Nechce se mi spát. Pokouším se seřadit si dnešní zážitky hezky jeden vedle druhého jako knížky do knihovničky, mít je pak rozříděné podle barvy, velikosti, důležitosti, jen tak si ležet a listovat si v nich. Je to ale trošku zbytečný, mám z nich ze všech bez rozdílu vlastně radost. Mám radost i z toho, jak Janě ani moc nevadí moje remcání. Třeba když jsem si neodpustil poznamenat, že ve věnování, které pro mě napsala ve své knížce, bych radši viděl nad u ve slově múza čárku a ne kroužek. Jana mě má ráda takovýho, jakej jsem, i s tím mým šťouráním se v blbinách. Ale nebyla by to Jana, kdyby mi zase nepřipoměla, jakej jsem sebestřednej týpek. Jenže by to nebyla ona, kdyby v zápětí nedodala, že se jí to na mě moc líbí. Dal jsem jí k tomu moc hezkou příležitost, k tomu láskyplnýmu kritizování. Na zastávce tramvaje jsem do tmy svítil štěstím jak lucernička, když jsme snovali plány na vydání mejch zápisků coby knížky. No a tak mi tedy Jana řekla, že jsem měl takhle zářit v tom okamžiku, co jsme se dozvěděli, že čekáme potomečka. To bych ale nebyl já, kdybych jí nezačal vysvětlovat, že moc radosti přechází zhusta do chorobnýho manickýho stavu a že si taky nechávám svý nejvyhrocenější projevy štěstí na den, až mimínek spatří světlo světa.
Potom jsem v posteli zhltnul Janinu knížku na jeden zátah. Když jsem to dočet, ona už skoro spala a tak napůl ze spaní zabroukala, že mě miluje.
Dneska to už byla moje druhá knížka. Čet jsem si nejdřív Blakea, Jana mi ho dala, jakmile jsem vystrčil nos z kanceláře. Čet jsem si v něm na zahrádce klubu Jelení, když jsme čekali, co se vyvine z latinskoamerického večírku. Nějak se nic nechtělo přihodit, Jana už byla unavená, a tak jsme se rozhodli jít domů. V místnosti u dveří na ulici jsme ale narazili na Jeroma, kterak promítal prazvláštní filmy ve španělštině pro asi tři lidi. Jeden z nich byl kubánský velvyslanec, vypadal, jako by si ho někdo v tom koutě zapomněl, a tak nás tahle idylka přiměla zůstat. Vlastně jsme udělali dobře, aspoň podle mě, protože jak povídání jedný šedovlasý fotografky v ponču o Mexiku, předčítání jakési morbidní povídky mladýho latinskoamerickýho spisovatele, tak i hudební okénko byly v podstatě podivuhodný zážitky.
Potom v tramvaji jsem si neodpustil rozvíjení svojí nový teorie o kategoriích a úrovních a různejch paralelách. Svůj tlach jsem načal tím, že v Pulp Fiction jsou ty kategorie tři. Zlodějíčci v kavárně, potom Travolta a ten černej džoukr, a na vrcholku stojí ten velkej organizátor očisty auta od krve a mozku. Pak jsem svou hlubokomyslnost nasměroval k prožitkům z odpoledne. Na první stupeň jsem umístil chýrného kšeftára z vidieka, co během tří hodin vyšponoval cenu svých pilníků, které našel na povali, z patnácti na třicet korun slovenských, jak nám to líčil Ziggy u piva v dejvickým hostinci. Na středním stupni je samotnej Ziggy, kterej v Seredi nabízí ženám dvě možnosti kulturního vyžití, buďto procházku lesem o deseti stromech nebo návštěvu kina. A na špici se samosebou ocitám já, jelikož znám úžasně přepestře organizovat naší zábavu. Jana je milá, a tak mi tuhle blbost odkejvla.
Okno je otevřený, Jana leží v pelechu odkopaná, kouká jí prdelka z peřin. Chtěl jsem ji přikrýt, ale ze spaní zamumlala něco o tom, že je vedro.
Tak dlouho jsem si promítal ty dnešní události, tedy včerejší, až jsem konečně dospěl do bodu nula. Do bodu, kdy se jen tak usmívám a nic se mi přitom v makovici nehoní. Můžu v klidu a uvolněnej poslouchat ranní ptáky pěvce. Jen tak být.

18.5.2002