Splutí Slovenského Hronu 2000
Obsah
Úvod
Pátek, 30. června a sobota, 1. července odjezd, Brezno
Neděle, 2. července Medzibrod
Pondělí, 3. července Medzibrod, Slov. Lupča
Úterý, 4. července B.Bystrica, Vlkanová
Středa, 5.července Vlkanová
Čtvrtek, 6.července Sliač, Zvolen, Hronská Dúbrava
Pátek, 7. července Hronská Dúbrava, Banská Štiavnica
Sobota, 8. července Žiar nad Hronom
Neděle, 9.července Návrat
[Obsah]
Úvod
[Obsah]
Pátek, 30. června a sobota, 1. července odjezd, Brezno
SKUPINA AUTO
Naše přepravní skupina měla sraz v pátek v 9:30 u klubovny. Sešel jsem se zde jen já a Honza. Okolo jedenácté hodiny přijel Jirka s DACII a vlekem. V autě byli dále Hrouda s Frantou a mnoho barelů a batohů. Auto již teď poněkud sedělo, především v důsledku množství potravin naložených v kufru.
Když jsme začali vyndávat lodě zjistili jsme, že nemáme gumicuky pro připevnění lodí ke konstrukci vozíku. Jirka s Hroudou a Frantou po asi hodinovém ježdění po Praze a shánění gumicuků po kamarádech koupili gumicuky nové. Okolo poledne jsme lodě naložili a připevnili, vnitřek vozíku byl plný barelů, batohů, pádel a vest. Vlek byl poněkud přetížen a Dacie brousila zástěrkami o vozovku.
Vyjeli jsme ve 12:30 a přes Brno, Břeclav a Lednici dorazili před šestou hodinou do Valtic. Valtice jsou pěkné příhraniční městečko s barokním zámkem, v jehož blízkosti má rodina Lhotských své letní sídlo. Po večeři v místní restauraci jsme lepili jednu z malší, v jejíž přídi jsme nalezli díru.
Večer jsme šli do místního baru a na Honzův návrh jsme hráli šipky. Problém byl v tom, že v blízkosti šipek seděli dvě místní slečny ve věku okolo 15ti let. Jedna z nich měla poněkud povznesenou náladu, podle všeho v důsledku konzumace nápojů, které jsou dle zákona osobám v jejím věku zakázány podávat. Nejprve tato slečna požádala Honzu o cigaretu a oheň, v čemž jí bylo vyhověno. Mezitím, co jsme pokračovali ve hře v šipky, se okolo nás děly zajímavé scénky. Začala padat silná slova mezi dvěma slečnami v naší blízkosti a další slečnou s jejím přítelem. Za míru vulgarity by se nemusel stydět ani dělník kladoucí chodníkové svršky. Dokonce já, pracovník stavebního průmyslu, jsem poněkud nechápal. Pro nás Pražáky bylo poněkud komické slyšet jihomoravským přízvukem vyslovované nevhodné výrazy z úst sotva odrostlých dětí ženského pohlaví. Potom slečna začala přesvědčovat Jirku a Honzu, aby jí zaplatili pivo nebo jiný opojný nápoj. Já jsem nemohl zůstat stranou, a tak jsem mládencům musel připomenout novou vyhlášku hlavního města Prahy, která zakazuje žebrání na veřejných místech.
V další fázi přišla výše popsaná ke mně a začala mě svými atributy ženství strkat do ramene a přemlouvat mě, abych jí pivo zaplatil já. To jsem samozřejmě neučinil. Když jsme šli okolo jedenácté domů, Franta - znalec dívčích srdcí - mi vysvětlil příčinu těchto scének. S největší pravděpodobností se naše "hrdinka" rozešla s chlapcem, který tam byl již se svojí novou dívkou, a proto jim nadávala. Podle okolností a výkřiků bylo zřejmé, že pila na žal. My jsme šli spořádaně a v klidu spát.
Dopoledne jsme vyrazili z Valtic přes Břeclav, Hodonín, Uherské Hradiště a Uherský Brod na hraniční přechod Starý Hrozenkov. Na přechod jsme dorazili kolem poledne. Byla zde fronta asi na 1 hodinu čekání. Auto jsme potlačovali s vypnutým motorem z mírného kopce, za chvíli se k nám přidali téměř všichni řidiči. Na hranicích byl problém s Honzovým pasem. Slovenští policisté ho nechtěli vpustit na Slovensko. Důvodem byla poškozená folie přes fotografii.
