duben 2002
Prolog
Kapitola
I. Jak byl pan Ťi-Ťan-Šan na
houbách
Kapitola
II. Nečekaná návštěva
Kapitola
III. Pouštění draků
Kapitola
IV. Zima!
Epilog
Vy neznáte pana Ťi-Ťan-Šana? To je jeden poklidný Japonec, který žije ve vesnici Roudná na východní Šumavě. Je to velmi sympatický chlapík a hrozně rád se směje. Má trochu obtloustlejší postavičku a krásné baculaté tvářičky. Nejčastěji nosí kostkované manžestráky se zelenou rádiovkou, protože si myslí, že nikdo nepozná, odkud pochází. Ne, že by se za Japonsko styděl, byla to přece jeho vlast, ale má moc rád Čechy a všechno co k ní patří.
Ostatně, proto se prý taky vydal do Čech. Opravdický důvod, proč se sem vlastně vypravil, nikdy nikomu neprozradil. Právě to na něm bylo tak záhadné. Někteří lidé si o něm povídali, že utekl do Čech před japonskou policií a že je to zločinec, ale s těmi, kdo to říkali, se všichni ihned přestali bavit, protože pana Ťi-Ťan-Šana měl každý rád. To, že by byl zločinec, bylo absurdní, jelikož když je někdo tak milý, nemůže to být žádný zloděj nebo podvodník. To už radši dospělí věřili některým dětem, které říkaly, že do vlasti pana Ťi-Ťan-Šana přiletěli obrovští ohniví draci a pan Ťi-Ťan-Šan musel utéci až sem, aby ho zlí draci neuškvařili.
V každém případě byla vesnička Roudná velice ráda, že pan Ťi-Ťan-Šan zavítal zrovna k nim, do vísky, která má sotva sto obyvatel, a že jim Japonec dělá pasáčka ovcí.
Když se tu pan Ťi-Ťan-Šan objevil, nikoho tu neznal, a tak zašel za starostou, hodným mužem, který mu nechal jednu malou, starou chatrč na kraji vesnice, kde pan Ťi-Ťan-Šan žije dodnes. Jenom si jí postupem času vylepšoval a dnes je z ní krásný, bílý domek s červenou střechou, kolem kterého je krásná zahrádka s několika domácími zvířátky.
Vevnitř pořádá večírky vždycky pro tolik lidí, kolik se tam jen vejde. Večírky to nejsou na jídlo a na pití zrovna bohaté, ale stejně tam aspoň na čaj přijde každý velice rád, protože si může poslechnout nějakou asi vymyšlenou povídku od pana Ťi-Ťan-Šana. Nevědělo se, jestli si je vymýšlí nebo se něco takového ve vzdálených zemích opravdu stalo, ale radši se na to nikdo neptal, protože když třeba začal vyprávět o hrozivém hladomoru, nikdo ani nechtěl vědět, jestli se něco tak hrůzného někdy vůbec stalo.
Kapitola I.
Jak byl pan Ťi-Ťan-Šan na houbách
Jednou večer u pana Ťi-Ťan-Šana někdo zaklepal. Byla to rodina Prášilova z nejbližšího domu. Byli úplně kompletní, pan a paní Prášilovi a jejich dvě dcerky, dvojčátka, Jana a Dana. Tuhle rodinu měl pan Ťi-Ťan-Šan úplně nejradši, protože se ho nikdy nevyptávali na jeho tajemství, co dělá v Roudné.
,,Dobrý den!“ promluvil nadšeně, když je uviděl ,,Pojďte dál.“
,,Ne, děkujeme,“ odpověděl pan Prášil ,,Přišli jsme se jenom zeptat, jestli s námi nepůjdete zítra ráno na houby? Tady dvojčátka by to velice potěšilo.“
To pana Ťi-Ťan-Šana opravdu zaskočilo. Slovo ,,na houby“ nikdy neslyšel. Říkal si, jestli nebude neslušné se zeptat, kam že ho to zvou, ale nakonec se k tomu odhodlal:
,,Kam jste se to ptal, jestli bych s vámi nešel?“
Celá rodina se velice zasmála, až to bylo panu Ťi-Ťan-Šanovi trapné. Dokonce se i začervenal.
