V roce devadesát sedm, dva roky po prvním výletu, jsem konečně zase nacházel trochu chuti existovat, mluvit s lidmi. Semtam jsem měl i radostnou chvilku. Většinou mi ale stejně nebylo dobře, vyhýbal jsem se starým známým a hlavně se snažil vytěsňovat z hlavy vzpomínky na první výlet do Jinam. Ale stejně leckdy v metru se mi vybavil třeba moment, kdy mi tehdy na jezdících schodech začaly zlatě svítit vlasy. A ty schody se různě zpomalovaly a zrychlovaly podle toho, jak jsem se hnul nebo zamyslel. To samé se mi dělo v tramvajích, různě se zpomalovaly a nebo nabíraly ďábelskou rychlost podle mých pokynů. Všechno jsem tehdy míval naopak, světla v ulicích se nerozsvěcela sama, to teprve, když jsem se na ně zadíval, měla šanci si zasvítit. Vůbec jsem nějak podivně reagoval na elektřinu a jiné druhy energie. Třeba i stromy, kytky a všechno zelené podle mě vysílalo své proudy.Tyhle a jiné vzpomínky mi byly bytostně protivné, ve své momentální vyprahlosti jsem se styděl za to, jaký jsem schizofrenik a troska, což mi ale naštěstí někdy bylo i vymlouváno. Třeba léčitelka Krulichová v mé cestě Jinam spíš viděla probuzení hadí síly než nějaké nemoci duše. No.

Na další túru po mimorealitě jsem se vydal bez extatických zážitků a jakýchkoliv příprav. Prostě jsem na výletě do Teplic pociťoval až moc radosti z toho, jak je mi dobře s Radkou a Martinem, kteří mě tam s sebou vzali. Kapku jsem tomu pomohl vychutnáváním si euforie z toho, že zase funguju jako normální člověk, a ne pan Ryba, jak mě vtipně jednou pojmenoval otec.

První den v Teplicích mi bylo jen hezky, ale druhý den jsme se vydali na výpravu na Komáří vížku v Krušných horách, kde při cestě zpátky jsem na lanovce začal tušit, že se mi zase otevírá vědomí. Stromy, domky, cestičky, prostě všechno okolo začalo mít opravdovější rozměry, výraznější barvy, začal jsem zase slyšet všechny možné zvuky a šramoty, cítit pachy a vůně, všechno do sebe nebezpečně krásně zapadalo. Bohužel jsem ale zase vlétnul do chorobné sebestřednosti. Každý člověk, co měl mobilní telefon u ucha, volal, že jsem zase tady. Lidi sice měli projasněnější obličeje, byli na sebe vlídnější, začal jsem je zase vnímat, jenže sebe ještě víc.

Cestou autobusem do Prahy jsem zase začal přičítat Terezínu, Řípu a celému tomu božímu světu významy, které jsem si měl odmyslet, a radši jen tak okouzleně zírat.

V Praze mně po nedlouhé chvilce došlo, že ten pocit jakéhosi štěstí a tíhy celého světa neunesu. Bylo mi tak nějak smutně hezky, že to bylo k nevydržení. Svěřil jsem se rodičům, že na mě zase něco leze, a ti mě tentokrát vlastním autem odvezli do PC v Bohnicích. Jenže tím moje cesta neskončila, ale teprve nabrala na obrátkách.

Při příchodu do pokoje a ulehnutí na postel mě zase posedlo rychlomyšlení. Člověk, co ležel přede mnou, si něco četl, podíval jsem se mu přes rameno do té knížky, a latinská písmenka se změnila v podivnou směsici hieroglyfů, které se kroutily jako hadi. Tři pilulky uklidňováků na uvítanou jsem odmítnul dost nevraživě. Hnedle mě něco napadalo o Trojici a rychloasociace zase měly proč řádit.

Po chvilce v pokoji jsem si začal připadat jako v kleci. Přistoupil jsem tudíž k oknu omrknout, jak z té klece ven. Na oknech nebyly mříže, jen okenice byly dole spojeny řetězem, který byl uzamčený visacím zámkem. V návalu zloby jsem ho jedním prstem rozlomil. Vsugeroval jsem si v tu chvíli, že ve mně dříme duše vzteklého rysa, tudíž jsem měl v onom prstu dost síly. Ten rys mě napadnul proto, že na posteli ležel obrázkový časopis od sestry , ve kterém byla i fotka rysa, a já se na něj dlouze díval a přišlo mi u toho, že si nějak přisvojuju jeho podobu. Když jsem se podíval z okna, dolehla na mě marnost mého pokusu o únik a nechal jsem se bez sebemenších cuků odvléct na pavilón 31, kde byli tehdy divočejší a zarputilejší případi. Tam mě nadopovali chemickými dobrotami. Vzpomínám si, jaký jsem měl ukrutný děs z injekční stříkačky, jak jsem tušil, že mi ty chemie zase vygumujou mozek. Ale nějak jsem to přežil. Potom i noc, kterou jsem byl celou přikurtovaný k posteli, nebyla zrovna z těch nejhezčích.

