Stanislav Vašina: Cesty Jinam a zpět Obsah: Cesty Jinam a zpět První výlet Druhý výlet Třetí výlet Takový malý sumář toho, co předcházelo cestám Cesta do Francie a další děje Dodatek Pohádky Nájezdník Láska, Černý a Bílý kníže Vězeň Cesty Jinam a zpět První výlet První setkání s čímsi neznámým, s něčím skrytým uvnitř mojí hlavy, co jsem si sám ani nevymyslel, nevsugeroval, nesnil o tom zabděla, prostě ani trochu to nemohl ovlivnit, proběhlo v půlce června 1995 cestou od Ivy z Petřin do Libně. Vyšlapoval jsem si po ulici s pocitem, že podrážkami téměř zarážím dlažební kostky hlouběji do země. Připadal jsem si sebevědomě jako carský oficír, byl jsem plný potlačované agresivity a síly. Dopochodoval jsem až na Letnou a tam mě zničehožnic všechna ta siláckost přešla. Sesypal jsem se pod jedním ze stromů, kde jsem se s Tím setkal. Ten moment byl něco jako prozření nebo splynutí s celým světem. Byl neskutečně dlouhý, ale spíš mimo jakýkoliv čas a prostor, hluboký a slovy dost těžko popsatelný. Četl jsem něco o zážitcích různých mystiků, ale nikdy si nedovedl pořádně představit, co prožívali, teď najednou jsem začal jejich slova chápat. Měl jsem dojem, že vše, čemu jsem v sobě a kolem sebe nerozuměl, dostává jakýsi hlubší smysl, každá maličkost zapadala do složitého, ale přitom úplně jasného celku. Potom, když to trochu odeznělo, mě přepadl pocit, že všechno nezadržitelně končí. Možná přijde něco neznámého a nového. Říkal jsem si přitom, že bych měl skoncovat se všemi, bohužel četnými, vlastními hříchy a hříšky, útěky, cynismem, ubližováním druhým a jinými chybami a rozhodně si uklidit ve svém svědomí, třeba se někomu vyzpovídat nebo tak. Bez toho bych nové údobí určitě neměl začínat. Vyhodil jsem cigarety a zbytek peněz, co jsem měl po kapsách, jako podvědomé gesto rozchodu s tím vším špatným, co jsem sám udělal nebo mě potkalo v mém životě. Poprvé se mi stalo, že jsem jakékoliv přemýšlení nemohl ovlivnit, cosi přemýšlelo za mě ve mně. Měl jsem těsně po dvacátýchdevátých narozeninách, a tak mě napadlo taky cosi o Buddhovi a jeho odchodu do bezdomoví. Chvilku jsem bez jakýchkoliv šancí na vrácení se do normálního stavu ležel v trávě s pocitem, že nemám proč a kam jít. Potom jsem se zvednul a snažil se nějak dostat domů. Jakési proudy ve mně mé tělo nadnášely, necítil jsem chvilku, že jdu, ale že se tak jakoby vznáším. Na rohu parku jsem potkal skupinku Cikánů, hodně mě to vylekalo, protože v tom zážitku zastavení se světa se mi jako jedna z kvanta zrychlených myšlenek hlavou mihla předtucha, že mě musí nějaký Cikán zabít. Kdy, to jsem nevěděl, ale byl jsem si v té chvíli jistý, že k tomu jednou dojde. Všechna lehkost byla ta tam, odliv energie při návratu z výšky nebo jakýchsi hlubin do běžného světa byl natolik veliký, že jsem si musel sednout u hotelu Belveder nedaleko telefonních budek, dál bych v té chvíli nedošel. Pocit úplné prázdnoty a neskutečné slabosti trval delší dobu, během které jsem začal za skutečnými věcmi vidět své divoké představy. Například kolem jela stará hranatá tramvaj, měla místo čísla nápis "svatba" a skrz její okno jsem zahlédl svou matku, přicházely i jiné chuťovky, na které si už nevzpomínám. Chtěl jsem se konečně zvednout a jít domů, ale cítil jsem, že se mi to nejspíš nepovede. Jediné, co mě napadlo, bylo zavolat Ivě, aby pro mě dojela, vysvětlit jí, že se mi udělalo špatně a že nejsem schopný odlepit se z toho místa, kde zrovna proklatě trpím. Asi za necelou hodinku se objevila, tak nějak vytušila, že jsem někde jinde než na tomhle světě, koupila mi láhev dobré vody a doprovodila domů. To, že si myslela, že jsem se úplně pomátnul, jaksi udělalo tečku za naším vztahem. Delší dobu jsem se potom s tím nemohl vypořádat, konec lásek většinou dost nezvládám, což ale doteď nepovažuju za nic přehnaně chorobného. Další dny se mi myšlení a konání rozjely někam, kam jsem vůbec nechtěl. Ráno jsem se probouzel s pocitem, že jsem se znovu narodil, večer usínal s představou, že padám do černé díry. V noci se mi vůbec nic nezdálo. V hlavě se mi s nezastavitelnou děsivostí prosívaly všemožné útržky vzpomínek a zapamatované úvahy z knížek. Prostě všechno možné z paměti na mě vyskakovalo. Zvláštní bylo, že jsem si dokázal vzpomenout na téměř všechno, na co jsem chtěl. Přitom jsem si pořád do toho tajfunu v mozku opakoval, že se musím zbavit všech svých chyb. Ráno jsem si po probuzení, kdy hlava bez sebemenší výstrahy začala zase neskutečně rychle šrotovat, jako ve zrychleném filmu vlezl do vany s pocitem, že provádím jakési sebekřtění, ochlazuji žhavou hlavu, začínám období čistoty. Vůbec jsem měl milióny různých vysvětlení pro svoje spěchání a zmatečně rychlé konání. V rámci náhledu, že provozuji jakousi sebeobrodu jsem měl pořád hrozně málo času, protože své sebevylepšování jsem bral jako součást nutné proměny celého světa, a to nesneslo odkladu. Přes den jsem potkával lidi, se kterými jsem se dlouho neviděl a na které jsem si zrovna chvilku před setkáním vzpomněl, začaly se mi prostě dít náhody, kterých bylo tolik, že to přestávalo být jakkoliv náhodné. Každou cestu metrem nebo tramvají jsem jel s nějakou jeptiškou, černochem, zamyšleným mladíkem, který vypadal, že je ponořen do hluboké meditace, nebo jinou postavou, která mi připadala jako ukázkový příklad snahy lidstva dostat se za hranice denního a jen smysly viditelného světa. Přišlo mi, že se co nevidět stane nějaký zázrak, který zbaví celý svět utrpení, hladu, špíny, válek a podobných děsivostí. Praha byla pro mě místem, kde to zatím skrytě začíná a nebo brzy začne. Hrad, Vyšehrad, Vltava, Staré město, Staré Židovské město, různé kostely, synagogy, hřbitovy, všechna tahle místa mi přišla jako stvořená a předurčená pro událost, na kterou lidstvo čeká už neskutečně dlouho. Jednou z mých oblíbených zábav bylo u řeky dumat nad potopou a koncem světa. Apokalypsa se podle mě vlastně neměla odehrát jako nějaká přírodní katastrofa, celosvětová válka nebo postupné či náhlé zničení světa lidmi. Spíš jsem si ji vysvětloval jako všelidské zešílení, transformaci vědomí a nový začátek nebo jakýsi návrat z konzumní do předtechnické a předhistorické doby. O tom, že se blíží nějaký světodějný zvrat jsem ani v nejmenším nepochyboval, potvrzovala mi to každá zpráva v novinách, chování lidí a různé přírodní úkazy. No a já jsem měl hrát v rámci očekávané apokalypsy a zásadní změny světa jakousi důležitou roli, zdali stále více zasvěceného pozorovatele a nebo účastníka, to jsem nevěděl. Když jsem měl nějaký bohulibý nápad, tak se na nebi mihlo hejno bílých holubů, když mě opouštěla další hříšná a zpozdilá myšlénka, tak směrem do pryč odlétaly černé vrány. Taky jsem si oblíbil dlouze zírat na špičaté věže Emauz a nějakým způsobem je propojovat imaginárními spojnicemi ve dne se sluncem, v noci s měsícem. Sledovat v noci hvězdy, pak svítání, přes den slunce a oblaka, to mě v té době hodně bavilo, nejvíc jsem ale prožíval bouřkové mraky, které mi přišly mnohem strašidelnější než dřív. Bytostně jsem cítil, kolik je v nich skryté ničivé síly. Během toulání se po Praze mě to v jedné ze zpustlých zahrad táhlo ke stromu, který stál na jejím odlehlejším konci. Když jsem k němu přišel a prohlédnul si ho, uviděl jsem na něm oprátku, což mě dost vyděsilo. Co jsem zase ponurého kombinoval a jaké hrůzostrašné výklady tomu přikládal, si už nepamatuju. Hezký výlet jsem si udělal při hledání pramene živé vody. Úkol jsem splnil, když jsem narazil na jakémsi sídlišti na automat na pitnou vodu. Vůbec různé žáby na prameni, čarodějové a šedivé eminence v pozadí, to byl můj oblíbený sport, odhalovat je. Svoje halucinace jsem nepovažoval za halucinace. Běžně jsem slyšel lidi, kteří byli za zdí a kteří si většinou povídali o mně. Taky jsem začal vymýšlet teorii, jak sedět mezi třemi lidmi, tak jakoby do kříže, dva vidět z profilu a jednoho zepředu, a provádět tak něco mezi mimosmyslovým přenosem myšlenek a pocitů a křížovým výslechem. Vůbec jsem často ztrácel ponětí o tom, kde končí moje vědomí a začíná vědomí ostatních. Svět mi přišel jakoby obmotán pavučinou energií vycházejících z každého člověka, která byla zřejmá nejen mně, ale i jiným "vyvolencům", kteří o tom, co věděli, neměli potřebu mluvit. Měl jsem pocit, že na každém, koho potkám, hned poznám, jak to s ním je. Hodně lidí tak v mých očích zkrásnělo, ale bylo i dost postav, ze kterých čišela zloba a nebo úplná prázdnota. Měl jsem z nich docela strach a stálo mě to dost úsilí, abych jej překonal. Chvilkami, když jsem se soustředil na hezčí stránky světa, jsem viděl kolem lidských hlav i něco jako slabé různě vybarvené aury, ale to jen výjimečně, přicházelo to jenom když jsem měl extrémně excitované vědomí. Partička lidí kolem Emila, co chodili do Samsona, mi tam u kulečníku přišla, jakože spolu těmi šťouchy provozují jakýsi dohovor. Hodně jsem se přemáhal, abych to s nimi nezačal probírat, ale nechtěl jsem se jim do té jejich komunikace vměšovat, byl jsem jenom rád, že zrovna v té chvíli mezi nimi jsem. Jednou jsem taky u Emila, bydlel tehdy kousek od Samsona, neměl lepší nápad, než se začít točit kolem vlastní osy napodobujíc derviše. Měl jsem docela štěstí, že jsem při těhle prostocvicích a chvilku po nich, kdy to ve mně pěkně hrálo, nevylétl z okna. Dole v hloubce byla hromada dlažebních kostek, a tak mi přišlo, že by to asi nebylo to pravé doskočiště. Natrefil jsem také na Boženu, která byla asi dost ráda, že mám za sebou lásku s Ivou, a tak jsem myslím i několikrát u ní přespal a chodil s ní do putyk. Pak jsem v práci, tehdy jsem dělal recepčního v hotelu Balkán, kde se kouká jediným oknem v recepci do dvora, do kterého přesně na druhém konci vedou i okna z Boženiny kuchyně, dostal děsivý nápad, že mě Božena na dálku vycucává, jakési spojitosti s její zálibou v astrologii mi tehdy projížděly hlavou. Měl jsem neodbytný pocit, že se mě snaží nějakým způsobem zničit. Napřel jsem tudíž všechnu svoji mentální energii k tomu, abych se jí ubránil. Začal jsem v tom náporu slyšet, jak vyjou Cikánky z okolních baráků, které stoprocentně do těhle mimosmyslových věcí viděly, různě na sebe povykovaly, chvilku fandily mně, chvilku Boženě. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale skončilo to ránou pod Boženiným oknem. Byl jsem si tehdy jistý tím, že vyskočila z okna. Když jsem šel z práce kolem dveří domu, ve kterém bydlí, moji domněnku mi potvrdilo policejní auto, které tam stálo. Cítil jsem dost neodbytný pocit viny, a tak jsem šel k Míše na Vinohrady, aby k Boženě zavolala, jestli se mi to všechno nezdálo, a nebo je to pravda. Samosebou Božena z okna nevyskočila, proč by taky. Během dalších dnů jsem spolehlivě přišel o práci, protože chodit tam pravidelně, nebylo jaksi v mých silách. Považoval jsem tehdy za důležitější jiné věci. Dost mě to táhlo mezi lidi, to jest do hostinců. Nejspíš jsem jim tam nepřipadal zcela normální, ale aby mi někdo řekl, že bych měl zavítat k psychiatrovi, to se nějako nestalo. Vlastně Iva mi něco takového radila, ale já jsem si myslel, že to zvládnu i bez doktora. Taky jsem znovu začal pracovat v penziónu v Hloubětíně, odkud mě už před rokem jeho majitel pan Beneš za nedostatek chuti okounět tam až do jedenácti večer jednou vylil. Nevím, co mě to napadlo, něco ve smyslu jít po svých stopách, a co jde, znovu zopakovat a napravit, což tedy v případě druhého zaměstnání u Beneše silně nevyšlo. Ale během pobytu v penziónu jsem měl zase jinačí neskutečné příhody. Potkal jsem tam Ducha země, staršího chlapíka, který mi přišel jako poslední exemplář předešlého lidstva. Moudře promlouval a vysvětloval mi svoje zásady. Seděli jsme v křesílkách proti zrcadlům, u kterých jsem tehdy často prováděl svůj oblíbený mentální prostocvik, který spočíval v tom, že jsem se na sebe díval upřeně tak dlouho, až na mě začal ze zrcadla vejrat někdo cizí, nějaké moje alter ego či co, mnohdy to byl hladový vlk nebo třeba nějaký Avar či Hún. No a jak jsem tak pozoroval toho návštěvníka, co mě obdarovával svými moudry, v zrcadle se mi postupně měnil v někoho, kdo hodně připomínal kresbičku pračlověka od Zdeňka Buriana, a tak se pro mě stal Duchem země. Ta zrcadla měla také to kouzlo, že se v nich dalo vidět jak ze předu, tak z profilu. Strávil jsem u nich dost času ponořen do neuvěřitelných obrazů, které v nich bylo možné vidět, někdy se i hýbaly nezávisle na svých reálných vzorech. Setkal jsem se s Andělem, to byl zase jeden turista, co vyšel dveřmi, a pak se znovu objevil, jak to dělal, jsem netušil, ale bylo mi jasné, že je to Anděl. Ptal se mě německy na různé věci a já cítil, že se mi snaží pomoct, abych se vrátil ze svých cest zase na zem. Objevila se tam jednou nějaká slovenská Židovka, starší paní, kolem které jsem měl ohromnou potřebu poletovat, nosit jí kafe do pokoje a poslouchat její historky o tom, jaká je drahocennost kostka cukru k takovému kafi a jiná moudra. Matně si vybavuju, že taky mluvila o koncentráku. Domníval jsem se, že moc dobře ví, proč mi to všechno říká. Další mojí oblíbenou činností bylo amatérské čarování, různě jsem třeba v recepci penziónu barevně kombinoval uzávěry na PET láhvích vystavených k prodeji