Matky rychle vychovávaly své dcery, otcové chránili a připravovali na zlé časy své syny. Lidé se k sobě tiskli jako kuřata ke kvočně, vzpomněli si na své příbuzné a začali se o ně starat, celé národy a kmeny začaly zase cítit stará pokrevní pouta. Pro nájezdníka byly nachystány malebné scénky hrajících si dětí se zvířátky, nevinné tvářičky mladých děvčátek, aby ho obměkčily. Bránit se nájezdníkovi nemělo nejmenší cenu. Mraky stále víc šedly až začaly úplně černat a místo dne přišla černá noc. Hodně lidských myslí oscilovalo mezi nadsmrtelnou odvahou a děsem z přicházejících hrůz. Staří chlapi zalezlí v hospodách pořád žvanili o válce. Ale to, co mělo přijít, se nedalo srovnat s ničím, na co je jejich důstojníci a velitelé připravovali. Nájezdník nepotřeboval žádné zbraně, nepotřebovat jakoukoliv techniku. Uměl se chladnokrevně rozzuřit tak, že by ho nezastavila sebelépe vycvičená armáda. Nevnímal bolest a uměl se stát nezranitelným. Nebyl z jiné planety, ale přicházel z dob, kdy bylo dole dole a nahoře nahoře. Měl za úkol vrátit svět do dob, kdy lidé ještě neměli ponětí o vědě, nepotřebovali všudypřítomné umělohmotné náhražky, do dob, kdy svět spojoval strach a bázeň ze sil přírody a čas se otáčel v kruhu ročních dob. Nájezdník neměl nejmenší slitování s nikým, neznal nikoho, kdo by byl silnější než on. Měl nejen sílu, ale znal i všechny lsti všech bojovníků, válečníků a reků. Znal všechny pasti, které pro něj mohli lidé vymyslet. Na světě nebyl nikdo, kdo by byl schopen se mu podívat do očí a nezkamenět nebo aspoň nezešílet. Byl připraven i na to, že mu budou lidé obětovat své dcery v domnění, že ho tím zastaví. Žádná kouzla a čáry, hradby, úkryty, nic nemohlo lidi zachránit. Nájezdník musel vykonat své dílo zkázy, s nikým nepromluvil, s nikým se nepřátelil. Ne že by nenáviděl, jen šel za svým cílem. Vyhrát a zničit, dohnat ty, kteří prchali, vyhladovět ty, kteří se skrývali. Věděl, že nikdy neudělá zbytečný krok nebo pohyb. Vždycky vyhrál. A i když všude bylo slyšet jen nářek a sténání, šel dál za svým. Po krátké době mu podlehl celý svět. Nájezdník se podíval do slunce, které se zase vrátilo na oblohu, lehl si do trávy pod strom a usnul. Svět zase měl svůj ztracený řád. Matky vychovávaly své dcery, otcové chránili a připravovali na zlé časy své syny.

Potkal ji, když šel náhodou kolem jejího domu. Už při prvním pohledu na ni věděl, že se do jiné dívky v životě víc nezamiluje. Několik dní a týdnů nemyslel na nic jiného než na ni. Když byli spolu, nemohl se vynadívat na její modré oči a temně zlaté vlasy, při probuzení a usínání měl před očima jen její postavu, její pohyby a gesta.

Potkal Černého knížete, kterému se do očí vysmál a řekl mu, že je proti němu nikdo, jen on má to štěstí žít s nejkrásnější ženou. Černého knížete to hluboce urazilo. Slíbil mu, že se mu pomstí. A brzy tak i udělal. Poslal na něj své černé psy, kteří umí běhat i po obloze a měnit se v obrovské temné stíny, které nahánějí lidem hrůzu a nakonec je uštvou až k smrti.

Musel tedy utéct, když nechtěl zemřít. Rozloučil se s dívkou a odešel ze země. Černý kníže mu ale jeho pýchu neprominul. Celý dlouhý čas ho pronásledoval, dokud ho nepřinutil omluvit se a slíbit, že se už v životě s dívkou nesetká. Byl potom velmi zoufalý, nic ho už netěšilo. Se svou láskou ztratil i smysl života. V duši měl jen pustou poušť.

Potkal také Bílého knížete. Ten mu řekl, že ho z jeho zoufalství vysvobodí. Slíbil mu, že v každé ženě, holčičce i stařeně uvidí svoji lásku, každou bude milovat stejně jako tu dívku, kvůli které se dlouhý čas trápil. Žádnou nebude mít rád ani víc ani méně, všechny pro něho budou krásné. A zůstane sám.

“Už jsi dost velký, budeš pást naše ovce,” přikázal otec.
Nic nenamítal, neuměl odporovat. Stal se tedy pastýřem.

