MYANMAR 2002

(22. července – 16. srpna)

Jan Polák, Pavel Tomášek, Šárka Chýlková, Renata Moučková

Rozloha: 678,500 km2

Obyvatelstvo: 46,821,943 – 1997

Jazyky: barmština (70%), karenština (9%),

Etnické složení: Barmánci (69%), Šanové (8%), Karenové (6%)

Náboženství: théravádový buddhismus (87%), křesťané (6%), muslimové (4%)

Podnebí: tropické, monzun od poloviny června do konce října, průměrná teplota mezi 25°C a 31°C. Hodně prší především večer.

Rizika: Zdravotní rizika: cholera, hepatitida, tyfus, malárie, vzteklina. Bezpečnostní rizika: Bezpečnostní situace u thajských hranic je nepřehledná. Doporučuje se zjistit aktuální situaci. Vůbec pro cesty mimo obvyklé turistické cíle je většinoun potřeba zvláštní povolení. Důrazně se nedoporučuje cesta do Zlatého trojúhelníku, území severovýchodně od Mandalay k hranicím s Thajskem pod kontrolou producentů opia. Jiná rizika: Přísný zákaz dovozu narkotik a zbraní. Ze země zase není dovoleno vyvést artefakty archeologického významu, starožitnosti (mince, barmské bronzové a mosazné váhy, zpodobeniny Buddhy a náboženských motivů), drahé kameny (pokud nebyly koupeny ve zvláštních turistických prodejnách nebo v letištním duty-free shop). Po příletu si každý turista musí povinně vyměnit na letišti 300 dolarů. Toto nařízení neplatí pro děti do dvanácti let a organizované hromadné zájezdy s cestovními kancelářemi.

Doporučení: V zemi vládne policejní režim, cizinci jsou prakticky na každém kroku pod dohledem policejních orgánů. Jejich pohyb po zemi je z různých důvodů omezován. Rozdíl mezi oficiálním kurzem dolaru a kurzem na černém trhu je vysoký. Dolary měnťe na černo raději v obchodech a hotelích než na ulici.

Další údaje se výrazně liší nicméně CIA World Factbook udává:

HDP: 42% zemědělství, 17% průmysl, 41% služby

HDP na obyv.: 1,500 USD, 1,000 USD (1995), v jiných materiálech a od místních jsem ale slyšel dokonce o 300 USD

Geografie: střed Barmy tvoří rozsáhlé roviny a široké řeky. Hory se zvedají na východ a na sever. Na severu to jsou Himaláje s nejvyšší horou Hkakabo Razi s 5889 m n.m. Řeka Irrawaddy s délkou 2000 km rozděluje zemi na dvě půlky.

Přírodní zdroje: 75% světových zdrojů týkového dřeva (tvrdé, trvanlivé žluto-hnědé dřevo odolné vůči hmyzu a deformacím, často používáno na nábytel, stavbu budov a lodí. Hlavním přínosem pro státní pokladnu jsou ale garnáti (shrimps). Původní deštný prales tvoří 41% území. Druhotný les 31%.

Fauna: 1,000 druhů ptáků, 10,000 asijských slonů (polovina všech na světě).

Ekonomie: Barma je nejméně efektivní při výběru daní: 2% HDP. Kdo nemá prostředky odvádí daň formou práce několik dní v roce. Během 19. století zde vládli Britové a Barma byla největším producentem rýže na světě. Během 2. světové války ale dochází k devastaci (Malajsie a Indonésie jsou rychle poraženy, Thajsko kolaborovalo, v Indii se moc nebojovalo). Bojovalo se hlavně v Barmě. Po válce hned převrat, takže zde pak nebyla ani efektivní zahraniční pomoc. Roku 1987 to byla jedna z pěti nejchudších zemí na světě. Po roce 1989 ale dochází k rychlé změně po odmítnutí socialismu. Barma se stává 6. největším producentem rýže po Thajsku, USA, Pákistánu, Číně a Austrálii. Zpracování a výroba vzrostla 3x za posledních 10 let nad úroveň zemědělství. Stále více a více se privatizuje. Druhý největší světový producent opia po Afghánistánu.

Demografie: Očekávaný věk dožití je 60 let, na 10,000 obyvatel jsou 3 doktoři. Gramotnost 83%. 27% dětí dokončí základní školu.

Společnost: Pro Barmánce je typické spojení s buddhistickými texty (schopnost recitovat alespoň několik pasáží), mluvit nějakým nářečím (jazyková zvláštnost), respekt vůči starším, umírněné oblečení, volnost chování vůči opačnému pohlaví. Hlavně jsou však tiší, jemní v mravech, ale také nepřímí. Chovají se jako jinde v Asii – neprojevují emoce, sebekontrola. Jako v jiných buddhistických zemích bychom se neměli dotýkat nejvyšší části těla (hlavy). Nejspodnější částí – tj. nohama – by se na nikoho nemělo mířit. Mniši by se nikdy neměli dotýkat žen. Když mu chce žena něco podat, položí to před něj. Do chrámů se nenosí šortky, sundávají se boty a často i ponožky.

22. července - 0.den

V 18.30 odlétáme z Ruzyně a o hodinu později již přistáváme v Curychu. Pánská část výpravy se totiž do Bangkoku přepravila jinými aeroliniemi než děvčata. My měli letenky od Swiss Airlines, děvčata u Turkisch Airlines. Ve 20.30 pokračujeme z Curychu dále do Bangkoku, kde přistáváme v 7.30 dalšího dne po 11 hodinách letu. Hodinky si posouváme o 5 hodin dopředu, takže bylo 12.30. Holky již na nás čekaly.

Thajci jsou v překladu "svobodní lidé", protože na rozdíl od svých sousedů nebyli nikdy zkolonizováni. Země má rozlohu 514 tisíc km2 na kterých žije 60 milionů obyvatel. Bangkok má 6,6 mil. obyv. Etnické složení: Thajové (80%), Číňané (12%), Malajci (4%), Khmérové (3%). Náboženství: théravádový buddhismus (94%), muslimové (4%). Podnebí: tropické monzunové s dešti od května do října, průměrná teplota od 26°C v prosinci do 30°C v dubnu. Rizika: Země se nachází v tropickém pásu. Z toho mohou vyplývat medicínská rizika. Největší nebezpečí však nepředstavují zrádné, tropické choroby, ale drogy. Za jejich pašování hrozí i cizincům trest smrti. Dva Češi si v současné době odpykávají padesátiletý trest vězení za pašování heroinu. Na hranicích s Barmou a Kambodžou je situace nejistá ohledně bezpečnosti. Pokud plánujete navštívit tyto oblasti, informujte se o aktuální situaci.

Jednotlivá království na území dnešního Thajska se postupně posouvala od severu k jihu. Nejdříve to bylo Sukhothai, které vzniklo ve 13.století. Od 14.století pak Ayutthaya, která byla v 17.století zřejmě nejbohatším městem na světě. Na severu mezitím existuje království Lanna, jehož centrem je Chiang Mai.

Po definitivní porážce království Ayutthaya Barmánci v roce 1767 se zbytky thajských vojsk pod vedením generála Taksiho přesunuly na jih do Thonburi, kde sebraly znovu síly a v následujících bojích nad Barmánci zvítězily. (Thonburi je vlastně část dnešního Bangkoku, oddělená řekou Chao Praya.) Taksi vyhlásil Thonburi hlavním městem, ale jeho moc netrvala dlouho - pouhých 15 let. V roce 1782 vzniklo povstání, v jehož čele stál generál Chakri, který byl více královského původu a ten také zakládá nové hlavní město Bangkok v bývalé rybářské vesničce na druhém břehu řeky Chao Praya. Generál Chakri přijal jméno Rama I. a stal se zakladatelem dodnes vládnoucího královského rodu Ráma, zatímco Taksi dopadl neslavně - byl utlučen v hedvábném pytli. Ráma I. zakládá také nový Bangkok a královský palác.

Do roku 1939 se stát jmenoval Siam. Thajci mají rádi svého krále, kterým je momentálně Rama IX. a je to nejdéle vládnoucí panovník na světě. Zemi vládne od roku 1946.

23. července – 1.den

Ještě ten den se snažíme vyřídit víza a letenky do Myanmaru. Ceny na letišti, tak jako kurz, jsou ale vysoké, a tak se raději přesunujeme do centra města. Taxi stál 10 dolarů. Dost drahý odvoz z letiště… Na hromadnou autobusovou dopravu jsme ale neměli ani pomyšlení.

Cestou jsem viděl spoustu pick-upů. Aby ne, vždyť Thajsko je po USA jejich druhým největším výrobcem. Ubytováváme se v Guesthousu LAT na Khao San Road za 3 dolary na osobu. Na této ulici začínají snad všichni baťůžkáři svoji cestu. Je to ulice plná hostelů, dealerů autobusů, letenek, pouličních obchůdků apod. Thajsko tu na nás dýchlo opravdovou asijskou atmosférou. Spousta turistů a neuvěřitelná spousta domorodců. A všichni se snaží uživit a nabízejí nám všechno možné a nemožné. Zmatek nad zmatek. Zajímavé také je, že jsme se s kriminalitou za celou naší cestu vůbec nesetkali. Jakákoliv kriminalita včetně pouličních zlodějíčků ostatně v Thajsku prakticky neexistuje díky vysokým trestům za spáchané činy. A to platí i pro Barmu. Poprvé se tu také setkáváme s typickým thajským pozdravem: Sawasdee je typický thajský pozdrav, doprovázený spojenými dlaněmi ve výši očí a pokývnutím hlavy. Žena říká sawasdee ka, muž sawasdee krab.

Thajsko se jako jediná země jihovýchodní Asie nikdy neocitlo pod koloniální nadvládou. Ani Khmerům a Barmánů, kteří v něm občas zařinčeli svými zbraněmi, se nepovedlo vytrhnout Thajce z jejich buddhistického snění. Proto si nemohlo zvolit vhodnější jméno než to, které nyní nese - „Země svobodných“. Dnes však i tato poslední svobodná bašta jihovýchodní Asie začíná podléhat, a to co se nepovedlo minulým vetřelcům nejspíš „úspěšně“ dokončíme my, Evropané přelomu 20. a 21. století. Thajsko se pod naším náporem mění každým dnem a vcelku ochotně vstřebává západní životní styl, který přišel s ekonomickou prosperitou. Na tom by nebylo nic špatného, pokud by v jeho závěsu do životů klidných thajských duší dosti necitlivě nevpadly davy západních konzumentů toužících po exotice. Thajskou přirozeností je zachovávat tvář a pokud možno se vyhýbat nepříjemným situacím a negativním vlivům.

Na stejné ulici jsme si objednali letenky do Yangonu za 175 dolarů. Se zařízením víz jsme museli počkat dva dny kvůli právě probíhajícímu státnímu svátku. Směňujeme první dolary. Kurz byl kolem 40 bahtů za dolar. Pak vyrážíme na obhlídku okolí. Zastavuje nás jeden student a dohazuje nám projížďku tuk-tukem, což je takový tříkolový taxík, poháněný hlučným a rozhodně neekologickým motorem. Tyto tuk-tuky nahradily člověkem tažené rikši v průběhu 20. století. Dnes se podle královského výnosu nesmí používat a už se ani nevyrábí, ale to je asi tak všechno co se s tím dá dělat. Živí se tím ti nejchudší a ti nemají jinak moc šancí si vydělat. Postupem doby ale budou určitě nahrazeny japonskými taxíky. Bereme ho na sochu velkého Buddhy, pár dalších pagod a Pavel si nechává šít oblek za 200 dolarů spolu s košilí a kravatou. Vybral si kašmír, tedy střední cenovou úroveň.

Poznali jsme, že Bangkok je plný všelijakých chrámů. Bangkoku se proto taky říká "město chrámů". Slovo chrám ale není přesným označením pro thajský wat, mělo by se spíše překládat jako klášter. Každý wat totiž tvoří kromě ubudu (svatyně) také vihárat (modlitebna) a ubytovny mnichů. Popel zemřelých významných mnichů se uládá do stúp - vysokých staveb, které mohou mít tvar zvonu (chedi), rozevřeného deštníku (mondop) nebo kukuřice (prang).

24. července – 2.den

V noci bylo hrozné vedro a hluk z ulice, jež žije 24 hodin denně. Holky vůbec nespaly. Ráno platíme letenky do Myanmaru a v 7-Eleven si kupujeme snídani. Jdeme pěšky do Grand palace a Wat Phra Kaew (5 USD).

Královský palác v Bangkoku začal stavět Rama I. na místě zvaném Ratakosin v roce 1782. Jeho rozloha je 945 000 m2 a celý komplex více než 100 budov se sestává ze dvou částí - chrámové a pavilónové Representují 200 let královské historie. .

Po vstupu do chrámové části máme po levé ruce tři vysoké stúpy, dobře viditelné již zpoza hradeb paláce. Zlatý zvon Phra Si Ratana Chedi obsahuje Buddhovy ostatky, knihovna Phra Mondop posvátné texty Tripitaky a královský Panthenon sochy králů Ramy I. až VIII. Celý areál chrání hrozivě vyhlížející démoni yaci a mýtické bytosti kinaré, u nichž není jasné, zda se jedná o dívky nebo o chlapce.

Centrem královského paláce je nejposvátnější místo všech Thajců - Wat Phra Kaew, známý jako Chrám smaragdového Buddhy. Chrám byl postaven z teakového dřeva a nachází se v něm nevelká soška Buddhy, vyrobená z jednoho kusu zeleného nefritu nebo jaspisu. Samotná soška je široká 48,3 centimetrů a vysoká 60 až 75 centimetrů. Byla objevena v roce 1434 v Chiang Mai na severu Thajska, ale její původ je neznámý. Odtud pak putovala do Chiang Rai, Lampangu a Vientiene v Laosu. Původně byla také celá pokryta štukou.Celý chrám byl postaven kvůli této malé sošce, aby ji chránil.

Sochu smaragdového Buddhy převléká samotný král podle ročních období, která jsou v Thajsku tři - letní (přibližně od dubna do června), období dešťů (od července do října) a zimní období (od listopadu do března). Teď máme červenec, takže Buddha je oblečen do "pláštěnky proti dešti".

Dnes je ale palác králem užíván jen výjimečně. On sám teď sídlí v paláci Čitlada, 3 km na severovýchod od Velkého paláce.

Celý komplex je neuvěřitelně barevný a skvěle zachovalý. Kolem dokola je zeď, se zastřešenou kolonádou uvnitř. Na zdi je kolem dokola namalován celý příběh eposu Ramakian, thajské verze indické hinduistické Ramayany. Ramayana je posvátný epos, který líčí věčný zápas mezi dobrem a zlem. Bůh Višnu se vtělil do prince Ramy, aby pomohl lidem v boji proti zlému démonu Marovi a jeho žena se mění v princeznu Sítu. V boji jim navíc pomáhá opičák Hanuman. Chvíli vítězí zlo, chvíli dobro.

Kolem druhé si v areálu paláce kupuji kokos. Voda v něm je náramně osvěžující. Taktéž bílá dužina v kokosu, kterou musím pracně vyškrabávat, mně chutnala.

Pěšky pokračujeme k Wat Pho. To ale otevírá až v 15.30 kvůli oslavám, a tak bereme tuk-tuka na Golden Mountain. Výhled je pěkný ale po Bangkoku toho není moc k vidění. Také si všímám jedné zajímavosti - špičky na Buddhově hlavě. Ta představuje plamen svíčky, což znamená, že je osvícený. Je to vlastně totéž jako svatozář u našich svatých.