turistům. Barvy tehdy pro mě hrály ohromnou roli. Zelená a modrá byly silně pozitivní a symbolizující sílu přírody. Bílá, žlutá a zlatá mystické. Červená a černá smrděly peklem. Taky jsem vybíhal z penziónu, abych poposouval tajemná znamení, která ohraničovala prostor našeho bílého domu. Třeba různá černá pírka a jiné proprietky byly znamením toho, že se okolní bandy z autobazarů a podivných místních světských struktur snaží navézt do našeho prostoru. Procházel jsem se proto někdy s Benešovým chlupatým ovčákem po nebezpečném okolí v roli psohlavce. Jednou odjel Beneš na víkend do Německa a nechal mě hlídat penzión. Bohužel jsem i přes dobrou vůli svěřený úkol nezvládl zrovna na jedničku. Měl jsem totiž neodbytnou potřebu vyjíždět na spanilé jízdy po Praze, nejlépe taxíkem, protože jsem měl úžasně uťapané nohy z předešlých dnů plných pěších přesunů po Praze. Kolem se barevně seskupovala auta, řidiči na mě významně pokukovali, sebe jsem pociťoval jako prostředek vesmíru, a ani na chvíli se nad tím nezamyslel, že je to ukrutná šalba, mam a klam. Tak jsem probendil Benešovy peníze, asi šest tisíc. Beneš mě tedy uvítal dost nerudně a nutil mě zavolat někomu, aby to za mě zaplatil. Neměl jsem potřebu telefonovat, stačilo mi juknout na telefon, a už jsem si s dotyčnou osobou na druhém konci drátu zvesela povídal. Tímhle způsobem jsem se tedy dozvěděl, že je na mně, co s tím provedu. Tak jsem Benešovi řekl, že ty peníze hnedtak neseženu, pročež mizím. Trochu jsem si zautíkal, ale magické věci kolem mě, například nápis Mirek (Benešovo křestní jméno) v okně červeného tiráku, co jsem pod něj skoro vběhnul, mi jasně řekly, že z bitvy se neutíká, a tak jsem se rozlícenému Benešovi postavil čelem, takže jsem dostal pěstí. Připadalo mi to jako jediné možné východisko naší rozmíšky. Pak mě zavřel do sklepa, kde jsem měl záchvaty mýtických a pohádkových představ, například kterak se jde různými cestami, chybuje se, trpí se za to, v oknech věží jsou princezny, ve slujích draci a podobné motivky. Potom mě Beneš vypustil. Pár dnů jsem se potloukal po Praze s rozbitou dršťkou, až jsem zašel za Boženou, která mě odvezla do Motola, kde mi pusu sešili. Povedlo se mi taky projít po střeše starého fiatu Petra Peteříka s domněnkou, jak mu tím ukrutně pomáhám, protože auto bude jednou jeho konec. Shodou okolností asi dva nebo tři roky nato v mercedesu zabil svého kamaráda na železničního přejezdu v Radotíně, byl jaksi opilý a nevšimnul si vlaku. Co nevidět ho snad pustí z basy. Petr se skontaktoval s mým otcem, aby se průšvih s tou prošláplou střechou nějak vyřešil, protože se mnou nemělo cenu o tom mluvit. Chtěli mi oba nějak pomoct, a tak jsme se já, otec, matka a Petr vydali tátovým autem do jestli Rakovníka, Kladna nebo kam, kde Petr znal jakousi léčitelku. Celou cestu jsem sledoval okolí a přišlo mi, že jedem někam do nepřátelského světa. To mi pak potvrdilo setkání s tou ženskou, protože jsem v ní hnedle uviděl zlou čarodějku, a tak jsem radši vypadnul z jejího bytu ven a čekal u auta. Co tam s ní ostatní probírali, jsem se nesnažil nikdy zjistit. Jednou jsem doprovázel jakousi slepou Míšinu kamarádku k ní domů na Černý Most. V baru, kde jsme předtím ještě chvilku seděli, se mi při výdechu zdálo, že se světla tlumí a při nádechu naopak rozsvěcejí, když jsem se upřeně zadíval na lampičku nad barem, tak začala blikat. U ní doma jsem pak nemohl celou noc usnout, jak jsem pořád své iracionální pocity nějak chtěl pojmenovat. Ráno jsem vystartoval s cvrlikáním ptáků a vydal se zase něco tropit. V každé hospodě jsem pravidelně narazil na nějakého, většinou vousatého a obrýleného chlápka, co si v koutě buďto četl noviny a nebo jen tak moudře hleděl se zjevně skrytým úkolem kontrolovat mě, abych zase nevymňouk nějakou blbost. K průšvihům jsem měl docela blízko, už jen z toho důvodu, že mi přišlo nutné říkat lidem pravdu do očí, a on ne zrovna každý měl pro tuhle moji zálibu pochopení. Měl jsem potřebu se každému svěřovat, co jsem mu kdy špatného provedl a nebo si o něm myslel za hrůzy. Takové to křesťanské ano, ano, ne, ne, místo věčných polopravd a vytáček, to mě tou dobou docela ovládalo. Taky jsem věčně přicházel k úrazům, třeba na chatě jsem si zlomil ruku. Tu ruku jsem si zlomil tak, že jsem s ní při ohnivé gestikulaci třísknul nechtě o rám okna, když jsem cosi vykládal Lence a její kamarádce, které tam za mnou přijely ze Strakonic. Sádru mi sundali až za měsíc, když jsem už byl v Jihlavě. Během jednoho opilého večera na Smíchově jsem se zase dostal pod ruku jakémusi agresivnímu týpkovi z nonstopu, který mi docela natloukl, asi mu vadily moje chytré řeči. Dokonce jsem od něj dostal i popelnicí po kebuli, takže jsem pak byl samá modřina. Pak mě otec odvezl na chalupu, abych trochu vychladnul. Jenže první věc, kterou jsem udělal, byla návštěva hostince na návsi, kde jsem popil a bez okolků dával moudra místním. Večer jsem si pustil televizi, ale vysílání bylo spíš mým úkolem než těch, kteří to mají normálně na starosti. Všichni chlapi v televizi říkali repliky, co měli podle mě nebo něčeho ve mně říkat, to samé ženy a dívky. Pak jsem vydedukoval ze zpráv, kde jsem si všímal různých skrytých významů, že z Prahy jede kolona s Ivou, co si všechno rozmyslela a určitě si mě chce vzít a zase všechno vrátit zpátky. Vůbec jsem se hezky zasnil, pak mi to ale začalo lézt na nervy, co to na mě ta televize sype za věci z mé vlastní hlavy, a tak jsem ji vytrestal mocným kopancem do obrazovky, která v tu chvíli vybuchla. Vypnutím televize před tímto husarským kouskem jsem se neobtěžoval. Pak jsem ji zdemoloval, a posléze její zbytky uklidil. Taky zařvalo okno z předsíně na dvůr, ale proč se to přihodilo, to už nevím. Nedlouho na to mě nechali rodiče odvézt policejním autem do Pelhřimova a sami tam dojeli svým. Na policejní stanici mě vyslýchal jakýsi psychiatr, který potom matce řekl, že jsem psychopat a že skončím ve vězení, což ji značně ranilo. Já s ním promlouval zcela uvolněně a měl pocit, že snad se mnou provádí pohovor, protože pelhřimovská policie potřebuje takového jasnovidce, jako jsem já. Ovšem ono to bylo trochu jinak, takže jsem v policejním autě pokračoval do Jihlavy, kde jsem skončil v blázinci. Pobyl jsem si tam od začátku srpna do začátku října. Docela se mi nevyvedl nástup léčby, protože jsem si na chodbě sednul do umělohmotného křesílka, které pode mnou ruplo, pročež si personál léčebny nejspíš myslel, že jsem agresivní rozbíječ nábytku a bez nějakých řečí mě rovnou přikurtovali na postel. Dost nešetrně do mě potom během léčby prali samé oblbováky. Ráno, v poledne a večer jsem polykal pilulky, kterých jsem měl vždycky plnou hrst. Většinu času jsem po těch chemických dobrotách měl chuť spát. Zpomalilo se mi moje nebezpečně rychlé přemyšlování, jenže přitom jsem měl pocit, že mi současně vygumovali i veškerý obsah mozku. Mezi spaním jsem většinou seděl jen na kuřárně. S kým a co jsem tam probíral, si už moc nepamatuju. Někdy jsme se dívali na televizi, už jsem sice do ní sám nic nepromítal, ale přesto jsem se s ní moc neskamarádil. Dost příšerná byla hlavně Nova, která podle mě úmyslně zneužívala různé skryté symboly. Už jen znělky byly tak barevně pochystané, že lepší čarodějný koktejl vymyslet nešlo. Ukrutně mě tam taky provokoval pořad Eso, kde byly mezi příšernými písničkami vstupy do studia, které snad postavil nějaký hajzlík, který se chtěl montovat lidem do podvědomí. Obzvláště ty různé karty měly v sobě hodně pekelného. Už jsem to nepovažoval za žádné spiknutí, ale za nehorázné manipulování s omladinou, která na to třeba v blázinci čučela jako věřící na svaté obrázky. Moc mě ani nepouštěli ven, až po delším čase jsem se párkrát prošel po areálu léčebny a závěrem pobytu i po Jihlavě. Doprovázela mě Božena, která tam za mnou párkrát přijela. Taky jsem podnikl procházku s rodiči. Během těch procházek po parku jsem byl akční tak maximálně deset minut, potom jsem si musel sednout na lavičku, jak jsem byl díky chemii v krvi totálně vyčerpaný z jakéhokoliv pohybu. Po návratu do Prahy jsem neměl ani jednu mimoreálnou příhodu, ale ani reálnou. Nedělo se ve mně vůbec nic. Chodil jsem do práce v hotelu v Řeznické ulici, měl ukrutné potíže s kýmkoliv o čemkoliv mluvit, neměl šanci si na cokoliv vzpomenout, zapomínal slova a jména. Viděl jsem tehdy svoji budoucnost hodně bledě. Jediný, s kým jsem byl ještě tak ochotný být pohromadě, byla Božena, protože po mně nic nechtěla. Nevadilo jí, že celé dny jen mlčím. Někdy přes víkend jsme jezdili za Prahu k Berounce, Sázavě nebo na moji chatu. S tím mlčením to byla docela muka, třeba na jednodenním výletě do Krkonoš, kam mě s sebou vzali Božena a její dva kamarádi, jsem byl rád, když jsem sestrojil i jen holou větu. Nějaká souvětí, do těch jsem se radši nepouštěl. A taky jsem trochu koktal, jak jsem si nemohl vzpomenout na různá i docela běžná slova. Až po roce jsem začal trochu pookřívat. Změny k lepšímu jsem začal pociťovat i tak, že se mi zase chtělo číst nejen proto, abych nějak zabil dlouhé chvíle, ale proto, že mě zas některé knížky začaly bavit. Četl jsem hlavně knihy o psychologii, náboženství, mystice a mytologii, které mi trochu osvětlovaly, co se to se mnou dělo. Emil mi taky sehnal práci v monitoringu tisku, dlouho jsem předtím uvažoval, jestli to mám zkusit a zajímat se o tuhle práci, protože moje sebevědomí bylo na bodě mrazu a trochu jsem si nedovedl představit, že bych měl vymýšlet anotace k novinovým článkům, když jsem byl tak zablokovaný a skoro zapomněl mluvit. Druhý výlet V roce devadesát sedm, dva roky po prvním výletu, jsem konečně zase nacházel trochu chuti existovat, mluvit s lidmi. Semtam jsem měl i radostnou chvilku. Většinou mi ale stejně nebylo dobře, vyhýbal jsem se starým známým a hlavně se snažil vytěsňovat z hlavy vzpomínky na první výlet do Jinam. Ale stejně leckdy v metru se mi vybavil třeba moment, kdy mi tehdy na jezdících schodech začaly zlatě svítit vlasy. A ty schody se různě zpomalovaly a zrychlovaly podle toho, jak jsem se hnul nebo zamyslel. To samé se mi dělo v tramvajích, různě se zpomalovaly a nebo nabíraly ďábelskou rychlost podle mých pokynů. Všechno jsem tehdy míval naopak, světla v ulicích se nerozsvěcela sama, to teprve, když jsem se na ně zadíval, měla šanci si zasvítit. Vůbec jsem nějak podivně reagoval na elektřinu a jiné druhy energie. Třeba i stromy, kytky a všechno zelené podle mě vysílalo své proudy.Tyhle a jiné vzpomínky mi byly bytostně protivné, ve své momentální vyprahlosti jsem se styděl za to, jaký jsem schizofrenik a troska, což mi ale naštěstí někdy bylo i vymlouváno. Třeba léčitelka Krulichová v mé cestě Jinam spíš viděla probuzení hadí síly než nějaké nemoci duše. No. Na další túru po mimorealitě jsem se vydal bez extatických zážitků a jakýchkoliv příprav. Prostě jsem na výletě do Teplic pociťoval až moc radosti z toho, jak je mi dobře s Radkou a Martinem, kteří mě tam s sebou vzali. Kapku jsem tomu pomohl vychutnáváním si euforie z toho, že zase funguju jako normální člověk, a ne pan Ryba, jak mě vtipně jednou pojmenoval otec. První den v Teplicích mi bylo jen hezky, ale druhý den jsme se vydali na výpravu na Komáří vížku v Krušných horách, kde při cestě zpátky jsem na lanovce začal tušit, že se mi zase otevírá vědomí. Stromy, domky, cestičky, prostě všechno okolo začalo mít opravdovější rozměry, výraznější barvy, začal jsem zase slyšet všechny možné zvuky a šramoty, cítit pachy a vůně, všechno do sebe nebezpečně krásně zapadalo. Bohužel jsem ale zase vlétnul do chorobné sebestřednosti. Každý člověk, co měl mobilní telefon u ucha, volal, že jsem zase tady. Lidi sice měli projasněnější obličeje, byli na sebe vlídnější, začal jsem je zase vnímat, jenže sebe ještě víc. Cestou autobusem do Prahy jsem zase začal přičítat Terezínu, Řípu a celému tomu božímu světu významy, které jsem si měl odmyslet, a radši jen tak okouzleně zírat. V Praze mně po nedlouhé chvilce došlo, že ten pocit jakéhosi štěstí a tíhy celého světa neunesu. Bylo mi tak nějak smutně hezky, že to bylo k nevydržení. Svěřil jsem se rodičům, že na mě zase něco leze, a ti mě tentokrát vlastním autem odvezli do PC v Bohnicích. Jenže tím moje cesta neskončila, ale teprve nabrala na obrátkách. Při příchodu do pokoje a ulehnutí na postel mě zase posedlo rychlomyšlení. Člověk, co ležel přede mnou, si něco četl, podíval jsem se mu přes rameno do té knížky, a latinská písmenka se změnila v podivnou směsici hieroglyfů, které se kroutily jako hadi. Tři pilulky uklidňováků na uvítanou jsem odmítnul dost nevraživě. Hnedle mě něco napadalo o Trojici a rychloasociace zase měly proč řádit. Po chvilce v pokoji jsem si začal připadat jako v kleci. Přistoupil jsem tudíž k oknu omrknout, jak z té klece ven. Na oknech nebyly mříže, jen okenice byly dole spojeny řetězem, který byl uzamčený visacím zámkem. V návalu zloby jsem ho jedním prstem rozlomil. Vsugeroval jsem si v tu chvíli, že ve mně dříme duše vzteklého rysa, tudíž jsem měl v onom prstu dost síly. Ten rys mě napadnul proto, že na posteli ležel obrázkový časopis od sestry , ve kterém byla i fotka rysa, a já se na něj dlouze díval a přišlo