„A zařídil jsi tu svatební kytku, jak jsi sliboval?"

Téhle otázky jsem se obával a tudíž samo sebou musela přijít. Něco jsem do sluchátka zablekotal o tom, že se na tom pracuje. Nechci totiž úplně klesnout do kategorie „nepoužitelných" a ztratit šanci stát se „kvalitním člověkem", jak tak matka říká těm pochybným existencím, které různě cestují auty a jsou i jinak „úspěšní".

Vydal jsem se tedy za X. s prosíkem, zdali by tam, k tomu květinářovi, se mnou nezašla. Ačkoliv se normálně moc nebojím, jen tak středně, tak jsou věci, ze kterých přeci jen strach mám. A vybírat svatební kytku, to je trošku náročný úkol i pro zkušenější osobu než jsem já.

S X. jsme se domluvili na deváté hodině ranní, to je milý květinář hezky u sebe v kanceláři a nepobíhá někde mezi záhonky a neskrývá se ve sklenících. Načapali jsme ho. Hrdě jsem ho oslovil: „Dobrý den," a šel rovnou k věci: „Neudělal byste mi svatební kytku, se totiž žením." Mladý květinář nejdříve pohlédl na mě, a pak se radši otočil ku X. a začal s ní probírat detaily.

Trochu jsem nevěřil vlastním uším: „A jaké má nevěsta šaty, jak je velká, á ona bude mít bříško, tak to radši povislou kytici, donesu fotoalbum, prohlédnete si je, a růže jste říkali, ano, máme jich tu dost, pár květů do klopy, uděláme kytičky i pro maminky, a pro babičky taky?" Zde jsem prohodil, že na svatbu se babičky nedostaví, protože ty moje jsou mrtvý a babička J. už drahnou dobu neopouští Tábor. To ovšem naštěstí nevadilo.

X. pak se zahradníkem promlouvala zasvěceně o kytkách ještě nějakej ten čásek. Odnášeli jsme si nakonec plnou náruč různých pugétků, ty byly jen tak, od cesty.

Ano, mám ze sebe dobrý pocit, začínám být „kvalitní člověk", domluvil jsem i myrtičky.

Jeden pugétek jsem si nechal a dal ho J., která se rozhodla, že to budou kytičky pro Tadeáška. Takové hezky žluté. Pěkně se pod tou jeho sochou v záplavě ostatního kvítí vyjímaly.

10.8.2002