(další vhodné obrázky a další informace najdete u Jirky Nouzy: fotky z foťáku a socialistický soubor pohlednic, bez záruky)
(další vhodné obrázky a další informace najdete u Jirky Nouzy: fotky z foťáku a socialistický soubor pohlednic, bez záruky)
Na obsah stránky
Úvod a první denStalo se již v naší turistické skupině zvykem zpracovat naše
zážitky z letních akcí do sborníku. Nepsanou tradicí posledních let je kromě vody
nabídnout členstvu i jinou zajímavou akci. Zatímco vloni nás jelo s Adventurou do
Dolomit jenom pár, letos jsme se vydali na Ukrajinu v relativně hojném počtu. Byl tím
prakticky uveden v život transformovaný otevřený oddíl, neboť akce se poprvé
zúčastnili i dva "cizáci" z internetu, což naznačuje směr, kterým nutně
musí náš oddíl do budoucna směřovat. Sám osud nápadu jet na Ukrajinu je poměrně
dlouhý. Ač nepochází zcela z mojí hlavy, není rozhodně jarního data. Spíše
uzrál čas, schopnosti i možnosti pro takovou akci. Koneckonců povodně, které
následující zimu krutě postihly tuto chudou oblast, dále prohloubili ekonomický
propad země a nestane-li se zázrak, byl takřka nejvyšší čas pro takovou akci.
Po získání map z internetu (jakýsi kanadský server) a obstarání vlakových
jízdenek (neuvěřitelné hledání nejlevnější cesty v bludišti vnitrostátních a
mezinárodních tarifů a testování schopností výdejců jízdenek, o jejichž
náročnosti svědčí například i to, že Honza Kárný při jednom z mnoha jednání v
pražské pobočce cestovní kanceláře českých drah usnul) jsme se konečně sešli ve
Vihorlatu a uháněli lehátkovým vozem na Košice a dále až do Michalovců. V našem
kupé jednoznačně vedla obstarožní němka, která se do Přerova dožadovala
lůžkové úpravy a po zbytek cesty nezamhouřila oko v obavě před námi a před
přejetím Štrby. Upřímnou soustrast Tatrám. Michalovce. Nové nádraží je
samozřejmě daleko od centra a hlavní autobusárna až na druhém konci města. Již
tady nan nás dýchá cizina - moderní exhibicionistická budova nádraží ostře
kontrastuje se stavem ostatního města i celkovou mentalitou místního obyvatelstva a
všechno je takové ... cizí. Na autobusovém nádraží samozřejmě nic k jídlu
nedostanete, zato tu stojí mnoho autobusů ukrajinských dopravců. Jeden z nich se záhy
stává středem našeho zájmu (spíš naopak). Zanedlouho zakupujeme vouchery (á 150,-)
a ujíždíme na Užhorod (á 100,-). Cestou bereme několik dalších zájemců, jinak
nikdo na Ukrajinu nejede. Promptní proclení skýtá první překvapení - povinné
ukrajinské zdravotní pojištění za 3$ na 5 dní, všechny mezinárodní pojistky jsou
neuznané. Plni očekávání tak platíme první podezřelou taxu. Užhorod je možná
krásné město, ale... nemáme zájem. Je centrem kriminality, jako všechna města
obsahuje pouze zdevastované prvorepublikové baráky a několik hrůzných
socialistických vymožeností. Dlouho se nerozmýšlíme a odjíždíme ihned objednaným
stopem po 8$ na Volovec. Cesta po "dálnici" na Lvov je zpočátku relativně
pohodová, s výjimkou občasného štěrku na vozovce. Posledních 12km odbočky do
okresního města Volovec vypadá jako místní účelová komunikace po několika tuhých
zimách a jízda spíše kličkování mezi neprůjezdnými místy. Je to jediná
"rozumná" silniční přístupová cesta. Cestou již vydíme v závratné
výši vysílače na Stoji, součásti naší první poloniny - Boržavy, jednoho z
hřebenů Vrchoviny. Údajně byla již za první republiky nejvyhledávanější. Od
nádraží, na které zatím denně jezdí přímý, ale velmi drahý lůžkový vlak z
Prahy (cca. 2000,-) začínáme po obligátním fotu pomalu, ale stále strměji stoupat
podél elektrického vedení k prvnímu vrcholku s příznačným názvem "Velikyj
vjerch". Vzhledem ke startu okolo 15. hodiny a 1000m převýšení samozřejmě
nedocházíme až nahoru, ale "jen" na hranici lesa. První výhledy, hledání
vody, první kontakt se skrytými vojáky, pravděpodobnou příčinou Ivanovy
materiální a finanční újmy. Nechal v noci batoh v apsidě a on byl ráno
"nějakej lehčí." O kolik je ale lehčí zjistil až další den večer, po
30km pochodu horským terénem. Naštěstí se nám již nic podobného nestalo. Po
krátké večeři jdeme spát.