mi u toho, že si nějak přisvojuju jeho podobu. Když jsem se podíval z okna, dolehla na mě marnost mého pokusu o únik a nechal jsem se bez sebemenších cuků odvléct na pavilón 31, kde byli tehdy divočejší a zarputilejší případi. Tam mě nadopovali chemickými dobrotami. Vzpomínám si, jaký jsem měl ukrutný děs z injekční stříkačky, jak jsem tušil, že mi ty chemie zase vygumujou mozek. Ale nějak jsem to přežil. Potom i noc, kterou jsem byl celou přikurtovaný k posteli, nebyla zrovna z těch nejhezčích. Další den jsem si už mohl podle libosti korzovat po pavilónu. Zkusil jsem realizovat svůj nový experiment. Upřeně zírat do slunce, nabít se jeho silou, a pak pohlédnout zpátky na spolupacienty. Hodně mě bavilo, jak jsem viděl světýlka, vycházející z jejich hlav. Převážně svítila červená. Vzhledem k tomu, že jsem se doktorům jevil jako krotké zviřátko, zanedlouho mě přesunuli do pavilónu 18, kde to vypadalo trochu lidštěji. Dobře se mi se spolupacienty žvatlalo, sestřičky byly taky moc hezké bytůstky, obzvláště pak sestra Marta, prostě to šlo. Jenom mě ustavičně bolely záda z vedlejších účinků neuroleptik. Zničehožnic výlet do mimoreality odezníval. Pak jsem se ještě propracoval do pavilonu 30, kde už bylo hodně svobodně. Dopoledne jsme třeba chodili na psychoterapie, někdy pracovní terapii, často jsem taky zašel na keramiku, kde byla tou dobou zaměstnaná Božena a vařila mi tam kafe. Nebo jsem jen tak dřepěl na kuřárně, ve které byl i pingpongový stůl, či na lavičkách před stánkem, kde jsem klábosil s různými postavami, které se tak nějak navzájem znaly. Odpoledne jsem mohl do města s tím, že do osmi jsem musel být zpátky. Jedné noci na třicítce na mě ale přišly nečekané zkoušky. Začal jsem jasně vidět vznik vesmíru, formování planet, utváření kosmického řádu, a to všechno hrozně rychle. Naše planeta mi připadala jako neskutečně prťavá součástka vesmírného provozu. Každou chvilku mohla dokončit svou pouť, prasknout spolu s mojí hlavou. Neodbytně jsem cítil, jak je křehká a malá ta vrstva života a lidského vědomí, která obklopuje zeměkouli. Taky jsem to své cestování v čase dával do souvislosti s indickými náhledy na střídání jug. V Satja-juze, ve věku dobra, prý trval lidský život 100 000 let. V Trétá-juze lidé žili 10 000 let a v Dvápara-juze žili 1000 let. Teďka v Kali-juze se délka lidského života posunula tak t těm maximálně stu. Různě jsem montoval jugy s naším pojetím času, a vycházelo mi, že vlastně tahle doba kamenná, železná nebo jaká, je jen ukrutný pidiokamžik. Taky jsem si vzpomněl na různé mýty o zlatém věku nebo zlatých obřích lidech pod Lhasou. Ve víru myšlenek jsem to promotal s teorií bodu alfa a Omega od Pierra Teilharda de Chardin. Cítil jsem, že se k bodu Omega svět nezadržitelně blíží. Tohle všechno a mnoho dalších neuspořádaných pocitů, dojmů a zvláštních kombinací se mi míhalo hlavou tak rychle, že jsem si radši zašel za Jakubem pro uspávací injekci. Jakub tam dělal ošetřovatele. Bylo fajn, že jsem ho znal ještě z VŠE, chodil chvilku do kruhu s Lenkou z Ústí a byl zajímavou postavou už tehdy, vzpomínám si, že mi během studií půjčil knížku o buddhismu od Vincence Lesného. Věčně jsem různě žvanil se spolupacienty, mám dokonce pocit, že z říší, kde nic nemá začátek ani konec, všechno se různě otáčí v časovém kruhu, a kde prostor taky nehraje tak velkou roli, mě víc než psychiatři a psycholožka vytáhlo konfrontování vlastních zážitků s potížemi, bludy a sebestředností ostatních spolupacientů. Třeba Josef pořád probíral, jak vyzrát na různé mafie, kolikrát ho chtěli zabít zlí Židi, a měl to všechno zabaleno do takového nacionalistickokřesťansky ulítlého vidění světa. A tak jsem si díky těm jeho výlevům uvědomoval, nakolik se moje vnímání světa míjí s okolní realitou. Tím nechci nijak snižovat důležitost třeba psychoterapie. Jenže můj postoj k doktorům byl hodně nedůvěřivý. Na těch sedáncích a kroužcích, kde jsme se všichni měli vypovídat ze svých poruch, jsem věčně zlobil a vtípkoval. Někdy mě ale probíraná témata oslovovala, jako třeba, jak vnímat samotu, vztahy s druhými, promýšlet režim dne, provádět introspekce a tak. Hodně spolupacientů na tom bylo o poznání hůř než já, měli různé deprese bez konce, potíže s tím, jak se zařadit do společnosti, takže jednoho jaksi potěšilo, že nebyl sám mimo. Nejpříjemnější bytostí na třicítce se pro mě stala Kateřina, která už tam byla delší dobu kvůli bolestnému rozchodu se svým podivným mužem. Bylo mi na ní sympatické, kterak s ostatními vlídně promlouvala a byla vůbec tak nenuceně starostlivá. Moc dobře mi třeba udělalo, když mi namasírovala záda, která mě věčně bolela po těch skvělých pilulkách, co jsem je denně polykal. Při povolených vycházkách z Bohnic jsem ze sebe sypal moudra, nejraději s limem v ruce u Panáků, Lukáš s Evou si určitě moc užili. Věčně jsem se stylizoval do role zatraceného a jemně vyšinutého mystika, kterému se jeho experimenty nezdařily, a tak se snažil zahnat pachuť ze slov schizofrenie nebo psychóza, která se mi doteď zrovna dvakrát moc nelíbí. Jednou se mi ale propustka vymkla z rukou, nejspíš jsem popil či co, a zašel domů poležet do své vlastní postele. Místo v osm večer jsem se vrátil do ústavu v osm ráno, protože jsem si nějak přehodil denní doby. Takže jsem si znovu prošel kolečko 31, 18 a zpátky na 30, odkud jsem zase pevně zakotven v realitě odešel domů. Dohromady jsem pobyl v Bohnicích asi tři měsíce. Taky nějakou dobu potom jsem měl ještě pracovní neschopnost, ale relativně brzy jsem se vrátil do práce, protože být pořád doma nebylo tím nejlepším řešením. Po návratu z bohnické léčebny jsem zase byl věčně sklíčený a bez nálady, ale nebylo to tak hrozné jako po návratu z Jihlavy, taky jsem pravidelně chodil k doktorce Borůvkové do Bohnic na kontroly, ale že by mi to moc pomáhalo, to si nemyslím. Musel jsem brát pravidelně jakési pilulky, ale po čase jsem toho nechal, protože jsem zase byl v relativní pohodě. Hlavně jsem se hlídal, abych nenašel zalíbení v alkoholech. Zvyknul jsem si na to, že jsem v hospodách, kavárnách a jiných zařízeních tohoto druhu pil džusíky, kávičky a limonádky. Docela jsem získal dobrý přehled o tom, kde mají jaké nealko a za kolik. Potkával jsem se potom docela často s Kateřinou, které pak vybuchnul podnájem na Jižňáku, a tak jsem byl rád, že přijala moji nabídku a nastěhovala se ke mně. Po roce se pak přesunula někam jinam. To už jsem byl zase na další cestě do mimoreálna. Ono bydlet u mě se stalo skoro nebezpečným, protože jsem se v rámci nadcházející mánie nějakým nedopatřením dal do řeči s místními cikánskými vykuky, a těm jsem pod vlivem nějaké neracionální úvahy půjčil klíče od bytu, kde mi vzali všechny úspory. Dokonce jsem jim snad přitom říkal větu: "To chcete i klíče od bytu, kde jsou peníze?", použitou z knížky o Osipu Benderovi, jenže v dost nevhodném kontextu. Osip byl narozdíl ode mě lišák, já ten jeho žertík provedl doslova, takový humor na entou, který byl ve finále spíš k pláči než k smíchu. Peníze jsem zrovna jako na potvoru měl všechny doma, protože jsem uvažoval o koupi lepší a výkonnější věže a dlouhé cestě na Slovensko. Potom když jsem byl už potřetí v blázinci, tak na mě rómští spoluobčané nastražili jednu svou černookou krásku, které se povedlo ukrást všechny Kateřininy věci, foťák, volkmena a další, což Kateřinu pěkně vzalo. A tak si radši rychle sehnala jiné bydlení. Vůbec tihle Cikáni, se kterými jsem měl to štěstí se potkat, byli pěkní podvodníci, těšilo je, když mohli bláznivého gádže obelstít. Měli dobrý nos na to, když někdo z jakéhokoliv důvodu přestane být ostražitý. Často jsem potom uvažoval o tom, proč jsem z nich měl tehdy na Letné takový vítr, ničeho jsem se sice nedobral, ale nejspíš jsem byl fascinován tím, jak dokážou vycítit slabá místa potencionálních obětí a jak tak nějak přirozeně drží pospolu. Moje fascinace Rómy se mi promítala i do různých zážitků, když jsem byl poprvé mimo, pamatuju se, že v Želivě, kde jich zrovna taky pár bylo, na mě vyběhlo jejich černé psisko, ďábelským tempem ke mně přiběhlo, vypadalo to, jako že se mi chce zakousnout do nohy, ale těsně u mě udělalo kličku a kamsi zmizelo. Nebyl to moc milý zážitek. A taky jako první vždycky tihle lidi s levantskýma očima hnedle vycítili, že jsem jinde. Považuju je tedy za něco jako přirozené či přírodní psychology nebo spíš slovy Terryho Pratchetta hlavology. To mi ale nebránilo v tom, abych se s nimi v ústavech nebavil. V rámci pobytu v Bohnicích jsem byl docela za dobře s jedním, který na mě sice loudil peníze, ale na druhou stranu byl ochotný se podělit o cigára nebo tabák či potravinky od své ženy, když jsem byl na suchu. Sice jsem to moc často díky častým návštěvám nepotřeboval, ale někdy přeci jenom ano. Třetí výlet Po druhém pobytu v pakárně jsem už začal o sebe mít strach, ono takové legrácky jako zabodávání kudly do stolu, protože to jaksi archetypální chlapíci dělávají, nemusejí skončit vždycky dobře. Špička jednoho ne zrovna nejlepšího nože se mi při tomto úkonu ulomila a vystřelila doprostřed obličeje, naštěstí si to nenasměroval do oka, ale trefila jen nos. Pročež jsem měl dojem, že dál si takhle zahrávat s osudem není nejzdravější. No, ale stejně jsem ještě nebyl úplně nabažen cestami Tam a zpět, a tak na mě v létě 99 přišlo znovu neracionálno. První náznaky jsem už trošku cítil na výletě v Roháčích na Slovensku, kde jsem byl se sestrou, ale to jsem ještě měl hodně pod kontrolou, potom ale v Praze jsem taky několikrát popil a už to jelo. Ten krátký výlet do Roháčů se mi moc líbil. Ostatní turisti se honili značným tempem po kopcích, zatímco já a pár důchodců jsme se šourali za nimi. Povídali jsme si tam s jedním asi osmdesátiletým pánem, který měl spoustu zajímavých historek. Tak trochu jsme se, on svými řečmi a já svými, snažili zaujmout jednu paní a její osmnáctiletou dceru. To děvče se mi docela hodně líbilo. Pamatuju si jednu obzvlášť vyvedenou historku starého pána. Někdy koncem války musel odklízet neplechy po spojeneckých náletech někde u Plzně. Jeden den přišla jejich četa později do práce, protože zase probíhaly nálety. Němec, co je měl pod svým velením, byl tak rozčílený, že je přinutil rozpočítat se na sudé a liché, a ty sudé nechal zastřelit. Starý pán prý normálně stával v řadě jako druhý, ale ten den si stoupnul jinam, protože panoval velký chaos. Díky tomu tedy přežil. Pak jsme spolu rozebírali, kolik různých okamžiků v jeho a i v mém životě bylo náhodami jen zdánlivě. V Roháčích se mi taky stalo, že jsem jel sám ze skanzenu Oravské dědiny autobusem asi jen pět kilometrů do hotelu, ve kterém jsme bydleli, a ten autobus byl plný jeptišek, přišel jsem si tam jako v klášteru na kolečkách. Magické významy jsem tomu sice ještě nepřisuzoval, ale úplně normální se mi to tedy rozhodně nezdálo. Po návratu z hor jsem v Praze pojednou zase začal moc vnímat barvy, zvuky, všechno se vším propojoval a za vším hledal skryté významy. Tentokrát jsem si ale už dával víc pozor na to, co se mi jen zdá a co je spíš realita. Elektrický proud a televizní vysílání jsem si už překládal reálně, ale dalo mi to hodně práce. Ono, když jsem si pustil rádio nebo televizi, hráli zrovna přesně to, co mi v té chvíli přišlo jako velmi na místě a podporovalo to mé náhledy na všeobecné souvislosti. Ale už jsem to naštěstí ani v nejmenším nevysílal já nebo to nějak neovlivňoval. Byl jsem si jednou zaplavat s Martinem, kterého jsem znal díky Boženě, v Podolí. Když jsem se tak nořil pod hladinu, zažil jsem přitom zase transpersonální vidinky. Odmyslel jsem si detaily, jakými byl bazén, chlór, čvachtající se spoluobčani, a jen tak se soustředil na kontakt s vodou. Přestal jsem se přitom divit, že si lidi vymysleli různé Vodníky, Poseidony a jiné vodní elementy. Stačilo se jen ponořit hodně hluboko a byli hnedle nadosah. Božena mně doporučila jednu psychiatričku, která podle ní byla prostě úžasná. Dobrovolně jsem zašel do její ordinace na Smíchově. Paní to sice byla sympatická, ale předepsala mi takou směsici pilulek, až oči přecházely. Vyzvednul jsem si je sice v lékárně, ale nikdy se do nich nepustil. Už jsem tak trochu věděl z předchozích pobytů v blázincích, jaké mají nehezké vedlejší účinky, a tak jsem jim moc nedůvěřoval. Vypadnul jsem potom na chatu s domněnkou, že v přírodě to bude klidnější bez různých tlaků městské civilizace, ale moc to nepomohlo. Byl jsem už v mimoreálu až po uši. Potloukal jsem se po okolí chaty, v noci nechával projíždět všemožné síly svým tělem. Při pociťování bolesti jsem propojil obě dvojice údů a poslal do bolavých oblastí zlatý proud z hlavy a vyhnal tím tak červené světlo, které symbolizovalo místo bolesti. Nejzajímavější úkaz jsem si ale způsoboval oblékáním si imaginárního zlatého brnění. V ruce, která se mi přitom samovolně začala svírat v pěst, se mi objevoval zlatý meč, tělo tuhlo v ocel, začal jsem vidět do všech stran, i když jsem nepohnul hlavou, a když jsem moc chtěl, tak jsem viděl i skrz stěny, jediné místo, kam jsem nedohlédl, byl černý bod na temeni hlavy. Naštěstí jsem ale dokázal tuhle extázi ukončit a ještě uměl zase uvést mysl do původního stavu. Neměl jsem s