,,Nebojte se! Houby, to je taková, dalo by se říct, rostlina. U nás je takovým zvykem chodit celá rodina na houby, a tak jsme si řekli, že když už jdeme do lesa, tak vás vezmeme s sebou. Tak co, půjdete?“
,,No to víte, že s vámi rád půjdu,“ řekl ihned rozhodnutý Japonec ,,Jenom mi musíte říct, co si musím vzít s sebou.“
,,Ale nic, jenom si na sebe vezměte nějaké staré oblečení do lesa a dobrou náladu. Ale já osobně si myslím, že tu si vy nikdy nezapomenete vzít s sebou. Zítra ráno v šest hodin se pro vás stavíme.“
Když se to pan Ťi-Ťan-Šan dozvěděl, že má vstávat před šestou hodinou, raději se rychle navečeřel a šel honem spát. Moc mu to ale nepomohlo, protože stejně vzrušením ze zítřejšího dne nemohl usnout.
Ráno, když se probudil, byl celý udivený, jak se mu nakonec podařilo usnout. Najednou se podíval na hodinky. Bylo za pět minut šest! Prášilovi měli každou chvíli přijít! Pan Ťi-Ťan-Šan se oblékl do starých tepláků a roztrhaného trička, pojedl jeden rohlík a ke svému údivu vše stihl akorát do šesti.
A Prášilovi se nezpozdili ani o minutu. Zaťukání se ozvalo současně s posunutím ručičky na hodinách.
,,Dobré ráno, pane Ťi-Ťan-Šane!“ ozvalo se dvojhlasem obou dvojčat a s tím podala Jana panu Ťi-Ťan-Šanovi zatím prázdný proutěný košík ,,Pojďte, rodiče na nás už čekají před lesem a okukují krajní houby. Chtějí jich mít víc než my. Ten kdo totiž nasbírá nejméně hub, bude je pak muset všechny čistit.“
,,Tak teda hurá do lesa,“ řekl pan Ťi-Ťan-Šan s vidinou, že všechny porazí, ačkoli houby nikdy nesbíral.
A rodiče opravdu čekali u lesa. Pár hub už měli, ale zas tak velký náskok to pro ně neznamenalo. Pan Ťi-Ťan-Šan se s nimi pozdravil a všichni se rozešli do lesa.
Nejprve se všichni drželi pospolu, ale potom se rodiče odpojili. O své děti strach neměli, protože les nebyl moc veliký a dvojčátka ho znala. Dana neustále vysvětlovala panu Ťi-Ťan-Šanovi, že některé houby jsou jedovaté, ale že když nějakou takovou houbu sebere, tak se potom při čištění vyndá a nic se nestane.
Jenomže panu Ťi-Ťan-Šanovi se pořád honilo hlavou, že musí vyhrát za každou cenu, a tak se postupem času od děvčat odpojil a hledal sám. V košíku měl zatím jenom pár hub, které nasbíral s pomocí holek. Hledal dlouho a sám bloudil po lese pěknou chvilku, než našel první houbu. Náladu mu to sice na chvíli zlepšilo, ale smůlu měl dál.
A pak to přišlo. Objevil jednu malou houbičku a z ní se ani moc neradoval, ale když se rozhlédl, uviděl úplné houbové pole. Houba vedle houby. Některé byly malé, jiné zase velké, a tak se pan Ťi-Ťan-Šan rozhodl, že bude sbírat jenom ty největší.
Potom, narazil na houbu, které ze začátku nevěnoval vůbec žádnou pozornost, ale když se na ní zadíval pozorněji, uvědomil si, že má jinou barvu a dokonce i jiný tvar než ty ostatní. Nevěděl, jestli jí sebrat má, nebo jestli patří k těm jedovatým. A ani moc veliká ta houba nebyla, jenomže byla neobyčejně krásná. Tak si pan Ťi-Ťan-Šan řekl, že když jí vezme, nic tím nezkazí. Dal si jí do košíku, nasbíral ještě pár těch velkých hub a šel za ostatními. Cestou ho napadlo, že košík zakryje hadrem, aby byli Prášilovi hodně napnutí, před tím, než jim ukáže svůj velký nález.
