Doporučené zastávky: Zámek české vlády v Kolodějích není veřejnosti běžně přístupný. Ve Škvorci si všimneme starého (vznikl z hradu) a protějšího nového barokního zámku. Zdaleka viditelný kostel sv. Jiří v Hradešíně (základem je románská rotunda) je rozhledovým místem nejen na přilehlé Černokostelecko, ale za příznivých podmínek až ke Krkonošům. Romantické údolí potoka Šembery si užijeme i bez popisu. Končí v Tuchorazi, kde snadno najdeme renovovanou věž tvrze s bohatě profilovanými portály a okny (přístupná na požádání). Ani poutní baziliku Nanebevzetí P. Marie v Tismici z 12. století nebudeme muset hledat. Dominantní dvouvěžová stavba s třemi apsidami patří k našim nejvýznamnějším románským památkám. Stopy slovanského hradiště jižně nad obcí bychom našli po zelené značce nad kostelem. Také Přišimasy mají původně románský kostel sv. Petra a Pavla, Svémyslice hodnotný barokní kostel. Zámek v Jirnech (soukromý) a zámek s parkem ve Vinoři (sídlo Hradní stráže) jsou nepřístupné. Mezi nimi však leží Jenštejn, známý postavou arcibiskupa Jana z Jenštejna, současníka Václava IV. Patřil k vodním hradům, ale od 16. století je pustý a většinu materiálu z něj bychom našli ve staveních přilehlé vsi. Co zbylo, bylo v minulých letech opraveno a zpřístupněno i s historickou expozicí. Už pro pěknou vyhlídku z věže bychom si na hrad měli nechat čas. V Satalicích najdeme mešní kapli s pěti lipami a pak už nás cyklotrasa od Kokořína dovede až do Hloubětína.
Mapa: Okolí Prahy-východ, 1:50 000, edice KČT č. 37
Autor je místopředseda Klubu českých turistů, bývalý ministr a premiér

Vypadněte, to všechno je moje, přivítala nás současná majitelka státem chráněné památky, gotické tvrze z roku 1295 v Tuchorazi na Českobrodsku. O tom, že to myslela vážně, svědčili tři vlčáci, které se na nás chystala vypustit. Podle slov starosty Městského úřadu v Českém Brodě Jaromíra Fischera byl při pozemkové reformě v roce 1923 celý areál svěřen do péče nabyvatele zdejšího zbytkového statku. Později se majitelem tvrze stalo JZD. Ze státní kasy byla věž opravena a začalo se s rekonstrukcí okolního historického velkostatku. Opravená tvrz se stala vyhledávaným dějištěm kulturních akcí.

Nová majitelka Markéta Grossová, která objekt získala v roce 1992 v restituci, okamžitě strhala přístupové ukazatele, celý areál dala oplotit a statek nechala změnit v ruinu. Památka je sice stále uváděna ve všech průvodcích po českých hradech a zámcích, tady ale návštěvník narazí jen na plot.

"S paní Grossovou není žádná dohoda možná," postěžoval si starosta. Zákon o státní památkové péči zde stojí na straně majitele, sdělila nám Dita Fuchsová z Ministerstva kultury. Záleží pouze na něm, zda památku zpřístupní, s obecním úřadem jednat nemusí. "Pokud by ji zpřístupnila, plynou pro ni výhody z udělování dotací a daňové úlevy," doplňuje. To, zda majitelka dodržuje zákonem stanovený režim ochrany památek, musí posoudit příslušný okresní úřad. Ten jediný má nástroje k vymáhání povinností vlastníka. Když je neplní, může úřad provést na vlastní náklady nezbytné opravy a peníze potom na majiteli vymáhat. V krajním případě může majetek vyvlastnit.

Na jedné straně zákon, na druhé realita. Okresní úřad v Kolíně dostal v loňském roce na rekonstrukci památek ze státního rozpočtu pouhý jeden milion korun. Ten stačil jen na údržbu těch nejpostiženějších památek. Tvrz, která vydržela přes 700 let, musí ještě počkat.

Kraj na pokraji zájmu

Naše putování za kulturními památkami jsme začali úmyslně ve Středočeském kraji, konkrétně na Českobrodsku. Tento region, bohatý na unikátní památky, je turisticky nejopomíjenějším v celé republice. Způsobil to nedostatek finančních prostředků na rekonstrukce, špatná propagace a přístup některých restituentů ke kulturnímu dědictví?