sebou žádné knížky, ale ke štěstí mi stačily úplně knížka o pravidlech pravopisu a jakási knížka o gulagu, které se na chatě povalovaly. Jak jsem si tak listoval těmi mluvnickými pravidly, docházela mi spousta souvislostí, jak a proč jednotlivá slova a vazby mezi nimi vznikaly, samozřejmě hodně ujetě. Taky jsem si zahrál šachy se sousedem, seděli jsme u toho pod stromem u stolu, který stojí mezi mojí chatkou a studánkou. Pak jsem často hrál šachy sám se sebou, přišlo mi legrační, že si jako schizofrenik přeci musím vystačit s těmi svými vlastními různými týpky v sobě. Černé a bílé figurky pro mě byly něco jako symboly jin a jang. Líbil se mi názor, že jin a jang jde brát jako dvě strany jedné hory. Jang je slunečná strana, jin je strana ve stínu. Vždycky se ale jedná o ten samý kopec. Kde jedna tato síla roste, druhá ubývá a naopak. Proto vyhrát nebo prohrát ty šachy prostě nešlo, a tím pádem mě to ohromně bavilo. Vlastně už od mala nejsem soutěživý typ, vždycky mi přišlo, že hry jsou tu od toho, aby se hrálo. Přišlo mi zcestné nutit se do toho vyhrát a doběhnout nebo předstihnout druhého. Chodil jsem často závodním tempem po kraji, tisknul se k lesní půdě, nasávajíc přitom proudy ze země. Různě jsem trénoval, jak vystačit s minimem občerstvovacích zastávek. Měl jsem pocit, že mi stačí jen správně dýchat a nepotřebuju potom ani moc pít. Tím pitím myslím vodu, protože mi bylo tou dobou už jasné, co se mnou umí udělat pivo nebo jiní alkoholové. Vůbec mezi mými pochody po okolí chaty a poutěmi Prahou v devadesátém pátém, kdy mě honili jacísi vnitřní běsové, byl rozdíl, teď jsem je podnikal úmyslně. Oblíbil jsem si také svoje sandálky, které jsem si v duchu předělal na botky římského legionáře, a pruboval, kterak pradávní válečníci kdysi chodili z místa jedné potyčky na druhé. Semtam jsem vlítnul do vesnice, hrajíc si na přepad barbarů, abych potom vzápětí zas mohl onu vísku coby místní domobrana bránit. Taky jsem uvažoval nad tím, kolik věcí je pro člověka ne nezbytných, různě jsem si zkoušel balit zavazadla, ve kterých toho moc nebylo, protože proč se obklopovat kravinami, které v postatě jen odvádějí pozornost od toho Hlavního. V noci, když se mi nechtělo spát, jsem chodil po lese a ani omylem neměl strach z nějakého toho divokého prasete nebo jiné potvůrky či podivných nočních šelestů a kvílení. Měl jsem takový pocit, že s lesem srůstám a zvířata by proto neměla sebemenší důvod mě považovat za vetřelce. Maximálně tak nějací malí chlupáči za drsnýho predátora. Hodně jsem si oblíbil černou mikinu, kterou mi Kateřina vyzdobila takovým vzorem připomínajícím noční oblohu. Když jsem ji měl na sobě, přišlo mi, že jsem i součástí temné nálady noci. Potom jsem ji v Bohnicích dal Velké Kateřině, protože jsem podlehnul jejímu škemrání. Velkou Kateřinu jsem potkal na PC a začal jsem jí tak říkat, abych ji odlišil od Kateřiny, co jsem už znal, a taky proto, že byla hodně statné postavy. Taky jsem jednou zavolal Radce, že mi došly peníze, přijela tedy se svou sestrou autem a půjčila mi nějakou tu sumičku. Moje rozumy ze světa mimoreálu ji asi docela vyplašily. Zrovna mě napadalo něco o nebezpečnosti a škodlivosti silničního provozu, ono auta nemám rád ani ve stavu sebevětší střízlivosti a natožpak v excitovaných údobích. Třeba během své první pouti mimorealitou jsem někdy sedával na Palackého náměstí a díval se, jak po nábřeží jezdí auta. Přišlo mi, jakoby se navzájem honila a řidiči a ostatní pasažéři byli v těch plechovkách jakoby zakletí. Jako sardinky se v nich museli prohánět až do soudného dne. Náklaďáky mi připomínaly tanky a osobní auta malé tančíky, a tak celý ten mumraj působil jako nějaké zlověstné vojenské manévry. Myslel jsem si, že auta jsou neskutečnou zhoubou pro život na Zemi. Z výfuků šlo takové špíny, motory příšerně vrčely, že nebylo skoro slyšet nic jiného. Nechápal jsem, proč si lidé na sebe upletli takový bič. Už jen toho asfaltu a betonu, bez kterého se autíčka neobejdou. Dost často jsem na chatě řešil věci, kterým jsem z pochopitelných důvodů nikdy nemohl přijít na kloub, jen jsem měl dojem, že se přibližuju k jejich skrytým významům. Jednou z nich bylo, co tak asi mám v sobě ze svých předků. Zabýval jsem se pro mě záhadnou okolností, proč můj děda umřel přesně den předtím, než jsem se narodil. Znám ho tedy jen z nemnoha fotek a vyprávění babičky a otce. Děda se narodil ve Sloupnici. Prošel si první světovou válkou, aby se z ní vrátil hodně pozdě s ostatními legionáři přes půlku světa. Nechal si potom nejspíš vyplatit svůj podíl na rodinném statku a přestěhoval se do Řečice, odkud byla babička, aby si tam zařídil autodopravu. Když se brali, on byl o hodně starší než ona, měl přes čtyřicet a jí bylo něco mezi dvaceti a třiceti. Byl protestant, babička, jak bylo v kraji zvykem, katolička. Starý Kameš, co měl v Řečici za první republiky taky autodopravu, mi jednou v hospodě povídal historku, kterou mu údajně děda vyprávěl. Děda podle ní měl koncem války být v zajetí v nějaké z islámských zemí, co pak se staly součástí Sovětského svazu. Jakýsi bej si dědy prý hodně vážil, protože rozuměl jako jediný různým strojům. Tak mu taky chtěl ukázat své lány, vesnice a další majetky. Když to všechno spolu shlédli, nenapadlo dědu nic chytřejšího, než se optat, jestli by mu taky neukázal svou manželku, když už všechno ostatní viděl. Bej po delším váhání řekl, že když je tedy něco jako host a přítel, tak mu vyhoví. Přivedl svou ženu a sundal jí roušku, co měla přes obličej. Děda mu ji pochválil, jak je hezká, no a milý bej vytáhl revolver a zastřelil ji se slovy, že viděnou ženu už nemůže potřebovat. Přišlo mi to docela silný kafe, ale nevím, co je na tom pravdy. Na každý pád musel mít děda docela pestrý život. Další z mých předků, který mě zajímal, byl Berta, bratr dědy z Košetic. Zůstala po něm Bertova světnička, na kterou se pamatuju, jejím oknem jsme jako děti lezli do sadu. Berta prý celý život nic nedělal, protože byl trošku na hlavu. Jen mohl hlídat děti, na které byl asi hodný a rozuměl si s nimi. Děda z Košetic měl celý život rád koně, i na vojně byl u dragounů, proto jsem si asi při svých pochodech krajem připadal, že mám nějakého toho koně uvnitř sebe, i když jsem jenom pěšáček. Taky se mi do mojí duše vešel i pes, chvilkami jsem se na svět díval i jeho očima a měl neskutečně zbystřené smysly. Psí vojáci a psohlavci mi v té chvíli přišli jako jedna vydařená parta nebojsů. Datum svého narození jsem nikdy neměl potřebu moc zkoumat, protože různé astrologie, numerologie a podobné špásy mi mírně zprotivila Božena tím, jak se tím věčně zabývala. Prostě na čísílka se mi věřit nechtělo, vždyť je to jenom lidský vynález. Jenom mi chvilku přišlo podezřelé, kolik tam mám šestek. A taky rok mého narození je v čínském horoskopu rokem Divokého či Ohnivého koně, a to mi docela zapadalo do mých stavů. Božena mi to vysvětlovala, že tohle znamení se opakuje jen jednou za šedesát let. Normálně se střídají roky různých zvířátek po dvanácti letech. Že doba, kdy se člověk narodí, hraje svou roli, to jsem chápal, ale zas tak ukrutně určující v životě to podle mě nebylo, aby se hloubáním nad těmihle věcmi měl zbytečně marnit čas. Co mě spíš oslovovalo, byla Jungova teorie společného lidského nevědomí a archetypů. Měl jsem takový pocit, že se dá souhlasit s tím, že v každém z nás je uloženo víc postav, snílků, darebáků, bojovníků, milovníků, tvůrců, bořitelů, hledačů a požitkářů. Proč se objevuje v mém vnitřím světě zrovna stále se vracející postava bojovníka, který věčně prohrává, neposlouchá rady, sám vráží hlavou do zdi, bylo mým hlavním hlavolamem. Ten archetyp bojovníka mi byl nad slunce jasnější. Dneska se mnohým týpkům vyráží v podobě managerování, šoférování, přebudovávání světa, který o to ale neprojevuje sebemenší zájem. Postava toho správného Bojovníka nejspíš ale spočívá v myšlence bránění jasného ideálu, lásky k paní svého srdce nebo tak něco. Ochrana jakéhosi rodinného štěstí proti nepřízním zlého světa se mi tehdy nejevila zrovna tím pravým ořechovým. Lze s klidem prohrávat, když věc, o kterou jde, má smysl a sílu. Horší je prohrávat, trpět, nechat se dusit okolím a nevědět, proč to všechno. Takže se mi zdálo nezbytné, najít si ten nejsprávnější, jediný možný ideál, pro který za to stojí bojovat, hlavně tedy sám se sebou, aby u toho okolí nemuselo vidět a cítit bolest. K tomu ideálu: Jaksi nejpochopitelnější by bylo přistoupit na myšlenku Boha, jeho všeobjímajícího řádu, pravidel a tak. Leč všechny dozatímní pokusy ho ozřejmit a seznámit s ním publikum, o kterých jsem se doslechl, lépe řečeno dočetl, jsou moc podobné svým autorům, tedy lidem. Zprava doleva, z jihu na sever. Nejpřijatelnější pro mé chápání byla myšlenka jednoho světa, kde všechno se vším souvisí. Svět tedy rovná se Bůh nebo tak nějak. A člověkovi, i když se z něj stane ten nejmystičtější mystik a nejdobrotivější dobrotitel, prostě a jednoduše není dáno to dokonale pochopit a pojmout všechno do svého lidského vědomí. To je tedy výchozí bod. Takže když pojmout život jako jakousi formu boje, tedy v mém případě, lepší by samosebou byly různé cesty lásky, vcítění, tolerance nebo jiných kréd, nejde bojovat za to všechno. Bylo by to moc megalomanské a navozující v oblasti Jinde velké těžkosti. V oblasti Jinde se nebojuje, bojuje se jen v říši vlastního mikrokosmu, to proto, aby v tom venku se tyhle věci a vnitřní šarvátky nemusely vyrážet jako vyrážky. Svým způsobem to pro mě bylo přijatelné vysvětlení, jenže dost chatrně vyprojektované. Do začátku není potřeba přesně vědět, kam se jde, kde se odehraje půtka, základ je se na ni připravovat, zjistit si, které metody určitě nikam nevedou. V mém případě se jevilo velmi ošidným radovat se z nějakých chvilkových a částečných vítězství. Myšleno ale hodně obrazně. Na každé cestě, i té mé mírně silové a agresivní, se musí počítat s tím, že se prostě všechno může zhroutit, různá dna zubí zuby, různé žebříky Kamsi vedou ne ke konečnému poznání, ale do blázinců. Taky jsem měl co dělat, aby se mi ten Bojovník ve mně nezvrhával ve vzteklého berserka. Hezká věc je taky vědět, jak vypadá smrt, nebo spíš umírání, trochu jsem si touhle oblastí taky zacestoval. Zažil jsem jednu příhodu, kdy jsem bez sebemenších pochyb cítil, že musím umřít. Padal jsem z výšky, neuměje se bezpečně houpat na zábradlí nad přehradní nádrží. Během letu do hlubiny mi hlavou projel rej vzpomínek, který se co do obsahu nemohl vejít do onoho vpravdě okamžiku. Naštěstí jsem se ale nártem jedné nohy zachytil o spodní trubku onoho žbrlení, a holka, co tam byla se mnou a svým miminem v kočárku, mě za tu nohu chytila, takže jsem měl čas se z oné prekérní pozice dostat. Jinak bych si dole na betoně nenávratně rozbil kokos a nemohl pokračovat na své cestě Tam a zpátky. Vlastně jsem jednou málem umřel už v pěti letech, kdy jsem se topil v Bulharsku v moři. Zachránila mě na poslední chvíli jedna Němka. V devatenácti jsem zase já vytáhnul z vln Černého moře nedaleko od místa, kde jsem jako klučík polykal andělíčky, Němčoura z východního Berlína, který měl docela namále. Kontrast mezi poměrně nebezpečným plaváním v moři a neskutečným klidem na pláži, kdy jsme žertovali buďto spolu s kolegy cestovateli nebo s nahatými Němkami, mě tehdy docela fascinoval. Jak si dodávat energii k dalším neohroženým výletům do vnitřního chaosu a válčiště jsem měl poměrně promyšleno. Nejpříjemnější metodou bylo ležet, tak trochu vypustit události dne a naopak si pustit nějaký jasný bigbít s pravidelným rytmem, sladit s ním bušení srdce, samosebou to ale nepřepálit, čili chvilkami jsem si ordinoval i klidnější skladbičky na uvolnění vnitřní zaťatosti. Docházelo mi v té době, nakolik byla hudba nebo rytmus důležitou záležitostí při různých obřadech přírodních národů. Díky stálému rytmu se jde dostat bez větších potíží do úplného tranzu. Ono i různé armády měly své bubeníky ne jenom pro legraci. Taky v Bohnicích nejeden klient tluče do bubínku. Jak odbourat rauchenpauzy jsem neměl jasno, tak jsem se tím nezatěžoval a bral je jako součást uklidňovacího obřadu. Vůbec v excitovaných stavech jsem hulil víc než je zdrávo. Hra na vojáčky ovšem má svá pravidla, neměla by se provádět mezi lidmi, to je lepší nasadit normálnější tvář, například svědomitý úředník spěchá do zaměstnání a tak. Když ale chuť nesundávat vnitřní zbroj zvítězí i ve dne, bylo lepší trénovat třeba přesuny. Šťouchání do lidí jsem tou dobou nechával pro opravdové magory, které oslovují maskáče, holé hlavy a jiné blbiny, které vedou tak akorát do pekel. Díky svým kontaktům s nevědomím jsem si uvědomoval, jak je snadné zblbnout nevědomé a nezralé osoby k takovým šíleným věcem. Ona historie je toho plná i v osvíceném dvacátém století. Ale zároveň jsem uvěřil v platnost pravidla o akci, po které se musí dostavit reakce. Takže když člověk něco někomu provede, vzápětí to slízne odjinud a možná v ještě horší podobě. Někdy bohužel i jeho děti. Hodně jsem taky podléhal mýtickým kouzlům různých pradávných lidských sídlišť, kterých je kolem chatky hned několik. Zbořené a zaniklé hrady a vesnice byly mým oblíbeným poutním místem. Při jedné