Našel je hned, už na něj čekali před lesem, když vyšel ven. A jeho vtípek se mu povedl. Celá rodina byla opravdu napnutá, dokonce i na rodičích bylo vidět, že se snaží zakrýt nervozitu, že budou muset čistit houby, které byly přikryty hadrem v košíku pana Ťi-Ťan-Šana.
Jakmile přišli k Prášilovým domů, pan Ťi-Ťan-Šan odhalil své tajemství. Jenomže místo toho, aby byl slyšet údiv, ozval se smích. Z toho byl pan Ťi-Ťan-Šan velice zklamaný. Hlavně nedokázal pochopit, v čem udělal chybu. Vždyť kdyby to byly houby jedovaté, tak by se všichni spíš lekli než aby se rozesmáli.
,,Víte, pane Ťi-Ťan-Šane, promiňte, že se smějeme, ale tohle jsou hořčáci. Sice vypadají jako krásní hřiby, ale kdyby jste z nich něco uvařil, máte to nejvíc hořké jídlo, jaké jste kdy jedl,“ řekla omluvně paní Prášilová.
Pak si ale zklamaný Japonec vzpomněl na tu jednu zvláštní houbu, kterou našel, zahrabal v košíku a vítězně vytáhl svůj triumf. A získal naprosto neočekávaný obdiv.
,,A tahle houba vám stačí?“ řekl teď už znovu rozradostněný pan Ťi-Ťan-Šan.
,,Tak takhle krásného praváka jsem už dlouho neviděl!“ řekl pan Prášil, jelikož ta divná houba, kterou pan Ťi-Ťan-Šan ze začátku nechtěl vzít, byl krásný hřib pravý.
A tak nakonec houby čistil každý, včetně pana Ťi-Ťan-Šana, ačkoli ten byl považován díky svému nálezu za vítěze dne. Jenomže když viděl, že stejně houby čistí všichni, nechtěl zůstat pozadu. A tak si už ten samý den všichni pochutnali na skvělé smaženici paní Prášilové a pan Ťi-Ťan-Šan, ačkoli o tom nevěděl, se stal prvním Japoncem na světě, který přežil snědení vlastnoručně nasbíraných hub.
Kapitola II.
Nečekaná návštěva
Jednoho krásného letního dne si pan Ťi-Ťan-Šan sázel na zahradě mrkev. Řekl si totiž, že si každý týden v tomto létě zasadí na své zahrádce novou rostlinku. Měl už zasazené jahody, maliny, rybíz, angrešt a dokonce i jednu malou jabloň. Inspiraci bral ze všech zahrádek ve vesnici Roudná, kde žil. Když někde viděl rostlinku, která se mu líbila, zaťukal a zeptal se, jestli by mu nevěnovali semínko. A protože tu žijí hodní lidé, tak když někdo semínko měl, se spoustou užitečných rad, jak sázet, mu ho ochotně věnoval.
A tak měl pan Ťi-Ťan-Šan zahrádku hezčí a hezčí. Vzadu na stráni na svém políčku pěstoval obilí, většinou pšenici, z kterého si dělal všelijaké pečivo. Potom měl taky v přístěnku kozu Drýmu, která mu dávala mléko, a na dvorku mu pobíhalo pět slepic. Jediné, co mu ještě scházelo, byly brambory, ale jelikož ve vesnici byl jeden rolník, pan Pohoustný, který brambory i vyvážel do jiných vesnic, tak od něj vždycky za pár kousků nějakého dobrého pečiva dostal pár přebytečných brambor, které mu bohatě stačily.
Když měl někdy něčeho nedostatek, což se skoro vůbec nestávalo, ve vesnici se vždycky našel někdo, kdo mu buďto za nějakou jinou potravinu nebo i jen tak za nic nějakou tu plodinu dal. Prostě nikdy nebyla nouze. Rozhodně si nemyslete, že si pan Ťi-Ťan-Šan jenom bral a jinak skoro nic nedělal. Většinu času trávil tím, že nahrazoval čím dál častěji nemocného pasáčka ovcí panu Pohoustnému. Až jednou pasáček ovcí zmizel úplně a Japonec měl v Roudné trvalé zaměstnání, které mu vynášelo nějaké ty brambory a občas i pár korunek. Ty ale pan Ťi-Ťan-Šan stejně vůbec nevyužil, protože v Roudné nebyl žádný obchod a ostatní vesnice nikdy nenavštěvoval. Těch pár peněz, které dostával, si pečlivě střádal v hrnečku na krbové římse.