Hrouda… vzhledem k chybě při zpracování sborníku zde první den najdete
ještě jednou.
Na obsah stránky
31.7.1998 (pátek)Scházíme se všichni na hlavním nádraží. Překračujeme
bezdomovce a nastupujeme do vlaku Laborec, který nás má dopravit na východní
Slovensko. Cesta ubíhá dobře, máme lehátka, na očekávaných stanicích přistupují
lidé co přistoupit měli - vše díky Hroudově perfektní organizaci postavené na
neobyčejné píli, pracovitosti a znalosti ČD.
Jedeme na Zakarpatskou Ukrajinu, za první republiky nesprávně nazývaná Podkarpatská
Rus. V letech 1918 až 1838 byla tato část připojena k Československérepublice a jsme
zvědavi, jak tato oblast vypadá. Pojmy jako Koločava, Mukačevo, Nikola Loupežník,
Tomeček se svými loveckými povídkami, mají v historii našeho státu své místp.
Neděláme si iluze, sovětská mašinérie jistě ddokonala zničila vše hodnotné a
nahradila komunistickým otrokářstvím. Uvidíme přeoranou zemi se zničenou kulturou,
hrdostí, životem.
Na obsah stránky
1.8. (sobota)Ráno v 7 hodin vystupujeme v Michalovcích - kromě již zmiňovaného Hroudy je zde
dále Ivan Dejl, Aleš Müller, Jirka Nouza, Milan z Brna, Honza Drobek Drobný, Radim
Cigánek, Jakub Reisek Holeček.
Jdeme na autobusové nádraží, kvalitní spoje do Užhorodu již odjely, ale Radim
znalý základů dorozumění s Ukrajinci vyjedná vlastní dopravu. Sháníme vouchery
nutné pro vstup na Ukrajinu. Autobus podivného tvaru a kvality nás odváží k
slovensko ukrajinským hranicím - Německé/Užhorod. Autobus občas nabere nějaké
lidi, jindy je vysadí. Někteří platí, jiní neplatí, což nevadí, zřejmě vše
hradíme my, cesta nás stála asi 100 Sk na osobu a trasu cca 40 km. (Pro srovnání, ten
rok byla průměrná mzda v ČR 11.000 Kč. a cesta autobusem Praha - Špindlerův mlýn
stojí 100 Kč při délce 140 km.)
Po jisté době se řidič a jeho druh na nás obrátí s nabídkou, že za 8 USD za osobu
nás odvezou do Volovce. Cena se nám zdá být dost vysoká, resp. mně a Ivanovi
jakožto vydělávajícím je do fuk, ale jde o studentskou kapsu. Pokoušíme se smlouvat
- neúspěšně. Nakonec se rozhodujeme na ukrajinské podmínky přistoupit. Na
hranicích opět čeká natažená dlaň chudého totalitního státu, musíme zaplatit
nějaké nemocenské pojištění, naše mezinárodní pojistky se jeví jako zbytečné a
nezabrání tomuto placení. Z Užhorodu neznáme vůbec nic, což není na závadu,
neboť přestupujeme do dvou osobních automobilů. Mukačevo a další ukrajinské
reálie vidíme jen z jedoucího automobilu a po asi hodině a půl cesty po ukrajinské
dálnici kvality naší místní komunikace vystupujeme ve Volovci u nádraží, přímo
na cestě, která vede do hor.
Vyrážíme, slunce pálí, tempo je pomalé. Procházíme koncem města a kupodivu nejsme
taková atrakce jak jsme se obávali. Po panelácích u nádraží a kamenných domech
vidíme jen dřevěné domečky s malou zahrádkou, občas někdo pere v potoce. Celkový
dojem lze přirovnat k Čechám po první válce či ke Slovensku padesátých let. Po
obědě opouštíme krásnou pozvolnou silničku podél potoka a prudce stoupáme do
neuvěřitelného kopce, jak sklonem, tak výškou. Téměř na konci stoupání
vystraší Drobka dva podivní muži, oblečení do vojenského, nevěnujeme tomu
pozornost a kolem páté jsme na malé loučce, ve výšce kolem 1000 m.n. mořem.