Další den jsem si už mohl podle libosti korzovat po pavilónu. Zkusil jsem realizovat svůj nový experiment. Upřeně zírat do slunce, nabít se jeho silou, a pak pohlédnout zpátky na spolupacienty. Hodně mě bavilo, jak jsem viděl světýlka, vycházející z jejich hlav. Převážně svítila červená.

Vzhledem k tomu, že jsem se doktorům jevil jako krotké zviřátko, zanedlouho mě přesunuli do pavilónu 18, kde to vypadalo trochu lidštěji. Dobře se mi se spolupacienty žvatlalo, sestřičky byly taky moc hezké bytůstky, obzvláště pak sestra Marta, prostě to šlo. Jenom mě ustavičně bolely záda z vedlejších účinků neuroleptik.

Zničehožnic výlet do mimoreality odezníval. Pak jsem se ještě propracoval do pavilonu 30, kde už bylo hodně svobodně. Dopoledne jsme třeba chodili na psychoterapie, někdy pracovní terapii, často jsem taky zašel na keramiku, kde byla tou dobou zaměstnaná Božena a vařila mi tam kafe. Nebo jsem jen tak dřepěl na kuřárně, ve které byl i pingpongový stůl, či na lavičkách před stánkem, kde jsem klábosil s různými postavami, které se tak nějak navzájem znaly. Odpoledne jsem mohl do města s tím, že do osmi jsem musel být zpátky.

Jedné noci na třicítce na mě ale přišly nečekané zkoušky. Začal jsem jasně vidět vznik vesmíru, formování planet, utváření kosmického řádu, a to všechno hrozně rychle. Naše planeta mi připadala jako neskutečně prťavá součástka vesmírného provozu. Každou chvilku mohla dokončit svou pouť, prasknout spolu s mojí hlavou. Neodbytně jsem cítil, jak je křehká a malá ta vrstva života a lidského vědomí, která obklopuje zeměkouli. Taky jsem to své cestování v čase dával do souvislosti s indickými náhledy na střídání jug. V Satja-juze, ve věku dobra, prý trval lidský život 100 000 let. V Trétá-juze lidé žili 10 000 let a v Dvápara-juze žili 1000 let. Teďka v Kali-juze se délka lidského života posunula tak t těm maximálně stu. Různě jsem montoval jugy s naším pojetím času, a vycházelo mi, že vlastně tahle doba kamenná, železná nebo jaká, je jen ukrutný pidiokamžik. Taky jsem si vzpomněl na různé mýty o zlatém věku nebo zlatých obřích lidech pod Lhasou. Ve víru myšlenek jsem to promotal s teorií bodu alfa a Omega od Pierra Teilharda de Chardin. Cítil jsem, že se k bodu Omega svět nezadržitelně blíží. Tohle všechno a mnoho dalších neuspořádaných pocitů, dojmů a zvláštních kombinací se mi míhalo hlavou tak rychle, že jsem si radši zašel za Jakubem pro uspávací injekci. Jakub tam dělal ošetřovatele. Bylo fajn, že jsem ho znal ještě z VŠE, chodil chvilku do kruhu s Lenkou z Ústí a byl zajímavou postavou už tehdy, vzpomínám si, že mi během studií půjčil knížku o buddhismu od Vincence Lesného.

Věčně jsem různě žvanil se spolupacienty, mám dokonce pocit, že z říší, kde nic nemá začátek ani konec, všechno se různě otáčí v časovém kruhu, a kde prostor taky nehraje tak velkou roli, mě víc než psychiatři a psycholožka vytáhlo konfrontování vlastních zážitků s potížemi, bludy a sebestředností ostatních spolupacientů. Třeba Josef pořád probíral, jak vyzrát na různé mafie, kolikrát ho chtěli zabít zlí Židi, a měl to všechno zabaleno do takového nacionalistickokřesťansky ulítlého vidění světa. A tak jsem si díky těm jeho výlevům uvědomoval, nakolik se moje vnímání světa míjí s okolní realitou. Tím nechci nijak snižovat důležitost třeba psychoterapie. Jenže můj postoj k doktorům byl hodně nedůvěřivý. Na těch sedáncích a kroužcích, kde jsme se všichni měli vypovídat ze svých poruch, jsem věčně zlobil a vtípkoval. Někdy mě ale probíraná témata oslovovala, jako třeba, jak vnímat samotu, vztahy s druhými, promýšlet režim dne, provádět introspekce a tak. Hodně spolupacientů na tom bylo o poznání hůř než já, měli různé deprese bez konce, potíže s tím, jak se zařadit do společnosti, takže jednoho jaksi potěšilo, že nebyl sám mimo.

Nejpříjemnější bytostí na třicítce se pro mě stala Kateřina, která už tam byla delší dobu kvůli bolestnému rozchodu se svým podivným mužem. Bylo mi na ní sympatické, kterak s ostatními vlídně promlouvala a byla vůbec tak nenuceně starostlivá. Moc dobře mi třeba udělalo, když mi namasírovala záda, která mě věčně bolela po těch skvělých pilulkách, co jsem je denně polykal.