pochůzce do vesnice Mrzky jsem šel pod svým vlastním kulatým mrakem, co si to šinul po nebi stejně pomalu jako já po silnici. To mně vnuklo náhled, že Bůh má zase se mnou své záměry. Na jasně modré obloze jsem také jednou zahlédl šedivou mříž. Dost těžko ji mohla vyrobit nějaká trysková letadla, takhle podivně se po obloze nemotají. A z oblaků se na mě dívala ustavičně zlobná tvář Velkého otce. Dokonce mi přišlo, že i počasí je podivuhodně synchronizované s mými vnitřními stavy, pršelo, když jsem potřeboval zchladit hlavu, slunko vysvitlo, když se mi udělalo dobře a podobně. Nebylo to špatné, ale začalo mě to brzy zase pěkně vyčerpávat. Takže jsem výlet na chatu ukončil a vrátil se do Prahy, doma mě zase navštěvovali různí běsíci, a tak jsem se vydal do práce, ovšem tak nějak podivně přesně o půlnoci. V kanceláři byl Emil s Ilonou, snažil jsem se jim vylíčit svoje pekla, a pak jsem usnul na kanapi. Ráno se Xena ve spolupráci s Evou, Emilem a rodiči domluvili, že zase patřím do blázince. Bylo mi to jasné a vůbec jsem neměl nic proti, protože zastavit rozjeté vlaky v hlavě jsem sám zase klasicky nedovedl. Pobyt v Bohnicích začal dost nevlídně, protože mě zase na jednatřicítce napumpovali nějakými jedíky, takže jsem pak asi tři dny sotva polykal, v nohách jsem měl takové křeče, že nešly normálně používat a kroutily se do ix. Přepadla mě neodbytná tucha, že nejspíš co nevidět vydechnu naposledy. Ono mi taky bylo třicet tři, a to většinou tihle pseudospasitýlkové, co se snaží napodobovat Mesiáše, mohou ukončit svou pouť vezdejší. Když jednou přišel otec za mnou na návštěvu, neuměl jsem to v sobě potlačit a dostal nezadržitelný záchvat pláče. Veselejší chvilky nastaly poté na pavilónu 18, kde byla zase sestra Marta a velmi sympatická doktorka Fousková. Poměrně jsem se tam sblížil s Ctiborem, který se do Bohnic dostal jakousi shodou nešťastných náhod, žádnou poruchu jsem u něho nevysledoval, a s ním jsme mudrovali nad tím, jaká je ten blázinec prazvláštní kombinace dovolené s vězením, houpali se v postelích s drátěnkou a komentovali německá slovíčka a fráze, které se Ctibor snažil naučit. Taky jsme vzpomněli svatých mužů v Indii, které nám někteří obzvlášť vyvedení spolupacienti připomínali. Pro sebe jsme si vymysleli taky takové žertovné přezdívky, já se pojmenoval neuvěřitelně vtipně: Svámí Harašími, pro obzvlášť bystré znalce drsného patafyzického humoru se to vyslovovalo S vámi haraší mi. Byla to taková trošku vzteklá a přitom bezmocná reakce na bezmozečnost různých velkých sester s laskavou maskou místo obličeje a věčně spravedlivých odborníků s myšlením politruka, kteří si osobovali právo rozhodovat o druhých a brali to jako svoje svaté poslání. Na pár takovýchto, expresívně pojmenováno nadlidí, jsem narazil, a jejich neochvějnou sebedůvěru a nepochybování o sobě a své pravdě jsem jim ani moc nezáviděl. Kdybych byl hodně škodolibý, tak bych jim přál, aby v nebíčku narazili na podobné typy, co o nich budou rozhodovat stejně neomylně, jako to oni dělali s ostatními tady na zemi. Jedna velká sestra z dvacet šestky byla obzvlášť chutná, měla v oblibě léčící se alkoholiky, ze kterých si za pomoci své nefalšované něhy udělala vlastní skupinku patolízalů a pomlouvačů se samozřejmě dobrými úmysly. Jedince, se kterými se jí špatně manipulovalo, až tak moc v lásce neměla. Jednou jsem to od ní schytal, když byl víkend a velká sestra měla pravomoci téměř jako doktor, a tak mě šoupla do uzavřeného pavilónu, protože jsem remcal. Při dalším setkání s ní jsem už radši držel jazyk za zuby, ale stejně jsem se jí moc nezavděčoval. Třeba jednou se mě starostlivě optala, jestli mi není špatně, já jí odvětil, že je mi fajn, a ona na to opáčila, pročpak je mi tak špatně. Dál se s ní vybavovat a nechat se vyprovokovat se mi naštěstí nepovedlo. Nevím, jestli ostatní z ní měli podobně příjemný pocit jako já, ale s lidmi, se kterými jsem se tam družil, jsme se v názoru na ni shodli. Další povedenou osobou na osmnáctce byl Gymnasta, starší chlapík v zeleném sáčku, se kterým jsem taky pořád řešil, jak je sportování zdravé, a přitom kouřil jednu za druhou. Někdy jsem prohulil celou noc nebo její větší část, protože se mi nechtělo spát. Nikdy jsem na kuřárně nebo na hajzlíku nebyl sám, jelikož se to na pavilónu nočními ptáky jen hemžilo. Z osmnáctky jsem hodně nerad odcházel na PC, protože i když tam jsou jaksi vědečtější, podle mě moc do lidí nevidí. I když třeba doktor Kopeček projevoval snahu při dlouhých pohovorech, jenže ani za nic nechtěl připustit, že na mých průpovídkách o Božích zámyslech něco je. Mocí mermo se snažil zase mě vrátit ke zdravému realistickému ateismu. Ovšem moc se mu to nepovedlo. Takže asi po měsíci, kdy už mi zvětšující se dávky neuroleptik lezly krkem, jsem se zatvrzele opil a díky tomu skončil na pavilónu 27. Na dvacet sedmičce jsme s Robertem a ostatními věčně okupovali kuřárnu, protože se pokoje přes den zavíraly. Byly tam hodně rázovité postavy. Třeba Pirát věčně hledal v umyvadle zlato a drahé kamení. Radek zase po shlédnutí filmu Matrix uvěřil tomu, že nic není reálné a všechno řídí kdosi v pozadí. Jediný Robert byl úplně v pohodě, i když lehce šikanoval a terorizoval těžce poblázněné a otravné spolupacienty. Moc jsem se mu ale nedivil, protože někdy to s nimi bylo k nevydržení. Svým způsobem jsem jednou přistoupil na Robertovu hru, když jsme si z nudy zvolili dva cvičence, pro které jsme se stali trenéry, a ti borci se pak měli utkat. Robert si vybral vysportovaného Slováka, který ustavičně prováděl kliky a jiné posilovací cviky. Já měl šťastnější ruku, stal jsem se Radkovým rádcem a učitelem. Radek pak Slováka zničil svými karate či co připomínajícími virtuálními pohyby. Chudák Slovák nemohl vůbec začít zápas, jak ho Radek málem uchechtal k smrti. Pak jsem přešel na pavilón 26, kde mi bylo poměrně dobře při debatách s kolegou Křečkem a pohovorech u doktorky Fouskové, která se tam přesunula z osmnáctky. S Křečkem a ještě pár dalšími jsme si udělali takový kroužek žvanilů a vypravěčů humorných historek a velmi často dřepěli v kavárně, naší oblíbenou zábavou bylo oslovovat slečny a jiné dívky. V Bohnicích to jde dobře, protože se tam všechny chtějí vypovídat ze svých malérů a mají na to spoustu času, takže stačí chvilku vypadat jako zaujatý posluchač a je to. Jednou se mi to trochu vymstilo, když jsem se jal okouzlovat jednu Rusku, reagovala nečekaně vstřícně, pročež ze mě měla Velká Kateřina a zbytek naší skupinky docela srandu. Ovšem jednoho dne mi dalo podvědomí, Bůh anebo kdo či co, na kuřárně pěknou dardu. Při bouřce jsem se málem zalykal děsivými emocemi při předtuchách dalších explozí, jasně jsem přitom cítil Boží sílu. Taky jsem rád sledoval z oken kuřárny a ze zahrady věž bohnického kostela, spojujíc si zase jen tak ze sportu všechna iracionálna vzájemně mezi sebou. Semtam jsem si zavzpomínal na PC, kde jsme si s kabalistou Jakubem vykládali tarotové karty. Když za mnou jednou přišli Luděk s Lenkou, tak jsem do nich hustil svoje chaotické "znalosti" tajemství karet a asi dost čučeli. Vykládal jsem ty karty dost po svém, tomu, kdo si nějakou vytáhnul, jsem mohl podle libosti říct, co si o něm myslím, a tvářit se, že já nic, to karty. Další mojí tamější libůstkou bylo pohrávat si s černým koženým páskem, který mi přivezl otec z Beskyd, čímž mi udělal ohromnou radost. Různě jsem s ním kroutil, rozepínal ho a spínal, vyjadřujíc tím, kterak krotím hadí sílu. Dost amatérsky tedy. Taky jsem občas zašel na PC za Janou, mladistvou a těhotnou matku, jejíž jednoroční syn byl v kojeňáku, kam ho dala sociálka, protože Janě poměrně slušně hrabalo. Pořád podezřívala svoji matku, jak jí chce ukrutně uškodit. Pak jsem onu dámu jednou potkal, když jsme se byli společně podívat v kojeňáku na Janina syna, sice byla poměrně nestravitelná, ale ne zas tolik, jak to líčila Jana. Nosil jsem Janě různé čokoládičky, platil za ni kávičky v kavárně, hrál s ní člověče nezlob se a šachy a vůbec kolem ní poletoval. Nějak seriózně se v jejím případě angažovat se mi ale moc nechtělo, protože byla takovou zvláštní směsicí dětinskosti s ženskou vychytralostí. Ještě na PC za mnou jednou přišla Kateřina a trochu mi přistřihla vlasy, jelikož jsem je měl už moc dlouhé, že nešly ani učesat. Velká Kateřina si mě tudíž přejmenovala na Pralesáka. Bohužel rodiče měli tu potřebu mi pořád něco povídat o tom, že normálnost by se měla projevit i normální délkou vlasů, a já, abych měl klid a udělal jim aspoň nějakou malou radost, jsem jednou šel s otcem do kadeřnictví a nechal se sestříhat na krátko. Od té doby jsem vlastně ještě u holiče nebyl. Prostě z krátkých vlasů nemám dobrý pocit. Mám je asi nějak spojené s vojenskou katedrou na vysoké, kdy jsme celý druhák a třeťák museli každou středu pochodovat jak roboti po hřišti na Viktorce, a kterou jsme uzavřeli měsíčním vojenským soustředěním v Lounech, a samozřejmě i s dvěma roky na vojně. Sice jsem měl období, kdy jsem byl nakrátko, ale s dlouhými vlasy mi je prostě líp. Ne že bych se nechtěl zařadit mezi ostatní spoluobčany, ale beru vlasy jako něco ve smyslu svobodného pohledu na svět nebo tak nějak. Za nějakého hipíka, který zabloudil v čase, se nepovažuju. Když bych tedy měl mít nějaký vlasatý vzor, tak to se mi víc líbí Indiáni a jiní přírodě blízcí mužové. V Bohnicích jsem měl dost návštěv, rodiče, sestra nebo Emil za mnou chodili poměrně často, objevili se i Martin, Kamila, Míla a Xena. Největší radost jsem ale měl z promlouvání s Radkou, se kterou jsme někdy seděli v kavárně nebo se jen tak procházeli areálem léčebny. Taky Lenka někdy přišla i bez Luďka, a s ní se mi povídalo velmi dobře, nejen proto, že studovala psychologii, a tak byla v obraze. Z posledního pobytu v Bohnicích jsem vyšel díky doktorce Fouskové poměrně fit a bez vyprahlostí, vyhořelostí a dalších příznaků, které nastávaly po předchozích pokusech doktorů vyléčit mé psychózy. A od té doby jsem si nějak vážněji s mimorealitou nepotykal. Takový malý sumář toho, co předcházelo cestám Trochu si teď nejsem jistý tím, co je tím nejdůležitějším momentem, který vedl k tomu, že se mi přihodila ona údobí plná vidin, otevírání se vědomí, mystických a mýtických zážitků nebo jinak pojmenováno psychóz. Jako hlavní důvod vidím své nezakotvení ve světě, stálé střídání zájmů a nálad, provázené ale jakousi potřebou dobrat se něčeho důležitého. Taky není zrovna mým nejlepším povahovým rysem to, že jakmile se mi něco začne nedařit, nelíbit se nebo nebavit, nehledám důvod, jak tyhle své stavy překonat, ale spíš si vymýšlím stovky jiných ospravedlnění pro chuť odejít únikovým východem. Ono se mi nelíbilo dost věcí už za prťava. Když nebylo po mém, tak jsem začal být protivný až běda. Takový malý negativista. Ale stejně jsem byl chvilkami i roztomilým, hezké časy jsem prožíval v létě v Košeticích u babičky, která ale bohužel docela brzy umřela. Zvláštní bylo, co se mi stalo, když jsem se vracel z lyžařského výcviku v Krkonoších. Najednou jsem přestal žertovat s ostatními rošťáky a nějak mi přišlo, že babička asi umřela. Když mě tedy u autobusu uvítali rodiče se smutnými obličeji, už jsem zprávu o její smrti nebral jako novinku. Rodiče se snažili ze mě udělat řádného a zodpovědného člena naší milé společnosti, různě jsem kvůli tomu denodenně sportoval, hrál na housle a vyvíjel další všemožné aktivity, které mě svojí povinností a nevyhnutelností dost věcí zprotivily. Obzvláště mě bavily budovatelské víkendy na chalupě, prostě za to nemůžu, že necítím sebemenší potřebu dřít se jak blbec. První takovou mojí revoltou bylo místo jakýchsi hodin němčiny ve škole v Ostrovní ulici chodit po Praze, oblíbené místo jsem si našel v čekárně na jednom nádraží, kde jsem si povětšinou četl. Matně si vzpomínám, že jsem si tehdy dost obliboval knížky Stanislava Lema. Byl jsem ještě relativně mrňavým, tak by mě do hospody ani nepustili. Jakmile jsem ale nabral patřičného vzrůstu, už jsem tam trávil nezanedbatelnou část volného času. Hospoda pro mě bylo něco jako území, kde se dá svobodně rozkládat o čemkoliv, člověk se tam nemusí nijak přetvařovat a hrát si na poslušného. Dobře jsem si tehdy rozuměl se spolužákem Milíkem, který měl dost podobný pohled na svět jako já a možná byl ještě nekompromisnější. S Milíkem jsme taky jezdili v létě na brigádičky. Bývaly to hodně odvázané akce. Ještě po gymnáziu jsme nějakou tu brigádu absolvovali. Jedna z nich byla v Dolní Krupé. Dolní Krupá, žádná suchá, jsme si tam s Milíkem a Vítkem prozpěvovali. Docela se divím, že jsem vůbec dodělal gympl, že už to moje "rebelství bez příčiny" nepropuklo dřív. Ale bylo to asi dost ovlivněno spolužáky. Všichni do jednoho to byli malé zárodky úspěšných lidí. Taky jsme snad všichni kromě jedné holky, která měla potřebu se vdát, skončili na vysokých školách. Prostě taková výběrová třída. No, a abych mezi nimi jako jediný šel proti proudu, k tomu jsem se tehdy ještě neměl. Ovšem moje snaha udělat si všechno jednodušší a bezbolestné mně bohužel vnukla nápad jít na nejjednodušší vysokou, tedy ekonomku. Ono sice bylo příjemné vůbec se neučit, protože nebylo proč, ale probendil jsem díky tomu zbytečně tři