Většina jde na průzkum a nachází pramen a jelikož jsem nenalezl lepší místo na
nocleh, stanujeme zde. Vaříme krátkou večeři a jdeme do pelechů - v hlavě hučí z
nedospané noci, námahy stoupání, malé aklimatizace a rychlého získání výšky.
Na obsah stránky
2.8. (neděle) Ráno pomalu vstáváme, pomalu snídáme, pomalu balíme - tento
rituál se stane zvykem. Odcházíme nahoru směrem k vrcholu Plaj (1330), kde u
meteorologické stanice (televizní převaděč) je prý voda. Ivan a já se rozhodujeme
obejít kopec po vrstevnici, ostatní stoupají nahoru - "Sejdeme se nahoře."
Vodu jsme našli i v úbočí, trochu se napijeme, spěcháme do sedla. Čekáme, stále
čekáme, popocházíme na cestu, vidíme ostatní, máváme... a nic, sedí nahoře a
koukají na nás. Odcházím tedy nahoru a ptám co se děje. "Sraz byl tady nahoře,
tak zde čekáme." - drobné komunikační nedorozumění, které nás zdrží o
více jak hodinu.
Poloninu přecházíme, stejně jako ostatní poloniny, od západu na východ. Polonina
Boržava je typickou poloninou. Jde vlastně o vysoký hřeben, který se tyčí 800 až
1000 m nad údolím. Dole vlevo vidíme údolí, vesnice, na obzoru východní Beskydy. Na
jih, vpravo jsou dlouhá táhlá údolí, zarostlá divokými lesy. Na strmých stráních
ploniny jsou husté lesy, zde na vrcholových partiích je luční porost. Zřejmě již
kdysi dávno obyvatelé údolních vesnic vrcholové lesy vykáceli a pásli dobytek. Tím
podstatně zvýšili plochy jinak malých políček v údolích, život to byl ovšem
tvrdý. Vzdálenost od civilizace, nepřízeň počasí, divoká zvěř - vlci a občas i
medvěd. Sovětská éra zřejmě pokračovala v zemědělském využívání polonin,
což lze usuzovat z vybudovaných kamenných silnic až do nejvyšších poloh polonin,
ale vzhledem jen ke spotřebě pohonných hmot a náročnosti vybudování těchto silnic
lze oprávněně pochybovat o efektivnosti takovéhoto počínání. Ovšem co bylo
racionální za komunismu, že.
Dnes jsou poloniny opuštěné, cesty zarůstají travou, začínají se objevovat první
stromky z náletu. Za dvacet let, po dvou staletích, zde budou opět stromy a husté
lesy. Orientace je za dobrého počasí snadná, při opatrné orientaci lze využívat
vyjetých cest, problémy jsou s vodou, té je na všech poloninách ve vrcholových
partiích málo.
Hřeben pokračoval přes Veliký vrch (1598), Gembu (1491) a Maguru Žide (1516). Je
vedro, máme žízeň a někde v úbočí Magury má být voda. Rojnicí sestupujeme a
nalézáme opravdu vydatný pramen. Oběd, hašení žízně, pití do zásoby, odchod na
další vrcholy Hrab, Kyčera Kruhlava a dále již náročnějším rozvětveným
hřebenem k sedlu Prislop.
Téměř na konci poloniny vidíme dva turisty, kteří jdou proti nám. Češi, ptáme se
na sedlo a na oplátku popisujeme cestu k prameni, mám pocit že si navzájem
nezávidíme - oni to mají daleko k pramenu, my do sedla. Sestupujeme na hřebínek,
odbočujeme doprava a v malém sedle táboříme. Radim s Drobkem dochází pro vodu. Jsem
unavený, malátný, chuť do jídla ani nemám.
Celý den mi Ivan pokládal záludné otázky typu: "Kolik jsme měli krabic
sucharů?" "Kolik jsem si měl vzít čokolád?" "Máš nějaké moje
čabajky?" Večer vybalil co se stalo. Zřejmě přes noc, se mu z batohu uloženého
v přední apsidě stanu ztratilo značné množství potravin a 60 dolarů.
Pravděpodobně oni dva podivní vojáci toto vše ukradli, jenom je podivné, že
vojenská stanice byla vzdálená cca 6 km po hřebeni.
Závěr: na Ukrajině se krade i na horách.