"Od každého něco," říká J. Fischer. "Na příděl ze státního rozpočtu příliš spoléhat nemůžeme. Jsme sice druhé největší město v okrese, ale z jednoho milionu korun, které Kolín dostal, k nám mnoho neukápne," dodává. Historické jádro města Český Brod bylo prohlášeno za památkovou zónu a majitelé zdejších domů mají nárok na příspěvek na údržbu. Dvoje vrata u historických domů stály 200 tisíc, fasády si vyžádaly zhruba stejnou částku. Bez milionu korun z obecního rozpočtu, dotací církve a nadšení místního sdružení ochrany památek by nemohli zrekonstruovat ani místní radnici, jednu z nejstarších renesančních budov ve střední Evropě. V jejím podzemí archeologové odkryli rozsáhlý chodbový systém pocházející z husitských dob. Po bitvě u nedalekých Lipan se zde ukrývaly zbytky poražených husitských vojsk. Na záchranu gotických městských hradeb a špitálu z druhé poloviny 14. století však už peníze nezbyly.

O větší propagaci místních pamětihodností ale nechce starosta ani slyšet. Ví proč. V nedaleké obci Štolmíř chátrá historický kostel. Největším skvostem tu byl zvon z roku 1650. "Připravili jsme o něm relaci do regionálního rozhlasu, kde zazněl i jeho tón. Do tří dnů ho někdo ukradl, propagace se chytí hlavně zloději," dodává na vysvětlenou.

Podobně skončila i slavná dřevomalba ze 14. století - Tismická Madona. Na zabezpečení ve střední Evropě ojedinělé trojlodní románské baziliky Nanebevzetí Panny Marie z konce 12. století v Tismicích nebyly peníze, a tak památku nevyčíslitelné hodnoty musela nahradit kopie.

Z Českobrodska odjíždíme s rozporuplnými dojmy. To, co jsme viděli, a to jsme se ještě nezmínili o zchátralém památníku bitvy u Lipan a vykradených božích mukách, které jsme míjeli cestou, svědčí o jednom. Stále si neuvědomujeme, že kultura je kapitálem, a že státu, regionu nebo městu se vyplatí do ní investovat. Jednak přináší přímé ekonomické zisky v turistickém ruchu a ve službách, jednak přítomnost kultury v místě sehrála nejednou podpůrnou roli v rozhodování investorů, kam upřít svůj zájem.

Na západě optimismus?

Obrátili jsme auto směrem na západ. Mělo to dva důvody. Na území Plzeňského a Karlovarského kraje je rozeseto obrovské množství menších historických památek, jenom na Klatovsku je přes padesát tvrzí, zámečků a hradů, stejně jako ve středních Čechách. Tyto regiony patří po Praze k nejnavštěvovanějším v naší republice.

Čekali jsme proto "návod", jak zvelebovat kulturní dědictví, a důkaz, že to někde lze. Náš optimismus zchladil ředitel Památkového ústavu v Plzni Karel Drhovský, který nás přivítal slovy: "Je s podivem, tvrdíme-li, že jsme kulturní národ, ale na ochranu památek nemáme peníze. Kormidelníkům tohoto státu nedochází, že památky jsou obrovským ekonomickým potenciálem, že jsou po moři a velehorách cílem světového turistického ruchu."

S ekonomikou to souvisí i jinak. Podle K. Drhovského památky dominují městu, a každý, kdo sem přijede ať na dovolenou, nebo za byznysem, vidí, v jakém stavu jsou, a řekne si, tak tohle je mizerná země, protože si nedokáže vážit rodinného zlata a stříbra, s tou já nechci mít nic společného.

Plzeňská správa státních památkových objektů převzala od státu po roce 1990 největší počet památek v kraji, z nichž pouze tři byly zachovalé. Ostatní byly zpřístupněné zříceniny, kde byla škola nebo státní statek, všechny byly ve velice špatném stavu už od 19. století. "Byl to danajský dar," říká K. Drhovský, "potřebovali bychom velké množství finančních prostředků na jejich zprovoznění, ale jsme příspěvková organizace, přisátá k jednomu ze struků vemena značně přiškrceného státního rozpočtu."

Sponzorů je velmi málo, oslovení šéfové největších místních podniků zůstali většinou hluší. Přesto se Plzeňským podařil úlovek, dvoumilionový dar od firmy Mattoni, díky kterému se podařilo zachránit zámeček Valeč. Pokud se nesedí se založenýma rukama, peníze se prý najdou. I z Evropské unie, z programu pro záchranu sakrálních objektů, dostali 1,2 milionu korun. Štědřejší než stát je i PHARE. Z jeho programu jako jediní v republice už dostali třikrát finanční injekci, jednu na rekonstrukci Kladrubského opatského chrámu a dvě na zámek v Kynžvartu, i když podle Drhovského nešlo o žádné závratné částky. Uvážíme-li, že chrám v Kladrubech je třetí největší v republice, a srovnáme to s rekonstrukcí Svatovítské katedrály, která si vyžádala jednu miliardu korun a celý tým odborníků, pak zhruba pět milionů korun a jeden odborník, kterého Plzeňští dostali, opravdu není mnoho. Z Evropské banky pro obnovu a rozvoj přišel příslib, že v každé postkomunistické zemi vyberou jeden nebo dva objekty většího historického významu a dají ho kompletně do pořádku. "My jsme připravili rekonstrukci hradu Bečov, byli jsme vybráni z celé republiky jako první. Vypracovali jsme odborný posudek, ale nakonec jsme nedostali nic. Ona i ta cizina se k nám chová někdy macešsky," komentuje K. Drhovský, "když se povede jedna transakce z deseti, je to úspěch."

