Alchymista autodidakt - 5.

Utopit se je prý krásná smrt. Vyprávěl to můj strýc. Koupal se jako malý kluk v rybníku, protože měl v dětství obrnu, tak moc plavat neuměl, dostal se nechtě do hluboké vody a začal se topit, volal o pomoc. Ponořil se pod vodu, děti, v domnění, že mu pomohou, hodily jeho směrem jakousi kládu, aby se jí chytil. Dřevo ho ale nešťastně zasáhlo do hlavy, takže ještě ke všemu ztratil vědomí. Vyprávěl, že když přicházel k sobě, voda kolem něj měla nádherné barvy, byla zelená, průzračně žlutá a on chtěl v tom opojení z té krásy zůstat, zavčas ho ale někdo z vody vytáhl.

Voda je vedle ohně další hlavní element. Život, rozlehlé nedělitelné společné nevědomí. Ne náhodou je člověk při vstupu do nové fáze do vody ponořen, nebo aspoň je vodou polit. Před narozením se dítě vznáší v plodové vodě, která je jeho ochráncem. Základní materie, která je pak rozdělena při opusu na jednotlivé složky, které se dále pročišťují, je ke konci Díla přivedena zase k původní jednotě, ale teď už poznané, zažité. Výsledek, ona dokonalá jednota, je také vodou, voda je jednou z jejích podob. Uhasí žízeň, dává život.

Při excitovaných stavech jsem byl každé ráno hnán záhadnou silou do koupelny, napustil si plnou vanu a ponořil se, nešlo o pouhé umytí se, ale o podvědomý obřad, nový den, nový začátek. Tekoucí voda na mě mluvila, při potápění v bazénu jsem si vizualizoval různé bájné vodní tvory, kteří působili starodávně a moudře. Na vlastní kůži jsem pocítil, jak bylo lidem z předracionálního období, když se ocitli ve vodní říši. Vznik různých vodních bohů, mýtických postav jsem zcela chápal. Přišlo mi to přirozené.

Potopa je tou druhou stranou očisty, jejím brutálnějším projevem, byla chápána jako trest, stejně jako déšť v období sucha jako milost. Voda je nejpříhodnější analogií k širokému spektru zákoutí duše, těch které se mezi sebou přelévají bez našeho povelu.

C.G.Jung končí svou knížku „Představy spásy v alchymii“ příkladem, jak Nietzche špatně pochopil významy skrytých symbolů, o kterých je alchymie především, ztotožnil se s Dílem, svým Nadčlověkem, a to vedlo neodvratně k zničení jeho individua. Bylo to ale svým způsobem charakteristické pro celou epochu. Moderní evropský člověk už necítil, že jeho nevědomí je jen částí společného moře, kde jsou archetypy mimo jeho vědomí, svým egem si je přivlastňoval. Předtím projikované obsahy se jevily jako vlastnictví, jako fantazijní obrazy jáského vědomí. Oheň zchladl ve vzduch a vzduch se stal Zarathuštrovým větrem a způsobil inflaci vědomí, která mohla být ztlumena jen nejděsivějšími kulturními katastrofami, právě potopou, již bohové seslali na lidstvo.

18.10.2002