roky, kdy jsem se třeba mohl dozvědět něco pro další život užitečného, ekonomické teorie plánovaného hospodářství a podobné blbiny jsem jaksi nemohl brát za věci, kolem kterých by se měl točit můj další životaběh. Za docela vydařené roky jsem pokládal období kolem svých sedmnácti až devatenácti let. Byl jsem v té době povětšinou dost rozjuchán a semtam i příjemně zamilován. První mojí láskou byla Iva, měla dvě starší sestry a bydlela ve vilce na Vinohradech nedaleko od spolužačky Jitky. Někdy jsem si nešikovně popletl jejich telefonní čísla, která si byla dost podobná, a tak jsem pak měl co dělat, abych z těch trapasů vybruslil. Časem mi nestačily dívčiny z Prahy, musel jsem se dokonce družit i s mladými Němkami z NDR a na chmelu před prvním ročníkem na vysoké si začít románek se dvěma holčinami od Gottwaldova. Když o tom tak zpětně přemítám, tak jsem asi taky pil víc než je zdrávo, ale ono mě uklidňovalo, že v tom nejsem sám, většina mých známých nežila o nic střídměji. Zvláště kolem druhého a třetí rok na vysoké jsem byl v hospodě denodenně, žvanil tam a mastil karty s okruhem lidí, kteří byli taky z ekonomky, ale o dva roky výš, takže když odpromovali, tak jsem si pak připadal trochu plonkový. Nejvíc jsem si z nich asi oblíbil Vítka, který se mnou často jezdil na moji chatičku, a Pafku, se kterým jsem se potom v devadesátém roce vydal na cestu do Francie. Vedle věčného vysedávání po žižkovských hospodách jsem častěji jezdil do NDR za svými dvěma přítelkyněmi a stavoval se v Drážďanech, kde jsem poměrně bezuzdně řádil s Lukášem a dívkami, co tam studovaly. Pak jsem ale udělal dost zásadní chybu, že jsem svá studia předčasně ukončil. Naschvál jsem neudělal jednu zkoušku na konci třetího ročníku, myslím, že to byly jakési marxisticky osvětlované dějiny ekonomických učení, kterážto záležitost byla docela nestravitelná. Mohl jsem třeťák opakovat. Musel jsem do školy jen třikrát týdně, a jak jsem měl povinností čím dál tím méně, tak jsem se vykašlal i na to málo. Přestal jsem do školy chodit. Čím dál víc mě ničilo už jenom jít po chodbě plné rozesmátých nebo vystresovaných studentů, kteří většinou pořád něco mleli o zápočtech, zkouškách a tak. Nutilo mě to k opuštění toho domu hrůzy. Vyhodili mě i ze SSM, kam jsem vlezl na gymplu, protože mě tam zapsala předsedkyně SSM v naší třídě Markéta, a já jí nějak neměl sílu vysvětlovat, že s tím nechci mít nic moc společného. Taky jsem vypadnul od rodičů, abych se po nedlouhé době k nim zase vrátil s tím, že jediné, co bez jejich pomoci dovedu, je vlítnout do maléru, rovná se ukončení "kariéry", ještě než začala. Bydlel jsem tehdy většinou na koleji, kde mi jeden spolužák půjčil pokoj. Legrační bylo, že jsem měl sám pro sebe místnost, ve kterém normálně bydleli dva nebo tři studentíci. Chodil jsem tehdy s Lenkou z Ústí, na kterou jsem narazil na chmelu před třeťákem. Bylo to takové milé a nekomplikované stvoření. Naše seznámení proběhlo dost atypicky, seděl jsem na lavičce před vesnickou hospodou a probíral se z těžké opice a ona se jala mě nějakým způsobem opečovávat. Matka se po předčasném ukončení mých studií složila, nutila i mě, abych zašel za psychiatrem, a tak jsem jednu seanci v Břehové ulici u doktora Schorma absolvoval. Z testíků Hermanna Rorschacha a z toho, jak jsem skládal k sobě barvičky, myslím, že se mi tehdá líbily žlutá a černá, usoudil, že mám náběh na schizofrenii. Než jsem potom stačil vymyslet co dál, lapla mě armáda. Vlastně jsem ještě chvilku před tím pracoval v Prioru jako jakýsi ekonom, což bylo taky takové podivné místo. Měl jsem na starosti tak zvané výměnné akce, které spočívaly v tom, že se do Bulharska nebo Polska něco poslalo a oni zase výměnou dodali rezavé kočárky a cucací bombóny s prošlou záruční lhůtou. Prostě taková typická výhodná akcička v rámci RVHP. Než jsem se stal tímhle ekonomem, tak jsem ještě čtrnáct dnů vyučoval ruštinu na jedné základce v Michli, ale moc to nedopadlo vzhledem k tomu, že jsem sám rusky zas tak moc dobře neuměl a měl jsem učit v osmé třídě, kde na to očividně dlabali, a já neměl tu sílu jim cosi vykládat, když o to stejně nestáli. No a než jsem se aklimatizoval ve světě práce, šmátli po mě vojáci, sice jsem jim vysvětloval něco o tom, že bych se jaksi docela rád ještě pokusil o nějaká ta studia, ale to pro ně nebyl argument. Kluk, co tam byl se mnou, na to šel chytřeji, řekl, že dělá autoškolu, a to pro ně byl důvod k odkladu. Nějaké moje řeči o dalším studování nebyly nic moc, jakýsi podplukovník mi řekl, že mi tři roky stačily a basta. Příchod do armády byl dobrý šok. Už jen než jsme doputovali z Brna do Velkého Meziříčí, kde jsem byl potom měsíc v přijímači, jsme skoro všichni měli puchýře z barexových polobotiček. V rámci přijímače se docela dost lidí pokusilo o sebevraždu, ani jsem se jim moc nedivil, ono pochodovat a poklusávat v plynových maskách na plácku před kasárnami doopravdy nebylo moc k vydržení. Docela mě vyděsilo, když se jeden kluk snažil podřezat si žíly mým nožem, který jsem mu půjčil ke krouhání mýdla na přípravu roztoku k šůrování podlahy. Obzvlášť mě taky dráždil jakýsi absolvent, který byl asi tak o rok starší než já a kterému to, že měl na povel třicet lidí, hodně stouplo do hlavy. No. Po složení vojenské přísahy, kterážto akce mě stála hodně přemáhání, protože slova o sloužení socialistické vlasti mi fakt mluvila z duše, jsem se ocitnul v Brně. Fascinovalo mě, jak se většina mladíků změnila v poslušné stroje. Přistoupili bez větších potíží na hru na staré a všemocné mazáky a jejich mladé. Naštěstí jsem své neporozumění téhle davové idylce sdílel s Míšou z Olomouce, který taky vylítnul z vysoké školy a byl vůbec příjemná bytost. Scházeli jsme se u něho ve výstrojním skladě, rozmlouvali o knížkách, poslouchali k tomu muziku o krákajících havranech a jiné optimistické písně a o ostatní spoluvojíny se moc nezajímali. Hlavně jsme ignorovali všeobecnou mluvu, skládající se z několika mála sprostých slovenských slůvek. Nejvíc mně na Michalovi utkvělo, jak kouřil startky. Vůbec si nevšímal, kam padá popel, a kroutil legračně prsty ruky, ve které držel cigáro. Přezdíval jsem mu "Čtenář Dostojevského", on tak fakt vypadal. Jenže asi po půl roce vojny Michala napadl fígl, jak z vojny vyklouznout, pojíst mnohou piluli, a pak se dostat do blázince, domlouvali jsme se na tom spolu, jenže mě to v závěrečné fázi nepřišlo zrovna konstruktivní. Michal to ale provedl a povedlo se mu to. Po delší době se jednou objevil v Praze, jeli jsme ke mě na chatku a týden se tam docela dobře bavili. Po další delší odmlce se mi ozval s pozvánkou k moonistům, což mě moc neoslovilo. Ale zase se tak moc nedivím, že u nich skončil. Z Brna jsem po půl roce zavítal na Jižní Moravu, do kasáren u vesnice Božice. Dost jsem si tam ale nerozuměl s místním politrukem, který měl upřímně naivní představu, že vojna přetavuje jinochy v muže. Původně jsem byl v kanceláři, ale pak mě, abych poznal, co je to práce, převelel k prasatům. Nebylo to špatné, prasečák byl novoučkej čisťoučkej domeček, kde jsem si mohl v klidu číst. Jenže to se politrukovi moc nelíbilo, a tak mě občas poslal do vězení. Měl k tomu i pádnější důvody, protože jsem párkrát bez dovolení zmizel z objektu kasáren. Jednou jsem se dokonce tři dny poflakoval po Praze, navštívil jsem taky Dášu a její kamarádky na vysokoškolských kolejích. To vojenské vězení ve Znojmě, kde jsem absolvoval asi pět pobytů, bylo tak děsivý, až to mělo svoje kouzlo. Bylo v nějakém sklepě, nebylo tam nic jiného než beton a dřevěné postele, které se přes den sklápěly ke zdi. Jednou to politruk vymyslel tak vtipně, že jsem tam byl přes vánoce a silvestr, a s partičkou asi pěti Cikánů ze Slovenska. Už si moc nepamatuju, co jsme tak celé ty dny dělali, ale semtam bylo i veselo, protože si tam nechávali propašovávat ovocné víno od jakési babky, čiliž se mu říkalo babkovina. Jednou po ránu, když jsme nakládali vejtřasku smetím, jsem s hrůzou zjistil, že se mi nějak kalí zrak a všechno vidím šedivě. Když jsem se ale dozvěděl, že babčin syn je chemik, tak mi to už podivné nepřišlo. Nezapomenu taky na to, že jsem při jednom pobytu byl ve vězení osamocen a zrovna dost sněžilo, takže jsem uklízel sám sníh v doprovodu chlapíka se samopalem. Jemu byla zima, mně ne, takže to jediné mě na celé situaci uklidňovalo. Z Božic jsem se ale naštěstí dostal, protože politruk mě chtěl poslat na převýchovu prací. Jeho původní zámysl bylo jakési pracoviště na Východním Slovensku, jenže v Brně to nějak popletli, takže jsem skončil ještě s třemi týpky v cihelně v Uhříněvsi, která je napůl cesty mezi mým tehdejším domovem ve Strašnicích a chatkou u Kostelce. Byla to docela šťastná etapa vojančení, ráno jsme sice od pěti makali jak barevný v prehistorické zaprášené tovární hale, ale chvilku po obědě bylo hotovo a mohli jsme vypadnout. Taky jsem si půl roku odpočinul od kravaty na gumičce a zelených hadříků. Aby se nám udělalo ještě veseleji, v listopadu proběhla v Praze demonstrace studentů na Albertově. Ani mně to nedalo a chvilku se tam potloukal s kamarádkou Magdou z kolejí, ale pak, když to vypadalo trošku divočeji, jsem ji radši zatáhnul do hospody u Bojovníků a vykládal jí své notně pesimistické názory, jak to blbě dopadne. Jako vždycky jsem ale neměl pravdu, naštěstí. Bohužel jsem musel od prosince ještě dokroutit zbytek vojny v Ostravě. V armádě ale naštěstí začal panovat mírný chaos, jak se přecházelo ze soudruhů na pány důstojníky a vojíny bez titulu. Měl jsem ale tu smůlu, že dny prožité za mřížemi se mi přičetly k dobru, takže teprve po víc jak měsíci nadsluhování jsem díky lahvi vodky velitelovi mohl domů. Šlo by to možná rychleji, kdybych neměl chvilku před tím jakýsi malér a nemusel cestovat do Trenčína do basy. V Ostravě bylo totiž obsazeno. Naštěstí zavřeli jen spoluodsouzeného maďarského Cikána Rusňáka, který se po příjezdu do Trenčína sice ožral stejně jako já, ale měl chudák narozdíl ode mě u sebe vojenskou knížku. Já jsem si potom mohl ještě tři dny cestovat zpátky do Ostravy, takže tam skoro ani nepoznali, že jsem nebyl v base, ale na poznávacím zájezdu na moravskoslezském pomezí. Takže z vojny jsem se vrátil už v době svobody, což bylo fajn. Ale stejně jsem musel vymýšlet, co dál. Chvilku jsem ještě zůstal v Prioru, tentokrát v roli stěhováka, který nic nestěhoval, ale věčně se jen promenoval po městě. Jen v technickém muzeu jsem tenkrát byl tak desetkrát, ačkoliv mi technika nic neříká, tak trochu se mi jenom líbila stará autíčka a letadýlka. Potom mi pomohl Vítek, který mě zaměstnal v PNS, kde dělal v té době zástupce vedoucí. Byla to docela příjemná práce. S Janičkou a Aničkou, oběma docela mladými leč vdanými, jsem vybaloval z balíků zahraniční tisk a třídil ho pro odběratele. Anička byla docela diblík, přišlo mi roztomilé, jak o svých příbuzných z Izraele říkala, že jsou z Íčka. Někdy jsem se projel na letiště s bláznivým muzikantem Sašou, který tam taky díky Vítkovi dělal šoféra avie. No a v létě jsem se domluvil s Pafkou, že někam vypadneme. Nápad uzrál u mě na chatě, a zanedlouho potom jsme ho realizovali. Cesta do Francie a další děje Jedním z důvodů, proč jsme se s Pafkou tak rychle dohodli na tom, že si zacestujeme, bylo to, že se svět konečně otevřel a my jsme zrovna nebyli vůbec ničím moc důležitým vázaní, tak proč bychom toho nevyužili. Na Pafkovi bylo velmi sympatické, kterak snad celé své úspory, myslím že osm set marek, chtěl vložit do našeho podniku, já klasicky moc peněz neměl, ale to mu nevadilo. Je už takový. Vlastně jsem jenom pro nás koupil dva pidibaťohy, sandálky a tenisky. Kam se vlastně vydáme, jsme přesně nevěděli, chtělo se nám ale spíš na jih než na západ nebo na sever. Koncem srpna jsme tedy bez větších příprav vyrazili, s sebou jsme si vzali jen to nejdůležitější, minimálně hadrů a spacáky. Vlak nás odvezl do Budějovic, odkud jsme už šli po svých. Nezapomenu, že jsem celý první den škytal, absolutně žádný pokus to zastavit, nezabíral. Pak jsme přespali někde venku u hranic a druhý den už přešli do Rakouska. Já byl na západě poprvé, a tak mě čistota a pořádek v Rakousku zprvu zaskočily, ale postupem času mi to přišlo tak trochu sterilní. Dohodli jsme se tedy, že se podíváme do Jugoslávie. Tam jsme se už cítili líp, taky bylo fajn, že jsme si nepřipadali jako týpci, které by nepustili do hospody. Pár jsme jich po cestě taky navštívili, Jugoslávci (tehdy jsme ještě Srby a Chorvaty moc nerozlišovali) byli většinou ohromně milí, sami se s námi pouštěli do debat. Dokonce nás jednou jakýsi Mladen nutil, abychom u něj přespali. Že nás k sobě zaveze svým oplem. Z oplu se vyklubal malý fiátek, který si to pod Mladenovou taktovkou nebezpečně šněroval od jednoho okraje horské prašné cesty ke druhému, Mladen nás taky nepřestával udivovat svými pokusy vidět přes přední sklo díky tomu, že z něj v dešti stíral vodu levou rukou místo stěrači. Mladenova žena měla z naší rozjařené skupinky nelíčenou radost, ale uvařila nám večeři a na noc nám na Mladenův pokyn rozestlala jejich manželské lože. Ráno jsme pokračovali dál. Během dalších dnů jsme dorazili do oblasti Plitvických jezer. Do rezervace