Pokračujeme k Vinamnek teak mension, ale cestou zastavujeme opět ve dvou prodejnách drahých kamenů a textilií. Tuk-tukář nás potom vykládá asi 2 km před teak housem a my pokračujeme pěšky. Vinamnek vcelku pěkný, ale vidět to už rozhodně nemusím. Je to tříposchoďový zámeček s 81 místnostmi, celý postaven z týkového dřeva. Je to prý největší týková stavba na světě. Týkové dřevo bývávalo jedním z největších přírodních zdrojů v Thajsku. Dřevo je tvrdé a pokud se natře olejem, vydrží prý i 1000 let. Na počátku 20. století zde prý i bydlel Rama V. Měli jsme sice anglickou průvodkyni, ale bylo nám to nanic.

Jiným tuk-tukem se vracíme zpět na Khao San Road, kde si dáváme v 16.00 opožděný oběd. Já hawaiskou rýži s ananasem a šunkou a Coca-colu za 2 USD. Je zajímavé si něco povědět o stravování Thajců. Thajci jedí všude a rádi. Ulice měst i městeček jsou přeplněné stoly a vozíky na dálku vonícími a zblízka svádějícími k ochutnání. Thajská kuchyně je díky tropickému podnebí a přítomnosti moře rozmanitá a zdravá. Dát si jídlo je však někdy skoro nemožné. Záleží na tom, jestli můžete ukázat na jídlo které chcete, nebo musíte vysvětlovat. Thajština je totiž jazyk tonální, takže s naším zvykem vyjadřovat změnou rytmu řeči citové zabarvení a ne jiný význam, jak je tomu v Thajsku, můžete občas dostat něco úplně jiného než co jste chtěli (u tonálních jazyků se se změnou tónu nebo intonace může změnit význam slova). Pokud máte rádi rýži (khao) a chilli (phrík), budete v Thajsku v sedmém nebi. Obojího se vám dostane vrchovatě a k tomu spousta zeleniny, ovoce, bambusových výhonků, koření, ryb, čerstvých džusů, prostě čeho si budete přát.

V Thajsku jsem si musel zvyknout i na trochu jinou stolovací etiketu. Především se tady používá vidlička a lžíce a jen čínská jídla nebo nudlová polévka se jedí hůlkama. Jí se lžící a vidlička slouží jen na přihrnování jídla na lžíci. Strčit ji do pusy je tu stejný prohřešek jako strčit si v Evropě do pusy nůž. Pokud jsou Thajci někde na návštěvě, vždycky na talíři nechávají nějaké zbytky. Hostiteli se tak ukazuje, že se o své hosty dobře postaral a byl tak štědrý, že všechno jídlo ani nemohli sníst. Platí to i u stolečků na ulici. Na talířích po Thajcích vždycky zůstávají nějaké zbytky.

Vyzvedáváme si letenky a jedeme tuk-tukem k dokům řeky u Wat Pho. Odtud bereme ferry na protější břeh a těšíme se na západ slunce, který máme pozorovat z 82 metrů vysokého chrámu Wat Arun.

Wat Arun - Chrám ranních červánků, který leží na jejím břehu v části Thonburi. Wat Arun je jedním z nejstarších chrámů v Bangkoku a připomíná dobu, kdy Thajsko bylo součástí Khmerské říše. Historie Thonburi je však spjata především se jménem generála Taksiho, jemuž je také zasvěcena jedna ze dvou vihárat, stojících před chrámem.

Nahoru je ale přístup zakázán z důvodu pádu nějakého turisty po strmých schodech. Výhled proto není, a tak jdeme pěšky k Wat Mahathat za Královským palácem hledat thajské masáže. To byla totiž jedna z věcí, které jsme při návštěvě Asie chtěli vyzkoušet. Masérny již ale byly zavřeny (pokud ještě vůbec nějaké existovaly). Smůla.

Šárce bolí bříško, setmělo se, jdeme domů. U Guesthousu si dáváme pivo či opět coconut. Relaxujeme. Je 20.30 a na videu v restauračce právě doběhl film Men in Black II., který měl v těchto dnech u nás premiéru. Thajci jsou příjemní, ale strašně moc chtějí pomoct. Ptají se odkud jsme, kam jedeme, doporučují co máme vidět. Začínají mně lízt na nervy. Ceny jsou obecně na naší úrovni. Už ať jsme v Barmě!

25. července – 3.den

Ráno jsme zaspali, a tak jsme vzdali výlet na floating market. V 9.00 jsme pěšky vyrazili k Wat Pho, ale cestou nás opět někdo odchytl, že ho prý otvírají až ve 14.00. Jó, jen aby. Přesto jsme vzali Chao Phraya Express po stejnojmenné řece po proudu nahoru.

Přes řeku Chao Phraya se dá na mnoha místech dostat převozem (což je často nejrychlejší, vzhledem k dopravním zácpám), podél řeky zase vodním taxi, nebo tzv. Chao Phraya expresem. To je rychlá štíhlá loď fungující podobně jako třeba naše metro. Pluje po trase ze severu na jih a naopak a může být nejrychlejším způsobem jak se dostat z místa na místo, pokud jsou obě místa v rozumné vzdálenosti od jednoho z přístavních mol. Na řeku dále navazuje spousta bangkokských kanálů, zvaných klongy. Dalším přívlastkem Bangkoku je totiž "město kanálů" nebo také "Benátky východu". Nezbývá než dodat, že oficiální název Bangkoku je Krungthep, což v překladu znamená „město andělů“.

Pozorovali jsme okolí řeky. Po asi 30 minutách jsme vystoupili, dali si něco k pití a opět se vrátili k Wat Pho. Bylo otevřené.

V okolí již včera shlédnutého Grand Palace je řada dobře udržovaných klášterů (v celém Bangkoku jich prý je kolem 300). Jedním z nich je rozsáhlý Wat Pho. Je to také nejstarší a největší chrámový komplex v Bangkoku, pocházející ze 16.století. Jeho nejvýznamnější budovou je Chrám ležícího Buddhy, který dal postavit v roce 1832 král Rama III. Socha ležícího Buddhy je 46 metrů dlouhá, 15 metrů vysoká a její chodidla jsou zdobena 108 obrazy, představujícími 108 přikázání buddhismu, jež mají směřovat k potlačení tanyi - neukojitelné touhy, která se snaží zmocnit každého člověka. 108 je také misek, stojících u jedné ze stěn chrámu, do nichž můžete vhodit mince, chcete-li, aby se Vám splnilo nějaké přání.Tento Budha zabírá celý velký chrám. Je to největší ležící Buddha v Thajsku. Ležící pozice má znázornit přechod do nirvány. Socha byla vymodelována maltou okolo cihlového jádra. To celé pak bylo pokryto zlatými plíšky.

Tři vysoké štíhlé stupy v areálu obsahují ostatky králů Ramy I. až III. Klášter je známi svojí školou thajské masáže (ta je v Bangkoku inzerována téměř na každé ulici).V tomto chrámu se také nachází největší sbírka zobrazení Buddhy v Thajsku (394).Wat Pho je také centrem pro výuku a zachování tradičního thajského lékařství včetně thajské masáže.

Jako na všech státních institucích i tady vidím velkého okřídleného Garudu - napůl člověka, napůl ptáka - státní znak Thajska. Proč Garuda, který je symbolem hinduistického Višnua, když my jsme v buddhistickém království? Dostává se mi vysvětlení, že před staletími bylo Thajsko částečně pod vlivem hinduismu a i králové dnes vládnoucí dynastie Čakry jsou považováni za inkarnaci Višnua. Každý z nich se jmenoval Ráma několikátý, stejně jako jedna z nejpopulárnějších inkarnací Višnua - Ráma, hrdina hinduistického eposu Rámajána (v Thajsku Ramakina). Odtud tedy „přišel“ Garuda.

Hinduismus jako náboženství uznává tři Bohy - Brahmu, Šivu a Višnu - a lidi dělí do kast. Hlásá poslušnost a pokoru, součástí obřadů jsou někdy krvavé oběti zvířat a trýznění sebe sama. Vyvrcholením pak bývá Thaipusam, nazývaný "slavnost bolesti", který se konává na přelomu ledna a února právě v jeskyních Batu. Věřící jsou uvedeni do transu, v němž si propíchávají tváře kopími nebo trojzubci, do zad si zapichují rybářské háčky a tahají na nich vozíky nebo chodí po žhavém uhlí.Thaipusam je vlastně drsnější obdobou "dne díkuvzdání". Lidé, kterým se splnilo nějaké důležité přání se snaží odvděčit Bohům, například děkují Bohům za uzdravení a vrací jim energii, kterou k tomu oni museli vynaložit.

Jen pro připomenutí či zajímavost. V Thajsku a Barmě je buddhismus, v Indii hinduismus, v Bangladéši a Malajsii islám… Pěkný zmatek.

V thajských buddhistických chrámech je nejčastější barevnou kombinací zlatá a červená. Chrámy se lesknou v tropickém slunci a udivují svou čistotou a elegancí. Zdobené střešní štíty, barevnými kameny a perletí vykládané stěny, ozdobné rohy, vyřezávané dveře a uvnitř, na čestném místě, Buddha. Zobrazování Buddhy se řídí přísnými pravidly zakotvenými v buddhistických textech ze 3. století n. l. Buddhu je dovoleno ukázat pouze v jedné ze čtyř daných asan (pozic: stojící při učení, sedící pro meditování, jdoucí pro nabízení útočiště učedníkům, ležící při umírání když se dosáhne konečná nirvána), v nichž velkou roli hraje zachycení mudry (polohy rukou). Buddhisté se k Buddhovi nemodlí, ale uctívají jej. To je taky hlavní důvod proč Thajci neradi povolují vývoz Buddhů ze země. Obávají se totiž, a často právem, že mu nebude vzdáván dostatečný respekt.

Buddhistických chrámu jsou v Thajsku stovky, podobně jako u nás kostelů. Všechny jsou krásné a všechny hodně podobné. S trochou barbarského zjednodušení lze říct, že jich stačí vidět pět šest a máte přehled. To samozřejmě nebude platit pro vážné zájemce o buddhismus.

Prohlídli jsme si největšího reclining Buddhu na světě a vyrazili pěšky do Čínské čtvrtě, která vznikla roku 1782, kdy sem byli Číňané při zakládání hlavního města Bangkoku přesunuti. Zde jsme si, po dlouhém hledání slušné restaurace dali oběd. Nic moc. Jinak čínská čtvrť také nic moc (samá elektronika, oblečení je příšerně barevné).

Tuk-tukem jsme dojeli ke krejčímu, u kterého si Pavel nechal ušít oblek. Byl pěkný a padl. Hned napoprvé. Zaplatil a odešli jsme. Následoval další tuk-tuk na Khao San Road se zastávkou v klenotnictví (už pokolikáté! Ale platili jsme kvůli tomu opravdu směšnou cenu za odvoz). Začíná nám lézt na nervy neustálé dotírání tuk-tukářů, majitelů typických tříkolek se střechou, které slouží jako městské taxi. Problém je v tom, že oni tuk-tukáři jsou nesmírně proradní a vlezlí. Nalepí se na vás a nedají pokoj, dokud je nepošlete do háje.

Sprchujeme se a v restauraci si dáváme pivo, koktejly, kokos, hlavní jídlo a hrajeme karty. Následuje masáž na naší ulici (4 dolary na hodinu). Mě si vzala na starost nějaká stará Thajka, která během hodiny shlédla svůj oblíbený seriál. Měla na ruce mozoly, což svědčilo o její letité zkušenosti. Měla vymakanou techniku, žádné lechtání, vůbec nic. Spíše to jen občas až bolelo. Uběhlo to jako voda. Příjemné, ale že bych se cítil nějak lépe než předtím, to ne! Pak jsme se Šárkou obešli stánky na ulici a já se dojedl osmaženými těstovinami a bambusovými výhonkami z ulice.

Poznali jsme již Bangkok jako "město chrámů" i jako "město kanálů", večer se objevuje jeho další tvář - "město hříchu". Otevírá se množství sexy-podniků a go-go barů s dívkami, tančícími u tyčí, které si objednávají nápoje na účet nic netušících cizinců. Ti zkušenější si pak mohou hned vybírat podle čísel, která mají dívky na sobě. Největší koncentrace těchto radovánek se nachází na Patpongu - údajně "nejhříšnější" ulici v Asii. Ve dne shopping, v noci ladies, to je heslo většiny turistů jedoucích do Thajska.

26. července – 4.den

Ráno jsme se sbalili a nechali batohy v úschovně hotelu. Tuk-tuk nás odvezl k myanmarské ambasádě. Víza stála 20 dolarů, ale jelikož jsme je chtěli co nejdříve, připlatili jsme si 11 dolarů. V 15.30 si pro ně můžeme přijít. Vrátili jsme se tuk-tukem na Khao San Road, nasnídali se a udělali menší nákupy. Za dvě trička jsem dal 5 dolarů, tak jako za košili. Internetem jsem domů poslal zprávu. Oběd. Dobalujeme a s batohy směřujeme taxíkem na ambasádu. Víza byla. Stejným taxíkem poté jedeme na letiště. Zaplatili jsme mu za to 12 dolarů.

Loučíme se tím s Thajskem. Moc na mě nezapůsobilo. Především mě odradila ta spousta turistů. Na stejné ploše jako zaujímá Praha zde žije 6 milionů lidí. Hrozné. Ale faktem je, že hodnotit zemi podle jednoho města (a navíc tak specifického), je prostě nesmysl.

Odletový poplatek na letišti stál 12 dolarů. Sedli jsme si do McDonaldu. Odlétali jsme kupodivu načas. I jídlo jsme dostali. Nic nesvědčilo tomu, že letíme do země ovládané vojenskou juntou. Letěli jsme asi jednu hodinu a po přistání jsme si posunuli hodinky o 30 minut dozadu.

Imigračním jsme prošli OK. Pak ale přišla povinnost směnit povinně 200 dolarů na 200 FEC. Po jedné větě, zda by jako nešlo směnit méně nám úřednice bez okolků říká, že za 20 dolarů si u ní můžeme směnit pouze 100 dolarů na 100 FEC. Vzali jsme to. FECy se dají směnit na černém trhu v kurzu 1 FEC = 800 kyattů. Dolar jsme kdekoliv se smlouváním směnili za 900 kyattů. V Yangonu, kde je velká konkurence by šlo směnit i za více (při hodně dolarech nám myslím nabízeli kurz blížící se k 1000 kyattům).

Trochu odbočím a vysvětlím jak je to s jejich penězi. Po příletu do Barmy jste povinni a je to také hlídáno, si vyměnit 200 USD na osobu (před dvěma lety ještě 300) za FEC (foreigner exchange currency). Tyto FEC mají stejnou hodnotu jako dolar, můžete tím platit všechno a všude stejně jako dolary. V čem je tedy problém? Problém nastává při výměně peněz za Myanmarské Kyatty (čti čaty). Dolar je na černém trhu cca 900 kyattu, kdežto FEC asi 800 kyattu. Je to proto že FEC nejdou použít jinde než v Barmě. Pozor, v bance dostanete za 1 dolar pouze několik jednotek kyattu. Ano, vidíte správně a není to překlep. Výměna na ulici, či v hotýlcích je povolena a proto se nejedná vlastně o černou výměnu, a tak by asi jenom blázen měnil dolar za tento kurz, když kdekoli mimo banku dostane 900 kyattů. S oficiálním kurzem by se pak rázem stala Barma nejdražší zemí světa. Pokud tedy v Barmě budete trávit například měsíc, 200 FEC s povinné výměny tedy pravděpodobně utratíte, nemá pro vás pražádný smysl výměnu neprovést. Jiné to je pokud zde budete trávit třeba jen týden, tak při zpětné výměně za dolary před odletem ztrácíte. Při platbě kdekoli v Barmě v zásadě platí: dopravu, vstupy a ubytování platit FEC místo dolary. A jídlo a jiné platit v místních kyattech.