Jaký pán, takový krám

V západních Čechách je více než deset tisíc nemovitých kulturních památek, většinou v soukromých rukou. Některé rozkvetly, jiné jsou zdevastovány.

Jako všude, tak i tady jsou podnikatelé, kteří prosazují své komerční zájmy na úkor kulturních. Zvláště smutné je, že některé velké památky, které byly v dobrém stavu, dostali v restituci soukromí majitelé, kteří se svým majetkem čachrují, a objekt chátrá. Památkáři stojí za plotem a nemají žádnou pravomoc zasáhnout. Takovým příkladem je gotický hrad u Klatov, který obec darovala majiteli za fingované akcie. Nebo gotický hrad s památnou černou Goethovou věží v Hrozňatově. Ten si prostřednictvím bílého koně zakoupil ruský podnikatel a od banky dostal na jeho rekonstrukci mnohamilionový úvěr. To bylo před sedmi lety a od té doby podnikatele ani peníze nikdo nespatřil. My jsme viděli jen zdevastovaný hrad, jehož přístupovou bránu už lze ve vzrostlých kopřivách jen tušit.

"Naštěstí jsou to výjimky, těch poctivých majitelů je daleko více," pochvaluje si K. Drhovský. Na důkaz svých slov nám předkládá fotodokumentaci opravených zámků, malých hradů a tvrzí. Nestačili bychom je objet ani za týden.

Naděje je ve sponzorech

"Kultura je jedním z klíčových faktorů ekonomického a sociálního rozvoje. Aby tak mohla fungovat, musí dostávat přiměřené investice, a pokud stát toho není schopen, měl by vytvořit prostředí, aby někdo jiný, soukromý sektor, zastával tuto roli," prohlásil na mezinárodní konferenci Ekonomika a kultura, konané koncem loňského roku v Praze, Ladislav Kessner, ředitel firmy CMS/LORD Culture Consulting.

Zásadním problémem je podle něj fakt, že kultura u nás není vnímána jako kapitál. V 90. letech došlo k nešťastnému vývoji. Byl tu spíše odpor ze strany politiků proti spojení trhu a kultury, snaha uchránit ji za každou cenu před komercí. Nyní se ukazuje, že to byly zbytečné obavy, vyvolané spíše jejich osobní neschopností vypořádat se s touto situací. Důsledek? Pokračují devastace kulturních památek, krádeže a úbytek nemovitého kulturního dědictví. To vše spojuje jednohlasné: Nemáme peníze.

"Drtivá většina lidí uvnitř kultury není schopna zformulovat jasně požadavky, nevytváří tlak na politické představitele," vysvětluje L. Kessner. Hladina financování kultury ze strany státu u nás poklesla na úroveň, která je alarmující. Příspěvky na tyto účely ze státních zdrojů neustále klesají a loni tvořily 0,23 % HDP. Ve vyspělých evropských zemích je to ale 0,5-1 %. Očekávat u nás zlepšení je nereálné, veřejné rozpočty jsou hluboce schodkové a návrh státního rozpočtu na příští rok počítá s dalším přiškrcením kultury.

Kulturní manažeři jsou ve svěrací kazajce státu. Ředitel jednoho z největších českých zámků nám řekl, že jako příspěvková organizace má limit na to, kolik lidí může zaměstnat; na tolik má mzdové prostředky. V sezóně by ale potřeboval 8 až 10 dalších pomocných dělníků a průvodců. Jistě by se našli mezi nezaměstnanými. Bohužel, za současného stavu je zaměstnat nemůže, nemá na to právo. Transformace, tedy převod památky z rukou státu na soukromého majitele, by pro něj znamenala ztrátu záruky na to málo jisté, ale na druhou stranu by mu umožnila svobodnější chování, volnější ruku při zacházení s vlastním majetkem.

Podle Kessnera privatizace v kulturní oblasti proběhla špatně, došlo k některým skandálům, to ale neznamená, že koncept je špatný. Stačí se podívat do ciziny. Například v Nizozemsku nebo Německu stát poskytuje kulturním objektům jenom základní dotaci, dalším zdrojem financí jsou granty a sponzoři.

Paradoxně ale byla i naše kultura v 90. letech sponzorována dost štědře, šlo o stovky milionů korun. Největšími sponzory byly státní i polostátní podniky a banky. Dnes však vyšlo najevo, že v době, kdy banky a podniky pomáhaly financovat kulturu, vlastní činnost prováděly tak špatně, že nyní musí stát vynakládat stovky miliard korun, tedy desateronásobně více, na sanaci právě těchto bank.