Konečně trochu mohl zmizet nepokoj a roztěkanost, starý kočárek s malým spáčem zachumlaným pod dekou ve dvou svetříkách a s čepicí naraženou až po oči si to drkotal po úzké cestě k lesu. Nebylo proč spěchat, času dost, Jana, Šárka a Lenka jely do penziónu v Ž. na kafe, dlouho spolu nemluvily o těch jejich věcech, matka a otec kutili své, tak jsme mohli se synem být chvilku v lese, ale kočárek se ne a ne zastavit, nohy samy šly rychle dál, nebylo to chladem, naopak dokonce bundu bylo třeba odložit. Proč jsem se pořád ptal, jestli se otočit, jet dál, na chvilku se zastavit, kdo jiný to mohl rozhodnout než já?

„Máš zase zavřeno, ty mě nepustíš ani na chvilku dál?“ zasmál se Gavriil.
„Připadám si jako ten kněz, u kterého budete celý den zvonit a on vám neotevře, takže ho chytnete až v neděli ráno před mší u zpovědnice, abyste mu konečně mohli vnutit dopis vašeho pastýře od Krista Krále, že Stáník Honzík může být pokřtěn tady na Vysočině. Když někdo nechce být viděn, ani vidět, prostě má zavřeno,“ Gavriil sledoval, jak se otevírají dvířka vědomí, že ho slyším.
„Je mi záhadou, kde ten kněz bude, prý v Ž. v kláštěře, řekne jeden, kněz sám bude tvrdit, že byl celou sobotu na dvoře fary. Smějí pastýři katolíků lhát?“ Gavriil se zase smál, až se stromy nakláněly.

„Zajeď k říčce, na chvilku si sedni, mám chuť si prohlédnout tvého syna, zastav konečně ten kočárek, přestaň tak zběsile pelášit, nádech, výdech, rozhlédni se po údolí. Neboj, jsme tu jenom my tři, počkej, až vysvitne slunce a teprve pak uháněj zpátky. Chápu to, nemáš žádný důvod k většímu otevírání, nebudu do tebe zase hučet o stání a přijímání. Je to tvůj neklid, máš ho docela rád, nepotřebuješ teď ode mě nic. Stavím se ale večer u vás, až budeš venku kouřit, budeme se dívat na hvězdy,“ Gavriil ještě chvilku povíval kolem a potom nás nechal samotné dva.

Do vesnice jsme se vraceli o poznání pomaleji, vítr foukal do zad. Dlouho jsem pozoroval maličký autobus na obzoru, jak si to pomalu šine mezi stromy odněkud někam, různě jsem se nakláněl nad kočárkem, aby slunce nesvítilo Stáníkovi do očí.

V noci doopravdy Gavriil přilétl, když jsem seděl na zápraží a čekal na něj.
„Máš hezkého syna, nevím, jestli se mu někdy ukážu, rád bych, má oči, které by mě mohly vidět. Jen jestli by to zvládl. Zatím nevím, je ještě moc malý, ale líbí se mi moc,“ víc toho Gavriil neřekl, jen tiše nasával kouř z cigarety, a pak jsem šel spát.

V neděli jsem už Gavriila nepotkal. S otcem jsme předělávali střechu na chatě, proto jsem neměl čas jít do lesa a hledat ho. A sám od sebe se neukázal. Ani nemohl za to, že otec z té střechy spadnul do kůlny, matka na prudkém svahu, kam bych tedy s kočárkem rozhodně nezamířil, málem Stáníka vyklepala z vozíku ven, a Jana měla nos celý oteklý od pylu a pořád se oháněla kolem sebe, jak jí věčně pronásledovaly vosy. Ne Gavriil v tomhle prsty neměl. Nemá důvod provádět nějaké nesmysly jenom kvůli tomu, aby na sebe upozornil. Ukazuje se jen, když je kolem ticho a pokud možno lesní příšeří. Taky miluje noc, ale kdy má člověk příležitost chodit v noci po lese?

4.5.2003

Pokojný den, venkov. Kopce, lesy a zelená pole.

Vítejte, posaďte se, zasvítí tučný úsměv kněze.
Rozvalím se do vysokého divanu a žena usedne též.
Tak kdy pokřtíme vašeho syna, to vás sem přivádí?
Úsměv pastýře krouží po celé faře. Od oken se odrazí a od dveří taky, přeskočí starobylý stůl, židle, ťukne do klenutého stropu a vrátí se k nám. Smířlivý, klidný, vědoucí.
Jen křestní svíce a křestní roušky pořídit, školení si odpustíme.
Vždyť jsme katolíci, co bychom si hráli na školáky.
Žena se svěřuje knězi, je nepokřtěna kvůli dědovi, co nechal rodinu vystoupit z církve, sám důstojník dbalý těch tehdejších pravidel.
Vy jste se narodila v den Nanebevzetí panny Marie?, zase se usměje kněz.

V křestní knize už nejen já, otec, synovec, co se stane panem kmotrem, taky synek brzy zanesen bude. Vše v ní je, kdo se kdy narodil, pokřtěn byl, koho za rodiče, kmotry má, kdy byl biřmován, kdo koho kde kdy si vzal, kde bydlí, čím se živí. Ovečky pěkně pohromadě v tlusté knize. Neperou se.

Jan Jakub Rousseau, Mysl odpoutaná jako oheň, dvě útlé knížečky, vleže jimi listovat a chvilku nic kolem neslyšet. Nemyslet na to, co jest, bude.

Pokojný venkov. Chlapík vyjde z hospody, na plot za školou se vymočí. Tohle sledovala i babička, když se dívala z toho okna, co my teď.

Prohlížíme si na verandě staré fotografie. Dědovo nákladní auto, otec a ruští vojáci na konci války, Martička, Hanička, Evička, Radek, Mílek, známý dědy, co byl letec a zase ulít zpátky do Anglie, otec na motorce a spousta dalších.
Nechám je tam, matku, ženu a otce, houpá na klíně svého vnuka, a jdu si zase číst.

Pokojný venkov. Nerušený ani řečmi matičky káravé.
A vy už chcete jet? Počkejte do neděle, nikam nepospíchejte. Máš nějaké záležitosti ve městě? Tomu nevěřím, budeš ležet v posteli, to jsou ty tvoje záležitosti!
Dveře rozrazí nahluchlý strýc Mílek a haleká.

Matička zamává. Autobus odjíždí. Dítě usíná ve svém křesílku. Zatáčky, kopce, v příští vesnici nastupují další lidé. Mladé holky si s sebou vezou kytaru.

11.5.2003