Hned na letišti mou pozornost upoutali muži, kteří namísto kalhot oblékali dlouhé barevné sukně s komplikovanými vzory upevněné v pase uzlem. Považoval jsem je za turisty z nějaké okolní tradicionalisticky založené země, ale můj omyl vyšel záhy najevo. Sukně se nazývají londží a pro barmské muže to není národní kroj, ale zcela běžný oděv.

Již na letišti nás ihned odchytl chlápek z hotelu Mother Land Inn 2, že nabízí double se snídaní a odvozem za 9 USD. Bylo to dražší než jsem čekal, ale vzali jsme to. Jízda byla báječná. Teplota asi vyšší než v Bangkoku. Rozhodně ale bylo vlhčeji a tedy dusněji. Je už pozdě večer a tma. My se řítíme kolem neuvěřitelně krásné, zlaté, a nádherně osvícené největší pagody v Yangonu - Shwedagon. Už teď při sledování okolí a povídání s taxikářem je nám jasné že Barma bude pro nás tím opravdovým vrcholem na naší cestě. Zpočátku bylo vše uklizené, byl klid, nikde nikdo. Oproti Khao San Road fakt příjemná změna. Vcelku moderní město. Pak jsme ale centrum projeli a zajeli dále, kde již nebyly pagody ani vyšší budovy. Špína a chudoba. A tam jsme se ubytovali. Dost drsné. Lidé tu bydlí téměř úplně na ulici, vidíme jim přímo do bytu do 1. a 2. patra. Někde je televize a pokud tam je tak před ní sedí tak 8 – 15 lidí. Většinou dětí. Od ulice je neodděluje stěna ale mříže, okna nejsou, prostě jako by chyběla přední stěna. Všichni mě zdraví Hallo! Jsou neuvěřitelně slušní, stále se usmívají. Místo Barmánci jsme jim proto později začali říkat Barmani.

Zásady buddhistického chování - slušnost, rezervovanost a tolerance - zde pronikly tak hluboko, že nejsou považovány za náboženské, ale za národní hodnoty a nazývají se Bámahasan Čin neboli "barmánskost". Od každého obyvatele Barmy se očekává, že nejméně dvakrát v životě vstoupí na pár měsíců do kláštera jako mnich. Nejprve v dětském věku (do dvaceti let), aby v budoucím život věděl, jak směřovat k "nirváně", a později ještě jednou ve středních letech, aby mohl provést dosavadní bilanci svých činů a pokud možno se vrátit na Buddhovu cestu.Lidé jsou ale také bohužel velmi chudí, a tak se často setkáváme s nataženými dlaněmi…

Ubytování samotné bylo nadmíru v pořádku. Větrák, čisto, zásuvky fungují, elektřinu v případě potřeby dodává vlastní generátor. Aby ne za tu cenu. Usnuli jsme kolem 23.30. Narozdíl od Šárky jsem spal až do rána.

A teď něco k historii. Území bylo obydleno již minimálně 2,500 let před Kristem, nicméně skutečné datum vytváření národní historie souvisí s bojem za nadvládu mezi různými národy, které území obydlily před asi tisíci lety. V centrální Barmě vytvořily městské státy seskupení Pyu, které zaniklo až v 10. století našeho letopočtu. Okolo 6. století osídlili Monové úrodné nížiny táhnoucí se od řeky Irrawaddy přes Thajsko až do západní Kambodže. Hlavní město bylo podle jedné verze někde v okolí dnešního Thatonu, podle druhé verze se nacházelo v thajském Nakhon Pathom. Okolo 8. a 9. století začínají do oblasti střední Barmy pronikat Barmánci odněkud z východních Himalájí. Od té doby se stal tento region kulturním srdcem Myanmaru. Barmánci se dostali do konfliktu s Mony a následoval dlouhý boj o kontrolu nad zemí.

Má se zato, že Bagan byl zložen na břehu řeky Irrawaddy roku 849, ale do svého zlatého období vstoupilo o 200 let později, když se na trůn dostal král Anawrahta v roce 1044. Boje s monským králem Manuhou, které více popisuji v sekci o Baganu, skončily Anawrathovým dobytím Thatonu roku 1057. Bagan se stal rychle hlavním městem prvního barmského království. Co dnes chápeme pod pojmem barmský je ve skutečnosti mix právě těchto dvou kultur – barmské a monské. Anawrahta byl nakonec zabit divokým buvolem v roce 1077. Po jeho smrti Bagan upadal až vpád mongolských hord pod velením Kublajchána roku 1287 dílo zkázy dokončil. Shanské kmeny využily příležitosti, sestoupili z východních hor a zaútočily, tak jako se osamostatnili Monové a vyhlásili opět své samostatné království.

Na dalších 250 let zůstala Barma v chaosu. Na jihu zůstalo monské království relativně stabilní. Na severu vládly nekonečné spory. Mezi těmito dvěma póly bylo v oblasti Taungoo založeno slabší barmské království. Monské hlavní město bylo přesunuto do Baga. V této době také zemi navštívil první známý Evropan, benátský kupec Nicolo di Conti (1435). Roku 1472 nastoupil na trůn Dhammazedi, považovaný za největšího krále Baga. Buddhismus opětně ožívá. Shwedagon Paya v Yangonu se začala formovat do dnešní podoby. Mezitím Shanové opět převzali kontrolu nad horní Barmou a založili království Inwa blízko dnešního Mandalay (1364). Podél západního pobřeží bylo založeno Mrauk U, buddhistické království, které by co do počtu pagod mohlo soupeřit s Baganem. Kupodivu to nebylo založení Baga, Inwy a ani Mrauk U, ale prťavé Taungoo, co vedlo ke znovusjednocení země. Kolem 16. století začalo Taungoo rozšiřovat svoji moc na sever do oblasti dnešní Inwe a na jih a přesunuli své hlavní město do Baga. Roku 1550 byla země znovusjednocena. Království potom opět upadalo a roku 1636 se hlavní město přesunulo z Baga do Inwy. To ale bylo ve vnitrozemí, což bránilo efektivní komunikaci s okolním světem.

V 18. století se krize prohloubila s tím jak horské kmeny dělaly nájezdy na střední Myanmar. Monové se navíc oddělili a založili vlastní království v Bagu. Hsinbyushin podnikl válečné tažení do Thajska a donutil Siamce stáhnout se z Ayuthayi do dnešního Bangkoku. Bodawpaya se dostal k moci 1782 a pokusil se znovuzačlenit Rakhaing (příhraniční oblast s Britskou Indií). To vyprovokovalo první konflikt mezi Angličany a Barmánci. Myanmar byl nakonec poražen a musel Anglii zaplatit velké množství stříbra a v Inwě trpět britského rezidenta. Jeho šílený syn zapříčinil druhou anglo-barmskou válku roku 1852, ale rychle prohrál a byl nahrazen Mindon Minem. Během tohoto období v Anglii kvetla průmyslová revoluce a dolní Myanmar se stal důležitou a hodnotnou součástí britského impéria díky enormním zásobám teakového dřeva a obrovským potenciálem pro pěstování rýže. Horní Myanmar se stal brzy oblastí ovládanou ozbrojenými gangy a bezohlednými úředníky soupeřícími mezi sebou o peníze chudých rolníků. Velké množství Barmánců proto raději prchlo do stabilního dolního Myanmaru, kde byla navíc velká poptávka po pracovní síle na rýžových políčkách. Roku 1885 vypukl třetí konflikt. Aby Britové upevnili svoji moc v horním Myanmaru, podnikly brutální dvouletou ofenzívu v celém regionu. Podobně jako Anglie postupovala před stoletím ve Skotsku, i zde bezohledně potlačovala jakýkoliv náznak opozice. Zabila mnoho nevinných obyvatel a zničila mnoho vesnic.

Nyní se stal Myanmar pouze součástí Britské Indie, na kterou se vždy Barmánci dívali zvrchu. Teď ale se změnou bažinaté delty řeky Irrawaddy v úhledná rýžová políčka sem začaly proudit davy Indů, kteří navíc celý rozmach financovali. Do roku 1930 činili polovinu populace v Yangonu právě Indové. Britové uplatnili přímou nadvládu pouze tam, kde Barmánci měli majoritu. Horské státy měly dovoleno uchovat si větší míru autonomie. Právě to bylo do budoucna klíčovým politickým problémem v Myanmaru. Barmský nacionalismus rostl, i když to byl jen stín toho, který známe z Indie. Roku 1937 se Myanmar odtrhl od Indie.

Japonsko-barmský kontakt byl navázán dávno předtím než Japonsko vstoupilo do 2. sv. války. Bogyoke Aung San uprchl do Japonska roku 1940 poté co byl uvězněn za účast v Barmské komunistické straně. Japonská armáda vstoupila do země roku 1942 několik týdnů po Pearl Harboru a brzy vytlačila britsko-indická vojska i čínský Kuomintang. Japonsko vyhlásilo Myanmar nezávislým státem. Japonsko zde ale rychle ztrácelo podporu z důvodu svého tvrdého a arogantního vedení Nakonec se Myanmar přiklonil zpět k Britům. Britové po válce požadovali postupnou přeměnu a vzkříšení ekonomiky a politické scény předtím, než předají moc. Bogyoke Aung San požadoval nezávislost a to okamžitě, protože časem by na síle mohly získat ostatní politické skupiny. Také prosazoval demokracii a civilní vládu. Aung San byl proto nakonec zavražděn roku 1947 ve spiknutí připisovanému generálovi Ne Winovi. Tomu se nelíbila myšlenka demilitarizace vlády. 4. ledna 1948 získala Barma nezávislost a odpoutala se od britského Commonwealthu.

Následovala desintegrace. Horské kmeny, kteří dříve podporovaly Brity a bojovaly ve válce proti Japoncům, neměli důvěru vůči Barmské většině a daly se na ozbrojený odpor. Muslimové z Rakhaingu byli také v opozici. Monové, kteří již byli považováni za asimilované do národa, se také postavili na odpor. Vláda také bojovala proti antikomunistické čínské armádě podporované Spojenými státy. Ekonomický chaos, povstání menšin a další problémy nakonec zemi skoro rozvrátily, až nakonec v roce 1962 generál U Nei Win provedl další úspěšný puč. Nová ústava, která z Barmy udělala socialistickou republiku s jednou vládnoucí stranou, byla přijata až v roce 1974. U Nei Winova vláda, která trvala až do roku 1981 (ale do politiky mluvil ještě do roku 1988), dokázala učinit z dobře prosperující země jeden z nejchudších států jihovýchodní Asie. V roce 1988 armáda brutálně potlačila prodemokratické demonstrace a s příslibem svobodných voleb převzala přímo kontrolu nad zemí, která se opět utápěla v chaosu. Volby se v roce 1990 uskutečnily a s osmdesátiprocentní přesilou zvítězila Národní liga za demokracii vedená populární političkou Do Aung San Suu Kyi (později oceněnou Nobelovou cenou míru). Vojenská vláda však odmítla předat moc, rozpustila parlament a počala stíhat opoziční předáky.Také občas sváděla bojůvky s prodemokratickými horskými kmeny Karenů a Shanů na hranicích s Thajskem. Pozitivem byl přechod ke kapitalismu. Liberalizace posílila ekonomiku minimálně do asijské krize roku 1997.

Po roce 1988 došlo k rozsáhlému přejmenování geografických názvů. Cílem bylo navždy se rozloučit se jmény zavedenými během britské koloniální moci. Především došlo ke změně oficiálního názvu země z Barmského svazu na Svaz Myanma. Zkráceně pak Myanma, v angličtině Myanmar, která na mapě světa nahradila Barmu. Vzhledem k minimu pramenů obsahujících českou podobu zeměpisných jmen vyvstal problém, jak označovat místopisné názvy. Vždyť jen pro hlavní město si můžete vybírat ze čtyř možností: staré anglické Rangoon, u nás známé jako Rangún, Yankoun, či jeho podobu Yangon, se kterou se nyní běžně při přepisu do latinky setkáte na internetových stránkách nebo v zemi samé. Budete-li plout po největší řece, je na vás, zvolíte-li Iravadi (čteno však v češtině "iravady"), Irrawaddy nebo Ayeyarwady. Největší hustotu pagod na jednotku plochy na světě naleznete v Baganu, Paganu, ale i Puganu. Tak by bylo možné pokračovat dále. Ve většině případů jde o pro nás těžko vyslovitelný fonetický přepis barmského názvu do latinky.

Myanmar patří mezi nejchudší země světa. Průměrný výdělek činí 16 dolarů za měsíc. Podle Newsweeku (July 22, 2002) činí roční příjem 300 dolarů, regulérní hodinová sazba je pět centů (1,5 CZK). Nebývalo tomu tak ale vždycky - ještě počátkem 20. století se řadila Barma mezi nejbohatší britské kolonie. Po druhé světové válce, kdy zemi okupovali Japonci, se však moci chopila vojenská junta a následovala prakticky několik desetiletí trvající občanská válka, která ve spojení s korupcí zemi zcela vyčerpala a vyhladověla. Teprve koncem 90.let se začala situace uvolňovat, s čímž souvisí také to, že se sem dnes můžeme již podívat jako turisté. Loni jich sem přijelo 200 tisíc, což je sice stále velice málo (vláda chce dosáhnout už dlouho 500 tisíců), ale dá se předpokládat, že tento počet se bude zvyšovat, protože je to nádherná země, plná milých a příjemných lidí.

Yangon, známý pod britským názvem Rangún, má asi 4 milióny obyvatel. Hlavním městem je od roku 1885, kdy Britové dokončili porážku Horního Myanmaru – posledního Barmského království. Ppředtím bývalo hlavním městem Mandalay. I když kdysi patřil ke skvostům britské koloniální architektury, dnes reprezentují Yangon především široké bulváry s budovami v duchu socialistického realismu.Yangon má oproti jiným městům JV Asie rozdílný charakter. Je tu spousta stromů a stínů.

Dominantou města je Shwedagonská pagoda - nejposvátnější místo všech buddhistů. Shwedagon je Mekkou, Vatikánem buddhistického světa. Denně sem proudí zástupy poutníků, kteří vyzouvají své boty již pod kopcem, na němž pagoda stojí a bosí k ní pak přicházejí se svými dary a modlí se. Značnou část našeho pobytu v Barmě jsme i my museli absolvovat bez bot.

27. července – 5.den

Ráno jsme vstali brzo v 5.45 abychom byli do 7.00 na Shwedagon Paye. To tam totiž ještě nejsou výběrčí vysokého vstupu. Snídaně byla připravena, americká místo naší objednané barmské. To je prostě Barma. Taxík ke Shwedagonu stál asi 1 USD.

Shwedagonská pagoda zabírá plochu 5 hektarů a její hlavní stúpa je od základny vysoká 98 metrů. Podstavec by formoval dalších 30 metrů. Podle legendy je stupa 2500 let stará, ale historici mluví o 6.-10.století př.n.l., kdy ji postavili Monové. Do jejích základů bylo vsazeno osm Buddhových vlasů. Její dnešní podoba pochází z roku 1769, kdy byla přestavěna po zemětřesení. Stúpa je pokryta množstvím zlata, kterého je údajně víc, než tvoří poklad celého britského impéria. Samotná kopule navíc každý rok narůstá o novou vrstvu zlata na základě darů Barmánců. V lodi na samém vrcholu stúpy je pak vsazeno 13 tisíc smaragdů a safírů.Vrchol zdobí 76-karátový diamant. Stupa se pozlacuje každý rok a v roce 1995 se odhadovalo, že stupa nahromadila 53 metrických tun zlata.

Celá pagoda je komplex, který tvoří spousta zedí, stúp, chrámů a svatyní (přes 60). Většina poutníků přichází z jižní strany a hlavní stúpu potom obchází po terase ve směru hodinových ručiček. Osm menších svatyní po jejích stranách je zasvěceno jednotlivým dnům budhistického kalendáře. Věřící se u nich zastavují podle dne svého narození, dávají dary příslušnému Buddhovi a polévají ho vodou vždy o jedenkrát více, než kolik mají let.