Po překročení státní hranice jsme pokračovali okolo Trenčína přes Prievidzu, Žiar nad Hronom, Zvolen do Banskej Bystrice. Po telefonické konzultaci s Hroudou jsme jeli přes Podbrezovou až téměř do Brezna. Tam na nás u silnice již čekala předsunutá hlídka naší skupiny, jejíž druhá část byla schována v křovinách při Hronu. Zabivakovali jsme na stráni na hranicích NAPANTu (Národního parku Nízké Tatry) a udělali zde i oheň. Po večerních buřtech jsme seděli u ohně. V jakémsi zatemnění mysli jsem navrhl, aby v naší skupině byla chráněna veřejná mravnost. Jmenoval jsem se mravnostním komisařem s pravomocí udělovat záporné body za porušování veřejné mravnosti (na konci celé vody jsem zjistil, že mám těchto bodů asi nejvíc - příště musím změnit taktiku.
zapsal Radim
SKUPINA VLAK
Už je čtvrt na deset, ale venku je ještě parno. Scházíme se pod chabým světlem zářivek, okolo Sherwood a city s jeho podzemkou a černými brýlemi, a nám ještě nedochází, že za chvíli tu budou šutry a proud a peřeje a modrozelený kopce. Cesta ubíhá řízečkově a koláčově díky Hromamince a díky jí za to. Tom a já opouštíme bavící se oddíl, führer našeho kupé nařídil večerku. Šplháme se do svých krabiček. V tomhle burgeru je, musím říct, málo místa na maso. Tomovi visí nohy do uličky. Ještě že se můžeme připoutat příliš krátkými popruhy. Trochu si připadám jako zlobivý klient blázince. Později však v Technickém muzeu v Praze objevuji, že podobným řemením bylo vybaveno i zeleným sametem potažené kanapíčko v soukromém vagónu Františka Josefa. Nespíme tedy královsky, ale jako sám císař.
Do Bystrice přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. Slovenské železnice -narozdíl od Českých drah- uhánějí kupředu nečekajíc na nic (ani na nás) a tudíž máme cca dvě a půl hodiny času do odjezdu dalšího vlaku. Jdeme se tedy projít po Bystrici, která je nám, jak se ukáže v následujících dnech, přiřknuta osudem. Budeme se do ní vraceti znovu, znovu a znovu a znovu.
Čelo výpravy nám uniká, asi se stejně jako my pokoušejí udělat z peněz, zde zcela nepo-užitelných, velmi potřebné peniaze. Banská Bystrica byla městem už ve století 13., a to nejprve hornickým. To a poloha na řece brzo přitáhlo řemeslníky a obchodníky. To je vidět na pěkných nízkých domech na náměstí. Místní měšťané si mohli zjevně dovolit najmout architekty když ne italské, tak alespoň italskou renesancí poučené. V augustě 1944 byla Banská Bystrica vojenským a politickým centrem SNP, což je dokumentováno nejen četnými plaketami a jménem náměstí, ale hlavně obrovským Muzeem SNP, zevnitř snad méně obludným než zvenku.
Náš Právník je na nádraží přistižen při pokuřování na peróně, čímž naplnil skutkovou podstatu jakéhosi paragrafu, z jehož české obdoby dělal ve čtvrtek zkoušku. Původní návrh (popravte je, kuřáky) byl díky Rejskově výmluvnosti napřed odložen a později spadl pod stůl docela. Strážník postupně roztával, až dospěl nejen k snížení pokuty na minimální zákonem povolenou částku padesáti Sk, ale i k rozdávání tipů na výlety.
Z vlaku si prohlížíme řeku. Vypadá strašně. Mezi balvany se vine potůček šířky Jordánu. Lomíme rukama.
Z Brezna se s barely nad hlavou vydáváme podél řeky ku Banské Bystrici. Cestička je stále horší a užší, navíc v závěru opouští řeku. Tak dochází k prvnímu křtu ledovým Hronem. Ukazuje se, že jde o potok sice nehluboký, leč rychlý a dravý, silně proudící. V drsném pařáku putujeme po vyprahlé silnici. Místo, v jehož blízkosti je možno zaparkovat vůz i s vozíkem, není k táboření příliš vhodné. Neuvěřitelné množství bordelu, nedostatek rovných ploch i armády krvežíznivého hmyzu bychom v pohodě snesli. Víc nás ale děsí cedule "Stanovanie mimo k tomu vyznačená táboriská je zapovedzené pod pokutou 500 Sk" (za osobu ?) v kombinaci se skvělou viditelností plácku ze silnice.
Většina výpravy naši polní nemocnici (dva marodi, dva ošetřovatelé) zanechává osudu a odchází na prohlídku historické železnice.
Celkem zbytečně vysbíráváme od odpadků paloučíček jakž takž krytý stromy. Tam bychom se bez stanů, jen tak ve spacácích, poskládali. Hustota osídlení mravenci je však asi pět jedinců na cm2, stále přesouváme své ležení. V pozdějším odpoledni bezcitně zanecháváme Toma mravencům a mračnům ohavných upírských mušek, jež zde také bydlí, a jdeme na výzvědy.
Nebe je modré a krásné, louky cvrčí, vzduch se tetelí horkem. Původní Radimův praktický návrh buřtíky opéci v lese a pak se vrátit k lodím (a bohužel i mravencům) je změněn po nalezení Louky, krásné, rovné a pose-kané. Ti dva tam vypadají jako kdyby jsme je vyrušili z dialogu z nový vlny českýho filmu. Cikán s kudrnatýma vlasama a jiskrnýma očima a o pár roků starší cikánka, ležej na louce, koušou trávu a povídaj si o životě a vůbec. Louka bývala JZD, teď je něčí, ale prý nás nikdo rušit nebude. Maj pravdu, je tu klid.
