Jejich setkání pro něj bylo jako blesk z čistého nebe. Zcela ho omráčilo, připravilo o řeč, to, že ji konečně potkal. Říkal si, že o nikom jiném nesnil. Ona byla ztělesněním jeho představy krásné ženské bytosti, jen pro ni bilo celý život jeho srdce. Přestal úplně vnímat, co se kolem něho děje. Žil jen chvilkami, kdy mohl být s ní, vůbec se nestaral o to, co bylo, co bude. Ta láska ho přemohla, nevnímal nic jiného, vyzařovala z něj, ten příval citu nemohl sám ani unést. Zrovna bylo léto, to nejhezčí, nejslunnější, které kdy zažil. Procházeli se spolu městem, parky, jeli na vesnici, kde celou noc protancovali. Den promilovali. Celý svět kolem nich se radoval. Všechno vonělo, kvetlo, lidé snad zapomněli i umírat, všem bylo krásně.

To ale nemohlo trvat věčně. Černý Kníže se o tom musel dozvědět. To on se staral o to, aby na světě nepřevládla láska, štěstí a sny. To on udržoval rovnováhu, doplňoval lásku žárlivostí, radost smutkem. Nejdříve za ním vyslal své černé psy, kteří umí běhat po obloze a měnit se v obrovské temné stíny, které nahánějí lidem hrůzu a mohou je uštvat až k smrti. Psi Černého Knížete mu ale strach nenahnali, jeho láska je přemohla. Černý Kníže je tedy přivolal zpátky k sobě a zašel se na něj podívat sám. Děsivý vzhled Černého Knížete na něj zprvu vůbec nezapůsobil. Vysmál se černému velmoži, co ho otravuje. Černý Kníže se ale jen pousmál, byl si vědom toho, že je mnohem mocnější než obyčejný člověk. Řekl mu: "Když nepřestaneš s tou hrou na lásku, tak zemřeš, ztratíš rozum." Slova Černého Knížete ho zasáhla mnohem víc než cokoliv jiného v jeho předešlém životě. "Hra na lásku? Já si hraju? Já jsem hráč? Já?" zděšeně se začal ptát sám sebe. Oči Černého Knížete se smály. "A mám tě, červe, uteč, nejsi pro mě soupeř, tebe zabíjet je ztráta času," utrousil ještě mezi zuby, když odcházel. Všechno v něm naráz zemřelo. Černý Kníže ho připravil o jeho šťastnou duši. Zcela zmatený a bez vlastní vůle opustil dívku, město a začal se toulat světem. Ale ať se ocitl kdekoliv, připadal si jako na nejpustější poušti. Lidé se pro něj stali jen stíny, dnem i nocí ho pronásledovaly dusivé sny. Myslel stále na dívku, ale věděl, že ona na něho už zapomněla. Odkud to věděl, kdo mu to řekl, to netušil, cítil, že jinak to být nemůže.

Trvalo to velmi dlouho, to jeho bezcílné bloudění světem. Konečně se ale probral ze svého sladkého snění i Bílý Kníže. Ten nechával všechno na svém bratrovi, Černém Knížeti. Věděl, že pro lidi je přirozené hledat štěstí, lásku, a nebál se, že by jí na světě bylo víc, než je třeba. Bílý Kníže znal svého bratra, který vždy zasáhl, když se rovnováha na světě začala vychylovat ke šťastnějšímu pólu. Bílý Kníže se podíval na svět jen čas od času, jestli náhodou jeho černý bratr nezneužívá své moci.

Bílý Kníže si teď protřel své modré oči, shrnul z čela dlouhé zlaté vlasy a jeho zrak padl na něj. "Tak takhle umučeného člověka jsem ještě nepotkal, prober se," řekl mu. "Učiním konec tvému utrpení. Prominu ti, že jsi díky své lásce skoro vyhnal tmu. Něco pro tebe udělám. Možná z toho nebudeš mít radost, ale zaručuji se ti, že víckrát už nebudeš mít potíže s mým bratrem, Černým Knížetem." Bílý Kníže se na něj usmál a vše kolem se projasnilo, zazlátlo se. "A víš, co se ti stane? Všude, v každé holčičce, každé ženě, stařeně, všude uvidíš svou lásku. Chceš?" Nemohl než říci ano. Nic jiného mu nezbývalo. Nebyl Bílému Knížeti nijak vděčný, ale tušil, že nikdo jiný by ho nemohl zachránit, a tak s těžkým srdcem přijal svůj osud. Smířil se s ním.

9.12.2001