Zvon Maháganta byl odlitý v roce 1778, váží 16 tun, je vysoký 2,5 metru a má 30 centimetrů tlusté stěny. Angličané se jej pokusili odvézt, ale parník se s ním potopil. Marně se jej pokoušeli z vody vytáhnout, to se podařilo teprve po osvobození Barmáncům.

Uvádí se, že 86% Barmánců vyznává buddhimus a to buddhismus theravádský, který je striktnější a čistější než mahajánský buddhismus. Na rozdíl od tzv. „žlutokloboučníků“, tj. máhajánských buddhistů, žijících v Indii, Nepálu, Číně, Thajwanu, Singapuru, Vietnamu a Japonsku, kteří mají červenožluté róby a při ceremoniích žluté klobouky, mniši v Thajsku (a i v Myanmaru, na Srí Lance, v Kambodži a v Laosu) patří k „oranžovoróbařům“, následovníkům théravadského buddhismu a nosí oranžové nebo okrové róby (barvy, které jsou považovány za nehezké). Théravádský buddhismus se do Thajska a Indočíny dostal z jižní Indie tj. jižní cestou. Král Ašóka tehdy ve 3. století před Kristem poslal mise do oblasti dnešní Barmy, Thajska a Kambodže (Zlatá země). V druhé vlně přišel theravádský buddhismus přes sinhálské misionáře ze Srí Lanky mezi 6.-10. stoletím.

Theravádský buddhismus není teismus jako hinduismus, židovství, islám nebo křesťanství, protože to není centrováno okolo boha nebo bohů, ale je to založeno na psychofilozofických základech. Je to široká škála interpretací a vše začíná u osvícení Siddharthy Gautamy. Byl to princ, který se stal asketou před 2500 lety, ale nebyl ani prvním ani posledním Budhou. Ani Buddha ani následovníci po sobě nezanechali dhammu – buddhistické učení – to přinesly následně dvě školy. Hlavním cílem je nirvána, ke které se musí každý sám vlastním přičiněním dostat a pak bude spasen. Osud si teda každý formuje sám!

Cílem mahajánského buddhismu je především být připraven na osvícení, než být plně osvícen. Theravádský buddhismus je tou ortodoxnější, přísnější a asketičtější verzí buddhismu, opírající se jen o učení obsažené v ranných buddhistických textech. Je fakt, že jsem v Thajsku nikde neviděl modlitební vlaječky nebo mlýnky. Théravádským buddhistům připadá příliš jednoduché a bezpracné nechávat za sebe modlit vítr nebo točící se kus dřeva. Podle Buddhy je svět nedostatečný, dočasný a prázdný. Narození nevyhnutelně vede k nemoci, senilitě a smrti. Proto je každý život nejistý a je předmětem dukkhy (strádání). Znovunarozením se vše opakuje donekonečna pokud stále existuje nevědomost a žádostivost. Jenom dosáhnutí stavu plné moudrosti bez žádných tužeb se může dosáhnout skutečná radost. Proto člověk musí meditovat, zahloubat se do sebe.

Všude jsme často na ulicích potkávali bosé mnichy cupitající s velkými miskami a igelitovými taškami. Mniši totiž vždy brzo ráno vyrazí do ulic a místní lidé, kteří už jsou připravení, jim dávají do připravených nádob jídlo. Činí tak dobré skutky, které se jim zapisují do jejich karmy. Karma má stejnou funkci jako v hinduismu, tj. je to jakýsi seznam skutků jedince, podle kterého pak dochází v dalších životech k převtělování do vyšších (převládly dobré skutky) nebo nižších (převládly skutky špatné) forem života. Jíst mohou mnichové do 12 hodin, pak již jen pijí vodu. Pro jídlo se vydávají většinou novicové, tedy chlapci do 15 let, oblečení v červených oděvech. Při vstupu do kláštera je každému z nich během přijímacího obřadu vyholena hlava dohola. V celé Barmě je údajně 250 až 300 tisíc mnichů. Morální povinností každého muže totiž je vstoupit alespoň na pár dnů do kláštera, resp. aby vždy alespoň jeden člen rodiny byl mnichem.

Ještě jsme nevystoupili z taxíku a už se na nás vrhla kupa dětí a nabízela nám igelitové sáčky na boty (do pagod se nesmí v botech). A samozřejmě že si to naúčtovali i s přirážkou pro cizince. Tedy... sáčky vlastně byly pouze pro cizince. Dlouhou kolonádou jsme po schodech stoupali nahoru k pagodě. Byli jsme tam chvíli po sedmé. Vstup jsme zaplatili (5 USD). Shwedagon Paya byla krásná. Několik místních se s námi zapovídalo a nabízelo nám průvodcovské služby. Odmítli jsme a oni s úsměvem odešli. Milí lidé, úplně v pohodě. Vysvětlili nám i rozdíl mezi pagodou, stúpou a payou. Pagoda je prý celý komplex chrámu. Stúpa alias paya je jenom ta hlavní vysoká stavba. Také se všichni ptají, kdy jsme se narodili. Podle toho nám říkají, jaké máme ve znamení zvíře podle následujícího klíče.

Den	Planeta	Znamení
Středa ráno	Merkur	Slon s kly
Sobota	Saturn	Dračí had
Čtvrtek	Jupiter	Krysa
Středa odpoledne	Yahu	Slon bez klů
Pátek	Venuše	Guinejský prase nebo krtek
Neděle	Slunce	Garda (nějaký pták)
Pondělí	Měsíc	Tygr
Úterý	Mars	Lev

Velice se nám tu líbí. Vychlazená litrová voda tu stojí v přepočtu tak 5 CZK. Jedna limonáda – Starcola zde stojí v přepočtu neuvěřitelné 2,30 CZK. Ceny nás tu často opravdu překvapí. Známka na pohled do Evropy stojí 1 CZK (po Barmě by to bylo asi 7 haléřů!!!)!

Scházíme jižním východem na ulici, kde vstup stráží dva devítimetroví napůl lvi napůl supi a přecházíme na Maha Wizaya. Nic moc.

Pagoda Maha Wizaya je moderní, pochází z roku 1980 a byla postavena z příspěvku lidí na protějším vrchu, takže je z ní nádherný pohled na Shwedagonskou pagodu. Má připomínat sjednocení theravádského buddhismu.

Taxíkem pak přejíždíme k další zlaté ale oktagonální Sule Paye. Také nic moc.

Ženský stále chodily na WC. Toalety prý byly příšerné. Najedli jsme se v centru v 999 za něco málo přes dolar. Jídlo bylo naše první skutečně barmské. Prostředí příšerné. Vypadalo divně a chutnalo také divně. A to měla být jedna z nejlepších restaurací doporučovaných průvodcem. No potěš pánbůh.

Následně směřujeme pěšky k autobusovým společnostem koupit si lístek do Mandalay (3 USD). V 5 hodin zítra vyrážíme a máme dojet v 9 hodin dalšího dne. Mnoho koloniálních budov, které jsme viděli cestou, jsou natřené a znovuomítnuté. Předtím je totiž obývali squatteři, kteří byli roku 1988 (a bylo jich 15% veškerého obyvatelstva v centru města) donuceni se přestěhovat do sedmi nových oblastí na severovýchod od města. Dnes jejich místa zaujaly úřady. Ulice byly poplivané krvavými plivanci od žvýkání betele, i když betel tu byl zakázán již roku 1995.

Pěšky poté přecházíme na největší a nicméně také poněkud dražší Bogyoke Aung San V tomto 70 let starém marketu jsem si koupil tričko za 2 USD a s Pavlem longyi za 3,5 USD. Tak zajisté splyneme s davem domorodců. Dokupujeme ananas a obrovský grapefruit za dolar a vracíme se do hotelu. Čteme, poleháváme, jíme.

Dívky tu jsou občas velice pěkné, spíše atraktivní a exotické. Všechny si ale bez výjimky na tváře patlají hustou vrstvu pudru. Jak jsem se ale dozvěděl, to není pudr ale balzám z kůry stromu thanakha (směs vody a pilin ze santalového dřeva) - je po něm jemná a hladká pleť. Také to prý pomáhá proti spálení od sluníčka a na komáry. Občas to na sebe patlají i chlapi. Pro ně je ale typické něco zcela jiného: betel.

O betelu jsem již přirozeně slyšel. Tato přírodní droga je v Barmě zcela běžnou součástí denního života, tak jako coca v Jižní Americe. Žvýkací směs je vyrobena z rozemletého arekového ořechu a dalších přísad. Obvykle se betel používá jako "zákusek" po slavnostním jídle. Účinné alkaloidy, které arekový ořech obsahuje, způsobují rozjařený pocit veselí a dobré pohody. Navíc je to velmi účinný protispánkový stimulant, takže je oblíben i u těžce pracujících lidí. Jeho další pozitivní účinek je likvidace parazitů (pro tyto účely je arekový ořech používán i v západní medicíně), to vše je však vykoupeno rudnutím a vypadáváním zubů, silnou závislostí a rizikem rakoviny.

V bočních uličkách Bogyoke marketu jsme narazili na prodavače betelu. Viděli jsme celý nevábný postup přípravy „chutného“ sousta. Betelový list se pomaže piniovou šťávou a balí se do něj anýz a nasládlý betelový oříšek, který mu dodává lehce halucinogenní účinky. V ústech pak tato kombinace vytváří červené šťávy, proto se můžeme s rudými plivanci setkat ve městě prakticky na každém kroku. Žvýkání betelu zahání hlad, ale u většiny náruživých žvýkačů se jedná spíše o návyk. Poznáme je bezpečně podle červené huby a vypadaných zubů.

28. července – 6.den

Ráno pospáváme a na snídani jdeme kolem 9.30. Poté se balíme a vyrážíme do Yangonu k Sule pagodě. Směňujeme peníze, nakupujeme sušenky a čokolády (občas prošlé a plesnivé – nutno kontrolovat!) a vracíme se do hotelu. Obědváme a čekáme a čekáme. Prší jako z konve s přestávkami asi dvě hodiny.

V 15.30 konečně autobus společnosti Leo Express vyrazil do Mandalaye. Autobus je v pohodě, silnice asfaltová, ale s dírama. Jede se dlouho asi 16 hodin, a tak to člověka pořádně utahá. Navíc jsme seděli vzadu nad motorem a bylo nám pořádný vedro. Podlaha přímo pálila. Hodně si povídám s Němcem Alexem o Bhútánu, Íránu aj. Je tu již počtvrté a zemi moc miluje.

Stavíme asi 4x. Na každé zastávce obklopí autobus davy prodavačů a dětí, což také dotváří kolorit této země - je neuvěřitelně krásná a neuvěřitelně chudá. Na každé zastávce je také nějaká restaurace a stánky s občerstvením. Ráno vidíme všude okolo rovinu, lidé žijí v hrozné bídě.

V Barmě se jezdí vpravo, ale většina aut má volant na pravé straně, protože jsou dovážena z okolních států, zejména z Thajska. Také je to pozůstatek britské koloniální říše. Mimo velká města však nemá tento protiklad téměř žádný význam - prakticky všechny silnice v zemi jsou určeny pouze pro jedno auto a občas se navíc docela ztrácí v písku a prachu. Když se setkají dvě protijedoucí vozidla, záleží tedy zcela na nich, jak se vyhnou. Stejným problémem jsou skupinky chodců s košíky na hlavách, klátící se cyklisté, koňské drožky či volská spřežení. Osobní automobily jsme prakticky neviděli, zato všechny náklaďáky a pick-upy jsou naloženy zbožím, lidmi a slepicemi nejen po střechu, ale vysoko nad ni.

29. července – 7.den

Do Mandalay přijíždíme v 9.30. Bereme hned taxík do downtownu za 1,5 USD. Posléze se ubytováváme v hotelu Sabhai Phyu (4 USD s diskontem, se snídaní a klimatizací).

Mandalay je dnes druhým největším městem v zemi, žije v něm asi 700 až 800 tisíc obyvatel a je to důležité obchodní centrum, protože přes něj proudí na sever do Číny smaragdy, rubíny, ale také "bílé zlato", tzn. heroin (neplést si s kokainem získávaným z koky v Jižní Americe). Je ho zdrojem je pěstování opiového máku v tzv. Zlatém trojúhelníku mezi Laosem, Thajskem a Barmou. Je to největší zdroj heroinu na světě vedle Afghánistánu a Pákistánu. Mandalay má také kulturní a náboženský význam, protože se tu nacházejí nejdůležitější buddhistické kláštery v Barmě. 60% všech barmských mnichů pochází odtud.

Mandalay se stalo královským městem v roce 1857. Královský palác založil král Mindon a je to vlastně "město ve městě". Každá z jeho stěn má délku 2 kilometry. Vysoké jsou 9 m a v základně mají šířku 3 metry. Okolo pak je ještě příkop 70 m široký a 3 m hluboký. Toto místo se mělo původně stát středem světa, místo toho tady však po prohraných barmských válkách musel předat král vládu do rukou Britům (1885). Většina budov v paláci pak byla zcela zničena v roce 1942 během bojů britsko-indické a japonské armády za druhé světové války.

Mandalay je také jediným místem, kde se vyrábí zlaté plíšky. Středověkým způsobem tady pomocí osmikilových kladiv roztloukají dělníci zlato na tenké vlasové plátky o tloušťce několika setin milimetru, kterými se potom pokrývají stúpy a zedí. Jako mezivrstva při vyklepávání se používá bambusový papír a každý z těchto plíšků se na závěr zaregistruje. Představu o tom, jak vypadaly původně budovy zničeného Královského paláce si můžeme vytvořit díky Schwenandan Pagodě, která je kopií příbytku, ve kterém bydlel král Mindon a zdobí ji nádherné řezby z teakového dřeva.

Nejvýznamnější památkou Mandalaye je Mahamuni Pagoda (tu jsme bohužel neviděli), kterou dal postavit v roce 1784 také král Bodopaya. Uvnitř se nachází jedna z nejposvátnějších soch Budhy, která je vysoká 4 metry. Tento Buddha pochází z rakchinského období, pravděpodobně z 1.století n.l., a původně byl celý bronzový. Dnes jej však již pokrývá patnácticentimetrová vrstva zlata. Socha je přístupná z nejbližší vzdálenosti pouze mužům a zdejší mnichové si jí velice váží. Každé ráno ve čtyři hodiny Buddhu umývají a čistí mu zuby.

Každé ráno a večer mají tisíce chudých lidí, kteří pěšky, na kole nebo namačkáni v taxíku dojíždějí do města Mandalay, před očima život té "druhé poloviny" obyvatel. Silnici totiž lemují vily generálů, nové domy velikosti paláců a okázalé nádhery: třípatrové domy se satelitními přijímači na střechách chrání vysoké ploty, obklopuje je dobře udržovaný trávník, na příjezdové cestě obvykle stojí sportovní automobil a kuchyň je plná sloužících. Barmská vojenská vláda v uplynulých desetiletích vystěhovala z centra Mandalaye desetitisíce osob a přesunula je do vzdáleného městečka chatrčí na místo, kde dříve bývala rýžová pole, odkud vede do města pouze jedna silnice - kolem nových honosných domů vládních představitelů.