Při povolených vycházkách z Bohnic jsem ze sebe sypal moudra, nejraději s limem v ruce u Panáků, Lukáš s Evou si určitě moc užili. Věčně jsem se stylizoval do role zatraceného a jemně vyšinutého mystika, kterému se jeho experimenty nezdařily, a tak se snažil zahnat pachuť ze slov schizofrenie nebo psychóza, která se mi doteď zrovna dvakrát moc nelíbí.

Jednou se mi ale propustka vymkla z rukou, nejspíš jsem popil či co, a zašel domů poležet do své vlastní postele. Místo v osm večer jsem se vrátil do ústavu v osm ráno, protože jsem si nějak přehodil denní doby. Takže jsem si znovu prošel kolečko 31, 18 a zpátky na 30, odkud jsem zase pevně zakotven v realitě odešel domů. Dohromady jsem pobyl v Bohnicích asi tři měsíce. Taky nějakou dobu potom jsem měl ještě pracovní neschopnost, ale relativně brzy jsem se vrátil do práce, protože být pořád doma nebylo tím nejlepším řešením.

Po návratu z bohnické léčebny jsem zase byl věčně sklíčený a bez nálady, ale nebylo to tak hrozné jako po návratu z Jihlavy, taky jsem pravidelně chodil k doktorce Borůvkové do Bohnic na kontroly, ale že by mi to moc pomáhalo, to si nemyslím. Musel jsem brát pravidelně jakési pilulky, ale po čase jsem toho nechal, protože jsem zase byl v relativní pohodě. Hlavně jsem se hlídal, abych nenašel zalíbení v alkoholech. Zvyknul jsem si na to, že jsem v hospodách, kavárnách a jiných zařízeních tohoto druhu pil džusíky, kávičky a limonádky. Docela jsem získal dobrý přehled o tom, kde mají jaké nealko a za kolik.

Potkával jsem se potom docela často s Kateřinou, které pak vybuchnul podnájem na Jižňáku, a tak jsem byl rád, že přijala moji nabídku a nastěhovala se ke mně. Po roce se pak přesunula někam jinam. To už jsem byl zase na další cestě do mimoreálna. Ono bydlet u mě se stalo skoro nebezpečným, protože jsem se v rámci nadcházející mánie nějakým nedopatřením dal do řeči s místními cikánskými vykuky, a těm jsem pod vlivem nějaké neracionální úvahy půjčil klíče od bytu, kde mi vzali všechny úspory. Dokonce jsem jim snad přitom říkal větu: "To chcete i klíče od bytu, kde jsou peníze?", použitou z knížky o Osipu Benderovi, jenže v dost nevhodném kontextu. Osip byl narozdíl ode mě lišák, já ten jeho žertík provedl doslova, takový humor na entou, který byl ve finále spíš k pláči než k smíchu. Peníze jsem zrovna jako na potvoru měl všechny doma, protože jsem uvažoval o koupi lepší a výkonnější věže a dlouhé cestě na Slovensko.

Potom když jsem byl už potřetí v blázinci, tak na mě rómští spoluobčané nastražili jednu svou černookou krásku, které se povedlo ukrást všechny Kateřininy věci, foťák, volkmena a další, což Kateřinu pěkně vzalo. A tak si radši rychle sehnala jiné bydlení. Vůbec tihle Cikáni, se kterými jsem měl to štěstí se potkat, byli pěkní podvodníci, těšilo je, když mohli bláznivého gádže obelstít. Měli dobrý nos na to, když někdo z jakéhokoliv důvodu přestane být ostražitý. Často jsem potom uvažoval o tom, proč jsem z nich měl tehdy na Letné takový vítr, ničeho jsem se sice nedobral, ale nejspíš jsem byl fascinován tím, jak dokážou vycítit slabá místa potencionálních obětí a jak tak nějak přirozeně drží pospolu. Moje fascinace Rómy se mi promítala i do různých zážitků, když jsem byl poprvé mimo, pamatuju se, že v Želivě, kde jich zrovna taky pár bylo, na mě vyběhlo jejich černé psisko, ďábelským tempem ke mně přiběhlo, vypadalo to, jako že se mi chce zakousnout do nohy, ale těsně u mě udělalo kličku a kamsi zmizelo. Nebyl to moc milý zážitek. A taky jako první vždycky tihle lidi s levantskýma očima hnedle vycítili, že jsem jinde. Považuju je tedy za něco jako přirozené či přírodní psychology nebo spíš slovy Terryho Pratchetta hlavology. To mi ale nebránilo v tom, abych se s nimi v ústavech nebavil. V rámci pobytu v Bohnicích jsem byl docela za dobře s jedním, který na mě sice loudil peníze, ale na druhou stranu byl ochotný se podělit o cigára nebo tabák či potravinky od své ženy, když jsem byl na suchu. Sice jsem to moc často díky častým návštěvám nepotřeboval, ale někdy přeci jenom ano.