Bolestné prahy


Už nikdy se mu nevrátí rozum, domníval se v nejvypjatějším šílenství, ten hlas si tím byl jistý. Vystupoval jako neomylný.
Vrátil se.

Vize znovu nezažije, myslel, když je z nich jednou vyléčen. A zase se dostavila bezpodmínečná naléhavost té tak jisté pravdy.
Přišly zase.

Odcizení prožité mezi lidmi mu už nedovoluje jim rozumět, tvrdil zas ten vnitřní přítel.
Znovu špatně: je s nimi, mlčí s nimi, mluví s nimi, patří k nim.

Vnímavost, jakou jakoby poprvé prožíval, ta mu už nedovolí nepřijímat ty lidské paprsky. Hlas miloval změnu, když mu říkal zase toto. Vemlouvavě a neoblomně.
Netrvalo dlouho a znovu ochladl.

Spalující láska, přišla zevnitř, mučila mysl. Milující hlas na něj naléhal, že je posledním, musí jím zůstat. Nesmí mít jako poslední nikdy dítě, hlas zavelel. Jedno z jeho dalších smutných přikázání. Před očima mu proběhlo během vizí bezpočtu důkazů, které to potvrzovaly.
Jediná obrana proti hlasu byla samota. Delší dobu hlas vnímal, poslouchal, ale pak se vzbouřil. Není sám.

Vnitřní hlas mu svou naléhavostí vždy vnutil svou "pravdu". Pokaždé však lhal.
Proč? Vše si v duchu prožije jinak, ta možnost, očekávání, skálopevná tvrzení se nikdy nepotvrzují. Ona dokonalá lež ale není popřením existence skryté bytosti v něm, jakési možnosti vazby k bohu, řekl si bez smutku. Bez radosti. Naučit se slyšet hlas jako nebezpečný protiklad, výstrahu, ne jako vůdce. Někdy je jen šedým stínem. Musí sám rozsvítit, zahnat ho světlem, nespoléhat se na lháře, který těmi zkouškami sleduje své.

23.12.2002



Psychedelie '95
Svatba se smrtí duše


Komarios ke Kleopatře (1.století) :
Vizte, moudří, a rozumějte: Hle, naplnění Umění spojením ženicha a nevěsty a jejich sjednocením… …sledujte, jak živíte své klíčky, abyste mohli sklidit nejkrásnější plod… Uvažte přesně co říkám. Vezmi ze čtyř elementů to nejvyšší a to nejspodnější, jež bíle svítí a je načervenalé, mužské a ženské stejné váhy, abys je spolu spojil… … extrahujte tím, že je napájíte božskými vodami na slunci a na horkých místech vaříte… Uzavřete je v Hádu a obezřetně s nimi pohybujte, až je jejich příprava důkladná a neunikají již ohni. Potom je vyjmi…

Na psacím stole si udělal svět v malém, z dětských hraček a knížek sestrojil jeho model a zmenšil se natolik, že pronikal bez nesnází do mapek a obrázků kapesního atlasu, nasedal na hřbet malého umělohmotného oslíka z Jugoslávie, pil vodu ze džberů zavěšených na jeho bocích. Za oknem vše vypadalo jako na dně oceánu. Náměstí, škola i kostel se proměnily v korálový útes. Auta byla dravými rybami. Plavaly rychle a neomaleně rušily podmořský klid.

Uslyšel ten průvod, zvonivé štěbetání družiček, přiopilé hlučení svatebních hostů. Televize se sama rozzářila do podvečera. Rádio začalo vysílat svatební pochody. Zvuky sílily, přibližovaly se, útočily z každého koutu a násobily se ozvěnou. Svatební průvod byl stále blíž. Řekl si, že jim neotevře, nechtěl vidět tu v bílém s červenými vlasy. Projížděly jím vlny strachu ze smrti a nekonečna. Nemohl ale jakkoliv zabránit tomu, co ho čekalo, i když si drásal svá zranění z posledních dní do krve. Bolest ho nevysvobodila.

Ráno ho našli s vytřeštěnýma očima, nevnímal je, necítil, neslyšel, neměl už duši, zbyl pouze popel po požáru. Místo člověka tu zůstala jen struska po dokonání Díla.

28.3.2003