Po odhození pout rovnostářství a takzvané "barmské cesty k socialismu" nyní generálové a jejich rodiny hromadí majetek a staví to na odiv. Jejich okázalý konzumní styl života, který by vzhledem k hluboce zakořeněné budhistické tradici mohl být označen za urážlivý, prohlubuje propast mezi velmi bohatými a velmi chudými. Oblíbenou zábavou bohatých se stal golf. Kdekoliv se v posledních pěti letech představitelé setkávali - pracovně nebo soukromě -, objevila se golfová hřiště. Výdaje na školství a zdravotní péči mezitím poklesly na jedny z nejnižších ve světě. Děti vládních činitelů působí v oblasti realit, maloobchodu, cestovního ruchu a nakladatelství. Investované prostředky většinou nejsou jejich vlastní a jen málokdy skutečně pracují, avšak jejich jména se objevují v obchodech, z nichž dostávají procenta.

Mnoho místních podnikatelů soudí, že když generálové převezmou aktivní úlohu v podnikání, dopadne to většinou špatně. Příkladem je produkce rýže: krátce předtím, než se v roce 1962 vojenská vláda chopila moci, vyvážela Barma ročně asi milión tun rýže, zatímco loni vyvezla méně než 70.000 tun. Podobný nepříznivý dopad jako na úrodu nejdůležitější potraviny v zemi měla vláda i na další obory - dnes Barma patří mezi nejchudší země světa se špatnou úrovní výživy. Pro obyvatelebez potřebných kontaktů znamená "kapitalismus známostí" nekonečný boj se zkorumpovanými vládními institucemi, stagnující mzdy a inflaci, která dosahuje v průměru 30 procent ročně.

V polovině 90. let chtěla vláda zastavit pokles za pomoci soukromého podnikání. Do země pozvala zahraniční investory a přislíbila jim výhodné podmínky pro podnikání. Avšak když začaly investice přinášet zisk, snažila se nad nimi vláda získat vliv. Většinu soukromých výrobních podniků ovládla armáda prostřednictvím dvou holdingových společností a stovky zahraničních investorů zemi opustily. Do jaké míry byla ekonomika poškozena ovšem není známo, protože vláda před dvěma lety pozastavila zveřejňování každoročních hospodářských výsledků.

V 11.00 jdeme na oběd do nedaleké restaurace. Kuchyně tam je v hrozné špíně a tmě. Spíše to je ale normální – jsme přece v Barmě! Na poměry je vlastně OK. Zabookováváme lodní lístek do Mingunu na další den (1 USD). Odjezd zpět bude ve 13.00. Poté se dopravujeme trishawem k Mandalay Hill (3 USD). Řidič šlapal ostošest. Až mi bylo trapně. Dali jsme každému dolar. Bylo to asi až moc, a tak jsme se jich už nezbavili.

Hora se tyčí do výšky 236 metrů nad městem a stojí na ní bohatě zdobená pagoda Su Taung Pyai. Nahoru vede jednoduchý ani ne půlhodinový výstup. Cestou se dojde k soše Buddhy, ke které se váže zajímavá legenda. Roku 1857 na horu stoupal Buddha při jedné ze svých návštěv Myanmaru. Tak jako náš praotec Čech, tak i on prorokoval, že pod horou bude založeno město. Socha reprezentuje Buddhu jak ukazuje, kde má být město založeno. A skutečně, roku 1857 král Mondén přesunul hlavní město z Amarapury do Mandalay. Cestou nahoru také natrefíme na Peshawarské relikvie – tři kosti Buddhy, které jsou umístěny do svatyně. Z vrcholu hory je výhled na vzdálené hory vystupující z pancakově rovné krajiny v Shanském státě (kam se posléze vydáme shlédnout Jezero Inle) a na velkou pevnost pod horou, ale jinak nic moc.

Stejní trishawové nás odvezli k Zingyi market nedaleko našeho hotelu. Šárka si dokoupila pláštěnku a všichni jsme si koupili dva ananasy za asi 10 CZK dohromady. Velice nám tu chutnají. I ananasové džusy. Podle průvodce jsme si k večeři vybrali restauraci BBB. Drahé, ale výborné. Potkali jsme tu dokonce i Alexe a jiné turisty jež jsme už přes den někde ve městě viděli. Dal jsem si dva mléčné banánové shaky a fruit salad za 2 USD. Večer jsme se na hotelu dorazili koupenými a vychlazenými ananasy. Úplně unaveni usínáme kolem 21.00.

30. července – 8.den

Po snídani jedeme trishawem k řece, odkud v 9.00 vyrážíme do Mingunu. Jeli jsme tam jednu hodinu. První den co se mi opravdu líbil. Ve městech je opravdu nejlépe trávit co nejméně času, nejlépe je jenom projet a zaměřit se spíše na přírodu a méně civilizované oblasti. Cesta po řece Irrawadi nádherná. Když před lety Rudyard Kipling napsal báseň "Road to Mandalay", bůhví jestli nějaká silnice z Yangonu do Mandalaye vůbec vedla. Zajisté tím měl na mysli řeku Irrawadi, která vychází z moře přímo nahoru skrz území Barmy a protíná i Mandalay. A tuto je ona známá báseň:

On the road to Mandalay,

Where the flyin’-fishes play,

An’ the dawn comes up like thunder

Outer China ‘crost the Bay!...

Řeka Irravadi (Ayerarwaddy) je skutečnou tepnou Barmy a to jak z hlediska posvátného, tak obchodního. Ve svazích na jejím břehu vidíme stovky pagod a stúp. Opět poznáváme, že ne nadarmo se Barmě říká "země tisíce pagod".

Irravadi pramení v horách na severu a protéká napříč celou zemí, kterou prakticky rozděluje na dvě půlky. Její délka je 2000 kilometrů. Rudyard Kipling ji ve své slavné básni nazval "cestou do Mandalaje" a mnoho se od té doby nezměnilo - o tom se můžeme přesvědčit díky čilému ruchu na každé zastávce.

Viděli jsme i ostrovy které se postupně vytěžují kvůli písku. Pak jsme se pomalu blížili k Mingunu. Hlavní stavba byla krásná a obrovská. Byla vidět už z dálky.

Mandalay bývalo hlavním městem země před Yangonem a v jeho okolí se nachází další čtyři bývalá královská města. Nejznámější z nich je Mingun, který leží asi 11 kilometrů proti proudu řeky Irravadi. Na rozdíl od Sagaingu, Avy a Amarapury nebyl Mingun nikdy sídelním královským městem. Nicméně pozůstatky grandiózního, nikdy však nedokončeného projektu krále Bodawpayi jsou vidět ze vzdálenosti mnoha kilometrů, pokud to dopolední opar nad řekou dovolí.

Již zdálky se dá vidět mohutná stavba Mingun Min, vypínající se na jejím břehu. Tento chrám začal budovat král Bodawpaya, který vládl v letech 1790 až 1819. Od roku 1790 až do smrti krále o dvacet devět let později zde tisíce otroků položily základ ke stupě, která měla být převýšením okolo 150 metrů nejvyšší na světě. Král na stavbu osobně dohlížel z protějšího ostrova. Po jeho smrti v ní ale již nikdo nepokračoval, protože tato megalomanská myšlenka prakticky vyčerpala královskou pokladnici, takže byla dostavěna "pouze" do výšky 50 metrů. Základny mají rozměry 72 x 72 metrů. Přestože se stavba zastavila v jedné třetině zamýšlené výšky a byla výrazně poškozena silným zemětřesením v roce 1838, fascinuje svou rozlehlostí a lze ji s trochou nadsázky označit za největší hromadu cihel na světě. Stejné zemětřesení poškodilo dva ohromné třicetimetrové lvy, chránící vstup. To jak měla stavba vypadat se můžeme přesvědčit na jejím zmenšeném modelu na břehu řeky nedaleko přístaviště.

Za namáhavý výstup v začínajícím vedru na vrcholové plato vás čeká nádherný výhled na vesnici u řeky a na blízkou bělostnou pagodu Hsinbyume, připomínající dort nazdobený šlehačkou Pagodu princezny dal postavit král Bodopaya pro svou ženu. Sedm jejích okruží symbolizuje sedm částí posvátné hory Meru. Pod pyramidou se také nachází Velký zvon (Mingun Bell) je vysoký 4 metry a váží 90 tun. Původně měl být zavěšen v Mingun Minu. Zvon byl odlit v roce 1808 a je považován za největší nepoškozený zavěšený zvon na světě. Vždyť je okolo čtyř metrů vysoký a v nejširším místě se průměr blíží pěti metrům. A jak zvoní? Nic vám nebrání vlézt pod něj a počkat, až zvenčí do zvonu někdo udeří dřevěným sochorem. Je to vpravdě královské dunění.

Stále na nás ale někdo dorážel, ale byli milí. Nakonec jsme našim samozvaným průvodcům dali po 1 dolaru. Viděli jsme Mingun Payu, zvon, stupu královny, pětimetrový model Mingun Payi na břehu řeky a otisk nohy Buddhy (respektive jeho prsty) v Settawaye Paye. Některé sochy tu mají uražené hlavy. Dájí se objevit v celém Myanmaru. Je to prý dílo Japonců z 2. světové války. Červeně kvetoucí strom se jmenuje banyan tree a je to strom Buddhy.

Ve 14.00 jsme již byli zpět v Mandalay. Přešli jsme do asi 30 minut vzdálené jiné společnosti nabízející převoz lodí do Baganu. Informovali jsme se o cenách, časech apod. Následoval oběd, opět opožděný, v nedaleké Emeraldové restauraci. Taxíkem se přepravujeme k highway bus terminalu a kupujeme lístky k Inle Lake na zítřek na 18.00 (2 USD). Taxíku jsme zaplatili téměř 3 USD. To se to vydělává na neznalých turistech! Poté sprcha na pokoji, procházka po městě, nákupy, směna dolarů a další večeře v BBB restauraci. To již bylo 20.00, a tak jsme se vrátili do hotelu. Šárka vypadala v nové sukni báječně.

31. července – 9.den

Ráno jsme v klidu spali a po 9.00 vzali pick-up na Amarapuru. Viděli jsme teakový most a několik chrámů. Byl to velký komplex. Všude ale dost komercializovaný.

Bývalé hlavní královské město Amarapura se nachází 11 km jižně od Mandalaye. Z původního paláce již mnoho nezbylo, ale přesto zde můžeme nalézt historické objekty stojící za povšimnutí. Největším magnetem, přitahujícím nejen turisty, je bezesporu letitý dřevěný most U Beins Bridže překračující jezero Taungthaman. Tento 1200 metrů dlouhý unikát mostního stavitelství je jedinečný svého druhu na světě. Dnes již poněkud rozviklaný, s výjimkou jedné části uprostřed jezera celý postavený z týkového dřeva. Podpůrné dřevěné sloupy v několikametrové výšce nesou nepříliš širokou dřevěnou mostovku a střídavě zaplaveny vodou za monzunových dešťů nebo obnaženy v suchém období odolávají agresivním vlivům zdejšího klimatu již po celá dvě století.

Za mostem jsme navštívili Kyauktawgyi Payu. Cestou nás otravovalo spousta prodejců, hlavně dětí. Často se tu prodávalo ovoce, palmové víno a další suvenýry. Po 12.00 jsme se vrátili do Mandalay. Oběd. Poté holky zajeli do BBB a já s Pavlem jsme si pronajmuli trishawa ke Kuthodaw Paye, kde jsme prohlédli největší knihu na světě (Tripitaku). Velice pěkné. Ani poplatek 5 USD jsme neplatili!

Kuthodaw Pagoda bývá nazývána "největší knihou na světě".

Stála zde jen asi metr vysoká a půl metru široká mramorová deska hustě popsaná klikyháky, respektive sanskrtem. Byla schována pod malou stúpou. To ale nebylo všechno. Hned vedle stála další stúpa. Kam jsem se okolo podíval, kam jsem dohlédl, viděl jsem tak na sto stúp. Desek tu je dohromady neuvěřitelných sedm set třicet. Rozhlédl jsem se okolo a musel jsem údivně hvízdnout. Ty pagody byly všude, největší kniha na světě má půl čtverečního kilometru. Je to Tripitaka, kanonický text buddhismu. V 729 stúpách jsou zde umístěny kamenné desky s posvátnými texty tripitaky, sepsané v jazyce pálí. Stúp je ve skutečnosti 730, v té poslední je popsána její historie a myšlenka, která se zrodila opět v hlavě krále Mindona.Když byl v minulém století Pátý buddhistický synod, dal náš král číst kompletní text knihy. A na dva tisíce čtyřista mnichů ho četlo nepřetržitě ve dne v noci po dobu šesti měsíců! Roku 1900 také vyšla papírová podoba knihy o třiceti osmi svazcích, každý po čtyřech stech stranách.

Když jsme se vrátili do hotelu, pokoušel jsem se zavolat domů, ale nikdo to nezvedl a ani záznamník nefungoval. Zaplatil jsem 3 USD za nic (jinak 1 minuta spojí tak 5 USD). Po pár limonádách v hotelu jsme se sbalili a vyrazili směrem na Inle Lake, resp. Taunggyi, kde byla konečná autobusu. Jízda byla příšerná, hrozné vedro, špatný vzduch, málo místa. Dostal jsem z něčeho průjem...

1. srpna – 10.den

V 5.00 jsme vystoupili ve Schwenyaung (asi 30 minut před Taunggyi) a taxíkem dorazili do Nyaungshwe (základna pro výlety na jezero Inle). Ubytovali jsme se v Bright Hotelu a ihned ulehli. Byli jsme dost unaveni. V 9.00 jsme se nasnídali a vyrazili ke kanálu, kde jsme odchytli motorovou loďku za 5 USD na celý den. Vstup na jezero stál 3 USD a určitě šel do rukou vojenské junty.

Jezero Inle (Inle Lake) se nachází ve výšce 875 metrů nad mořem, je dlouhé 22 kilometrů a široké 11 kilometrů. Místní rybáři vyvinuli zcela specifický a jedinečný způsob veslování, založený na pohybu jedné ruky a jedné nohy. I když jsme měli možnost je takto pozorovat několik hodin, nikdy jsme nepochopili, jakým způsobem se jim daří udržet rovnováhu a raději jsme o tom přestali přemýšlet a spokojili se s tvrzením, že se to učí již od dětství...

Na březích jezera Inle i přímo na ostrovech leží stovka chrámů a klášterů. Nejstarší a největší z nich je pagoda Phaung Daw U, která pochází ze 13.století. Svůj název dostala podle loděk, které se po jezeře pohybují. S touto pagodou je svázána legenda - pět Buddhů, kteří sem byli dopravováni, se utopilo, když se s nimi právě takováto loďka převrhla. Poté, co byli nalezeni, se zde jedenkrát ročně konají Oslavy jezera Inle, při nichž se po vodě vozí pátý Buddha na zlaté bárce, kterou jsme před chvílí také viděli v blízkém "doku". Buddhové jsou už dnes tak oblepeni zlatými papírky, že lze jen ztěží rozeznat jejich tvar.

Jezero Inle je svět sám pro sebe - skládá se z několika vesniček a staveb, postavených na vodě. Na jezeře samotném a v jeho okolí žije údajně 120 tisíc lidí. Většinou jsou to Inthové, což je také zvláštnost, protože Inthové jsou potomci Monů, kteří žijí na jihu Barmy, zatímco jezero Inle leží uprostřed Shanského státu.

Jednou takovou typickou jezerní vesnicí právě proplouváme. Inthové se živí převážně rybolovem a pěstováním zeleniny na plovoucích zahradách. Jezero je celkem ploché, takže tyto zahrady jsou dole upevněny a nepohybují se.

Uměle vybudovaným kanálem jsme se asi po 4 kilometrech dostali na jezero a dojeli do Nampanu na plovoucí trh, téměř na druhé straně jezera. Koná se každý pátý den. Pátý den je sice právě dnes, ale máme smůlu - trh již skončil. Bylo už tak 11.00 už se všichni balili pryč. Všechno stihnout prostě nemůžeme.