Na obsah stránky
3.8. (pondělí)Ráno vstáváme do značného vedra a než se vydáme na cestu,
přejdou kolem skupinky turistů a sběračů borůvek. Pokračujeme poměrně zřetelnou
cestou po hřebeni, úbočími, vedro se dá snést, neboť často jsou stromy. V sedle
Prislop je kamenný kříž, sestupujeme vyoranou cestou dolů do civilizace. Kolem jedné
hodiny přicházíme do Ťjušky, první vesnice, oběd je v malém stínu u plotu. Je
vedro, ticho, kolem se projde stádo krav, každá neomylně zamíří do svého dvorku a
chléva. Nikde nikdo, bez živáčka, nikdo si nás nevšímá. Jediným problémem je,
že Ťjuška není Lozjanskij a před námi je tak mnohahodinová chůze po asfaltě do
Mežhorje (Mižhirja, Mezigorje... další správní centrum oblasti).
Asi po hodině chůze zastavuje značně ojetý moskvič a po krátké domluvě nás za
necelé dva dolary za osobu, ve dvou skupinkách, odváží až na AVTOVOKSAL v Mežhorje.
Cestou nabíráme značně smrdící, ale poměrně dobrou sirnou minerálku, jejíž
skladování shledáváme velikou chybou. Moskvič byl poměrně nový - 7 let, ale
vypadal jak v Čechách po 20 letech. Neúcta k majetku, hodnotám a nedostatek péče o
cokoliv je příznačná pro celý bývalý Sovětský svaz, téměř jsme tak jako národ
také dopadli. Prostor mezi řekou Rika (Mežhorje) a Terebla (Koločava) je zajímavý
snad jedině nezvykle rafinovanou hydroelektrárnou v místě, kde jsou tato údolí
vzdálena jen několik kilometrů a mají výškový rozdíl takřka 300m. Než dorazí
druhá skupina, usmlouváme další dopravu přes Siněvir do Koločavy za 10 dolarů na
osobu (ach zlatá Ameriko se svými zlatými rezervami). Během čekání diskutujeme s
místními a těšíme se, až z téhle proklaté civilizace zase zmizíme do hor.
Za necelou hodinku jsme v Koločavě, kde není nic z toho co slibuje průvodce na zadní
straně. Hostel je ve škole za jeden dolar, kde je též, prý značně omšelá,
památná síň na Ivana Olbrachta. Chceme nabrat vzpomínku na Nilolu Šohaje
Loupežníka, ale realita je naprosto odlišná od romantických představ. Nicméně
kopce v okolí Koločavy naznačují jak těžké jej muselo být dostihnout. Prý
president Masyryk si přál s ním hovořit o sociálním problému té doby a místa.
Ovšem nutnost vydržovat četnictvo v chudé vsi naprosto jednoznačně rozhodlo o osudu
této postavy. Tehdy mladá republika se snažila tento kraj pozvydnout, zajistit
základní řád a stabilitu, což přerušila druhá světová válka.
Potkáváme autobus s českou cestovkou, ale už si nejsme v cizině tak vzácní jak
před několika lety. Je příšerné vedro a mám zřejmě lehký úpal, proto mne chlad
vanoucí ze školy láká. Nakonec se rozhodujeme vykoupat v řece, uvařit a navečer
stoupat na hřeben. Most u kterého se koupe značné množství lidí je zřejmě z doby
první republiky (jako prý většina). Když už začínáme být nepříjemně středem
pozornosti místních kluků, odcházíme. V místní hospodě se slovenským pivem Starý
Prameň se někteří musí zastavit na stojáka. Stoupáme stále méně a méně
čitelnou pěšinkou na horský hřeben a zastanujeme se soumrakem. Před námi je
polonina Krásná, známá mj. nedostatkem vody. Spřádáme smělé plány.
Protože někteří nedodali svůj podíl do sborníku, zapsal tuto část Aleš a faktografiemi doplnil Hrouda až v dubnu 1999.
Na obsah stránky
4.8. (úterý)Sice jsme měli večer velké plány o vstávání v pět ráno, ale realita byla
poněkud jiná. Nicméně již v půl sedmé odcházíme z loučky, kde jsme tábořili,
je slunné teplé ráno, zatím svěží vzduch. Na okolních loukách je již čilý ruch
- automobil s několika lidmi jede zřejmě pro seno, na další louce dva muži obracejí
seno. Ti nám i ukázali kde mají studánku a doplnili jsme vzácnou vodu. Míjíme
vysílač, nedokončenou stavbu malého plynovodu a stále stoupáme na vrchol Topas. V
devět hodin dosahujeme hlavního hřebene a dáváme si pozdější snídani. Kolem nás
jsou hory, jasné modré nebe, vidíme nejvyšší horu Krásné.