Ten den, kdy sázel mrkev, se strhla veliká letní bouřka. Večer si rozdělal oheň v krbu, sednul si do svého houpacího křesla a zapálil si dýmku. Přitom poslouchal bubnování kapek na střeše a sledoval plápolání ohně. Teď byl šťastný a nic mu nechybělo. Byl moc rád, že nemusí být při takovém slejváku venku a že je v teplíčku doma.
A zrovna když si takhle liboval, uslyšel škrábání na dveře.
,, Kdo po mě může něco v takové bouřce chtít?“ pomyslel si a šel otevřít dveře. Nikdo tam nebyl. Právě když se na sebe zlobil, jak se mohl nechat kvůli větru vyrušit, tak to spatřil. Na zemi ležel schoulený pes! Byl tak celý promáčený a nešťastně kňučel, že se pan Ťi-Ťan-Šan ani nezajímal, co tu dělá a odkud přišel, a ihned ho vzal dovnitř. Osušil ho a sednul si zpátky do křesla a vzal si na klín psa, který ihned spokojeně usnul. A i pan Ťi-Ťan-Šan zanedlouho plný nezodpovězených otázek usnul spolu s nečekaným návštěvníkem.
Ráno se probudil a ihned si vzpomněl, co se minulý večer stalo. Psa našel šťastně pobíhat na dvorku plašíc slepice. Dal mu kousek svého chleba ze včerejška a pes jej vděčně přijal. Potom se pan Ťi-Ťan-Šan vydal se svým novým přítelem do vesnice, aby zjistil, jakému že majiteli to pes utekl a komu že ho má vrátit. Jaké ale bylo jeho překvapení, když se k opuštěnému pejskovi nikdo nehlásil a nikdo nevěděl, čí může jenom být.
Pan Ťi-Ťan-Šan tedy získal skvělého přítele, s nímž od té doby trávil všechen svůj čas a který mu velice pomáhal při hlídání ovcí pana Pohoustného. Pojmenoval ho Plašič, protože nikdy nedokázal zapomenout, jak se ráno probudil a uviděl ho plašit slepice.
Kapitola III.
Pouštění draků
Nastala doba podzimní. Čas, kdy listí na stromech mění barvu v červenou, žlutou nebo oranžovou a později stejně opadává. Čas, kdy rostou ta nejsladší jablka, která mají krásnou barvu, vystihující podzim. Čas, kdy příroda ukáže všem svou nepopsatelnou barevnou krásu, ale kdy se dokáže i pořádně vyřádit větrem ve spadaném listí.
Tak nějak se snažil vystihnout český podzim pan Ťi-Ťan-Šan, když zrovna sklízel svou první úrodu na své jablůňce a kolem pobíhal Plašič. Strom to byl malý, ale jablka měl docela slušná, i když zatím jich bylo množství zatím pouze tak na ochutnání.
A najednou začal Plašič na něco hrozně moc štěkat. Pan Ťi-Ťan-Šan se rozhlédl a uviděl onu příčinu nenadálého povyku. Na obloze cosi létalo. Určitě to nebyl žádný pták. Bylo to totiž hodně barevné a na ptáka příliš veliké.
Pán se svým psem se tedy vydali za tou létající věcí, rozluštit hádanku, která se tu naskytla. A jak se blížili, všimli si, že ten předmět je přivázán na jakémsi provázku, aby ho neodnesl vítr. Dedukcí už pan Ťi-Ťan-Šan došel k tomu, že je to určitě nějaký lidský výtvor, který slouží pro zábavu a tudíž nemůže nikomu nijak ublížit.
A opravdu, na stráni běhal syn paní Baštové a pouštěl draka.
