RODÁCI

Karel Havlíček Borovský

( 31.10. 1821- 29.7. 1856)

Karel Havlíček Borovský byl jedním z našich nejvýznamnějších  novinářů, básníků, satiriků a kritiků minulého století. Narodil se 31. října 1821 v Borové jako druhorozený syn místního kupce Matěje Havlíčka a jeho ženy Josefy. Snad více než výchova v rodině na malého Karla zapůsobil tehdejší farář borovské fary Jan Brůžek. Karel si k přísnému a vzdělanému muži brzy vybudoval silný vztah  a farář, který ve vzdorovitém a neposlušném chlapci poznal výjimečné vlohy a nevšední povahu, se stal určující autoritou Havlíčkova dětství. V pěti letech Karel začal navštěvovat zdejší školu a jeho učitelem byl pan Antonín Línek.

Poté Havlíček přešel na hlavní školu do Jihlavy, kam ho otec poslal, aby se naučil německy, a na hlavní školu do Německého Brodu a později i na tamější gymnázium, které v roce 1838 ukončil s výborným prospěchem. Ve svých studiích Havlíček pokračoval na filosofii v Praze, kde se blíže seznámil se slovanstvím, a na podzim roku 1840 vstoupil do kněžského semináře. Tam se mu ale nelíbilo a v září 1841 byl ze semináře pro nedostatečnou znalost hebrejštiny  a urážlivého vztahu k teologii vyloučen. Poté se věnoval jako přesvědčený panslavista studiu slovanské literatury a historie.

V letech 1843-44 působil Havlíček na místě vychovatele v jedné z moskevských rodin. Ruský pobyt mu však přinesl nejedno zklamání a uvědomění si nereálnosti myšlenky slovanské vzájemnosti pod záštitou Ruska. Pobyt byl pro Havlíčka velice významný z hlediska rozvoje jeho literární tvorby. Čerpá z něj ve svých Obrazech z Rus a již v Moskvě se začal věnovat psaní epigramů, literární formy, ve které dosáhl mistrovství.

Po návratu  z Ruska Havlíček žil v Německém Brodě, poté se přestěhoval do Prahy, kde senzaci způsobila jeho kritika Tylova Posledního Čecha. 1. ledna 1846 získal místo redaktora Pražských novin, náklad novin se zvýšil, vzrostla kvalita zpravodajství  a úroveň České včely. Pod vlivem událostí se Havlíček stále více věnoval politické publicistice. 5. dubna 1848 začaly pod jeho vedením vycházet Národní noviny. Vedle žurnalistiky se podílel na přípravách slovanského sjezdu v Praze a v létě byl zvolen poslancem říšského sněmu. V únoru následujícího roku začal v Národních novinách vydávat beletristickou přílohu Šotek, s jehož vycházením se noviny postupně radikalizovaly. Již v listopadu mu bylo nabídnuto jejich odkoupení, které odmítl, a proto byly jeho noviny v lednu 1850 zakázány.

Odešel do Kutné Hory, kde za pomoci pana Fr. Procházky, začal vydávat časopis Slovan. V něm vyšly Havlíčkovy nejradikálnější a nejkritičtější články. Po dvou soudních procesech ale jeho vydávání zastavil a na podzim roku 1851 se vrací do Německého Brodu. V noci z 15. na 16. prosince 1851 byl pak Havlíček zatčen a deportován do tyrolského Brixenu. Na jaře roku 1852 za ním přijela jeho žena  Julie s dcerkou Zdeňkou. Havlíček po celou dobu pobytu velmi silně psychicky strádal a po odjezdu manželky strávil v Brixenu ještě více než rok. Napsal zde svá nejznámější díla- Křest sv. Vladimíra a Krále Lávru. Na jaře roku 1855 byl Havlíčkovi zkrácen pobyt v Brixenu a on se mohl vrátiti do vlasti. Těsně před jeho příjezdem však zemřela Julie, která podlehla tuberkulóze.  Poté zažádal o povolení k pobytu v Praze, aby mohl navštívit manželčin hrob a také svoji dceru. Do Prahy Havlíček odjel znovu na jaře 1856, aby se podrobil lékařské prohlídce. Na doporučení lékařů se poté léčil v lázních v Chuchli a v lázních Šternberk, odkud byl v červenci převezen do Prahy a zde 29. července 1856 zemřel na tuberkulózu.Pohřeb se konal   1. srpna 1856 a  Karel Havlíček Borovský byl pochován na Olšanském hřbitově.

 

Václav  Zelený ( 27.8. 1825 – 5.4. 1875)

Václav Zelený se narodil 27. srpna 1825 v jedné z borovských rolnických rodin. Stejně jako o něco málo starší Havlíček navštěvoval malý Václav nejprve školu v Borové, kde stále působil pan učitel Línek, potom odešel na hlavní školu do Jihlavy a svá středoškolská studia ukončil maturitou na německobrodském gymnáziu v roce 1843.

Na podzim roku 1843 začal Zelený studovat filozofii v Praze, kde se zaměřil především na svou zálibu dějepis a na filozofii. Po ukončení filozofie se krátce věnoval studiu historicko-právnických věd, které však záhy opustil, aby se plně mohl věnovat dějepisu. Stal se profesorem dějepisu a zeměpisu na gymnáziu v Jindřichově Hradci, od listopadu roku 1851 vyučoval na akademickém gymnáziu na Starém Městě.

