, kde se zaměřil především na svou zálibu dějepis
a na filozofii. Po ukončení filozofie se krátce věnoval studiu historicko-právnických
věd, které však záhy opustil, aby se plně mohl věnovat dějepisu. Stal se
profesorem dějepisu a zeměpisu na gymnáziu v Jindřichově Hradci, od
listopadu roku 1851 vyučoval na akademickém gymnáziu na Starém Městě.
V této
době také Zelený navázal těsnější spojení
s literárními kruhy. Podílel se na
vydávání časopisu Obzor, psal četné
recenze, úvahy, kritické studie, přispíval do Obecních listů, almanachu Máj.
V září roku 1856 se Zelený vydal na zdravotní cestu. Cestoval
po Itálii, Francii a Německu.
V roce
1861 byl Zelený zvolen do českého sněmu, byl také dosazen na pražskou
radnici, kde se začali věnovat do té doby opomíjenému školství. V dalších
letech potom hodně energie věnoval úsilí zřídit české školy. Stal se ředitelem
nového českého gymnázia na Malé Straně.
O prázdninách roku 1872 podnikl Zelený cestu do Ruska, kde sbíral materiál
k životopisu Karla Havlíčka. Velmi cenné
jsou i další Zeleného literárně
historické práce. V almanachu Máj uveřejnil např. životopisy K. J.
Erbena, F. Palackého, věnoval se osobnosti J. Kollára a na zakázku sepsal
dvoudílnou bibliografii Josefa Jungmana.
V listopadu
1873 se opět ozvala Zeleného plicní choroba, znovu odjel na léčební pobyt,
ale ten nepřinesl zlepšení zdravotního stavu. Václav Zelený zemřel
5.4.1875 ve věku necelých padesáti let.
Filip Dobrovolný
(
9.4. 1880 – 16.9. 1930)
Filip Dobrovolný byl jedním z představitelů
dělnického hnutí. Narodil se v Borové v roce 1880
v chudé
tkalcovské rodině. Na přelomu století se začal věnovat publicistické činnosti.
Psal články do dělnického tisku, od roku 1909 působil jako profesionální
novinář.
Řídil
sociálně demokratický týdeník Zář, za války vydával týdeník Týdenní
kronika válečná. Po válce se stal jedním ze zakládajících členů
Komunistické strany Československa a v letech 1921-1929 byl vedoucím
redaktorem Rudého práva. V roce 1929 byl zvolen senátorem Národního
shromáždění za královéhradecký kraj. Filip Dobrovolný zemřel 16. září
1930.
Viktor Dobrovolný
(2.3.
1909 – 13.12. 1987)
Viktor
Dobrovolný se narodil v Borové 2. března 1909 jako syn Filipa Dobrovolného.
Rodina se ale záhy přestěhovala do Prahy, kde Viktor v letech 1927- 34
studoval na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Josefa Drahoňovského.
Na
Dobrovolného tvorbu měla značný vliv umění meziválečné avantgardy. Jeho
předválečná díla jsou inspirována kubismem, elementarismem přírodních
útvarů a některými aspekty surrealismu. V letech 1941- 45 byl Dobrovolný
vězněn v koncentračních táborech Mathausen a Dachau.
Po návratu, po marném pokusu stát se pedagogem VŠUMPRUM, se v roce 1950
stal členem Svazu československých výtvarných umělců
a věnoval se převážně umělecké tvorbě.
Vedle pomníků a rozměrných soch vytvořil množství reliéfů, obrazy,
kresby a plastiky, které odléval z bronzu, cínu, tesal ze dřeva i
kamene, uskutečňoval v sádře nebo pálené hlíně. V roce 1984
byl jmenován zasloužilým umělcem.
Viktor
Dobrovolný zemřel 13. prosince 1987 v Praze. V roce 1994 darovala umělcova
manželka Havlíčkově Borové početný
soubor soch, reliéfů a kreseb, které jsou vystaveny v trvalé expozici.
Josef
Stránský
(10.12.
1914 – 21.6. 1944)
Štábní kapitán letectva Josef Stránský se narodil v Borové
10. prosince 1914 jako syn zdejšího rolníka a hostinského Josefa Stránského.
V rodné obci vychodil obecnou a měšťanskou školu a později studoval
na státní vyšší škole strojnické v Pardubicích.
V roce
1935 nastoupil vojenskou službu, absolvoval důstojnickou školu a v září
roku 1936 se dobrovolně přihlásil do letecké akademie. Za mobilizace působil
jako pozorovatel u 82. těžké bombardovací letky v Křižanově.
Po
okupaci v červnu roku 1939 odešel z vlasti
společně s částí
brněnského leteckého pluku 5 do Polska.
Již v červenci ale odešel do Francie, kde byl nejprve poslán do leteckých
učilišť v Pau
a Toulouse, aby se přeškolil na francouzské letouny. Od května 1940 byl
pilotem francouzské polní letky a
za četné bojové operace byl vyznamenán
francouzským válečným křížem.
Po porážce Francie odešel Stránský do Velké Británie, kde působil v rámci
britského královského letectva RAF u čs. 311 bombardovací peruti. Za útok
na německou ponorku, který uskutečnil 27. 8. 1942, byl vyznamenán nejvyšším
britským leteckým řádem – Distinguished
Flying Cross
( Britský letecký záslužný kříž DFC).
Od března 1944 působil Stránský jako velitel letky u 21. perutě RAF, která
prováděla taktické nálety na přípravu a oporu spojenecké invaze ve
Francii. Dne 21. 7. 1944 se při útoku na pozemní cíl nedaleko Paříže Stránského
letoun roztříštil o zem, pravděpodobně následkem výbuchu vlastních pum při
nízkém náletu. Josef Stránský
je pohřben na britském vojenském hřbitově v St.
Valery en Caux.
(Zpracovala Jana
Veselá)