,, Dobrý den, pane Ťi-Ťan-Šane!“ pozdravil Martin, jediný chlapec ve vesnici, což mu samozřejmě velice vadilo a očividně byl šťastný, že se za ním někdo přišel konečně podívat ,, Pojďte si se mnou pouštět draka. Sám jsem si ho vyrobil, protože ve vsi mi s ním nikdo nechtěl pomoct. A taky je to vidět. Ani moc nelétá.“
Panu Ťi-Ťan-Šanovi to připomnělo jeho mládí, když se dostal do úplně stejné situace, že byl vděčný za kohokoliv, kdo by mu pomohl postavit draka. Jenomže on znal draky jiné, mnohem větší a složitější. Tak se mu dostalo do hlavy, že už pěkně dlouho žádného draka nestavil a že by mohl ukázat, s čím si v mládí hrál on.
,,Tak pojď, postavíme si spolu draka, jakého v těchto končinách ještě nikdo nikdy neviděl,“ a s těmito slovy se vydal s Martinem a Plašičem do svého domu, aby postavil obrovitého papírového draka.
Doma našel nějaké lehké papíry a provázky, na stráni uřízl pár větviček z olše od Martinovy maminky měl lepidlo, které nechala svému synovi speciálně na draka. S touto výbavou začal pan Ťi-Ťan-Šan stavět a Martin jen obdivně přihlížel.
Nejprve vzal nůž a s ním ořezal větve v lehké hranaté tyčky. Potom nastříhal papír na roztodivné tvary. Tyto papíry pak postupně zpevňoval dřívkami přilepovanými lepidlem. Potom všechny tyto části svázal za sebe tak, že vznikla jakási papírová housenka. Nakonec jí udělal ocásek jako kormidlo, aby se drak vysoko ve vzduchu taky udržel a nenechal se jenom hnát větrem. Už zbývalo jenom vzít kus nějakého pevného a hodně dlouhého provázku, aby drak, až se vznese, neodletěl pryč. Celý drak tak bez onoho provázku měřil asi jeden a půl metru a vážil sotva půl kila.
,,To je ale krásný drak!“ promluvil užasle Martin ,,Tak takového tu určitě ještě nikdo neviděl.“ A měl pravdu, jelikož se tu draci stavěli vždycky stejní a nikdy nevypadali jako obrovský červ.
,,Tak ho běž hned ozkoušet,“ řekl pan Ťi-Ťan-Šan a dobrácky podal Martinovi velkou papírovou stvůru. Martin samozřejmě hrozně rád uposlechl a rozeběhl se spolu s až do teď mlčícím Plašičem zpátky na stráň, kde vypustil bez nejmenších problémů draka. Za chvíli se tam shromáždila celá vesnice a obdivovala nového draka.
Pan Ťi-Ťan-Šan nejdříve vše z povzdálí spokojeně pozoroval, ale potom si dal ruce do kapes na svých kostkovaných kalhotách a odešel do svého domku, jelikož začal vát studený vítr, který věštil blížící se zimu.
Kapitola IV.
Zima!
Už na podzim bylo každému hned jasné, že letošní zima bude obzvlášť krutá a vytrvalá. Proto si všichni začali dělat zásoby už v září, které by jim vystačily aspoň do konce března, jelikož i tak dlouhá mohla být zima v těchto končinách.
A pan Ťi-Ťan-Šan se rozhodl, že ji stráví u starosty, pana Klátila, a jeho ženy, protože být několik měsíců bez kontaktu s lidmi by mohlo být velice nepříjemné. Přitáhl sem všechny své zásoby, co si dělal na zimu a jakmile se opravdu přestěhoval, začalo sněžit. Ale ne jako ty předešlé občasné zasněžení, ale teď, na konci listopadu, se rozpoutala pořádná chumelenice. A sněžilo celý den a celou noc, až se ráno pan Ťi-Ťan-Šan probudil ve své zimní posteli u Klátilů a viděl nádhernou sněhovou pokrývku. Nebyla to jeho první zima tady v Čechách, a tak už nebyl tolik vyděšený jako poprvé, když spatřil sníh, nýbrž byl šťastný, že byl připraven na zimu a mohl si jenom užívat.