Následovalo tkaní látek (zaplatili jsme půl dolaru za čapku, kterou koupil Pavel před chvílí na trhu 5x dráž). V jiné z chýší na další zastávce sledujeme při práci děvčata, která balí zdejší typická cigára, zvaná charot. Viděli jsme, jak se balí doutníky. Barmský doutník, to je kapitola sama pro sebe. Aby bylo jasno, není to havana, ale má vlastní specifika. Tabák se prokládá ovocem, od kterého získá svěží vůni. Není v něm ani stopa po štiplavosti a výborně se doplňuje se zeleným barmským čajem.

Dále kovárna, kde se kladivy oháněly i malé děti. Oběd u Phaung Daw U Payi za 1,5 USD. Pak jsme prochodili okolí a podívali se do samotného chrámu. Následovalo silver smith. V klášteře Nga Phe Chaung se nachází 70 soch Buddhů. Raritou jsou však především kočky, které zde žijí a které místní mniši naučili proskakovat obručemi. Proto se mu říká Klášter skákajících koček. Kočičí show jsme samozřejmě také shlédli. Uprostřed jezera mě pak překvapil sloup s labutí. V průvodci jsem se poté dozvěděl, že to je nějaké indické mytologické stvoření podobné labuti. Co ale znamená, nevím. Západ slunce jsme pozorovali z takového vládního obytného mola na kůlech uprostřed jezera. Ze západu ale nakonec nic nebylo. Bylo zataženo skoro celý den.

Vrátili jsme se do hotelu za tmy v 18.30. U jednoho chlapíka, který nás odchytl při vystoupení z loďky, jsme si objednali túru na zítřek za 3 USD na jednoho. Pak jsem pospíchal domů. Bylo mi špatně a měl jsem průjem.

2. srpna – 11.den

Ráno jsme vstali, nasnídali se a v 8.00 čekali na průvodce. Se dvěma Italkami jsme vyrazili do hor. Túra byla pěkná, jen průvodce neuměl moc anglicky, a tak z toho nic nebylo. Viděli jsme horský vesničky, prosté lidi - farmáře, jak pracují a žijí. Kromě brambor, kukuřice a obilí se zde poměrně hojně pěstuje podzemnice olejná a zázvor. Mezi nejdůležitější hospodářské aktivity patří i pěstování stromu nazývaného thanapet. Jeho listy se sbírají, suší a slouží k balení všudypřítomných barmských cigár.

Viděli jsme velkou jeskyni Ta-Eh Gu, kde meditovali mniši. V jedné vesničce jsme i navštívili školu. Učitelka měla hodně práce s asi třiceti dětmi. Tu práci bych nemohl dělat! Všichni nás ale srdečně zdravili a děti nám i zaspívaly.

Ze slibovaného krásného koupání také nic nebylo. Voda byla špinavá a samá řasa. Nedostali jsme se ani do hor. Byli jsme vlastně jen na jejich úpatí. Mně to ale moc nevadilo, protože jsem měl průjem a bolelo mě břicho. V klášteře Koun Soun Taungbo jsme si dali oběd (sušenky, polévku, vcelku se to dalo jíst, polévka byla čínská).

Díky geografické poloze vedly již od nepaměti dnešním Svazem Myanma migrační cesty, po nichž se přesunovaly skupiny různého etnického původu z Indie, Tibetu a jihozápadní Číny směrem k jihu. Mnoho z nich našlo svůj domov ve zdejších rozlehlých a nepřístupných horách. Zde, izolovány od okolního světa přírodními a v posledních desetiletích i politickými bariérami, si uchovaly až do současné doby mnoho ze svých tradic a zvyků. Konečným výsledkem je komplikovaná mozaika více jak 120 etnických skupin skládajících Myanmu dnešních dnů. O šanském státě pak platí v neztenčené míře to, co bylo řečeno o celé Myanmě. Je možné zde nalézt komunity zastupující všechny tři hlavní jazykové skupiny: mon-khmerskou, která přišla jako první před skupinou tibeto-barmskou a thajsko-šanskou.

Černá nebo tmavě modrá tunika, sukně a zářící oranžové až červené turbany na hlavách patří ke kmenům Pa O. Červené nebo modré linky lemující okraje oděvu jsou pak znatelné jen zblízka.

V 13.00 jsme se vrátili zpět. Ve městě jsem si již poněkolikáté všimnul prodejny knih. Jsou tu dost rozšířené. Myslím v celé Barmě. Barmánci asi hodně čtou. Většinou to jsou ale náboženské knihy. Na trhu jsme si koupili dva ananasy. Já z toho dostal další fázi průjmu a bolení břicha. Šárka si dala masáž za 1 USD na hodinu! Stařenka se 40 kg prý byla opravdu drsná. Poslal jsem domů pohledy. Na 18.30 jsme byli pozváni k našemu průvodci domů na večeři, za kterou si nicméně vyžádal 1 USD. Bylo to prý mooooc dobrý. Já bohužel držel dietu kvůli průjmu a bolení bříška. Také nám bylo doporučeno, že se asi 30 minut od Nyaungshwe nacházejí Padaungové, známí svými dlouhými krky. Byli tam ale dovezeni ze svého státu jako zvířata a turisté se tam na ně chodí koukat. Peníze od turistů pak nejdou jim ale těm co je sem přivezli. To jsme již věděli a také proto nás tam nic netáhlo.

Padaungové patří oprávněně k nejznámějším etnickým skupinám žijícím na teritoriu Myanmy. Jejich domovem jsou především horské oblasti státu Kaya, který až na krátké mezidobí v první polovině devadesátých let je stále pro cizince uzavřen. První spirála vysoká okolo 10 cm je obtočena kolem krku děvčátek již mezi pátým a devátým rokem jejich věku. Nejpříznivější den pro obřad určí vesnický šaman na základě věštby z kuřecí kosti. V dalších letech jsou postupně přidávány další mosazné kruhy, dokud se děvče nevdá. Mimoto jsou další spirály nasazeny na nohou. Dospělá žena tak může chodit se zátěží 10 až 15 kilogramů. Kvůli kruhům na nohou padaungské ženy chodí poněkud nemotorně, ale přesto musí zastat široký okruh prací. Okopávají pole, tkají látky, chodí na vzdálené vesnické trhy. Za tuto bizarní krásu musí zaplatit deformací postavy. Postupným přidáváním kruhů jsou klíční kosti a žebra stlačovány směrem dolů. Prodloužený krk je jen optickým klamem. Krční svaly pod kovovým krunýřem atrofují. Odstranění kruhů z krku bez přídatné podpory až do znovuobnovení svalstva by bylo pro ženu osudové, protože následné zvrácení hlavy by způsobilo zadušení. Trestem nařízeným za cizoložství bylo právě nucené odstranění kruhů.

3. srpna – 12.den

Ráno jsme si pronajmuli kola za půl dolaru na den. Vyrazili jsme na Hot Springs, asi 60 minut od Nyaungshwe. Cestou jsme si ještě objednali autobusové lístky do Mandalay (4 USD). Vyzvedneme si je na zpáteční cestě. Cesta uběhla báječně, bylo na co se dívat. Vstupné na Hot Springs bylo 1 dolar, vykoupání se v bazénu stálo 3 dolary, ale ty jsme nakonec usmlouvali. Byli tam malí červíci. Raději jsme s Pavlem rychle vypadli. Nic moc. Nedoporučujeme.

Pokračovali jsme dále do Ho Phin restaurace (vlastně to bylo celé středisko na konci asfaltky), kde jsme si objednali oběd – nejdražší v Barmě. Stál 3,5 dolaru a byl prý dobrý. Chvíli jsme ještě pokračovali po lesní cestě dál, ale nakonec to stočili zpět. Hezká projížďka. Kola nezlobila. Jenom děvčatům poté ještě tři dny bolely zadky.

Vrátili jsme se v 16.00. Vyzvedli jsme si lístky, koupili čokoládu, osprchovali se, odpočívali a hráli karty. Najedli jsme se v nedaleké restauraci... Velice dobře. Objednal jsem si jenom hranolky a navrch jsem dostal nějaké žížalovité křupky, čaj, polévku a banán! Vše za asi 10 CZK!

4. srpna – 13.den

V 8.00 jsme s Pavlem vyrazili opět do kopců ve snaze udělat nějaké pěkné ranní fotografie. Šli jsme stejnou trasou jako o dva dny předtím s průvodcem – k jeskyni a první vesnici a pak na kopec za ní. Pěkný výhled. Kolem jedenácté jsme se vrátili zpět.

Lelky jsme chytali do 18.30, kdy měl přijet taxík a vzít nás k Schwenyaung křižovatce, Nakonec, když jsme půl hodiny zbůhdarma čekali a nic nejelo, jsme to museli našemu chlápkovi připomenout. Stihli jsme to. Ve 20.00 aoutobus na křižovatku konečně přijel. Cestou proběhla vojenská kontrola, zda nepřevážíme něco nepovoleného (asi opium) a v 5.15 dalšího dne jsme konečně vystoupili v Mandalay.

5. srpna – 14.den

V Mandalay po krátkém čekání nasedáme do pick-upu a směřujeme z autobusáku na boats to Bagan. Prší jako z konve, Celá Mandalay je pod vodou. Stihli jsme ji. Zaplatili jsme 16 USD a v 6.00 se odpoutali od břehu. Voda v řece očividně vzrostla. Cesta se vyvíjela krásně. Po březích je co obdivovat. Flóra i stúpy. Za Mandalayí jsem spatřil bývalá hlavní města Avu a Sagaing, jejichž pagody se hrdě tyčily na břehu řeky. Stále pršelo. Na přídi vál příjemný větřík. Na trase v délce 150 km jsme třikrát přistavili loď ke břehu. Loď byla okupována pouze turisty. Domorodci byli jenom personál. Pozdě odpoledne se blížíme k cíli naší plavby - z paluby lodi již vidíme některé z tisíců pagod Baganu. Pršet již dávno přestalo. Dojezd perfektní. Sluníčko, zelené pobřeží, mnoho stúp na vymletém břehu. Jedna krásnější než druhá. Cestu dlouhou 150 kilometrů jsme jeli asi za 11 hodin.

Platíme vstup 10 USD a taxíkem se odvážíme do Nyaung U. Ubytováváme se za 5 USD – se snídaní, klimatizací, vanou, teplou vodou, ledničkou a televizorem. Po osprchování jsme si pronajmuli kola a vyrazili do Old Baganu. Cestou jsme si koupili koktejl a polévku za půl dolaru. Podél cesty vidíme několik lakoven pro lakování předmětů (lacquere), které jsou pro Barmu typické. Jejich základem je bambusové dřevo, ze kterého se utká síť nebo uplete košík, tento se pak lakuje, brousí, znovu lakuje a vypaluje. Výsledná nádoba se potom pomaluje nebo pozlatí. Takto zhotovený výrobek je velice lehký a dekorativní.

Z pátého podlaží Shwesandaw pagody jsme viděli nepovedený západ slunce (hodně mraků), ale výhled byl báječnej. Teda až na tu spoustu turistů, kteří se sem sjeli snad z celého Baganu. Již cestou sem jsem byl uchvácen, ale co jsem viděl mi teď vzalo dech. Tato paya byla postavena po porážce Thatonu roku 1057 králem Anawrathou. Pod námi má být v payi ukryt Budhův vlas přinesený sem z poraženého Thatonu. Paya nabízí nejvyšší přístupné místo v celém Baganu.

Bagan je dnes zván městem tisíce pagod, v dobových textech však bývá označován i jako město drtiče nepřátel. Obojí je pravda a jedno bez druhého je nesmysl. Tato část Barmy byla osídlena již v 6.století Pyji, kteří také dali tomuto místu jméno, z něhož vyšel i pozdější název Bagan, resp. anglicky Pagan (někdy též uváděn jako Pugam).

Barmský Pagan, vzdálený 500 kilometrů od hlavního města Rangúnu, předčí veškerá očekávání. Co do krásy i do bohatosti. A také do zvláštnosti. Je to trochu tak, jako kdyby se na jednom místě nahromadily všechny románské kaple, všechny gotické katedrály a všechny renesanční kostely. A pak byly opuštěny a ponechány napospas větru a staletím. Nepředstavitelné. Pás těsně přimknutý k legendární Iravádi, u které tolik snil Kipling, přes tři kilometry široký a více než třináct kilometrů dlouhý, je náboženskými stavbami doslova posetý. Kdysi mu dali jméno »Město čtyř milionů pagod«. Lidová tradice říká, že pagod se v Paganu dodnes dochovalo 9999, suché vědecké údaje však hovoří o dvou a půl tisících. Nadpozemská náboženská horlivost, jejímž výsledkem je unikátní architektonický skanzen, vydržela pouhá dvě století.

Původně se na území Barmy rozkládala východní část Monské říše, takzvané "Zlaté země", která sahala až k dnešní Kambodži. Mony však v průběhu druhé poloviny prvního milenia začaly vytlačovat kmeny Barmánců, jejichž král koncem devátého století založil své sídelní město Bagan. Období největšího rozmachu Baganu však spadá do 11. až 13.století. Podobně jako Řím ve svých počátcích, ani Bagan nebyl ničím jiným než špinavou dírou, která se v žádném případě nemohla rovnat monským městům, jako Ayuthaia, nebo kambodžskému Angkor Watu. Král Anawrahta, který usedl na baganský trůn roku 1044, se zřejmě rozhodl zkulturnit své poddané, doposud vyznávající hinduismus a mahajánský buddhismus, a požádal monského krále Manuha, aby mu zaslal Tripitaku, kanonickou knihu theravádského buddhismu. Když Manuha odmítl, sebral Anawrahta své hordy a došel si pro ni sám (1057). Z válečného tažení proti Monům si nepřivezl jen 32 knih Tripitaky, válečný lup a samotného Manuha, ale i celý jeho dvůr plný vynikajících umělců a stavitelů. V Baganu doslova vypukla stavební horečka, pagody, chrámy a svatyně vyrostly ze země jako houby po dešti a nebyly to žádné žampionky, ale umělecká díla dosud nevídaných rozměrů a architektonické nápaditosti. Během Anawrahtovy vlády vznikly nejvýznamnější baganské stavby, ale i po něm se od velkolepého programu neupustilo a až do konce třináctého století zde na rozměrech čtyřiceti čtverečních kilometrů vzniklo skoro pět tisíc (!) staveb oslavujících Buddhu. Sláva Baganu však pohasla stejně rychle, jako se vzňala. Nejdříve vlivem války s kmeny Šanů. Dílo zkázy pak dokončil vpád hord Kublaj-chána roku 1287, který na příštích dvě stě let uvrhl Barmu do chaosu. A i Marco Polo Bagan navštívil.

V slavných 250 letech baganské éry se tady vystřídalo 11 králů, z nichž každý dal vystavět několik pagod a stúp. Velké pagody financovali králové, menší ministři a ty nejmenší vlivní a bohatí obyvatelé města. Z původních téměř 5000 pagod jich byla zhruba polovina pozlacená. V průběhu času byly pagody ničeny při zemětřeseních a válkách, z nichž nejhorší byl vpád Mongolů pod vedením Kublajchána, takže od roku 1287 dochází postupně k zániku Baganu. Do dneška se dochovalo kolem dvou a půl tisíce staveb a většina z nich je v relativně slušném stavu. Jen hustá vrstva zlata už nezdobí mohutná nebetyčná těla starobylých pagod. A vesničky, které se rozkládají ve stínu těchto staveb, jsou směšné ve srovnání s ohromným městem, jež zde na začátku tisíciletí stálo. Zbyly po něm pouze zavlažovací kanály a rozvaliny hradeb, protože středověká buddhistická tradice dovolila lidem jen dřevěné příbytky. Zato Buddha měl právo na věčnost kamene.

Roku 1975 postihlo oblast zemětřesení o síle 6,5 Richterovy stupnice. Do rekonstrukcí se pustilo UNESCO. Do koster staveb jsou dávány ocelové výstuže.