Určujeme naši trasu a říkáme si, za dvě až tři hodiny jsme na hoře na obzoru a za
ní je sedlo, které leží v lese, tam chceme odpočívat ve stínu přes polední vedro.
Jenom Hrouda cosi brumlá o dvojhoře a špatné orientaci, ale umlčeli jsme ho,
škarohlída. Cesta ubíhá rychle - jdeme po trase dálkového plynovodu, který je veden
po celém hlavním hřebenu pohoří. Trasa plynovodu je na rozdíl od průvodce již bez
hrubých zásahů do přírody. Mně osobně cesta také ubíhá rychle, včera jsem si
pořídil v lese hůl a trochu odlehčuji svým pěti puchýřům a držím téměř tempo
ostatních (puchýře budou mým pkokletím po celou dobu pobytu). Kolem nás je
opuštěné pohoří, žádná stáda, žádní lidé. Dole vidíme vesnice, na obzoru
další poloniny, nebo pahorkatiny, na severu východní Beskydy. Ve dvanáct hodin se
bohužel splnily Hroudovy hrozby - ona hora, na kterou jsme došli, není hora před
sedlem ale skutečně dvojhora na polovině cesty. Pokračovat ve vražedném vedru asi
další dvě nebo tři hodiny do sedla bylo velmi nepříjemné a především to nebylo
cílem našeho vstávání. Chceme se vyhnout pochodu v poledním vedru a využít poledne
k odpočinku.
| Naštěstí je asi dvě stě výškových metrů pod vrcholem stará opuštěná chýše z prken, sestupujeme k ní, někteří sbírají borůvky a schováváme se před slunečními paprsky, které již nemilosrdně pálí. Chýše je sice podstatně menší než se ze shora zdála, ale bude nás chránit před vedrem, které i v těchto výškách přesahuje 30 st. C. Rozbalujeme věci, sušíme, vaříme bohaté menu k obědu, voda je vedle salaše. Čas klidně ubíhá, povídáme si, občas někdo usne. Plánovaný odchod po třetí hodině se protahuje a v půl páté při odchodu je sice velké vedro, ale přece jen snesitelnější. |  |
Je před námi pochod na další horu na dalším obzoru, které dosahujeme kolem půl
sedmé. V sedle pod ní je opravdu les, ale pospícháme dál na další vrcholy a
snažíme se dosáhnout co nejzažší části poloniny. Před devátou sedíme na
posledním význačném vrcholu poloniny a sledujeme krajinu pod námi. Slunce již
zapadlo, ale je stále teplo kolem 24 st. C. Pod námi je sedlo, stádo ovcí, čtyři
pasáci a rozhodujeme se tábořit asi půl hodiny od vrcholu na hřebeni sklánějící
se k Usť Čorné. Kolem deváté hodiny značně unaveni zastavujeme u zbořeniště -
bývalé státní mlékárny a nacházíme malé plácky rovné louky mezi rozbujelou
vegetací. Je podivný večer - dusno, na severozápadě jsou těžké mrky, podezřele
ticho. Radim a Drobek odchází pro vodu, ostatní staví stany a připravují večeři.
Večeře končí hluboko za tmy a unaveni uléháme do stanů. Již v noci jsou na sz
obzoru blesky. Přešli jsme poloninu Krásná, za jeden den. Prý to bývala
nejkrásnější poloniny tvrdí prvorepublikové průvodce, ale mnohé krásy v nich
popisované zde již nejsou. Podle našeho odhadu zřejmě došlo k rozpadu ekonomického
systému Ukrajiny natolik, že se nevyplatí pást stáda na poloninách, pravděpodobně
nikdo nepotřebuje ovčí vlnu, mléko, maso, potřeba koní a jalovic je asi minimální.
A proto jsme viděli poloniny jiné, než jaké byly v uplynulých desetiletích.