A už přijíždí Jiří, s autem i vozíkem přeskakuje potok a je férovej řidič. Táboříme a opékáme buřty a vyprávíme a žvaníme a pijeme Mohérova ferneta.
zapsala Madla
[Obsah]
Neděle, 2. července Medzibrod
Vzbudili jsme se v Březně. Po obvyklých procedurách jsme pokračovali loďmo do Podbřezové, kde se nacházejí železárny, pravděpodobně stále ještě v provozu. Ať tak nebo tak, jedná se o nevzhledný komplex budov táhnoucích se podél řeky několik desítek metrů. Vylodili jsme se krátce poté, co se Fríbovi namočil zbytek krabičky Lucky strike. Poté, co jednotlivé cigarety na břehu usušil, dostaly pěkný nahnědlý nádech. Chutnaly pak opravdu dost divně.
Naobědvali jsme se a řešili problém s částečně nefunkčním gumákem. Jirka se kvůli němu musel vracet pro auťák do Března; Hrouda dobíhal jedoucí autobus s jeho porcí oběda ve svém oblíbeném úboru - čili polonahý, v plavkách a s třepotajícím se pupkem. My ostatní jsme mezitím ochutnali místní (nepříliš dobré) pivo a nesměle navázali kontakt s "kočkami z Ostravy".
Hrouda dále pokračoval s Jirkou auťákem a my loďmi. Sraz byl domluven ve vsi Svatý Ondřej. Samozřejmě jsme se tam nesetkali úplně přesně, ale po menších komplikacích jsme se sešli u železničního mostu, který jsem již předtím patřičně kriticky zhodnotili.
Cestou do naší finální vsi, Mezibrodu, jsem potkal svého bratra Honzu, který tč. sjížděl Hron s jinou partou (mj. v ní byl i obvodní státní zástupce pro Prahu 7).
Ve vsi Mezibrod jsem se utábořili na příhodné loučce. Večer jsme okoštovali místní hospodu. Chutnala nám zejména borovička. Zpívali jsme slovenské nacionalistické písně, jejichž jména je lepší neuvádět s ohledem na jisté paragrafy trestního zákona, které bych pro anachroničnost již vypustil. Neb jsem byl již zmožen, objednal jsem si na pití kolu. Inteligenty Hojera a Fríbu nenapadlo nic lepšího, než mi do ní nalít další panáky borovičky, což jsem ve vyšším stupni zmoženosti nepoznal. Výsledek pak odpovídal zkonzumované tekutině.
zapsal 
[Obsah]
Pondělí, 3. července Medzibrod, Slov. Lupča
Následující zápis se nám tu sešel hned dvakrát. Zdali se jedná o chybu mojí nebo Jindřichovu už se dá těžko zjistit. Nicméně můžete alespoň posoudit, jak může tentýž den vypadat v očích dvou znepřátelených bratrů. (pozn.ed.)
Tento den byl nevyhlášený odpočinkový. Jednak se někteří zotavovali po bouřlivé noci a druhak byla spousta práce s loděmi. Ráno se tedy v pořadí podle toho, koho dnes sluníčko vzbudilo dřív vydáváme na prohlídku vesnice obávajíce se následků výroků včera v hospodě pronášených na vstřícnosti postoje místních obyvatel vůči nám, trúfalým cudzincům. Obec Medzibrod se skládá z od obce relativně vzdáleného nádraží, na návsi je tradiční betonový plácek s několika zelinářsko-ovocnářskými stánky, obligátní Jednotou a novodobým improvizovaným koloniálem naproti. V postranní uličce je nadějná drogerie s barvami, ale polyester, alias pryskyřice, se v sortimentu nenachází (což zjišťujeme po překvapivě náročném vysvětlování co vlastně chceme). Odkaz: Bystrica. Tož tedy hej, beztak je potřeba nakoupit několik "drobností" a tak ustavujeme skupinu s úkolem dojet nakoupit a jejíž tasklist je po chvíli již značně nafouknutý. Vyrážíme ve složení Jiří (řidič), Madla (vedoucí úseku zásobování potravinami) a Hrouda (zodpovědný vedoucí) k Banskej Bystrici. Vezeme s sebou gumáka v naději, že ho někde v pneuservisu necháme slepit (celkem jednoduchý nápad, že?). Netušili jsme ještě co jsme si to vlastně ušili a tak máme dost veselou náladu. Nejprve zkoušíme nějaký servis Ford, kam dostáváme propustku jak pro auto tak pro nás tři a když po několika minutách odjíždíme s nepořízenou, závodní stráž jen nevěřícně zírá, že v kufru Jirkovy Dacie je opravdu iba gumový čln. Jak zavádějící slovo - podle všech pneutechniků je problém právě v tom, že gumový člun není jen tak gumový a že prý hoří a nedrží a tak. Někteří se s námi dokonce ani nebaví, dokonce ani s Madlou samostatně!!!