V této době také Zelený navázal těsnější spojení  s literárními kruhy. Podílel se na vydávání časopisu Obzor, psal  četné recenze, úvahy, kritické studie, přispíval do Obecních listů, almanachu Máj. V září roku 1856 se Zelený vydal na zdravotní cestu. Cestoval  po Itálii, Francii a Německu.

V roce 1861 byl Zelený zvolen do českého sněmu, byl také dosazen na pražskou radnici, kde se začali věnovat do té doby opomíjenému školství. V dalších letech potom hodně energie věnoval úsilí zřídit české školy. Stal se ředitelem nového českého gymnázia na Malé Straně. O prázdninách roku 1872 podnikl Zelený cestu do Ruska, kde sbíral materiál k životopisu Karla Havlíčka. Velmi cenné  jsou i další Zeleného literárně historické práce. V almanachu Máj uveřejnil např. životopisy K. J. Erbena, F. Palackého, věnoval se osobnosti J. Kollára a na zakázku sepsal dvoudílnou bibliografii Josefa Jungmana. V listopadu 1873 se opět ozvala Zeleného plicní choroba, znovu odjel na léčební pobyt, ale ten nepřinesl zlepšení zdravotního stavu. Václav Zelený zemřel 5.4.1875 ve věku necelých padesáti let.    

Filip Dobrovolný ( 9.4. 1880 – 16.9. 1930)

Filip Dobrovolný byl jedním z představitelů dělnického hnutí. Narodil se v Borové v roce 1880  v chudé tkalcovské rodině. Na přelomu století se začal věnovat publicistické činnosti. Psal články do dělnického tisku, od roku 1909 působil jako profesionální novinář.

 Řídil sociálně demokratický týdeník Zář, za války vydával týdeník Týdenní kronika válečná. Po válce se stal jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa a v letech 1921-1929 byl vedoucím redaktorem Rudého práva. V roce 1929 byl zvolen senátorem Národního shromáždění za královéhradecký kraj. Filip Dobrovolný zemřel 16. září 1930.

Viktor Dobrovolný (2.3. 1909 – 13.12. 1987)

Viktor Dobrovolný se narodil v Borové 2. března 1909 jako syn Filipa Dobrovolného. Rodina se ale záhy přestěhovala do Prahy, kde Viktor v letech 1927- 34 studoval na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Josefa Drahoňovského. Na Dobrovolného tvorbu měla značný vliv umění meziválečné avantgardy. Jeho předválečná díla jsou inspirována kubismem, elementarismem přírodních útvarů a některými aspekty surrealismu. V letech 1941- 45 byl Dobrovolný vězněn v koncentračních táborech Mathausen a Dachau. Po návratu, po marném pokusu stát se pedagogem VŠUMPRUM, se v roce 1950 stal členem Svazu československých výtvarných umělců  a věnoval se převážně umělecké tvorbě. Vedle pomníků a rozměrných soch vytvořil množství reliéfů, obrazy, kresby a plastiky, které odléval z bronzu, cínu, tesal ze dřeva i kamene, uskutečňoval v sádře nebo pálené hlíně. V roce 1984 byl jmenován zasloužilým umělcem.  Viktor Dobrovolný zemřel 13. prosince 1987 v Praze. V roce 1994 darovala umělcova manželka Havlíčkově Borové  početný soubor soch, reliéfů a kreseb, které jsou vystaveny v trvalé expozici.        

Josef  Stránský  (10.12. 1914 – 21.6. 1944)

Štábní kapitán letectva Josef Stránský se narodil v Borové 10. prosince 1914 jako syn zdejšího rolníka a hostinského Josefa Stránského. V rodné obci vychodil obecnou a měšťanskou školu a později studoval na státní vyšší škole strojnické v Pardubicích. V roce 1935 nastoupil vojenskou službu, absolvoval důstojnickou školu a v září roku 1936 se dobrovolně přihlásil do letecké akademie. Za mobilizace působil jako pozorovatel u 82. těžké bombardovací letky v Křižanově. Po okupaci v červnu roku 1939 odešel z vlasti  společně s částí  brněnského leteckého pluku 5 do Polska. Již v červenci ale odešel do Francie, kde byl nejprve poslán do leteckých učilišť v Pau a Toulouse, aby se přeškolil na francouzské letouny. Od května 1940 byl pilotem francouzské polní letky a  za četné bojové operace byl vyznamenán francouzským válečným křížem. Po porážce Francie odešel Stránský do Velké Británie, kde působil v rámci britského královského letectva RAF u čs. 311 bombardovací peruti. Za útok na německou ponorku, který uskutečnil 27. 8. 1942, byl vyznamenán nejvyšším britským leteckým řádem – Distinguished Flying Cross ( Britský letecký záslužný kříž DFC). Od března 1944 působil Stránský jako velitel letky u 21. perutě RAF, která prováděla taktické nálety na přípravu a oporu spojenecké invaze ve Francii. Dne 21. 7. 1944 se při útoku na pozemní cíl nedaleko Paříže Stránského letoun roztříštil o zem, pravděpodobně následkem výbuchu vlastních pum při nízkém náletu. Josef  Stránský je pohřben na britském vojenském hřbitově v St. Valery en Caux.

(Zpracovala Jana Veselá)

úvodní strana