Aleš
Na obsah stránky
5.8. (středa) |
Po obvyklých ranních procedůrách jsme vyrazili do údolí, směr Usť Čorná. Cestou začalo mohutně pršet - po několika dnech, kdy bylo až moc hezké počasí. Sestup za mohutného deště byl dost brutální - ale za něco málo víc než hodinu jsme dorazili k cíli - objevila se Usť Čorná, čili také staré karpatoněmecké sídlo Königsberg. Jednalo se o typickou ulicovou vesnici, tzv. Strassendorf (co jiného by se do toho údolí vešlo? - pozn.AM). Několik babek dokonce umělo trochu německy ve stylu ein Brot atd. Tam už za chvíli přestalo pršet, ale zato se kouřilo z lesů, což je dost špatné znamení. Na jedné ze staveb se skvěl nápis Bad Ischl - Heimbad, ale moc lákavě to nevypadalo. Tak jsme koupili chleba, prohlédli si místní úzkokolejku (zavřenou) a nakrmili místní psy našimi závadnými salámy a zelenou slaninou (R.I.P.). Vyrazili jsme po silnici k Lopuchovu a tam podél Jablonického potoka k úpatí poloniny Svidovec. Cesta byla strašná - bolely nohy a vesnice zdánlivě neměla konec. Za nějakou chvíli jsme to vzdali a utábořili se na jednom ostrově uprostřed rozvodněného potoka.Ten fungoval zároveň jako dálnice pro pěší i motorizovaná, případně koněspřežná vozidla - typická ukrajinskost. Večer byl kupodivu klidný a veget. |
Reisek
Na obsah stránky
6.8. (čtvrtek)Neklidná noc byla pokračováním nevolnosti z včerejšího večera. Neustále
mám pocit, že Aleš nutí všechny k odchodu, jenom mě s Milanem NE!
Nerozeznávám, zda-li jde o skutečnost nebo se mi to pouze zdá. Několikrát se
rozhoduji, nemám-li se podívat, jsou-li stany ostatních na svých místech. Nějak se
uklidňuji a snažím se spát, což se mi i chvílemi daří. Od samého rána chodí a
jezdí kvantum lidí sem a tam, stejně jako včera večer. Menší záhada. Relativně
brzy vstávám navzdory tomu, že mé tělo je úplně jiného názoru. Sesbírám pár
věcí určených k usušení rozhozených opodál a ignoruji snídani, jelikož a
protože nejni chuť. Ani po cestě údolím se mi vůbec nejde dobře. Zastavujeme se na
momentík u nějakých domků, kde se ptáme na cestu. Po kládě překonáváme potok a
začínáme stoupat vzhůru na hřeben. Potkáváme ještě pár místních a v lese
na mýtince i koně. Ani troška bloudění neuškodí. Za salaší se zastavujeme pro
vodu. Háži do sebe tatranku opavia, z darů naší země. Po vyjeté cestě
přicházíme na dohled k turbáze. Dále můžeme buď sejít do údolí a vyjít do
pěkného sedla nebo jít jižněji po hřebeni. Rozhodujeme se pr druhou možnost.
Traverzujeme jednu horu a pak na hřeben. U výškové kóty rozdáváme vrcholovou
prémii. Cesta naštěstí vede pod vrcholky, nemusíme lítat nahoru a dolu. Potkáváme
skupinku turistů, jak jinak než Čechy. Údajně je pár hodin cesty před námi pleso,
kde se dá dobře tábořit. Jisté pleso za chvilku míjíme, ale nelíbí se nám.
Přecijenom je hodně hluboko pod námi. Jdeme dál a máme štěstí. Nádherné místo.
Vpravo vedlejší hřeben, u něho velké pleso a o kus dál rozpadlá obrovská salaš. U
salaše je vidět několik stanů a lidi. Jak později zjištujeme, jsou to Ukrajinci
z Kyjeva. Jejich stany teda něco pamatují, i když VŘSR to nebude. Dostávám zase
chuť k jídlu. Ukrajinci naštěstí nedělají kravál úměrný vypité vodce,
takže noc je klidná.
Jirka
Na obsah stránky
7.8. (pátek)Ráno jsme chtěli vstát dříve než předešlého dne, ale realita byla úplně
jiná. Únava nám to nedovolila, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Vstali jsme asi v
půl deváté, posnídali a v deset jsme vyrazili. Nejdříve jsme vystoupili kolem skoro
rozpadlé salaše na skoro hřebenovou cestu a poté jsme se jali přibližovat k
Bliznici. Už ráno bylo víceméně jasné, že do Rachova nedojdeme, ale já stále
nevzdávám naděje. Cesta byla značně nepohodlná, ale alespoň vedla celkem "po
rovině". Před Bliznicí jsme hodně sklesali do sedla. Tady se rozhodlo, že na
vrchol se vystoupí bez baťohů, které dole pohlídají dobrovolníci Aleš a Ivan.