Ve sněhu byl jako malé dítě. Hrozně rád skákal do hlubokých závějí, kterých bylo tuhle zimu až až, a ani mu nevadilo, že ten bílý zázrak velmi studí, když mu spadne za kabát. Občas vysvitlo i sluníčko, a to pan Ťi-Ťan-Šan zašel do všech domů, kde bydlely děti a vyzýval je ke koulovačkám nebo aby šli stavět sněhuláky. A děti vždycky přemlouvaly maminky, aby si mohli jít s panem Ťi-Ťan-Šanem hrát. Ten byl tak šťastný z dlouhé zimy, že si ani neuvědomoval stinné stránky velkých závějí, proč se lidé zim tak bojí. Když začalo hustě sněžit, pan Ťi-Ťan-Šan nedokázal pochopit, z jakého důvodu se ostatní rmoutí. Vždyť sníh i celá zima byly tak krásné.
Jenomže pak se to stalo. Celý týden sněžilo hustě a bez přestání, až se jednou vesnice probudila pod skoro dvou metrovou vrstvou sněhu, která málem sahala až k vrcholku oken, takže kdyby ještě trochu zasněžilo, byl by sníh u okapů, To by byla naprostá katastrofa, jelikož by ihned došel kyslík a všichni by zemřeli. Tohle nebezpečí si uvědomoval dokonce i pořád veselý pan Ťi-Ťan-Šan.
Největší starosti měl ale sám pan starosta Klátil. On byl přece za vesnici zodpovědný a teď ani nemohl všechny svolat dohromady na poradu. Tím se opravdu trápil. Kdyby aspoň měl kam všechny svolat, oni by se tam už nějak dostali, ale ve vsi nebyla žádná radnice, hala nebo sál. Vždycky se scházeli venku na jednom dlážděném plácku, kterému říkali náměstí, i když k náměstí to mělo hodně daleko.
A jednou když si takhle starosta stěžoval při obědě ženě, zaslechl to i pan Ťi-Ťan-Šan, který se rozhodl, že musí starostovi, a tudíž i celé vesnici, pomoci.
Jednoho dne vyšel Japonec i přes rozmlouvání pana a paní Klátilových ven s úmyslem, že postaví veliké iglú pro celou vísku.
Začal s tím, že se pokusil dostat na ,,náměstí“. Předtím nikdy neuvažoval nad touto cestou, že by mohla být také těžká, jelikož vždycky se zabýval pouze tím, jak postaví ono iglú. Proto se mu teď bez psychického připravení šlo zle. Když se mu povedlo se dostat na střechu starostova domu a odtud uviděl dvoumetrové závěje jak pokrývají celou vesnici (tedy kromě několika komínů a špiček střech těch vyšších domů, jako například na tom na kterém stál), nemohl vymyslet jak ujít svou několikametrovou cestu.
Napadlo ho, že by mohl udělat laso, hodit ho na komín nejbližšího domu, přeručkovat a tímto způsobem se dostat až doprostřed vesnice. Jenomže on s lasem nikdy nepracoval, pouze jednou viděl pana Klátila, jak si hraje tím způsobem, že pouští krávy pryč a potom je zase chytá hozenou smyčkou. Tenhle nápad pan Ťi-Ťan-Šan ihned odmítl, protože trefením se na protější komín by mohl strávit celý den a tolik času neměl. Musel přece zachránit vesnici!
Nakonec stejně musel počkat do dalšího dne, protože na nic nepřišel.
Napadlo ho to až ráno. Musí si vyrobit nějaké boty, které by se ve sněhu nebořili, a se kterými by se mohl bez obtíží procházet po lehkém sněhu. Takže ty boty museli mít velmi širokou podrážku, na které by se jeho váha rozložila.
Vzal proto dvě dřevěná prkna, která našel v starostově kůlně. Pan Klátil mu vždy půjčil cokoliv si pan Ťi-Ťan-Šan přál, ačkoli považoval jeho snahu za zbytečnou, ne-li nebezpečnou. A tak Japonec tyto dvě podlouhlé desky vzal a provazy si je přivázal k nohám.