Před Breznem nás zaujala reklama na Baumax-x a tak radostně projíždíme celou Bystricou do jámy lvové -v supermarketu se pohybujeme všichni naprosto zhlouplí, barely nejsou, polyester není atd. Nakonec kupujeme nějaký barvičky a chemoprén Henkel, protože už jsme pochopili, že věřit na pneuservis je bláhové. Najít všechny (oba) zbývající v areálu je vysilující a máme všichni pocit, že to už nezvládneme, ale nějak to zase jde. Slovenský automat u pokladny odmítá mou kartu IPB, z čehož mám vzhledem k vývoji situace kolem banky v době našeho odjezdu celkem vítr, ale asi to byla jen nějaká drobná chyba a nakonec tu stovku jsme hotově měli. Vracíme se do centra a parkujeme na hodinovém parkovišti (což nám "trochu" nevyšlo).
První kroky vedou do banky a následuje několikahodinový maraton pobíhání po Bystrických maloobchodech během doby jejich polední pauzy. Nejprve se nedaří, ale po občerstvení v pizzerii nakonec získáváme pryskyřici, šortky "Adidas," vysněný barel v jednom sportovním bazaru a po návratu do sportshopu a dalším asi půlhodinovém povídání si s pohlednou a příjemnou slečnou (zkuste vysvětlovat barel, loďák a tak, to byla legrace (věděli jsme co chceme), ale když jsme řekli kamarád, narozeniny a rozpočet, byl problém zase jinde (všechno bylo blbý nebo drahý)) i termosku, vybranou z nouze když se slečna vyměnila na obědě s o něco méně pohledným spolupracovníkem. Poslední epizodou, zvládnutou překvapivě rychle, byl nákup potravin v místním prioru připomínajícím hrubou stavbu, až na honosnou ceduli Tesco. Kmín nebyl. Následoval triumfální návrat do kempu ztrpčený snad jen faktem, že nás skoro nikdo nevítal, páč si všichni odešli na výlet do Slovenskej Lupče a přijedou zpět večerním vlakem. Probíhají přípravy na večer.
Nevím přesně kdo se s kým vsadil nebo dohodl, ale snad díky Ivetině výřečnosti jsme dnes měli dřeva tolik, že bychom ho do rána nemohli spálit. Technolog a další lepili gumáka a my (kuchyňská četa) jsme se pustili do tvorby palačinek, což byl přesně takovej průšvih, jak to zní. Chvílema bylo v kuchyni dusno, chvílema to šlo. Všichni povídali o tom, že první palačinka se nikdy nepodaří, ale když nevyšla ani třetí a pomalu začalo ubývat dobrovolníků, kteří by neustále umývali připálenou "moučnou kaši" která palačinky vůbec nepřipomínala a šéfkuchařka, neustále slévajíc přes protesty spolupracovníků olej do připravené nádoby, rezignovaně zmizela kams a vidina večeře se začala rozplývat, vydal jsem se coby šéf k vedlejší skupince snažíc se žebrat o pánev u páru příjemných mladých slečen vytahujících přesně takový bombový dvouvařič, jaký se nám nepodařilo zprovoznit. Po krátké konzultaci jedna dochází k našim "ohňům" a okamžitě se připojuje k olejové lobby. První kus sice zázračně nedopadá, ale pak se již začíná dařit a s Tomášem tak rozjíždíme první manufakturu na palačinky. S výrobním prostředkem jedna pánev a odbytištěm ve 14 relativně hladových krcích je to práce pro vrahy, ale po celou dobu alespoň povzbuzujeme snažící se skupinu B, jejíž členové se vždy po opakovaném neúspěchu obměňují. Po asi dvou hodinách již jedeme na maximální výkon a smažíme. Když je konečně hotovo a dořešíme i špenát s jedním kompromisním vejcem, následuje ještě dlouhý obřad balení rozpadlých kusů nyní již palačinky většinou jen připomínající a když se konečně setmělo, pozřeli jsme ty olejnaté kusy do poslední mrtě.
Následovalo předání dortu a termosky dnešnímu oslavenci spojené s tradičními ceremoniemi a následný přesun do hostince, kam jsme se navzdory snaze restauratéra nakonec dostali. Přes včerejší ostudu jsme provozovali diskusní a pěvecký kroužek a Reisek opět trochu "zlobil". Vše se nakonec obešlo bez větších potíží a se zavíračkou se i my odebíráme do stanů. Ještě si matně vzpomínám, když přišla do stanu má spolunocležnice a snažím se bezúspěšně vykoktat nějaké rozumné slovo, ale jelikož to bylo ve stádiu hlubokého spánku, tak se mi to možná zdálo.
zapsal Hrouda
Začalo krásné pondělní ráno, jasná obloha umožnila nadrženému slunci, aby nás postupně všechny vyhnalo ze stanů. Nevím proč, ale já jsem se vzbudil první, šel jsem se tedy s Magdou umýt do Hronu a když jsme se vrátili, všichni již postávali kolem Madly, která připravovala snídani.