Výstup na nejvyšší vrchol naší cesty (1880) byl velmi namáhavý, ale určitě stál
zato. Nahoře se nám otevřel nádherný výhled na celou poloninu Svidovec. Byl vidět i
vysílač nad Rachovem a já jsem ještě pořád tvrdil, že tam můžeme dojít. Vidět
byla i polonina Krásná a Hoverla (2061) - nejvyšší to vrchol Ukrajiny. Požádali
jsme nějaké - asi ruské (rumunské a ve slipech - pozn.) návštěvníky, aby
nás vyfotografovali a pak jsme vyrazili zpátky. Cesta dolů byla ještě namáhavější
než nahoru. Když jsme se vrátili do sedla, asi za hodinu místo Alešem
předpovídaných tří, upustil jsem i já od názoru, že dojdeme do Rachova. V sedle
jsme ještě dobrou hodinu leželi v trávě a povídali si. Pak jsme definitivně
opustili původní trasu Volovec-Rachov a vydali se směrem do Jasině. Jasiňa byla před
II. světovou válkou naší nejvýchodnější obcí a pamětníci tvrdí, že se za
Československa měli nejlépe (pozor objev - pozn.) Cesta vedla nejprve z kopce,
ale naproti už byl vidět hřeben vedoucí nad Jasini. V sedle u salaší Hada (=Reiseka)
rozlítilo, že mu domorodci odmítli prodat sýr, a vyhrožoval jim "krasnymi
komisari". S tím nás pak otravoval po zbytek cesty. Začali jsme opět stoupat, po
chvíli se nám však cesta ztratila, a tak jsme se museli prodírat neprostupným lesem,
což ve mně vzbudilo vzpomínky na puťák v Novohradských horách. Přidružil jsem se
k Alešovi a Milanovi a začal nosit hůl. Cesta vedla směrem do údolí a nám třem
dělal sestup značné problémy. Bylo už dost pozdě a všichni jsme toho měli už
dost. Šest a půl dne vyčerpávající chůze po horách. I když jsme baťohy měli už
lehčí, nikomu nebylo moc do řeči. Pak ještě nastaly problémy s místem na spaní.
Nakonec jsme spali na (údajně - pozn.) dost nepohodlném plácku. Aleš s
Ivanem šli spát dříve, protože chtěli odejít brzy ráno. Chtěli... (kdepak
Rachov - pozn.)
Drobek
Na obsah stránky
8. a 9.8. (sobota a neděle - Aleš+Ivan)Ráno jsme chtěli vstávat a odcházet velmi brzy, protože jsme tušili, že
dálkové spoje budou vyjíždět jen po ránu. Chtěli jsme (Aleš a Ivan) použít jiné
spoje než plánovaný odpolední autobus a tím být v Praze již v neděli ráno.
Bohužel spánek jsme přemohli až kolem šesté hodiny a po krátkém zabalení a
snídani se po sedmé hodině vydáváme na poslední kilometry - do Jasině, bývalého
slibného centra turistiky a nejvýchodnější obce prvorepublikové ČR. Je krásné
slunečné ráno, údolí je v mlze. Po necelých dvou hodinách jsme v Jasini. Časová
ztráta jeden a půl hodiny proti plánu se ukázala rozhodující, velmi výhodné
autobusy až do Užhorodu odjely před hodinou a půl a další jedou až odpoledne.
Jasiňa je typické město sovětské éry - podivný sytém polodokončených staveb od
dřevěnice po beton, detailů a prvků života na nás působí dojmem nepořádku a
chaosu. Ale místní žijí v domnění, že tak to má být a zřejmě se jim to líbí.
Pojíždíme místní linkou do Rachova a vyjednáváme si autobus do Prahy. Protože
máme více jak pět hodin času, rozhodneme se pro nenásilnou cestu - budeme čekat na
kraji města, kdyby náhodou jel např. český autobus, nebo někdo někam daleko jel a
chtěl vytížit vozidlo. Čas vyplňujeme povídáním a Ivan mi vypráví další
historky ze svého bohatého života, zřejmě ty nejlepší. Po obědě jede kolem
autobus a v něm vidíme ostatní. Odpoledne se vracíme na nádraží a nastupujeme do
autobusu, kolem pláčí ženy a děti odjíždějících gastarbaiterů. Cesta je
zajímavá - hrubé stavby velkoryse naplánovaných domů, které by i v ČR stály
několik miliónů se vysvětlí - počátkem devadesátých let tito lidé pěstovali
slunečnice, které velmi výhodně prodávali kamsi na sever, nebo Sibiř a konec dotací
byl i koncem zlatého dolu a budování těchto haciend. Také podivné pojíždění po
zatemněné části Užhorodu při písni z rádia "Ja neverim svoim glasam, ja
něverim svoim ušam, éto něvazmóžno" na nás zapůsobilo velmi úsměvně.