jsme vnikli bez vstupného, aby nás chvilku nato čapla stráž a my stejně vstup museli zaplatit. K večeru nám v místních lesích bylo trochu ouvej, protože jsme z obrázkové mapky vyčetli, že to je oblast, kde se vyskytujou medvědi. Dost jsme tedy spěchali z lesa ven. Povedlo se. Pak jsme si to nasměrovali k moři, cestou jsme se také chvilku kodrcali místní lokálkou, kde na dřevěných sedadlech seděly selky s husami v košíku a jiné malebné postavičky. Pafka moře uvítal tím, že se k němu rozběhl, podjely mu tam kecky na oslizlých kamenech a práskul sebou do vody. Naše další kroky vedly na jakýsi vyprahlý ostrov či polostrov, Pafka určitě ví, jak se jmenoval, protože si zapisoval události dne do cestovního deníčku. Tam jsme zůstali na jednom pěkném místě asi tři dni, kdy jsme se koupali v moři, očumovali jednu Italku v nudistickém a večer chodili na bílé se sodovkou do místní kavárničky, která byla těsně u mola. Došli jsme potom někam k Zadaru, odkud jsme díky ochotě místních automobilistů, kteří zabírali na naše stopování, dojeli kolem moře do Slovinska. Tam nastal čas našich "přecházení Jordánů", jak jsme tehdy říkali větším městům, přes která jsme se nějak museli dostat. Itálie nás moc nelákala, a tak jsme si koupili lístky na vlak a s menšími zastávkami projeli její severní částí do Francie. Pafka je tak trochu frankofonní, a tak se tam docela těšil. Francie nás vůbec nezklamala. Malá městečka s platany na náměstíčkách s malými kamennými domky jsme docela oblibovali. Postupem času jsme taky našli ještě větší zalíbení v delších pěších etapách, a tak jsme ani moc nestopovali. Taky jsme se moc nepřejídali, většinou jsme si kupovali jen bagety a sejra. Díky tomu jsem zanedlouho docela zhubnul, a tak mi manžestráky, které mi ušila Dáša, zanedlouho byly docela veliké. Skoro jsem se dostal oběma nohama do jedné nohavice. Na jihu Francie tou dobou začalo vinobraní, a tak jsme uvažovali o tom, že bychom zkusili trocha si zabrigádničit. Já o tom žvanil docela často, takže jsem Pafku těmi svými kecy asi i štval. Když jsme tedy potkali jakéhosi chlapíka, co se nás ptal, jestli bychom si nechtěli vydělat na vinobraní, bez větších úvah jsme souhlasili. Brigádička to byla tedy vyvedená. Začalo to trháním rajčat, pak jsme teprve přešli na víno. Ze zaměstnavatele se postupem času vyklubal tak trochu otrokář. Pafka makal jak šroub, ale na mě docela často povykovali, abych přidal. Spali jsme v jakémsi obrovském stanu, kde s námi nocovali i dva zablešení hafani, a po večerech semtam zašli do nejbližšího městečka Valreas koupit nějaký ten alkohol v lahvi, ale moc jsme to nepřeháněli. Taky mi zaměstnavatel musel sponznout nové kecky, protože moje botky byly díky pochodům úplně zničené. Po asi dvou týdnech nebo třech nedělích nastaly v pracovním táboře nepříjemné třenice. Mně se třeba nelíbilo pracovat přes neděli, a tak jsem v jakémsi návalu zloby odkráčel, pak jsem si ale uvědomil, jaké jsem pako, protože jsem tam nechal Pafku samotného a s sebou měl naše úspory, nosil jsem je totiž většinu cesty u sebe. Otočil jsem se tedy a cestou zpátky jsem naštěstí potkal celou pracovní brigádu v autě, jak jedou na jiné vinice. Po pár dnech to začalo tak skřípat, že jsme se dost ve zlém s milým otrokářem a jeho rodinkou rozešli. Dal nám sice nějaké peníze, ale že by to bylo zrovna moc, to tedy nebylo. Ještě pár dnů jsme putovali s Pafkou, až jsme se na jednom nádraží nadobro rozešli. Pafka zamířil domů a já odjel s novým známým, Helmutem, k Pyrenejím. Helmut byl Němec, který si to cestoval po jihu Evropy už nějakých deset let, bylo mu kolem čtyřiceti a docela dobře jsme si rozuměli. Jeho oblíbeným zaměstnáním bylo somrování před kostely a jinde, a tak mě tomu taky přiučil. Spolu jsme proputovali různá menší města na jihu, taky jsme nějakou dobu pobyli v Lurdech. Se mnou mluvil Helmut německy a s místními takovou nekomplikovanou francouzštinou, že jsem časem té jeho řeči začal i rozumět. Rána jsme začínali snídáním lahváčů nebo piva z plechovky, takže většinu dnů jsme měli tak trochu opojené vědomí. Měli jsme si po celé ty dny pořád o čem povídat, on vyprávěl četné historky ze svých cest, já jemu zase často osvětloval poměry v zemi bývalého socialistického bloku. Jednou v lázeňském městečku Luchon nedaleko španělských hranic jsme se k večeru natolik přiopili, že na mě začala lézt nálada někam si sám vyrazit. Vydal jsem se tedy směrem do Španěl. Ani jsem nějak nepostřehl, jak se hory zvedaly, začalo být zima a tma. Ráno jsem se probudil v jakési španělské vesnici a byl docela překvapený, kde to jsem. Zastesklo se mi po Helmutovi, a tak jsem se otočil a šel zpátky. Teprve cestou zase do Francie mi došlo, jakou jsem ušel den předtím štreku. Z pohledů do údolí a na vrcholky hor se mi až zastavoval dech, sem někam bych zasadil příběhy ze Zarathustry. Jedna serpentýna horské silničky vedla okolo osamocené jabloně, na které viselo jedno červené jablíčko, v té velehorské krajině mi to přišlo úžasný. Došel jsem tedy k večeru do oněch lázní, kde jsem se rozloučil s Helmutem, a našel ho tam na našem místě docela posmutnělého. Několik dnů nato jsem ale zas propadl samotářství a volání dálek a odjel nějakým stopem do většího města, kde jsem si lehnul na nádraží do jednoho vagónu s tím, že se ráno uvidí. Docela mě potom překvapilo, že jsem během spánku ujel nějakých sedm set kilometrů a byl zase na francouzsko-italských hranicích. V San Remu jsem vystoupil z vlaku a špekuloval, co dál. Na peróně seděl asi dvacetiletý kluk s chlupatým velkým psem, se kterým jsem se tedy seznámil. Říkal si Solitér, byl z Anglie a už pět let se tak potloukal po světě. Strávili jsme spolu asi čtrnáct dní, chodili ke křesťanům na obědy a docela si rozuměli i přesto, že anglicky skoro neumím a on němčinou taky zrovna nevládnul. Začal prosinec a já najednou zjistil, že se mi chce zase do Prahy, a tak jsem o tom moc nepřemýšlel, chvilku se ještě proháněl městy severní Itálie, a pak načerno vlakem dojel přes Rakousko na české hranice. Když mě uviděli rodiče, tak sice měli radost, ale asi taky obavy, co mi je, protože jsem byl docela vyklepanej ze své ne zrovna ideální životosprávy, kterou jsem během výletu vedl. Napadlo mě zajít za kamarádkou Dášou, protože na cestách jsem žvanil jen s kolegy na cestách. Docela bouřilvě mě uvítala a já se jal jí zvesela líčil zážitky, kterých jsem měl přehršle. Asi za dva dny mně představila svojí kamarádku Pavlu, se kterou jsem potom chodil přibližně rok. Vzpomínám, že první večer jsem k ní usedl na postel a do rána do ní hustil svoje rozumy a přitom se do ní zamilovával. S Pavlou jsme zažili nejednu milou chvilku. Hezký třeba byl výlet ještě s Pafkou u mě na chatě. Hravý Pafka tehdy vymyslel karetní hru s kartičkami z ábíčka, na kterých byli obrázky člověků různých ras a národností, a nutil nás s nimi hrát cosi jako přebiku. Během toho roku, co jsme s Pavlou byli poměrně zadobře, jsem si přes pracák našel místo v recepci hotelu, který vznikal z bývalé ubytovny. Bylo to na Praze čtyři. Postupem času jsem dělal zástupce vedoucí, která si mě zpočátku docela oblíbila. Plat jsem měl docela normální, ale bokem jsem dostával spoustu peněz od různých Holanďanů nebo jiných zástupců cestovek, kteří platili ubytování svých skupin. Dělil jsem se o ně se svou vedoucí, bylo to takové naše tajemství, před ostatními jsme o tom nemluvili, abychom je nenaštvali. Zpočátku mi bylo z těch dýšek divně po těle, ale časem jsem si na ně docela dobře zvyknul. Pavla dělala brigády na tržnici, takže na tom nebyla o nic moc hůř než já. Začal jsem chodil do hospody Dukla, kde jsem sedával s Frakturou, starším chlápkem, co vykládal zajímavé historky z dob, kdy byl v Libanonu jako kuchař v legii. Byl to podle mě docela moudrý chlapík, co toho měl dost za sebou. V té době, co jsme spolu mluvívali, měl přesně rozvržený den na práci, hospodu, pak manželku a domov. Líbilo se mi na něm, jak se jeho pořádkumilovnost projevovala i tím, že si seřazoval vajgly v popelníku do řady. Vypadaly pak jak žluté zuby. Někdy si k nám přisednul jeho přítel z mládí, který měl papíry na hlavu, myslel si o sobě bůhvíjaký není houslista a všechny svoje peníze investoval do jakési ženské, která si z něj zjevně dělala dobrý den a vždycky se objevovala jen, když byl Milan těsně po důchodu. Další zajímavá postava tam byl starý zjemnělý pán, hýřící různými poučkami, za kterým jsem potom, když byl s rakovinou v Thomayerově nemocnici, někdy zašel. Pak jsem koncem roku přešel k manželovi své vedoucí, který si tam pronajal asi dvě patra. Vedl jsem mu recepci a přes víkendy malý bar. No a to se nemělo stát, protože jsem se tam příšerně rozchlastal. Takže jsem to potom pohnojil jak v práci, tak s Pavlou. Během jakéhosi ustřeleného večírku se mi povedlo vlézt si do postele k jedné osmnáctce a nějak mi nedošlo, že se tam pohybuje i Pavla. Měla tedy pořádný důvod dát mi vale, uvažovala ale o rozchodu už i předtím. Já vůbec umím pochystat dobré konce těch svých lásek. Třeba Jitce, se kterou jsem chodil na gympl, jsem teprve v zárodku našeho vztahu začal líčit, kterak s jednou Němkou čekáme dítě. To dítě v Německu se ale stejně nenarodilo. Vlastně to prý měla být dvojčata. Docela jsem z toho byl pošpatnělý, protože jsem s tou potencionální matkou z Meklenburska měl v úmyslu se oženit. Po jejím samovolném potratu naše vztahy ale nějak ochladly. Pak jsem z toho, že mě Pavla vygumovala ze svého života, začal dobře šílet. Hodně dlouho jsem se s tím nemohl smířit, pořád jsem za ní dolejzal na kolej, a byl často vzteklým, že už nemá nejmenší potřebu mě vidět. V jedné hospodě v Kunraticích mi Milík domlouval, ať ze sebe už nedělám šaška, bylo mu nepříjemně z toho, jak si ze mě Pavlini kamarádi dělali šoufky. Dlouho potom, co jsme se s Pavlou rozešli, jsem mluvil U kina s jedním malířem, který mi tvrdil, jak byla Pavla ukrutně na chlapy, říkal mi, že jsme vlastně švagrové, protože jsme s ní oba něco měli. Ačkoliv tou dobou už jsem vztah s Pavlou tak moc neprožíval, nedělaly mi ty jeho legrácky vůbec dobře. Často jsem tou dobou jezdil do Strakonic, odkud byla Radka, se kterou jsme se poznali v práci. Vysedával jsem tam v baru U komínu, kde jsem taky narazil na Lenku, tou dobou děsného poděsa. Své výlety do tohoto města jsem uzavřel v momentě, kdy jsem z ne zrovna racionálního důvodu probodnul pneumatiky nějakým lidem z rokáče, ve kterém jsem absolvoval taky nějaký ten večer a noc. Docela vydařený koncert tam měl i Tomáš, který potom taky asi půl roku bydlel u mě v Libni. Tomáš měl zrovna asketické období, vařil si jen vločky s masoxem a přemítal nad tím, proč ho tak bavilo chlastat. Rodiče už mě měli plné zuby, ale matka to vyřešila poměrně šalamounsky a sehnala mi garzonku v Libni. Bylo to pro mě víc než přijatelné řešení. Ale stejně jsem se skoro celý rok trápil, jak jsem to všechno zvoral. V devadesátém třetím jsem si po chvilce, kdy jsem byl nezaměstnaný, našel místo v penziónu, o kterém jsem se rozepsal v první cestě Jinam. Byl jsem delší dobu jako chodící mrtvola, nic mě nebavilo, snad jen občas mi zvedla náladu jedna rozvedená holka, co v penziónu myla nádobí. Někdy jsem zašel s ní a její malou dcerou vykoupat se na Štvanici. Taky jsem chodil sám na procházky do Miškovic a Mírovic a do jiných míst tímhle směrem. Málokdy jsem se dal s někým do řeči, jen někdy v Miškovicích jsem u stánku, kterému říkali Kavárna, žvatlal s místními. Docela jsem tou dobou ale hodně četl, nejvíc knížky o filozofech a nebo i jejich dílka. Jednou z nich třeba byl rozhovor filozofa Jeana Guittona s vědci, bratry Griškou a Igorem Bogdanovými "Bůh a věda - k metarealismu", která mě docela hodně oslovila. Rád jsem se někdy vracel k Ladislavu Klímovi, kterého hodně obliboval i Míša z Olomouce. Mimo jiné jsem si pro sebe objevil Křesadla, jehož absurditky mi docela seděly. Taky jsem si začal malovat temperkami po stěnách v předsíni a v jediné místnosti, ze které se skládá můj byt. Těsně před první cestou do mimorealitky a během ní jsem to ale trochu přeťápnul, protože jsem začal pod vlivem prudkých pnutí v duši používat coby temné barvy i borůvkový kompot a krém na boty. Vidouc pak moje výtvory racionální otec, doporučil mi, abych si místnost znovu vymaloval na bílo. Taky mi při tom malování pomohl. Nechal jsem si jen nade dveřmi jasně žluté sluníčko s vyplazeným jazykem, kterýžto symbol jsem používal jako své logo i na dopisech svým mimopražským láskám. Potom jsem se s tím smířil, že jsem snad skoro všechno, co šlo, nezvládnul, a začal se přátelit se skupinkou lidí, co se scházela v hospodě U kina. Tam jsem se seznámil s Emilem a Míšou. S Míšou jsme podnikli nejeden veselý večírek. Jednou jsem trocha poškádlil jejího tehdejšího manžela Jardu a dokonce dal přes kokos Jandákovi, který s Míšou chodil. Jandák sice byl něco jako můj přítel, ale jeho úlety byly ještě horší než ty moje. V raném mládí si asi zahrával s drogou, a někdy se mu to vracelo, býval vzteklý. A pořád se s Míšou hádali. Někdy nezůstalo u slov, a tak mě tím štval, protože jsem se s oblibou stavěl do role Míšina ochránce a konzultanta jejích častých rozervaností. No ale jeho přátelé jako