„Usměj se, Heliodore!“
„Nemrač se na nás, ty starej votravo!“
„Nekaž nám pořád náladu!“
„Heliku, ty jsi fakt tragéd!“
Heliodorovi nezbývalo, než se tvářit, že to neslyší, no, protože to slýchával skoro každý den, tak to možná doopravdy už přestal poslouchat. Ale mračil se dál. Byl prostě takový. Neuměl se smát jak pitomec každé nejapnosti. A i když se mu zdálo něco veselé, necítil žádné vnitřní nutkání usmívat se.

„No, konečně jsi přišel, bručoune, scházel jsi tu, fakt.“
„Bez tý jeho pochmurný držky nám tu bylo zbytečně moc veselo.“
„Heliku, dáš si panáka?“
Heliodor samosebou nepookřál a spíš se ještě víc zamračil. Řeč plynula, Heliodor sem tam něco prohodil, okomentoval, zcela odtažitě a nedůrazně. Pak zase šel domů. Nespěchal, odcházel s posledními.

„Heliodore, co nového?“
„Hele, on se směje!“
„Heliku, proč se tlemíš?“
Heliodor se rozhlédl po ostatních a mezi záchvaty smíchu začal líčit příhodu, jak byl u doktora a tam se dozvěděl, že má nějakou nevyléčitelnou nemoc.

Všem je snad jasné, že Heliodor se zase mračí a sedí u stolu se svými druhy dál. Smrt se nekonala.

19.1.2003