Po včerejším úvodním úseku z Brezna přes Podbrezovou do Medzibrodu jsme museli zařadit odpočinkový den. Ne snad, že by nám nestačily síly, ale Hrouda udělal skobu v Gumákovi a taktéž tři malše nevydržely náročnou kamenitou, rychlou a mělkou řeku. Po snídani jsme tedy prozkoumali obec. Já s Magdou jsme se zavázali nákupem špenátu na oběd, což jsme ale nesplnili. Nakoupili jsme ale brynzu, takže jsme místo palačinek mohli dělat k obědu halušky. Nutno dodat, že jídlo asi bylo kromě opravy lodí největším tématem dne.
Krátce po snídani tedy vyrazila skupina ve složení Hrouda, Jiří a Madla do Bystrice s cílem spravit v pneuservisu Gumáka a já s Radimem, Frantou a Vítem, s asistencí Fríby a Rudolfa jsme se pustili do oprav malší. Práce ubíhala velmi pomalu, ať už kvůli parnu nebo nedokonalosti drásel. Brzy odpoledne jsme ale byli hotovi k odchodu na výlet.
Jelikož lenost je nejpřirozenější vlastností člověka, přemohla mne k tomu, abych zburcoval Magdu a Tomáše k přípravě oběda. Ti tedy začali patlat těsto na halušky. Radim, který výlet organizoval byl trošku zklamaný, nicméně do přípravy halušek se zapojil v podstatě každý přítomný. Reisek s Fríbou vyndávali "hotové" kusy a ostatní porcovali těsto a házeli polotovary do vody. Asi byla chyba, že nás bylo tolik. Některé byly nedovařené, jiné se přichytily na dně, ale ať si říká kdo chce co chce, mně teda chutnaly!
Po obědě se tedy elitní skupinka odebrala na výlet, zůstali jsme jen já s Magdou, Tomáš, Míša, Franta a Iveta. Nastal polední až podvečerní klid.
Když už zvítězila nuda nad leností, šli to někteří oslavit do krčmy. Když se vrátili, přivedli s sebou i Jirku s Madlou a pana H. z Prahy. Ti dojedli halušky a začali připravovat těsto na palačinky. (Prozřetelně totiž přivezli špenát.) Když bylo hotové, Madla a Hrouda se začali pokoušet smažit. Největším jablkem sváru od nyní až do konce světa bylo množství oleje. Madle se nevedlo rozpálit správné množství oleje na takovou teplotu, aby se nepřipalovalo těsto, a zároveň nenasakovalo tuny oleje, to musím přiznat. Pan H. z Prahy to ovšem vyřešil gentlemounsky, a sice přivedl si na pomoc kolegyni ze zřejmě spřáteleného tábora Moraváků. Ta tedy všem našim kuchařkám rozdala rady a pochválila pana H., jak mu to pěkně smaží. Druhá podmínka se tedy vypustila.
Nevím už ani proč, jsem odešel. Procházeli jsme se po obci a u trati nás zaujal keřík malin. Začali jsme tedy otrhávat některé kusy, náhle však mne Magda upozornila, že ten hlas, který neslyším náleží babce v záhonu a zní asi takto: "Vy nemáte dětičky, to je pro naše dětičky, nechte to..." Šli jsme tedy dále, kolem poradny až jsme přišly ke kostelu. Zezadu vypadal celkem vznešeně, neorománský s neobarokními věžičkami, když tu náhle mé oko spočinulo na mozaikovém oknu. Ony známé skleněné kostky se snad hodí ke schodišti nebo k tělocvičně, ale u kostela mne trochu překvapily. Vrátili jsme se tedy do velkovývařovny a obrázek se až na návrat výletníků nezměnil. Rudolf s Vítem lepili Gumáka a pan H. Smažil a ochotně se o své zkušenosti dělil s ostatními.
Madla, přestože jí dnešní kuchařský kurs jistě nemohl přidat, vypadala statečně. Náhle však předala druhou pánev do davu a odebrala se s Magdou kamsi k autu. Ještě asi hodinu tedy trvala oslavná óda pana H., když se Madla vrátila. To ve mně iniciovalo počátek porcování večeře. Začal jsem tedy s rolováním palačinek, poněkud více mastnějších, než je zvykem, což se později také fyzicky ukázalo, a když jsem naplnil ešus, také jsem se odebral k autu.
Po nějaké době, kdy zřejmě ostatní konzumovali večeři, jsme se s Magdou vrátili, s plnýma rukama práce. Přidala se k nám Madla s Jirkou, vypůjčili jsme si oheň od dalšího spřáteleného tábora a začala oslava dnešních Tomášových jednadvacátých narozenin.