Jméno Pagan se dnes svět teprve učí znovu vyslovovat. Přesto je tato nejúžasnější památková rezervace v Barmě, ne-li v celé jihovýchodní Asii, nejspíš jediným místem na světě, které se může honosit takovým množstvím svatyní seskupených na jediném místě. »Pagan je v mnoha ohledech nejpozoruhodnějším náboženským městem na světě. Jeruzalém, Řím, V áranásí, Lhasa, žádné z těchto míst se nemůže honosit takovým množstvím chrámů jako toto opuštěné místo na břehu Iravádi,« napsal v roce 1882 sir James Scott. Dnešní Pagan však již není tím tichým a osamělým místem, jak se jevil britskému cestovateli před sto lety. V olská spřežení se sice dosud důstojně vlečou ve stínu pagod tak jako za starých časů a také rolníci dál neúnavně tlačí své dřevěné vozíky mezi křovisky a hromadami stoletých cihel, avšak touha přilákat hord y turistů, zvláště pak jejich vytoužené valuty, změnila okolí slavného skanzenu k nepoznání. Zatím se po Paganu stále jezdí koňským spřežením, ve čtyřkolce nebo na kole z půjčovny. Nicméně »pokrok« je již za dveřmi: dorazily sem první japonské klimatizované autobusy. A s nimi i početné skupinky zahraničních výletníků, cvakání fotoaparátů a vrčení kamer.

Území bývalého královského města Baganu pokrývá plochu 42 km2 a je tím pádem v této části světa srovnatelné jedině s Angkorem v Kambodži. Dnes se rozprostírá mezi třemi vesnicemi - Starým Baganem, Novým Baganem a Nyaung U.

Cestou zpět, už byla tma, jsme si koupili ananas a melouna za půl dolaru. Poté ještě banánový juice a pancake s čokoládou za dalšího půl dolaru.

6. srpna – 15.den

Snídaně a v 9.00 odjezd na kolech do Old Baganu. Bobíci byli z lodě pěkně spálení. Jen tak tak že jeli. Renče dokonce naskočily puchýře. Je fakt zajímavé jak zdejší silné tropické sluníčko během chvíle dokáže poškodit pokožku. Nejprve jsme se zastavili na Schwezigon Paye, kde jsem si koupil suvenýr (tácky v pouzdru za 1 USD). Respektive mně je vnutili, ale usmlouval jsem je na hodnotu 4x nižší než chtěli.

Schwezigon Pagoda, v jejíchž základech je údajně ukryt zub Buddhy, se začala stavět za prvního krále Baganu Anawrahta, který však v roce 1077 zemřel podivnou smrtí - byl zabit buvolem. Stavbu pak dokončil jeho následovník. Schwezigon Pagoda je zlatá, je vysoká 26 metrů a má přesný čtvercový půdorys, takže sloužila jako příklad pro další stavby. Překlad jejího názvu doslova znamená "zlatá pagoda, která stojí na břehu řeky".

Následovala Mingalazedi Paya (1277), odkud byl pěkný výhled na vše okolo. Byla postavena těsně předtím, co Bagan zanikl. Vrátili jsme se trochu zpět do restaurace na oběd. Já si dal k pití Quench dvakrát, ananasový džus a polévku za 1 USD. Vrátili jsme se do hotelu a přečkali polední vedro v klimatizaci. Vykoupali se a dali si ananas s melounem. Také jsme se vyfotili s penězi. Když tu totiž člověk směňuje, dostane tu za dolary pěkný balík peněz v místní měně. Za 170 dolarů to je 153,000 kyattů, které jsme si na sebe poskládali. Z toho se tu dá vyžít pěkných pár týdnů.

V 16.00 jsme nasedli na kola a vyrazili opět do Old Baganu. Na autobusáklu jsme ještě koupili lístky do Pyay za 4,5 dolaru. Nějak drahé. Poté jsme se dali polňačkou za golfovým hřištěm do Old Baganu. Jeli jsme tedy z druhé strany. Cesta hrozná. Byla většinou písčitá, kola se nám do něho bořila a my jsme je tak museli táhnout vedle sebe. Ale stálo to zato. Krásná panoramata. Hlavně pagoda Minnanthu, na kterou se dalo vyjít tajemnými schody uvnitř ní. Krásný výhled. Poté jsme již jeli po asfaltce přímo domů. Respektive do naší oblíbené restaurace, kde jsem si dal 2x ananasový džus, 2x Quench a 2x banánovo-čokoládovou palačinku. Vše za neuvěřitelných 40 CZK. Úplně jsem se přejedl a předčasně ukončil sezení kvůli něčemu velikýmu...

7. srpna – 16.den

Ten den jsem nechal ostatní odpočívat a sám jsem na kole vyrazil do Old Baganu. Bylo 6.45. Rozhodně to stálo zato. Začal jsem Bupayou odkud byl pěkný výhled na řeku ale sama o sobě nic moc, byla malá. Je to ale nejstarší stavba Baganu. Pochází prý z doby okolo roku 850. Dále Mahabodhi Paya – pěkná z první poloviny 13. století, vysoká a s mnoha výklenky schovávajícími malé Buddhy. Byla postavena po vzoru slavného Mahabodhi chrámu v Bodhgayi, Indii, což připomíná místo, kde byl Buddha osvícen. 55-metrová Gawdawpalin Pahto je jednou z největších chloub Baganu, ale jelikož je na ní zakázaný vstup, tak jsem ji viděl pouze z dálky.

V chrámu Manuha (Manuha Phaya) z konce 11.století se nachází dvě sochy - 20 metrů vysoký sedící Buddha a 15 metrů dlouhý odpočívající Buddha. Obě lze charakterizovat slovy "velký Buddha a malý prostor", protože stěny budovy těsně doléhají k oběma sochám Podle pověsti byl král Monů Manuha zajat na jedné z prvních Anawrahtových výprav. Byl ale čestným zajatcem a byli mu ponecháni dvořané i část pokladnice. Manuha prodal královský rubín a postavil za něj právě tento chrám. Buddhové jsou v něm proto symbolicky utiskováni stěnami stejně jako zajatý král.

Thatbyinnyu Pahto – pěkná, vysoká 61 metrů, ale škoda že byl nahoru zakázaný výstup. Shwegugyi (1311) je zakončená kukuřičnou špicí, je z ní pěkný výhled a uvnitř jsou pěkné malby. Thandawgya – normál.

Chrám Ananda Pahto (Ananda Phaya) je považován za nejkrásnější stavbu v Baganu. Dal jej postavit král Kyanzittha roku 1105 a uvnitř stojí čtyři desetimetrové zlaté sochy usmívajícího se Buddhy. Dvě z nich - severní a jižní - jsou originální. Stavba dosahuje výšky 51 metrů. Anandův chrám je pojmenovaný po nejbližším Buddhově žáku. Když sluneční paprsky shora nemilosrdně pálí a odspodu sálá rozžhavená dlažba, lze vejít do stinných útrob symetrické stavby, vzhledu stejně impozantního jako třeba chrám sv. V íta. T emné chodby po obvodu skýtají příjemný chládek. V přilehlém klášteře Ananda (Ananda Ok Kyaung) se dochovaly nádherné malby z 18.století.

Zde jsem potkal jednoho Barmánce. Hned mě překvapil svojí angličtinou. Nejlepší co jsem tu zatím slyšel. Pracuje prý pro UNESCO na záchraně památek. Pozval mě k sobě domů a pohostil mě čajem a sušenkami. Byl hrozně rád, že se se mnou setkal. Prý první friend z České republiky. Dokonce i o nás věděl. Dělal prý průvodce cestovním kancelářím po celé Barmě, ale nakonec s tím praštil, protože ho nebavilo se stále dohadovat s cestovkama a snažit se vycházet s nevybíravými turisty. Vydělává si na místní poměry dost. Je spokojenej. Vnutil mě i jednu dečku, ačkoliv jsem mu říkal, že na oplátku nemám nic, čím bych mu to vrátil. Byl fakt dobrej. Dal mi i adresu (Yi Mon, No J.21, Gaw Gan Road, Zaytan, New Bagan).

Jede se báječně. Nikde ani živáčka. Jen barevná pole bavlníku, sezamu a kukuřičné lány, do žlutohněda vyprahlá krajina s hradbami kaktusů, trnitých křovin a tu a tam poházených skupinek zakrslých palem, podivně opuštěných v tetelícím se tichu.

Shinbinthalyaung – pěkné okolí a cesta k: Thamuti & Kuhta – krásný výhled na Dhammayaziku, pěkné a tajemné schody nahoru, nikde ani vidu ani slechu po turistech. Dhammayazika (1196) – krásná, pěkný výhled, stojí zato tam zajet. V 50-kilometrové dáli jsem také viděl horu Popa, které se přezdívá Olympus Myanmaru. S výškou 737 metrů je v této rovině vidět opravdu z velké dálky. Je to prý nejdůležitější náboženské středisko s fantastickým výhledem. Dhammayangyi – největší – pěkné bludiště, krásné malby. Sulamani Pahto – pěkná, nedá se jít nahoru. Domů jsem se vrátil ve 12.00.

Zašli jsme na oběd. Já si dal ananasový džus, polévku a pancake za 1 USD. Poté odpočinek a odvoz na autobusovou zastávku. Autobus do Pyay vyrazil přesně v 15.30, ale cestou měl několik zastávek, kde se spravovala kola. Možná jsme měli defekt, možná porouchané poloosy. Nakonec jsme do Pyay přijeli ve 3.30 v noci dalšího dne místo o půlnoci. A cestou pršelo a pršelo. Trishawem jsme se svezli k Pan Ga Ba Guest house, kde nás již majitel čekal. Prý máme i zabookované jízdenky do Ngapali za 3 USD.

8. srpna – 17.den

Vstali jsme v 8.00 a nasnídali se. Pak odpočívali a odpočívali. Rozhodli jsme se zůstat v centru a nejezdit do Sri Setra několik kilometrů z města na východ. Toto místo bylo předmětem nejintenzivnějších archeologických vykopávek v Myanmaru po téměř celé 20. století. Jinak se v okolí Pyay nachází i Shwedaung – známý Buddha s brýlemi.

Kolem 11.00 jsme vyrazili na Shwesandaw pagodu – výtahem – odkud byl výhled na „Buddhu trčícího z pralesa“. Dívali jsme se mu do očí. Alespoň tak o tom trčení z pralesa průvodce Lonely Planet psal. Ve skutečnosti ale trčel z města samotného a kolem bylo jen pár stromů. Nic moc. Nicméně to je jedno z nejposvátnějších poutních míst v Myanmaru vedle Shwezigonu, Kyaiktiya, Shwemawdaw, Mahamuni a Shwedagonu. Poté jsme si dali oběd, limo a zašli zpět do guesthousu.

V 19.30 jsme trishawem vyrazili na autobusák, odkud jsme v 21.30 vyjeli do Ngapali, respektive do Tandwe. Autobus to byl malý a věci byly do uliček naskládány tak, že jsme se museli k sedadlům plazit. Cesta do Tandwe nekonečná. Asi 4x nám kontrolovali pasy. Autobus se prokousával pralesem metr po metru. Cesta se klikatila tam a zpět, nahoru a dolu. Škoda, že byla tma a že jsme nic neviděli.

9. srpna – 18.den

Kolem 6.00 vyšlo sluníčko a nám se naskytl báječný výhled. Všechno zelené, rýžová políčka pěkně srovnaná a upravená. V 6.30 jsme v Taungoku změnili autobus za větší a v 7.00 pokračovali dále. Perfektní výhledy. Déšť se zdálo pomalu utichal, ale ihned se zase spouštěl. Jó, to je to monzunové období. V 9.30 jsme dorazili na konečnou a taxíkem se dovezli do Ngapali beach. Ubytovali jsme se v hotelu Linn Thart Guesthouse za 8 USD na double.

Vlny byly velké, moře trošku zakalené ale jinak čisté. Fouká silný vítr. Nevím nevím jak se tu vykoupáme. Dali jsme si hned snídani – byla zdarma. Poté jsem spal a spal a ve 14.30 jsme vyrazili na jih podívat se na nějaké dobré restaurace, které tam podle průvodce Lonely Planet měly být. Šli jsme vcelku dlouho, ale stále nic. Vrátili jsme se proto a šli na opačnou stranu od našeho guesthousu. V blízkém hotelu jsme si dali oběd. Pěkně drahé. Vše. I za použití toalet chtěli zaplatit 1 USD. Pak jsme se vrátili zpět do hotelu, kde jsme si koupili dobrou večeři.

10.-12. srpna – 19.-21.den

Neustávající déšť nám celé dny pěkně zjednotvárnil. Ke snídani jsme dostávali smažená vajíčka, toasty, máslo, džem, juice, čaj. Poté jsem si četl Firmu od Grishama po níž následovalo opět jídlo. Dopoledne pršelo neustále, odpoledne kolem druhé či třetí na dvě tři hodinky přestalo. To jsme využili k procházkám dolů po pláži a ke koupání. Voda byla teplá jako kafe. Vlny velké a mělčina hluboko do moře. Tak nějak jsem si představoval Bengálský záliv Indického oceánu. Poté hrajeme karty a čteme si.

Večeře se od oběda moc nelišila. Dávali jsme si standardně hranolky, chilly kuře s rýží, polévky (egg drop či noodle) a smažené banány jako jediný dezert, který mohli nabídnout. I když jsme se stokrát optali na palačinky, nebyli nám je schopni nikdy připravit. Měli pro to milión a jeden důvod. Měl jsem tu tolik smaženého, že jsem si řekl, že to musím omezit. Hlavně ty vajíčka i kvůli cholesterolu. Následovaly opět karty (Kent) a spánek od 21.00 či až od 23.00. Pláž kamenitá, ale na kouscích se dá koupat. V suchém období to musí být krásné místo na koupání.

13. srpna – 22.den

Snídaně, hraní karet, oběd. Ve 14.45 jsme nakonec se 45-minutovým zpožděním vyrazili autobusem přímo do Yangonu. Bez přesedání. Bylo to celkem 18 hodin jízdy stojící něco přes 3 dolary! Autobus i jízda ceně odpovídaly. Mezizastávky ale byly podobné jako při jízdě sem. Tandwe, Taungok (19.30), Pyay a Yangon (9.30 dalšího dne). Autobus byl příšerný, skákal jako býk na rodeu. Tlumiče neměl, byl narvaný a neměl žádné místo pro pohodlné odložení nohou. Moc jsme se nevyspali ale jako vždy, přežili jsme.

14. srpna – 23.den

Ubytovali jsme se v našem hotelu za 4,5 USD. Rychle jsme se naobědvali a vyrazili bez Bobíka nakupovat. Prošli jsme všechny tři trhy v centru města, jak Bogyoke Aung San, tak Nový Bogyoke Market, Otevřený trh a Theingyi Zei trh. Ten byl nejlevnější.. Dá se tam nakoupit spousta zajímavých věcí. Já jsem si koupil suvenýr, tak jako Šárka: slona za 3,5 USD. Poté košili za 8 USD a 2 trička za 4 USD. Následoval grapefruit. Ananas neměli. Neustále pršelo. V 15.00 jsme se vrátili a odpočívali do večeře v 18.30.

15. srpna – 24.den

Spali jsme dlouho, pak snídaně a balení. Po obědě vyrážíme na letiště. Platíme odletovou taxu 10 USD a doutracujeme zbytek kyattů za bonbóny a čokolády. V 16.30 odlet a během hodiny přistáváme v Bangkoku. Čas si posunujeme o půl hodiny dopředu. Kupujeme si burgera za 4 USD se vším všudy. Poté i zmrzlinu. V Duty Free nakupuji Hugo Bosse za 40 USD.

