V místnosti se zešeřilo. V křesle seděla vysoká žena, v splývavých dlouhých šatech, tvář schovanou za závojem. Upřeně se dívala na muže, který nervózně přecházel ode zdi ke zdi, setřel rukou prach z knihovny, narovnal ubrus na stole, dolil vodu do skleniček. Vytáhl ze zásuvky starého stolu svíčku a zapálil ji. Dělal ale všechno jaksi mimoděk, bylo na něm vidět, že se chce soustředit na rozhovor, ale něco mu v tom stále brání. Žena ho přitom mlčky pozorovala.
„No, už jsem si zvyknul,“ nakonec řekl.
„A to si myslíš, že jsi tím všechno vyřešil?“ hned mu vyčítavě a nazlobeně odpověděla žena.
„Já vím, že to není docela v pořádku, že jsem se od vás vrátil a nic nedělám. V ničem mi to nepomohlo, spíš mi to vzalo chuť jít dál,“ jeho hlas zněl posmutněle.
Nesměle si sedl na židli a podíval se na ženu, která si hrála se svíčkou, nechala plamen stát rovně jako vojáka, pak zase těkat a vrhat pablesky na stěny.
„Všechno jsi pochopil úplně špatně. Že jsi měl možnost nahlédnout do mé říše tajemných barev, obrazů a příběhů, byl velký dar, ne každému je dovoleno k nám zajít. A ty místo abys prohlédl a zbavil se strachu z prázdnoty, pocitu odumírání, ochabování, úbytku sil a hlavně svého respektu z rádoby schopných, silných, ale přitom nevědomých, máš už hrůzu i ze sebe,“ nesmlouvavě pokračovala zahalená.
„Vím, mělo mě to možná povzbudit, ale ono mě to spíš zdrtilo, připadám si teď úplně nicotný vedle té nádhery,“ omluvně a bázlivě řekl čím dál víc do sebe schoulený muž, ani se přitom nepodíval na zahalenou.
„Tím, že se pokoušíš před vším schovat, nic nepodnikat, neriskovat, zařadit se na úplný konec, kde ti každý může jen velet, rozhodovat o tobě, neptat se na tvůj názor, dělat si z tebe špinavou rohožku, tím si nepomůžeš. Nechápu, proč jen oddaluješ přijetí mého daru, vzdát se ho stejně nemůžeš, už jsi ho zahlédl, byl jsi mezi námi, v našem světě. Ať si teď zalezeš kam chceš, neunikneš tomu. Připadáš si sice jako poslední, nikým nepochopený, přehlížený, ale já vím, že v skrytu duše přemýšlíš o tom, cos viděl, a víš, že tohle se nemůže přihodit každému. A tak svou pýchu - neříkej mi, že o ní nevíš - jen skrýváš za hranou skromností a nenápadností.“
Potom oba dlouho mlčeli. Zahalená si zase jenom hrála s plamenem svíčky. On jako uhranutý pozoroval měnlivý svit a jeho odlesky na stěnách a nábytku.
„Vytváříš si masku šedivého, lhostejného a tuctového, ale pod tou škraboškou to v tobě vře jako v kotli. Dlouho bys toto napětí nevydržel. Měl bys s tím něco dělat,“ postupně zeslabovala svůj hlas zpod závoje.
Za okny se úplně setmělo. Ozvalo se bubnování prudkého deště.
Žena vstala, otevřela okno. Když se vracela ke křeslu, pohladila muže po tváři. Zprvu ztuhnul, ale pak se uvolnil. Chtěla něco říct, ale on ji předběhl a začal rychle drmolit: „Jak jsem na chvilku byl u vás, jak jsi mě okouzlila, a pak jsem se vrátil sem, tak tím se mi všechno převrátilo, není skutečné ani to, co jsem dělal předtím, ani to, co jsem u vás viděl, prostě jsem se ztratil, nemám ani trošku síly nějak se prosazovat tady a tam k vám se bojím jít, ani to, ani to, nic najednou pro mě nemá smysl. Jediné, co mě napadá, je jen čekat, nic nedělat, zalézt co nejhlouběji. Najít si nějakou ulitu. Kdyby to ale šlo.“
Žena dopila vodu, urovnala si závoj, přistoupila k mužově židli, naklonila se k němu. Ucítil její vůni a skoro nevnímal její šeptání: „No, to je hodně špatné. Slibuji ti, že zítra půjdeš znovu k nám, a až se od nás vrátíš, tak nebudeš takhle nešťastný, zamrzlý a zničený, ukážu ti něco, co tě natolik okouzlí, že to nevydržíš a začneš o tom mluvit, zpívat, malovat to.“
Potom si zase sedla do křesla a už nahlas řekla: „A protože jsi po první návštěvě nezešílel a nestal se „prorokem“ nebo podobným zoufalcem s přefouknutým egem, plným přetlaku z špatně pochopených vizí, tak se ti nic nestane, slibuji. Naopak získáš, jsi tak maličký sám před sebou, že si ty naše dary nepřisvojíš a nebudeš si myslet, že jsou z tvé hlavy nebo nějak jinak tvoje.“
Chtěl jí na to ještě něco odpovědět, ale žena se zvedla a bez rozloučení odešla. Ještě dlouho potom svíčka měnila plamen, jakoby zahalená pořád seděla v křesle a hrála si s ní.

Druhý den se muž nemohl zbavit dojmu, že se mu všechno jen zdálo. Podíval se z okna. Vítr vál silněji, mraky se po nebi hnaly rychleji, a on pochopil. Po dlouhé době se usmál.

3.11.2002