2
„Jsem neutrální, tohle jsem řekl a spolehlivě se dostavila odmítavá reakce a odsudky,“ vyklouzlo z pusy druhému, když nevěděl co říct, nechtěl si přitom stěžovat, žalovat, jen prvnímu zase něco prozradit, něco, co stejně dávno ví, ale neodpustí si chápat to po svém, bez nějaké touhy po vcítění.
1
„A nestačí říct: Jsem spokojený, jenom mě nebaví pořád to omílat jak v americkém filmu? A baví mě jen tak se koukat na syna, ale neumím se přemáhat a lítat kolem něj jako stará vlašťovka kolem hnízda pod střechou chlíva, plnej zobák much a jinejch pochutin,“ první to tedy chápal po svém. Myslel si, že se budou řešit mezilidské vztahy, chtěl něco poradit, ale věděl, že druhý na rady nemá chuť. Počítal s tím, že ho bude druhý používat jako koš na prádlo, do kterého nahází své špinavé oblečení. A z jiného si pak vezme čisté.
2
„A taky miluju svou únavu a posedlosti, které nevykolejí mysl, ze kterých mě těžko vytrhnou. Asi to není nic moc příjemného, ale cokoliv udělám nebo neudělám, všechno je bez napětí. Já si myslím, že to je moc dobře. Napětí mám nerad, nechám se jen úplnými hloupostmi vyhodit z normálního chodu, a protože nikdy o nic nejde, hned to vím, vidím to zvenku ten svůj neklid. Proč všem vadí slovo neutrální?“ a vybavil se mu člověk v nemocničním pokoji, seděl na polohovací posteli, připojený na přístroje, necítil zlost, že je na prahu smrti, jen potřebu bojovat o život. Věděl, že na umírání je ještě brzy, a tak by teď byla jeho smrt omyl. Ale už tušil, že začíná prohrávat, to vědomí mu ale dodávalo klid a sílu.
1
„Já řekl matce: jsem nervózní, chci být jinde, nechci tě už poslouchat, proč se mi pořád pleteš do života a organizuješ mi moje věci jako bys byla na svém výsostném hřišťátku, no a co přišlo potom? To uhodneš i bez dalších vysvětlivek,“ netušil, že druhý myslel na smrt muže v nemocnici, na smrt, která přijde třeba za deset let, ale která už je přitom tady.
2
„Já bych matce nic neříkal. Nemá to cenu,“ řekl pravý opak toho, co si myslel.
1
„Kdybych byl neutrální jako ty, věděl bych, že všechno má cenu přibližně stejnou, zapadá to do sebe. Napadá mě tahle věc. Máš na výběr. Slalom. Řítíš se z kopce na lyžích, soustředíš se na tu rychlost a na to, abys obkroužil každou tyčku. Ani jednu nevynechal. Moc ti na tom záleží. Nebo běžky. Mechanické pohyby, vyjeté koleje tě vedou, ty jen musíš být uvolněný, vytrvalý a soustředěný na každý pohyb,“ sám nevěděl přesně, co tím chtěl říct, jen mu přišlo, že vždy jsou dvě odlišné cesty, nejde o zlo či dobro, jen o jiné mechanismy vnímání.
2
„Vždycky je třetí cesta. Slalom na rovině, jen objíždíš keře, stromy, děláš si vlastní trať. Pomalu. Nebereš nic jako sport, jen procházku. Vypadáš jako blázen a nikdo ti nechce uvěřit, že tvá nezúčastněnost je vlastně to největší vychutnávání si každého okamžiku. Zvykají si neradi na to, že se nemusíš smát, nadávat. Ale přesto se směješ, nadáváš, jenže možná trochu míň. Vypadá to jako bys tady nebyl, ale ty tu jsi a nikde jinde. Skoro každou chvilku vidíš je i sebe zevnitř, zvenku, spojuješ si všecko a všechno dokonale zapadá, ty víš, že někde nějaký důvod je, ale už nemáš potřebu znát ho. Nehledáš důvody a vysvětlení. Nečekáš změny, ony se dostavují samy, navštěvují tě. Ty ze svého domova nevycházíš, máš svůj šnečí domeček pořád s sebou,“ zaposlouchal se do bolesti zad. Znal ji a přemýšlel, jestli by mu bylo o hodně jinak, kdyby cítil třeba energii kolem žaludku nebo srdce místo těch bolestí. Těmi zády mu jde proud ven. Má to tak být, chtěl si říct, ale nepokládal za důležité se tím zabývat.
1
„Aha, a já si myslel, že je lenost trestná. Že je to hřích,“ kdyby věděl, že druhého bolí záda, určitě by mu vysvětlil, jak je důležité pravidelně cvičit.

16.2.2003