16. srpna – 25.den

Půl hodiny po půlnoci odlétáme thajskými aerolinkami do Zurichu. Po jedenácti hodinách letu přistáváme v 7 hodin místního času. Na letišti obcházíme obchody. Všude hodinky, čokolády a nože. Jak jinak. V 8.05 odlétáme českými aerolinkami do Prahy, kde o hodinu později přistáváme. Překvapila nás zima: 17 stupňů Celsia. Hugo Boss stál k mému zklamání o třetinu méně než v Bangkoku či Zurichu. V Duty Free shopu u nás a při příletu se navíc nedá nic koupit, jen při odletu ze země. Ale šlo by to obejít, že požádáme nějakého turistu, který odjíždí… Setkali jsme se s Pavlovými rodiči a autem odjeli domů. Po Praze jsme potom zařizovali spoustu věcí a v 18.00 jsme vyzvednuli holky přiletivší z Istanbulu, kde se příšerně nudili celých 8 hodin.

Politika současné vlády byla podrobena ostré kritice světového společenství a země několik let žila v izolaci. Teprve v poslední době proudí do Myanmaru zahraniční kapitál. Začínají sem směřovat turisté z celého světa a je předpoklad, že do několika let, díky památkám a nádherným pobřežím, bude patřit k nejnavštěvovanějším zemím. Je ovšem třeba vybudovat celou infrastrukturu, která dodnes neexistuje.

Rudyard Kipling kdysi napsal: "To je Barma a vždy bude docela jiná než jakákoliv země, kterou znáš." Myslím, že je naco se těšit.

Doporučuji léky: paralen, šumivé vitaminové tablety, Lariam, Imodium, něco na bolení bříška, kynedril.

Další zajímavé informace:

Do Aun Schan Su Ťij je dcera národního hrdiny generála Aun Schana, který v roce 1945 získal pro Barmu nezávislost od Velké Británie. Byl zavražděn svým politickým rivalem 19. července 1947. Jí tehdy byly tři roky. Do Aun Schan Su Ťij vystudovala v Oxfordu filozofii, politické vědy a ekonomii. Provdala se za anglického univerzitního profesora, s kterým měla dva syny. Do roku 1988 žili společně v Oxfordu.

V letech 1987 a 1988 se v Barmě strhla vlna nepokojů. Lidé protestovali proti stále klesající životní úrovni a požadovali odchod generála U Nei Wina, který v roce 1962 zorganizoval vojenský puč a vyhlásil "vlastní barmskou cestu k socialismu". V červenci roku 1988 odstoupil generál U Nei Win z politiky. To ale davy neuklidnilo. Vláda bouře tvrdě potlačovala. Za šest týdnů padlo tři tisíce povstalců. Dne 18. září 1988 ustavili důstojníci provizorní vojenskou vládu Státního výboru pro obnovení zákona a pořádku (SLORC), která vyhlásila stanné právo. Opozice založila stranu Národní liga za demokracii (NLD).

Do Aun Schan Su Ťij je v té době v Barmě na návštěvě u maminky, která prodělala mozkovou mrtvici. Rychle získá popularitu a stává se vůdkyní NLD. Poprvé mluví ke shromážděnému davu v pagodě Swedagon. Vláda slibuje uspořádat volby do národního shromáždění. Manifestace i represe pokračují. Do Aun Schan Su Ťij nabádá lid, aby přišel na každoroční manifestaci k uctění památky jejího otce. Když armáda obsadí město, obává se nejhoršího, a odvolává manifestaci. Armáda vtrhne do jejího domu a zatkne vojáky z jejího doprovodu. Do Aun Schan Su Ťij se stává politickým vězněm, nesmí vycházet z vlastní vily a zahajuje hladovku. Její synové, žijící v Británii, nemohou získat barmské vízum. Přicházejí volby. Do Aun Schan Su Ťij kandiduje. Obrovské vítězství v těchto volbách 20. května 1990 překvapilo i samotnou opozici. Národní liga za demokracii získala 392 křesel z 485, tedy 80 % hlasů. Vláda výsledky voleb nerespektuje. Naopak, využije toho, že díky volební kampani NLD poznala jména vůdců této strany, kteří se dříve skrývali. Místo toho, aby jim SLORC dal místa v parlamentu, pošle je do vězení. SLORC vyhlašuje konec socialismu a ekonomiku volného trhu. Žádá si to doba Gorbačova a pádu Berlínské zdi. Barmská disidentka Do Aun Schan Su Ťij dostala v roce 1991 na doporučení našeho prezidenta Václava Havla Nobelovu c enu míru.

Bangladéš: Celková rozloha 147 570 km2. Počet obyvatel dosáhl již 127 567 002.

Nezajímavé ani není přečíst si něco o Kambodži: Dostat se do Kambodže není ani dnes zcela jednoduché. Turismus je v této zemi povolen od roku 1995. Pozemní cesty však prakticky neexistují, v pohraničních oblastech navíc dodnes opravdu ještě přežívají skupinky Rudých Khmerů. Zbývá tedy pouze cesta letadlem, přičemž letecké spojení funguje jen do Bangkoku a Ho Chi Minova města.

My jsme doletěli v pondělí 24.ledna 2000 do Bangkoku a další den ráno jsme pokračovali v letu do Phnom Penhu. Při odletu z Bangkoku jsme sledovali, jak mezi přistávacími dráhami hrají nadšenci golf. Pak následoval přelet nad Siamským zálivem a posléze přistání v hlavním městě Kambodže.

Rozdíl mezi jedenáctimilionovým Bangkokem, plným výškových budov a Phnom Penhem byl patrný již ze vzduchu. Phnom Penh se nachází na soutoku tří řek - Tonle Sap, Bassac a Mekongu, a připomíná spíše rozlehlou vesnici. I když má 800 000 obyvatel, nenajdeme zde prakticky žádné vysoké stavby, veškeré ulice jsou zato plné lidí, dopravujících se na kolech nebo motocyklech. Město jsme zastihli právě v době polední pauzy, kdy většina z nich spěchá domů na oběd.

Vízum do Kambodže stojí 20 dolarů a uděluje se celkem bez problémů po příletu na letišti. Brzy také zjišťujeme, že situace ve městě stejně jako později v dalších turisticky zajímavých místech je stoprocentně bezpečná. Lidi jsou zde velice milí a usměvaví, i když zejména na těch starších je vidět, že se země ještě docela nevzpamatovala z hrůz minulých let.

Koncem šedesátých let byla Kambodža vtažena do vietnamské války. Po odchodu amerických vojsk v roce 1975 se vlády ujímají Rudí Khmerové pod vedením Pol-Pota a záštitou Komunistické strany. Pol-Pot nebyl ovšem hnán žádnými vyššími idejemi, jeho cílem bylo "pouze" vyhnat lidi z měst do vesnic a vymítit veškeré podnikatele a inteligenci. V době jeho režimu zahynuly nebo byly zavražděny dva miliony lidí. Na jeho pádu v roce 1979 měli značnou zásluhu i vietnamští obchodníci, kteří v době jeho vlády přišli o své obchody.

Ceny jsou dnes pro nás v Kambodži neobyčejně přijatelné a navíc všude stejné. Místní měnu ani nemá cenu si měnit. Kompletní oběd stojí v hotelu či restauraci 4-5 dolarů, pivo dva a kola jeden. Když jsem si ovšem v pouličním obchodě kupoval tři piva a dva litry koly, připadalo mi trapné brát si od prodavače zpátky drobné z dvoudolarovky. Z hrsti místních bankovek jsem si proto vybral pouze od každého druhu jednu na památku.

Prohlídku Phnom Penhu zahajujeme poněkud neradostně - v Muzeu genocídy ve čtvrti Tuol Sleng. Toto muzeum bylo zřízeno v bývalé střední škole, proměněné za Pol-Potova režimu ve vězení, nazývané "S21". Z dvaceti tisíc lidí, kteří zde byly vězněni, jich přežilo pouze devět.

V některých celách jsou ponechány postele a na nich předměty, kterými byli vězňové mučeni. Zrůdnost Pol-Potovců nespočívala totiž pouze v tom, že se snažili vymítit veškerou inteligenci národa, ale navíc vymýšleli pro každou z profesí speciální způsoby mučení (zubařům trhali zuby, instalatérům lili trychtýřem do hrdla vodu, na elektrikáře používali elektrický proud apod.).

Na všech stěnách visí fotografie obětí z dokonale vedeného archivu. O to podivnější se jeví skutečnost, že po pádu režimu Rudých Khmerů nebylo možno jeho prominenty potrestat, protože nebyli známí. Kambodžané navíc dodnes nevěří tomu, že je mrtev skutečný Pol-Pot.

V poslední místnosti vidíme na zdi mapu Kambodže, sestavenou z lebek a kostí umučených dětí. Pozůstatky tisíců dalších obětí jsou umístěny v mohyle poblíž Phnom Penhu na Vražedných polích (Killing Fields), což je také název filmu, který byl o této době natočen.

Následuje prohlídka Národního muzea, v němž se nachází památky jak z období před Angkorem, tak i po něm. Celá budova tohoto muzea je navíc postavena tak, aby připomínala symbol Kambodže, který se vyskytuje i na její státní vlajce - siluetu chrámu Angkor Wat s jeho pěti věžemi.

Největším magnetem v Phnom Penhu je královský palác, který byl postaven v roce 1813 a svou honosností, stavbou a krásou připomíná královský palác v Bangkoku. Z většiny věží na jeho zlatých střechách se dívá tvář Buddhy, směřující do všech čtyř světových stran. Také v Kambodži je podobně jako v Thajsku naprostá většina obyvatel buddhistického vyznání.

Královský palác v Phnom Penhu je rezidencí i současného krále Norodoma Sihanouka. Král dnes ovšem nemá v Kambodži prakticky žádnou pravomoc, protože vládne jeden, resp. dva premiéři.

Dále doporučuji v Barmě ke shlédnutí:

Monywa – nedaleko tohoto městečka (136 km od Mandalaye) se nachází největší historický magnet kraje. Rozlehlá pagoda je nesmírně bohatě zdobená, hýří tvary a barvami a utápí se v zeleni. Tvar stavby nemůže vyvolávat nic jiného, než iluzi bájné hory Meru. Centrální stavba je obklopena osmi sty čtyřiceti pěti menšími stupami. Uvnitř je ukryto přes sedm tisíc relikvií a svatých ostatků. V přilehlém chrámu Buddhovy sošky zdobí všechny zdi a klenby až do poloviny jejich výše, zatímco ostatní větší, sedící či stojící, vyplňují niky. Celkem tu lze spatřit k šesti stům tisícům soch a sošek. Stavba byla v průběhu roků rekonstruována, ale všemu položil základ představený kláštera z Monywy již počátkem čtrnáctého století. O mohutnosti celého objektu, přirovnávaného k indonéskému Borobuduru v menším vydání, se dá dotvořit konečná představa až pohledem z blízké vyhlídkové věže.

Bago, známé také jako Pegu, se nachází na území Dolní Barmy obývané Barmánci, a leží tak dnes vně státu Mon. V minulosti bývalo i hlavním městem rozlehlého monského království sahajícího od iravadské delty po Kambodžu. Monové, náležející k monkhmerské jazykové skupině, přišli do tohoto území ze střední Asie někdy před 3500 až 4500 lety. Postupem času byli Monové Barmánci asimilováni a dnes jsou od sebe téměř neodlišitelní. Monská civilizace byla vyspělá, s řemesly a uměním na velmi vysoké úrovni. Monové, ovlivněni Indy, se zasloužili o rozšíření théravádského buddhismu v jihovýchodní Asii. V polovině 11. století se dostali po porážce vojsky krále Anorathy do područí barmského království v Baganu a svým umem a zručností přispěli k jeho nebývalému rozkvětu. Po vydrancování Baganu v roce 1293 mongolskými vojsky se Monové zbavili barmské nadvlády. V polovině 16. století se Bago stalo známým obchodním centrem a bohatým sídelním městem opětovně sjednoceného království pod barmskou nadvládou.

Kyaiktiyo - Legendární stupu umístěnou na vrcholku viklanu (balvanu volně spočívajícího na skalnatém podloží) oddělují od Baga čtyři hodiny autobusem do Kinpunu, který je již ve státě Mon. Potom zbývá ještě překonat čtyřhodinovým strmým výstupem po stezce v džungli zbylých 13 km, a to v pořádném vedru. Anebo se posadit na dřevěné lavičce na korbě malého náklaďáčku mezi desítky poutníků. Po hodině zběsilé jízdy, při které slabší povahy zavírají oči, vás vyklopí v sedle, odkud zbývá ještě další hodina pěšky do cíle cesty. Podle legendy byl balvan zázračně přenesen na okraj horského srázu svatým mužem s pomocí Thagyamina, vládce bohů. A tajemství jeho rovnováhy? Buddhův vlas, skrytý v sedmimetrové pagodě na jeho vrcholku, který ho spojuje s nebesy. Jiná verze říká, že zlatý balvan si udržuje tak dokonalou rovnováhu díky přesnému umístění tohoto vlasu. Král Tissa jej obdržel v 11. století od jednoho poustevníka, který ho předtím ukryl v chomáčku na hlavě. Poustevník vyzval krále, aby hledal skálu podobnou hlavě svatého muže a umístil vlas do schránky ve stupě posazené na jejím vrcholku. Král, jehož otec byl zawgyi (alchymista) a matka naga (hadí princezna, často zobrazovaná, jak skrývá a ochraňuje Buddhu), byl po nich nadán nadpřirozenou mocí a skutečně na-lezl takovou skálu v hloubi moře. Loď, která měla posloužit k převozu, zkameněla, když zázračně přistála na vrcholu hory, kde ji také můžeme spatřit nějakých 300 metrů od velkého balvanu. Nazývá se Kyaukthanban neboli "stupa kamenné lodi". Ať už je to jakkoliv, bezesporu je spolu s pagodami Šweitigoun v Yankounu a Mahamuni v Mandalaji jedním z nejuctívanějších a nejsvětějších buddhistických míst celé Myanmy.

Pindaya - Pindaya je malé městečko, ležící ve výšce 1300 metrů n.m. a je proslavené především jeskynními systémy a pitoreskními jezírky, která jej obklopují. Říká se dokonce, že tyto jeskyně jsou spojeny podzemními chodbami až s Baganem (?). K jeskyním proudí každoročně zástupy poutníků. Posvátnost a význam těchto míst tkví především v tom, že spousta mnichů včetně těch, kteří byli osvíceni (tzn. že se z nich stali Buddhové) žila původně v jeskyních, když se ještě nestavěly chrámy a kláštery. Největší a nejnavštěvovanější z místních jeskyní je Schwe Oo Min Paya, která je dlouhá 160 metrů a nachází se v ní 8049 soch Buddhů. Tito Buddhové sem byly umístěni přibližně před 100 lety a jsou vytvořeni z různých materiálů - alabastru, laku, zdiva, teakového dřeva, mramoru i pískovce. Nejoblíbenějšími jsou tři bronzoví Buddhové, kteří mají na sobě díky jeskynnímu prostředí neustále vlhký povlak a lidé věří, že když se jich dotknou, tak budou mít štěstí a zdraví. Ve městečku Pindaya se dnes koná velký trh, protože je den před úplňkem. Proudí na něj především příslušníci dvou kmenů, které v této oblasti žijí - Pa-Ové a Danové.

Pyin U Lwin (britská pevnost, botanická zahrada, orloj darovaný královnou Viktorií, vodopády), Kalaw (túry, sloni), Kengtung (termální prameny, túry, horské kmeny, problém s opiovými katrtely), Mrauk U (založeno 1433, bylo jedno z nejbohatších měst v Asii (jako Amsterdam či Londýn), spojení pouze lodí)

A kolik jsem za celou cestu utratil? Klikni na Výdaje