Jak na to?

"spisovatel" Jarek Slintal a "básník" Lothar opět plkají

Jarek: "Lothare, proč jsi dneska takovej k ničemu, jenom tupě čumíš do blba, co ti proboha zase je?"
Lothar: "Ale, mám chandru kvůli ženskejm, zase jsem do jedný hučel a ono nic. Tak nějak nuceně se usmívala, a pak mi řekla, že už musí, a to jsem zrovna byl v půli své nejlepší básně o holotropním přístupu k bytí s přihlédnutím k zabarvení podzimního listí."
Jarek: "Se nediv, na ženský se musí jinak. Kolikrát ti to mám vysvětlovat."
Lothar: "A ty si myslíš, že ty tvoje vobehraný triky fungujou?"
Jarek: "Nejen, že si to myslím, já si tím jsem i jistej, vzpomínáš na tu s těma dlouhejma černejma vlasama, co jsi kvůli ní málem ztratil řeč?"
Lothar: "Co je s ní?"
Jarek: "Ale, kontaktoval jsem ji."
Lothar: "Hele, neříkej mi, že taková snová žena na tebe jen pohlédla, ty zrezivělej, bejvalej..."
Jarek: "Klid, hochu. Pohlédla, vhlédla, oka nespustila. Všecko proběhlo, jak mělo."
Lothar: "A na co jsi ji dostal, na kterej ze svejch blbejch triků?"
Jarek: "Velmi prostý to bylo. Optal jsem se jí, jestli ví, čím byl vycpanej Valdštejnův kůň, co stál ve Valdštejnským paláci, nyní senátu, a dneska je v Chebu, ten kůň."
Lothar: "A čím tak zajímavým byl ten kůň vycpanej?"
Jarek: "Taky se ptala, jako teďka ty, dlouho jsem ji napínal, ale tebe nebudu, tebe vokouzlovat nemusím, že jo? "
Lothar: "To stačila jedna blbá hádanka a ona ti na to skočila a začala s tebou bejt zadobře?"
Jarek: "Jasně, hochu, tak to bylo."
Lothar: "A co zkusíš příště?"
Jarek: "To ti řeknu, až to opět klapne, nemusíš znát moje metody dopodrobna, to bych taky moh potom vostrouhat. Ale je ti doufám jasný, že základ je, nechat si zařádit dívčinu fantazii za pomoci dokonale sofistikovaný otázky, popřípadě jejich série. No. Pochopitelně nesmí scházet charismatický vzhled a mírně nezúčastněný, leč neodtažitý výraz. Kytkama se taky nedá nic podělat."
Lothar: "Tak ti tedy děkuju."
Jarek: "A už máš po chandře?"
Lothar: "Mám. Teďka mám pro změnu vztek, že takovýhle vyčpělý týpci jako ty maj úspěch u tak úžasnejch ženskejch, a já, poeta, zase skončím večer sám. Kurva fix."
Jarek: "Tak jo. Rád jsem tě viděl, Lothare, mám za chvilku spicha a tak mizím."
Lothar: "A hele, čím tedy byl vycpanej ten kůň?"
Jarek: "Svatebníma smlouvama z Liberecka, sedmnáctý století, dneska unikátní dokumenty, hochu."
Lothar: "Tak jo, tak se měj, ty vole, starej brachu."
Jarek: "Jako vždy, milý Lotharíno, poučka na závěr. Moudrý Šantidéva jednou takhle pomeditoval a děl: Všechna radost, která je na tomto světě, pochází z toho, když toužíme, aby byli šťastní jiní, a všechen žal, který je na tomto světě, pochází z toho, když toužím, abych byl šťastný sám. Měj se taky, poeto z nejmilejších!"
Lothar: "Ach jo, tyhle tvoje Slintalovo věčný poučky, ty fakt dokážou jednoho nasrat..."


9.11.2001