Trávil v kopcích celé dny. Zvykl si na samotu. Málokdy koho potkal.

Když jednou hnal ovce z kopce na kopec, narazil na skupinku výletníků.
Hned se mu zalíbila dívka, která se vydala s ostatními přáteli z města do hor.
“Mohu s tebou jít do města?” zeptal se jí.
Dlouho nepřemýšlela, líbil se jí a řekla ano.

Brzy se jí ale přejedl.
Začala mu vyčítat venkovské způsoby, které jí ze začátku přišly tak milé.
Nezbylo nic jiného, než aby se s ní rozloučil.

Žil ve městě, zase sám.
Po horách se mu stýskalo.
Dlouho se rozmýšlel, jestli se nemá vrátit ke svým ovcím.
Po deseti prázdných letech se k tomu odhodlal.

„Otec už nežije, ovce jsem prodala, nevím, co tady budeš dělat,“ uvítala ho matka.

Jako bez duše ležel několik dlouhých dnů na posteli v matčině domě, a potom s očima upřenýma do nebe vyšel ven.

Chodil po cestách v horách, kde pásával ovce.
Zakopával přitom o kamení, bez přestání se díval nahoru.
Na tváři měl nepřítomný úsměv. Jak místo oblaků začínal vidět ovečky. Celé dny je pozoroval, s nikým nemluvil.

Schylovalo se k bouřce.
Obloha začala na východě černat. Tma se blížila. Hnala před sebou a polykala bílé pastýřovy ovce. Pastýř se rozběhl proti té šedočerné zdi, hrozil temné obloze pěstmi.
Běžel směrem k roklině. Vůbec si toho nevšímal. Muselo se to tedy stát. Spadl do propasti.

“Kdo bude pást mé ovečky?” zašeptal jenom předtím, než umřel.

Ještě dlouho se v horách mluvilo o pastýřovi, který utekl od svého stáda do města, tam se zbláznil a nakonec přišel zpátky pást oblaka.

12.5.2003

"Už jsi dost velký, abys mohl pást sám naše ovce," řekl mu jeho starý otec. A tak se z něj stal pastýř.

Měl vždycky dobrý pocit, že hlídá dobře své stádečko, když večer zaháněl všechny ovce z pastvy do ohrady.

Po několika rocích, kdy už uměl všechno, co má správný pastýř umět, šla kolem jeho stáda skupinka výletníků. Zastavili se u něj na kus řeči. Hned se mu zalíbila jedna z dívek, která se vydala s ostatními přáteli z města do hor. I ona se zdála docela okouzlena pastýřovými vyprávěnkami, jeho nelíčeným obdivem, se kterým ji po celou dobu pozoroval.

"Mohu s tebou jít do města?" zeptal se jí. Dlouho nepřemýšlela a řekla mu, že ano.

A tak opustil hory a své ovce a vydal se s dívkou do města.

Několik týdnů jim bylo spolu velmi hezky, pak to ale pozvolna mezi nimi začalo skřípat. Vyčítala mu jeho venkovské způsoby, které jí předtím přišly tak milé, on taky přestával být nadšený její krásou, když zjišťoval, že se pořád jen přetvařuje a není ani chvilku vážná a stále se snaží být jakousi dívkou z časopisu. Nezbylo tedy nic jiného, než aby se rozloučili.

Ještě nějaký rok žil ve městě, ale po horách se mu stýskalo čím dál víc, a tak to nakonec nevydržel a vrátil se domů.

Jeho otec už ale nežil a matka mu řekla, že ovce prodala, a tak neví, co by tady mohl dělat.

Několik dnů jako bez duše ležel na posteli v matčině domě, a potom s očima upřenýma do nebe vyšel ven. Chodil po cestách v horách, kde pásával ovce. Zakopával přitom o kamení, jak se bez přestání díval vzhůru. Na tváři měl nepřítomný úsměv. To jak postupně místo oblaků začínal vidět ovečky. Celé dny je pozoroval, s nikým nemluvil, žil jen ve světě svých nebeských pastvin.

Jednou se schylovalo k bouřce, východní obloha začala černat. Temná stěna na obloze před sebou hnala a polykala bílé obláčky, pastýřovy ovce. Pastýř se rozběhl proti té šedočerné zdi, hrozil proti temné obloze pěstičkami. Neuvědomoval si, že se blíží k roklině. A tak se to muselo stát. Celý zpocený a rozlícený z temné oblohy do ní spadl.

"Kdo bude pást mé ovečky?" zašeptal jenom, předtím než umřel.

Ještě dlouho potom se v horách mluvilo o pastýřovi, který utekl od svého stáda do města a po neslavném návratu pásl oblaka.