Přes značně dlouhou a náročnou přípravu pohodového večera se slova ujal pan H. Z Prahy a s fotoaparátem v ruce atmosféru poněkud narušil. Předání darů tedy proběhlo trochu křečovitě, ale doufejme, že se Tomášovi líbilo. Po krátkém posezení u ohně jsem se s Magdou odebral na lůžko, neboť mne začal trápit zažívací trakt a ostatní šli slavit do krčmy. Asi se jim to podařilo, protože návrat z krčmy již do mého dne nepatří.
zapsal Mohér
[Obsah]
Úterý, 4. července B.Bystrica, Vlkanová
Magda vaří a dojídáme pórek. Ráno je střízlivější než v pondělí a v 9.00 odjezd z louky za Medzibrodem. Začátek testování záplaty na gumáku. Několik ostrůvků bylo nutno objet, většinou zprava. Díky nízkému stavu vody se objevily další jizvy a lochny na lodích. Přenáší se 2 jezy. Vedoucí varuje před jezem v Šalkové, který se nakonec koníčkuje. Napravo je vodní elektrárna s výkonem 45 kW. Po pár km je Hron regulován. Dojezd do Banské Bystrice ve 14. hod., oběd, prohlídka města, vstup do slovenské civilizace, památník SNP. Po 17.hod. odjezd. Záplata na gumáku už vůbec nedrží, krom toho se nějak díra zduplikuje do zadní části, takže tam jsou dvě (nouzový pojezd). Protože Greenpeace na Slovensku již vymřeli, z potůčku vpravo před Vlkanovou se přimíchávávalo něco, co by se dalo maximálně přirovnat k rozvařeným nudlím ve žluté omáčce se čpavkem. Večer doplavba na pozemek Obecního úřadu ve Vlkanové, kde byli, jak jinak, samí Češi a na pozadí se konala šmoulí hitparáda. Hned po příjezdu pořádný liják a vítr, který poničil vše, co nedrželo, nebo netěsnilo. Dojídal se zbytek pórku a cibule, vařili jsme těstoviny. Večer byl typicky divoký, vesměs podobný scénář (jistě zmíní jiní).
zapsal Vítek Šmilauer
[Obsah]
Středa, 5.července Vlkanová
Tak tu máme zase jeden "záplatovací" den. Zůstáváme na obecní louce ve Vlkanové, v sousedství konkurenční expedice Hron 2000. Střídavě pracujeme na lochnách a chráníme je před deštěm. Nakonec se podařilo všechno docela slušně zalepit. Po obědě se větší část výpravy odebírá na nádraží a odtud buď do Zvolena nebo Banské Bystrice. Na tábořišti zůstává Madla s Tomášem a já. Čteme si a odpočíváme. Později se s Tomášem vydáváme za kulturou do sousední obce, Hronseka, kde má být jakýsi zajímavý kaštiel, a necháváme Madlu samotnou. Jdeme asi 1,5 km po proudu a cestou míjíme fabriku se sdruženou výrobou Coca Coly a většiny místních pív.
Kostel za tu procházku stál. Je to skutečně interesantní stavba, stojící ve stínu šesti mohutných Hronseckých lip. Budova je celá ze dřeva, jedná se údajně o jediný kostel nordického typu na Slovensku. Pochází z baroka a vměstná se do něj až 1100 lidí. Když jsme se dobývali dovnitř, objevila se nějaká místní dobrá duše, odemkla nám, a zase zmizela.
Cestou zpátky jsme se zastavili v místní hospodě, kde jsme si vypili čepovanou kolu nevalné chuti. Zanedlouho po našem návratu Tomáš ulehnul a později to s ním začalo vypadat dost špatně. Horečka, zimnice, průjem. Magda volala asistenční službu a námořník odvedle ho odvezl na vyšetření. Tohoto výletu se zúčastnil i Fríba, který si stále stěžoval na nohu oteklou po štípnutí. Naštěstí to nebylo vážné a Tomáš se dal brzy zase dohromady, ještě dlouho ale držel dietu. Takové aklimatizační problémy nás pak mělo ještě pár, ale nikdy to nebylo tak zlé. Fríba dostal injekci a prášky.
Večer jsme strávili po hospodách. Ta bližší za chvíli zavírala, ale stihli jsme si ještě trochu zanotovat s místní partou (velmi nesměle), než se jim povedlo nás vystrnadit. V druhé hospodě se to už také chystali zabalit, ale kvůli nám ještě jednu dvě rundy posečkali.
Ve Fríbovi se probudil lovec a ukázal se býti zdatným muchobijcem. Brzy se této pokleslé zábavě oddávalo celé naše společenstvo. Hostinská Frýbovi dokonce zapůjčila plácačku a ten se ihned jal pronásledovat "škodnou" po celém lokále a stal se tak hrdinou dne. Poté jsme se pomalu odebrali na kutě.