,,Tak takhle se budu na sněhu pohybovat jako bych chodil po zemi a všechno půjde jako po másle,“ pochvaloval si svůj nápad a bohužel se při tom nepletl. Nápad to byl opravdu úžasný, což dokazuje také ten fakt, že tento vynález známe dodnes. Pan Ťi-Ťan-Šan to samozřejmě nemohl vědět, že to, co vymyslel teprve po dlouhém přemýšlení, muselo každého nynějšího a aspoň trochu důvtipného čtenáře napadnout ihned.
Ještě odpoledne se vydal vyzkoušet svůj důmyslný vynález. Napadlo ho, že teď už nemusí stavět žádné nepostavitelné iglú, že jenom jednoduše obejde všechny domy ve vesnici a obeznámí každého se svým vynálezem, jakožto pomůckou do zim jako je třeba tato.
Vylezl ven z domu a nasadil si ,,prkna“ na nohy. A opravdu se mu po sněhu chodilo, jak si to představoval. Ze začátku úplně zapomněl na svůj úkol a jenom si jezdil ve vesnici (nebo nad vesnicí, jak chcete). Jak to bylo krásné a zábavné. Nahoru se jednoduše dostal tím způsobem, že dělal dlouhé a vysoké kroky a dolu mu to jelo samo, jen se obrátil směrem z kopce a pak se postupně rozjížděl tak dlouho, než se dostal do takové rychlosti, že radši zastavil.
Potom se rozhodl, že zajede na stráň, kde může jezdit velice rychle docela daleko. Když se dostal nahoru nad stráň, na chvíli se zastavil a rozmýšlel se. Zas tak jednoduše to nevypadalo. Jenomže v nejlepším přece nemohl přestat.
Nakonec se tedy rozjel. A jelo to rychleji a rychleji. Ach ta svoboda, ach ta rychlost. Směrem dolůůůůů!
Epilog
,,Kde je?“ zeptala se vyděšená paní Klátilová.
,,Nevím. Už jsou dvě hodiny po setmění a náš přítel pan Ťi-Ťan-Šan se pořád nevrací,“ odpověděl pan Klátil.
Oba dva byli zarmouceni tím, že se Japonec ještě nedostavil. Chovali se k němu jako rodiče ke svému dítěti, kteří mají starosti, kde se jejich ratolest momentálně pohybuje. A starosti měli oprávněně. Vždyť už byla dávno tma on se ještě nevrátil. Dokonce i Plašič zlověstně kňučel.
,,Něco se mu muselo stát, to je jisté,“ prolomil ticho svým úsudkem pan starosta. ,,Myslím, že my mu asi nepomůžeme. Pojďme raději spát. Však on se o sebe postará, je přece dospělý, a ráno se tu objeví.“
Tak šli tedy do mlčky do postele s přáním, že se pan Ťi-Ťan-Šan ráno opravdu objeví.
Jenomže se neobjevil. A další den taky ne, ani během celého týdne ho nespatřili stát ve dveřích, jak si mnohokrát přáli.
Uplynula celá zima, nadešlo jaro, sníh roztál, a Klátilovi museli říct celé vesnici co se stalo. Že se oblíbený pan Ťi-Ťan-Šan už neukáže. Neříkali tuto špatnou zprávu rádi, ale bohužel museli.
Toto jaro bylo tedy vždy nazývané jarem smutku. Nikdo se ani jednou nezasmál a zřídka někdo promluvil. Vždyť vesnice ztratila svého ducha – toho vždy veselého Japonce, který dokázal každého rozesmát nebo potěšit a nikdy se nebál poznat nové věci tím, že přidal ruku k dílu. Teprve teď si každý obyvatel Roudné uvědomil, jak moc ho měl rád.
Stejně, jak se ten záhadný malý mužík ve vsi objevil, také zmizel. Po těch několika letech, které strávil ve svém útulném domku se svým psem.
I Plašič se vytratil ze života všech. Nikdo už ho nikdy nespatřil. Nejspíš, tedy aspoň se to tak říkalo, se vydal hledat svého pána do dáli. A jestli ho nenašel nebo jestli nepošel zármutkem, tak ho hledá dodnes.