Zajímavé bylo také překonávání hranic - byrokratické vykonávání prohlídek nic
neřeší a neodhalí, ale většinou trvá přes hodinu. V noci stojíme chvíli pod
Tatrami a vidíme jejich obrysy proti světlejšímu nebi (což tam někdy zajet ?). V
neděli jsme po druhé hodině odpoledne na Opatově. Závěr naší cesty je typicky
sovětský - teprve po patnácti minutách stání nám řidič oznámí, že na
Želivského nepojede, jízdní řád je zbytečnost. Je slunečno, teplo, máme po
krásné cestě, často úsměvné a jsme doma.
Aleš
Na obsah stránky
8.-9.8. (sobota a neděle - skupina)Večer jsme zabivakovali asi hodinu před Jasiňou. Brzy ráno vstávali jen Aleš a
Ivan, kteří chtěli stihnout ranní autobus do Užhorodu. My ostatní jsme po snídani
okolo desáté vyrazili také směr Jasiňa.
Jasiňa byla v době první republiky nejvýchodnější obcí ČSR. Dnes je to větší
vesnice ukrajinského typu, je zde rozestavěný hotel /z dob sovětské éry/ a několik
obchodů.
Okolo dvanácté přijel s půlhodinovým zpožděním místní dálkový autobus z
Ivanofrankovska do Chustu. Lístky jsme si zakoupili v pokladně na stanici a nikdo o ně
neměl po celou dobu jízdy příliš zájem. Autobus jel nejprve do Rachova, tam jsme z
okna zahlédli Aleše a Ivana, čekající na další spojení. Dále jsme pokračovali na
jih údolím Černé Tisy až do Velkého Bočkova na rumunských hranicích. Zde jsme
změnili směr a pokračovali na západ širším údolím Tisy směr Chust. Podél této
hlavní silnice je rozestavěno množství velkých zděných domů, zřejmě patřících
místním bossům. Okolo čtrnácté hodiny jsme po třech hodinách jízdy dorazili do
Chustu k vlakovému nádraží. Nakoupili jsme si zde rajčata, chléb, vodku a další
drobnosti na cestu. Lístek na vlak do Čopu /asi 100 km/ stál 1,43 hřivny (22,-
Kč).
| Jízda zdejším vlakem byla pro nás velkým zážitkem. Na zdejší trati jezdí motorové soupravy, jejíchž stáří jsme odhadovali na 30 - 40 let, byly však ve stavu , který by napovídal stáří okolo sta let (ve skutečnosti pocházejí ze 70. až 80. let). Vlak byl plný a bylo zde velké horko, naštěstí zde procházeli místní “podnikatelky”, které prodávali, občas i studené, pivo Starý prameň a další méně kvalitní místní značky. Když se po chvíli jízdy maximální rychlostí 40 km/h objevila prodavačka pirožků, málem jsme jí utrhali ruce. |  |
Po nasycení pirožky a pivem jsme navázali družbu se spolucestujícími. Byli to místní mládežníci cestující z dovolené, k naší velké radosti vytáhli láhev kvalitní domácí vodky. Do Batěva, konečné tohoto motoráku, jsme dorazili po čtyřech hodinách a silných zážitcích. Po přestupu do velmi staré elektrické soupravy jsme se po půlhodině octli na nádraží Čop, před moderní halou. Nádraží Čop bylo i po 22. hodině plné života, hned nás začali obtěžovat žebrající děti, my jsme se však usadili na galerii v poklidném zákoutí. někteří z nás vařili polévku, jiní se pokoušeli o spánek.
 |
Ve tři hodiny v noci jsme vstávali , abychom prošli odbavení místními celníky. Po půlhodině čekání v uzavřené hale jsme byli velkoryse vpuštěni do slovenského vlaku směr Čierná pri Čope. Naše srdce zaplesala radostí, když jsme se octli v kvalitním výrobku Vagónky Studénka v majetku ŽSR. Po pomalém průjezdu hraničním pásmem jsme dojeli na slovenské nádraží Čierná pri Čope. Byli jsme odbaveni slovenskými celníky a přestoupili do vlaku Čierná - Košice, v němž jsme v klidu usnuli. Okolo šesté hodiny jsme dorazili do Košic, po snídani v místním bufetu jsme v 7:15 odjeli rychlíkem Bečva směr Praha. Po obědě v restauračním voze a dlouhé cestě v rozpáleném vlaku jsme v 17 hodin dorazili na pražské hlavní nádraží. |
Radim
Obsah
Úvod a první den