zapsal Michal
[Obsah]
Čtvrtek, 6.července Sliač, Zvolen, Hronská Dúbrava
Ráno jsme zkontrolovali opravené lodě, společně se vyfotili u osamělého Vlka a vydali se na cestu. Ve Vlkanové zůstali Tomáš a Mohér, protože byli zdravotně indisponovaní. Na řeku jsme se tedy mohli vydat bez gumáku, který byl beztak děravý. Zpočátku byla cesta příjemná, zpestřená sem tam nějakými peřejemi. Na jednom místě to nezvládli Radim s Hadem. Nedohodli se kudy objedou strom a najeli na něj. Při záchranné akci jsme poškodili loď, nepěkně v ní křuplo. Ve Sliači jsme zanechali poškozenou loď, Magdu a Radima. Zbytek pokračoval směr Zvolen. Ve Zvolenu jsme dojeli k Hati a přenášeli jsme. Odvážlivci (Franta, Hrouda a Jirka) si zkusili sjet jez, ale všichni se trochu vykoupali. Něco malého jsme pojedli a zbytek času jsme strávili prohlídkou města. Já Vítek, Michal a Jirka jsme po městě hledali vysokou dřevařskou. Místo toho jsme našli muzeum dřeva, které překvapivě nebylo tak nudné jak název napovídá. Po polední pauze jsme vypluli dál. Na konci Zvolena Hrouda vyběhl z lodi, nic mi neřekl, a ztratil se. Po té jsme asi hodinu čekali a přemýšleli kam se vypařil. Hrouda se objevil na druhé straně, že prý hledal tábořiště. Sdělil nám, že o kus dál je zdroj vody, ale tábořiště nenašel. Jiřík nás opustil a jel pro vůz a vyzvednout odpadlíky. Popojeli jsme k pramenu. Poprvé jsem donutil sedět Hroudu na háčku (velmi ukecanej). Nejzajímavěji však plula loď Technologa s Hadem. Dle fronty to musel být pramen vskutku zázračný. Nabrali jsme potřebný množství minerální vody a vyrazili směr Budča. Zde jsme našli ubytování na loučce za mostem u někdejší železniční zastávky vlevo. Jirka s vozem na sebe nenechali dlouho čekat.
zapsal Rudolf
[Obsah]
Pátek, 7. července Hronská Dúbrava, Banská Štiavnica
Ráno jsme se probrali opět v hluboké noci (asi v 7:15) probuzeni sluncem, které pralo do našich stanů, ve kterých bylo tím pádem nedýchatelno. Po snídani (já osobně jsem snídal tvrdé rohlíky, vzhledem k střevním potížím) jsme zabalili svých pár švestek a chystali se vyplout. Jen Mohér a Jirka nejeli, Mohér kvůli zdraví a Jirka by musel singlovat na gumáku (takže kvůli Mohérovi :-). Odjezd trochu komplikoval Fríba, který nechtěl jet na lodi s Hadem, ale nakonec se vše vyřešilo nenásilně. Dnešní zamýšlená trasa byla velmi krátká - asi 5 km - a všichni ji absolvovali bez obtíží. Přistáli jsme v kempu v Hronské Dúbravě, který byl zřízen vedle fotbalového hřiště. Po krátké poradě jsme se vydali na výlet do Banské Štiavnice. Na nádraží jsme se naobědvali (chleba s paštikou, já pšeničný chléb) a vydali se na cestu vlakem.
Během půl hodinky jsme byli na místě a pokračovali autobusem, který nás dovezl do centra. Pak jsme se vydali do Hornického Muzea v Přírodě. U vchodu jsme si zahráli na Slováky (jmenovitě Madla S. a Jakub) a měli levnější vstupné. Pak jsme na sebe mluvili slovensky, aby se nic nepoznalo, ale už to nebylo potřeba. Před prohlídkou štol jsme vyfasovali helmy, pláště a baterky. Nejdříve se mi zdálo, že je to pouze atrakce pro turisty, ale během prolézání podzemí všechny tři věci splnily svůj účel. V podzemí byla docela zima (naštěstí jsme měli plášť), asi jako v Plzeňských sklepích (ale daleko méně piva) a tak nás naše průvodkyně (jinak celkem pohledná slečna) hnala svinským krokem. Zastavovala se pouze na malé chvilky, kdy volala historické údaje a pak zas rychle utíkala dál. Já jsem se cestou několikrát praštil do příčných trámů a traverz (naštěstí jsem měl helmu). Jinak byly k vidění různé druhy těžby, nástroje, vagónky a v další štole byly umístěny mašinky, které se v dole používaly. Nadzemní část prohlídky již tak zajímavá nebyla (domy, ve kterých byly zdvihací mechanismy, nebo tak něco).
Po této exkurzi jsme se rozdělili. Já s Madlou U. jsme šli po kultuře Jindřich s Madlou S. šli do čajovny a zbytek šel do hostince. My jsme ale měli smůlu, protože na Novém Hradě zrovna vpustili skupinu návštěvníků a další prý až za 40 minut, a muzeum na náměstí bylo již zavřené. Tak jsme se vydali na cestu zpět. Na nádraží jsme se nakonec všichni sešli a společně odjeli do tábora. Všechny naše věci zůstaly tak jak jsme je opustili, i když nikdo nezůstal na stráži. Při večeři (já jsem měl dietní ovesnou kaši) jsme začali debatu na téma rasové diskriminace, které se po chvíli (jak Radim s oblibou říká) dostalo na index. U ohně jsme debatovali dále, ale jen povolená témata (představovací hru a o lásce), a do stanů nás zahnal až déšť, který přišel tak k půlnoci. Tedy alespoň většinu. Někteří (Hrouda, Had, Fríba, Rudolf, Radim ...?) přiložili na oheň asi v domnění, že déšť zaženou, a začali se po táboře vesele honit. Při tom zdolávali lahvinku borovičky (vodka už nebyla), čehož někteří druhý den hořce litovali.