Ujda a další byli hodně pohodové máničky, na kterých se mi líbilo, že je jen tak něco nevystresuje. Svůj názor jsem si trocha poopravil, když se v Ujdově žižkovském bytě na klice od okna oběsil Ujdův a Jandákův kamarád Ježek. Ještě chvilku předtím jsem se zúčastnil vícedenního večírku u Ujdy, kdy jsem po jakémsi domácím rumu dostal nápad předvést ostatním, kterak jsem v mládí plaval a skákal do vody, a tak jsem bez větších zábran skočil po hlavě ze stolu, jakoby parkety měly být vodní hladinou. Březina mě díky této odvážné akci přejmenoval na Obloučka, protože můj skok byl zřejmě vydařený. Ujdu museli držet, aby nezkusil zopakovat můj kousek, jelikož ne každý si u takovéhoto výkonu dokáže nějak vážněji si neublížit na zdraví. Když mě Beneš vyhodil z penziónu, tak mě Božena, se kterou se známe taky od Kina, chvilku sponzorovala, než jsem začal dělat v hotelu Balkán. Božena tehdy chodila ke Kinu rovnou ze své zahrádky v Hostivaři a nosila s sebou různé zeleniny, takže to bylo takové docela legrační kombinovat je s pivem. Jednou mě Emil při jakési kulturní akcičce seznámil se sestrou svého kamaráda Ivou. Netrvalo mi to dlouho a zahořel jsem k ní láskou velikou. Hezké chvilky jsme prožili na jednom výletě, kde bylo ještě pár lidí z Emilova okruhu. Bydleli jsme u nějakých jejich známých ve vesnici kousek od Plzně, oni šli na jakýsi bigbítový festival a my s Ivou se procházeli letní přírodou a bylo nám moc hezky. Tedy mně určitě. Někdy jsem zase přijel za Ivou na Petřiny nebo na ni čekal před její prací u Folimanky. V rámci partičky od Samsona jsem se sblížil s Jindrou, taky se tak trochu ucházel o Ivu, ale znal ji už déle, a tak spíš vystupoval v roli rodinného přítele. Jindra měl chalupu na Šumavě, kamž jsme ve třech, ještě s jeho asi dvanáctiletou dcerou, vyrazili. Jindra ukrutně rychle jezdil svým černým bavorákem po šumavských serpentýnách a z kazeťáku nám k tomu na plný koule vyhrávala muzika, jestli Rédl a Hradišťan. Považoval jsem to tehdy za silný zážitek. Večer jsme pak seděli dlouho u krbu a Jindra hrál na kytaru. Samozřejmě jsme jako hlavní téma probírali Ivu. Téma Iva bylo i mým nejoblíbenějším při našich hovorech s Emilem, třeba jednou u mě na chatě jsem mu s ní nedal celý víkend pokoj. Tak nějak to trvalo asi měsíc, co jsem byl štěstím mimo sebe, chodil s Ivou na různé bigbíty a tanečky a v hospodě vášnivě debatoval a požívat alkoholy po značných dávkách, až jsem se nakonec složil na Letné pod strom a bylo. Dodatek Tolik tedy k cestám do Jinam, plavání a topení se v oceánech rozbouřených emocí, plných spodních proudů a nespočtu nebezpečných míst. Ono slovo výlet je vlastně dost nepřesné, šlo spíš o zápas o přežití a rozšmodrchání ukrutných vnitřních zmatků, které se ve mně uložily během předchozích momentů v mém ne zrovna poklidném pokusu naučit se žít pokud možno bez špatného pocitu ze světa a sebe sama. Nejsem sebou a svými cestami do Jinam, a zvláště pak jejich dojezdy v blázincích, příliš nadšený, ale na druhou stranu mně tyhle události ukázaly, co všechno možné v mé prapodivné hlavě nebo duši dříme. Nevím, jak jinak bych se s tím svým nevědomím, nadvědomím nebo něčím takovým mohl tak důkladně seznámit. Nechci tvrdit, že se něco podstatného se mnou ještě nestane, ale začínám konečně mít pocit, že se znám víc než předtím. Takže se už třeba nemusím tolik podceňovat nebo přeceňovat, jak jsem míval někdy ve zvyku. Jenže zároveň mám obavu, abych zase někdy v budoucnu nedostal chuť se Tam podívat pod záminkou, že už mám všechno pod kontrolou a že se mi nemůže nic přihodit, co bych nepřežil. A nebo se mi to všechno zase nezopakovalo jaksi samovolně jako při první a druhé cestě. Ono zahrávat si s touhle věcí není moc bezpečným sportem, není totiž nejmenší potíž u toho zešílet. Šílenství je sice věc, se kterou se už docela umím vypořádat, ale stejně. Na jednu stranu mě těší, že podobné zážitky měli různí mystici nebo šamani a jiní odborníci na transcendentálno, ale ti to dělali povětšinou pod nějakým vedením, připraveni na to, co je všechno na těhle cestách může potkat. Na druhou stranu mně vadí, že jsem nezačal brát jejich různá upozornění a rady vážně ještě předtím, než jsem se jal cestovat. Jedním z docela propracovaných návodů, jak nepřijít při cestování do Jinam k úrazu je například kniha Oblak nevědění, sice ze čtrnáctého století, ale přesto současná, protože nehledě na jakýsi zdánlivý pokrok lidé se zas tak moc ve své podstatě nemění. Aspoň si myslím. Dalším, kdo tyhle stavy podrobně vysvětluje, je Stanislav Grof. Většina mých prožitků jde zařadit jako kostky do jeho stavebnice o čtyřech perinatálních fázích a teorii o traspersonálních stavech mysli. Můj pohled na svět se díky cestám stal doopravdy holotropním v tom smyslu, jak on toto slovo vysvětluje. Sice jsem neprošel experimentováním s LSD nebo nezkusil holotropní dýchání, ale výsledek byl skoro stejný. Jenom s tím důležitým rozdílem, že jsem všechno prožil bez dohledu a kontroly, takže jsem neuměl rozjeté otevřené vědomí zastavit, a tak v tom lítal vždycky nebezpečně dlouho. Taky mě dost oslovil Mircea Eliade se svojí studií o šamanismu, tihle různí evenští kouzelníci a jiní starodávní medicinmani a mágové udělali z cestování Tam a zpět docela propracovaný systém, kterým by se měli současní znalci lidské duše rozhodně zabývat. A ono i tohle moje cestování bylo pokaždé provázeno pocity smrti, zrodu, dalšího umírání a tak dokola, a to asi nejde provokovat do nekonečna, abych jednou v té oblasti Jinde nezůstal celý nebo třeba jen moje duše natrvalo bez šance na návrat. Díky svému cestování po skrytých končinách lidského ducha mi také dochází, proč se různí literáti a jiné postavy byli schopni zbláznit, třeba takový Nietsche zašel tak daleko a bez záchytných lanek víry nebo něčeho jiného, že se jeho konci vůbec nedivím. Ono i teďka existují mladíci, kteří mohou zvesela ztratit rozum jenom díky tomu, že velmi nekriticky přijímají názory třeba Ladislava Klímy, Friedricha Nietscheho, Arthura Schopenhauera, Martina Heideggera, Alberta Camuse či jiných filozofů, blouznivců a povedených guruů, jakým je třeba Osho, takže to s nimi může dopadnout podobně jako s devatenáctiletým Mirkem, čtenářem Nietscheho, kterému jsme na PC marně vysvětlovali, že svět existuje, stejně jako jeho poblouzněná mysl. Zpětně se mi taky tak trochu vyjasňuje, proč mě lákalo prostředí nebezpečných knajp, různých trosek a vyděděnců ze společnosti, smysl dostávají i moje potřeby spojit se s náladami noci a skrytých světů. Měl jsem období, kdy mně tyto světy vyhovovaly víc než normální lidská společnost, kde jsem neviděl nic jiného než samá tabu. Jenže domyšleno do důsledku, představa, že by všichni lidé měli odhodit různé kulturní a civilizační nánosy a stát se tím, čím doopravdy v skrytu duše jsou, je dost děsivá. Vůbec bylo pro mě taky dost těžké vyrovnat se s propastným antagonismem světa Tam a tady. Poslední dobou mi ale rozdíly v normálním vnímání světa a mýtickým a holotropním nepřipadají nepřekonatelné. Spíš je beru jako dvě strany jedné mince, že se tedy dobře doplňují.Takže zjednodušeně řečeno, existuje jen jedno Tady. No dřív jsem mnohdy v lidech neměl potřebu hledat to lepší, ale spíš naopak. Třeba různé milé, hodné, klidné, například šepotající vegetariány a jiné "pozitivně" laděné osoby jsem měl za těžké pokrytce, kteří se snaží zamaskovat to přirozeně negativní, agresivní a zlé v sobě, a nejsou si ochotni přiznat, kým doopravdy vlastně jsou. Dneska jsem na tom snad líp a už nemám potřebu pátrat po lidských vnitřních peklech a za vším hledat různé utajované a skryté podvýznamy. Trochu lituju toho, že mám hodně různých povahových chyb, jakými jsou třeba nedostatek schopnosti racionálního myšlení, zdravé soutěživosti a koncentrace na jakýkoliv výkon. Takže asi neskončím nikterak úspěšně, co se třeba peněz nebo jiného ocenění týče. Jenže jsem ve fázi, kdy mi dochází, že nejde mít všechno. Mám takový dojem, že málokterá z mých vypečených vlastností má chuť mě opustit, a tak si na ně zvykám a přestávají mi tolik vadit. Možná mě čeká ještě nejeden průšvih a trapas, ale už mi to tolik nevadí. Přežít období různých sebemrskačských nálad, depresí a jiných peklíček tak trochu už umím, a nebo aspoň umím počkat na dobu, kdy odezní. Ani moje řeči o bojování se sebou samým nejsou zrovna tou záležitostí, kterou bych se chtěl zabývat věčně. Ani být stálým hledačem a vykladačem nebo něco v tom duchu. Čas, kdy své různé zkušenosti s mimorealitkou a jejím splynutím s všedním dnem nebudu jen vstřebávat a do hloubky probírat, ale i kapku aplikovat, třeba přijde. Je mi skoro třicet pět. Možná moc, možná málo, ale snad nějaký čas a příležitost ještě přijdou. Jsem docela rád, že mě teďka oslovuje víc normální život než různá vnitřní pekla a ráje a hledání jakéhosi já s velkým J, Principů a jiných transcendenten. Myslím, že jsem už měl možnost si tuhle oblast omrknout, a zjistil, že existovat jen v říší za Zrcadlem nejde. Ale kdo ví, co se ještě stane. Nájezdník - šílenství, ztráta rozumu a smrt starého a zrození ještě staršího Matky rychle vychovávaly své dcery, otcové chránili a připravovali na zlé časy své syny. Lidé se k sobě tiskli jako kuřata ke kvočně, vzpomněli si na své příbuzné a začali se o ně starat, celé národy a kmeny začaly zase cítit stará pokrevní pouta. Pro nájezdníka byly nachystány malebné scénky hrajících si dětí se zvířátky, nevinné tvářičky mladých děvčátek, aby ho obměkčily. Bránit se nájezdníkovi nemělo nejmenší cenu. Mraky stále víc šedly až začaly úplně černat a místo dne přišla černá noc. Hodně lidských myslí oscilovalo mezi nadsmrtelnou odvahou a děsem z přicházejících hrůz. Staří bardi zalezlí v hospodách pořád žvanili o vojně, ale to co mělo přijít, se nedalo srovnat s ničím, na co je jejich důstojníci a velitelé připravovali. Nájezdník nepotřeboval žádné zbraně, nepotřebovat jakoukoliv techniku. Uměl se chladnokrevně rozzuřit tak, že by ho nezastavila sebelépe vycvičená armáda. Nevnímal bolest a uměl se stát nezranitelným. Nebyl z jiné planety, ale přicházel z dob, kdy bylo dole dole a nahoře nahoře. Vrátí svět do dob, kdy lidé ještě neměli ponětí o vědě, nepotřebovali umělohmotné náhražky, do dob, kdy svět spojoval strach a bázeň ze sil přírody a čas se otáčel v kruhu ročních dob. Nájezdník neměl nejmenší slitování s nikým, neznal nikoho, kdo by byl silnější než on. Měl nejen sílu, ale znal i všechny lsti všech bojovníků, válečníků a reků. Znal všechny pasti, které pro něj mohli lidé vymyslet. Na světě nebyl nikdo, kdo by byl schopen se mu podívat do očí a nezkamenět. Byl připraven i na to, že mu budou lidé obětovat své dcery v domnění, že ho tím zastaví. Žádná kouzla a čáry, hradby, úkryty, nic nemohlo lidi zachránit. Nájezdník musel vykonat své dílo zkázy, s nikým nepromluvil, s nikým se nepřátelil. Nikoho nenáviděl, jen šel za svým cílem. Vyhrát a zničit, dohnat ty, kteří prchali, vyhladovět ty, kteří se skrývali. Věděl, že nikdy neudělá zbytečný krok nebo pohyb. Vždycky vyhrál. A i když všude bylo slyšet jen nářek a sténání, šel dál za svým. Po krátké době mu podlehl celý svět. Nájezdník se podíval do slunce, které se zase vrátilo na oblohu, lehl si do trávy pod strom a usnul. Svět zase měl svůj ztracený řád. Matky vychovávaly své dcery, otcové chránili a připravovali na zlé časy své syny. Láska, Černý a Bílý kníže Potkal ji, když šel kolem jejího domu. Už při prvním pohledu na ni věděl, že se do jiné dívky v životě víc nezamiluje. Několik dní a týdnů nemyslel na nic jiného než na ni. Když byli spolu, nemohl se vynadívat na její modré oči a temně zlaté vlasy, při probuzení a usínání měl před očima jen její postavu, její pohyby a gesta, která byla den ode dne velebnější. Potkal také Černého knížete, kterému se do očí vysmál a řekl mu, že je proti němu nikdo, jen on má to štěstí žít s nejkrásnější ženou. Černého knížete to hluboce urazilo. Slíbil mu, že se mu pomstí. A brzy tak i udělal. Poslal na něj své černé psy, kteří uměli běhat po obloze a měnit se v obrovské temné stíny. Při pohledu na ně mohl člověk umřít děsem. Musel tedy utéct, když nechtěl zemřít. Rozloučil se s dívkou a odešel ze země. Černý kníže mu ale jeho pýchu neprominul. Celý dlouhý čas ho pronásledoval, dokud ho nepřinutil omluvit se a slíbit, že se už v životě s dívkou nesetká. Byl potom velmi zoufalý, nic ho už netěšilo a se svou láskou ztratil i smysl života. V duši měl jen pustou poušť. Potkal také Bílého knížete. Ten mu řekl, že ho z jeho zoufalství vysvobodí. Slíbil mu, že v každé ženě, holčičce i stařeně uvidí svoji lásku, každou bude milovat stejně jako tu dívku, kvůli které se dlouhý čas trápil. Žádnou nebude mít rád ani víc ani méně, všechny pro něho budou krásné. Ale zůstane sám. A tak se i stalo. Vězeň Byl sám v jejich tmavém vězení. Dlouho přemýšlel, co bylo, co mělo být. Pak přemýšlet přestal, nikam to nevedlo. Po chvilce nehnutého klidu nemohl zvednout nohy, jak byly těžké, krev tekla pomaleji, dech se ztišil. Několik dní bylo v jeho cele úplné ticho. Chtěli ho propustit, a on se divil, proč a kam, vždyť už je svobodný. Strom z jeho zahrady propustit neumíte, řekl, a oni se smáli.