Chvilku před usnutím se mi bez sebemenšího upozornění promítnul průběh celého dne. Úžasně zrychlený, ale dokonale ostrý obraz i zvuk. Prosecké skály, hřbitov v centrální Libni, hospoda U Hoffmanů na Stírce, kavárna v bohnickém areálu zdraví, kancelář, kam jsme byli vpuštěni žertujícím chasníkem v černém triku s nápisem POLICIE, lokálek U zavěšeného kafe na Úvozu, domovská pivnice Na růžku a další místa se v přesně chronologickém sledu řadily jedno po druhém jako korálky na šňůrce. Je to svým způsobem příjemné vědět, že se to všechno někam do hlavy uložilo, potěší to, že mám ještě dobrou paměť a funkční závity.
Smál jsem se povýšeně, když jsme s J zavolali L, někdy včera v poledne, a L řekl unaveným hlasem, že s náma nikam nepůjde, protože má kocovinu jak hrom. Svěřil jsem se J, a to nikdy nelžu (jako že je nade mnou), že mně se něco takového nikdy nemůže stát. Že jsem Al-abstinent. A hle, dneska mám kebuli bolavou a rejděj mi v ní permoníci. J mi dala prášek, ale stejně jsem pořád zkouřenej a tiká mi tam velice velmi. Mám kocovinu, ale takovou tu úžasnou, kdy si jsem vědom všeho, co jsem plácal nad sklenkami i v noci za svitu svíček. Je příjemné nemít potřebu se kvůli tomu jakkoliv trápit. Ani se stydět za to, jak jsem s pokrfejsem H, co bojoval na straně Izraelitů někde u Golan, žertoval způsobem pro ostatní nepochopitelným. Oba jsme z těch našich sebeopěvných slov a chlapáckých narážek měli radost. Nelhat, jen trochu zveličovat, propojovat zdánlivě nesouvisející údaje do bizarní mozaiky šťavnatého světonázoru. To mě baví. J mi to nevyčítá, protože mě má ráda. A moc mi tím pomáhá, díky ní mě už nepronásledují propady ani vzestupy. Jsem neutrální, jak pravil posměšně až vyčítavě E. Mozek si ale pod tím poklidným povrchem pracuje střelhbitě dál a nedá pokoj ani na okamžik.
Co nevidět vystřízlivím a delší dobu to nebudu pokoušet, startovat alkoholem skryté věci v hlavě. Tracy Chapman zrovna zpívá něco o sladkým bejby. A já trotl jsem si udělal puchýř na levým ukazováčku, jak jsem zcela náruživě mačkal spoušť pistolky a žlutejma nábojema se strefoval do sošek nad knihovničkou. Asi ten archetyp vypatlanýho bojovníka někde uloženej mám. A jsem vejtaha, kterej myslí věčně jen na sebe. A na J. Na nás dva. Bude veselo, pravil jsem, a začal se zase nablble řehtat.

31.3.2002