zapsal Tomáš
[Obsah]
Sobota, 8. července Žiar nad Hronom
Dnes naše ležení vypadá jako po bitvě. Ranění, skoleni zřejmě alkoholem, se povalují všude kolem. Většina z nich se během dopoledne vzmátožila, pouze Hrouda se necítí schopen pokračovat, tak s ním raději zůstávám na místě, zatímco ostatní vyráží na poslední úsek plavby, do Žiaru nad Hronom. Já se několik hodin poflakuju po tábořišti a Hrouda zatím vyspává opici. Když se trochu sebral, odvezl nás autem na nádraží, kde jsme zjistili, že další vlak ze Žiaru nepřijede zrovna brzy, a tak jsme se rozhodli dopravit se tam sami a nečekat na Jirku, který nás měl vyzvednout. Ve Žiaru jsme to chvilku hledali a nakonec jsme dorazili téměř současně s našimi vodními souputníky. Tábor jsme rozbili v jakémsi rybářském areálu, blízko jejich restauračního zařízení. Většina z nás se posléze odebrala do města, nábožná skupina na mši a ostatní do restaurace. K večeři jsme měli výborná smažená kuřecí stehna s bramborem, připravená našimi vlastními kulinářskými experty. Poté jsme se přesunuli do přilehlé hospody vybavené akváriem, loveckým salónkem, hlučným jukeboxem a brzkou zavírací hodinou, což mi ovšem vůbec nevadilo, protože mě přepadla náhlá nevolnost a tak jsem šel hned spát. V noci začalo pršet.
zapsal Michal
[Obsah]
Neděle, 9.července Návrat
V den, kdy jsme odjížděli zpět se úplně zkazilo počasí. Když jsem se vrátil do Prahy, nikdo mi nechtěl věřit, že jsme na Slovensku prožili největší vedra za posledních 120 let. Urychleně jsme sbalili stany a naložili lodě a vydali se na cestu do Čech. Na Slovensku mělo auto opět s tamními kopci problémy, ale naštěstí jsme už byli o trochu lehčí a nedřeli jsme neustále zástěrkami o silnici. Na hranicích jsme, jak už jsme měli ve zvyku, auto tlačili, tentokrát se ovšem další řidiči nepřidávali. (Asi jim dřív než nám došlo, že tlačit auto do mírného kopečka je hovadina!). Cestou jsme se zastavili na Jirkově chatě ve Valticích. Prohlédli jsme si areál Valtického zámku, naobědvali se a vydali se na cestu do Prahy. Tentokrát jsme se již nenaučili žádná pěkná a jadrná moravská slovíčka, jako cestou tam. Když jsme odjížděli začalo pršet i zde, na jižní Moravě. Potom jsme už jen vyložili lodě, uklidili vozík a každý z nás se vydal na cestu domů.
zapsal Franta
Ráno jsme vstali v Žiaru a s velikým spěchem jsme sbalili, neboť vlak odjížděl velmi brzy směr Zvolen a dále do Heľpy, Demänovské ľadové jaskyňe, Švermova (Telgártu), Margecan a Košic. Vše jsme stihli, i když cestou (nebo lépe během) nepříjemně pršelo. Okolo deváté hodiny jsme byli na místě určení. Naskytla se ovšem možnost vyrazit vlakem již okolo desáté, místo abychom čekali v jistě zábavném a podnětném středoslovenském městě Zvolenu (Neusohl) celý den až do večera. Šlóze tedy vyměnil lístky a po bleskovém nákupu potravin na cestu a utracení posledních konvertibilních Sk jsme vyrazili. Cesta probíhala poklidně - dokonce se ve vlaku smělo kouřit, což jsem uvítal zejména já s Fríbou. Jediný incident nastal v momentě, kdy jsem si se Šlózem dával po dobrém obědě za Ostravou kávičku v jídelním voze. Přiběhl Hojer a zajíkavým hlasem sděloval, že přišla průvodčí a chce vidět lístky. Je dobré na okraj podotkout, že ty už předtím jednou viděla a nic by se nestalo, kdyby ještě počkala. Ovšem proti progresivnímu amoku je těžké cokoli podnikat, a tak jsme ho museli jemně vykázat do patřičných míst. Do Prahy jsme dorazili odpoledne a rozešli se. Tím velmi úspěšná návštěva Slovenského štátu ve sportovním duchu skončila.
Viele Danke an Scholle.
zapsal Reisek
zracoval Hrouda
|
Aktualizováno 10.ledna 2002
(C) turistický klub Hropag TJ Praha-Malešice
Akci připravil Hrouda
Text adaptován podle sborníku klubu.
Tuto stranu spravuje Hrouda
Prosím napište nám o nalezených chybách.
|
|
