Goň

Je to ostuda, ale nemůžu si vzpomenout, jak se Goň vlastně doopravdy jmenuje, a to jsem ho potkal nedávno a oslovoval ho Jirko, Tondo, no, zrovna nevím, seděl u baru v Páté koloně, notně vyprávěl a očka mu zjevně svítila. Goň je v současnosti nějakým podnikatelem, zajišťuje osvětlení pro hostince a jiné prostory, vlastní snad i nějaký restaurant u Mělníka, je ženat, jeho děti tam poskakovaly, venku před kavárnou, ale já ho mám stejně pořád spojeného s jeho a mými studentskými lety. Tehdy Goň chodíval v nechutně křiklavém modročervenobílém svetříku s ještě nechutnějším nápisem, bílých tesilkách, v podpaždí kufřík a na hlavě začínající pleš. Typicky slizkej student techniky nebo čeho. S Goněm se dobře sedávalo, skoro denně jsme vokouněli na Sklenářce na Žižkově, co tam jsou dneska Číňani a prázdno, a Goň rád vyprávěl své až trošku neskutečné příběhy. Nejradši jsem vždycky měl ten o bezhlavém jezdci. Ten jsme s ostatními spolustolovníky po Goňovi vyžadovali až příliš často, a Goň se vždycky ochotně a s nasazením do recitování svého příběhu položil. Začínal slovy: “Bezhlavej jezdec, viď,” následovalo přimhouření oček a vyloudění kamenného a nezúčastněného výrazu. “Bouřka, viď, spadlý dráty, viď, jel na motorce, můj kamarád, viď.” Pak přišlo ticho a Goň se na nás spiklenecky podíval a ukončil svou story slovy: “Bezhlavej jezdec, viď.” Goň je hodně legrační i dneska.

15.1.2002