Na oknech to má takové ty odporné černé síťky, tentokrát s Bobem a Bobkem, minule tu ještě viseli pejskové a kočičky. Na boku kousek od toho místa, kudy se sem leje benzín, prolejzá plechem žížala. Kdo se podívá na Sněženku zezadu, kdysi bílou Škodu 105L, nemůže si nevšimnout růžovoučké ovečky, jak tam tak plápolá za okýnkem s těma svejma tenkejma nožičkama a ukrutně debilním výrazem ve tváři. Celkový dojem je uspokojivý, tedy já si to myslím, tchýně by ale asi chtěla už lepší stroj.

Naše jízda začala u paneláků v Táboře. Nacpali jsme do kufru tři krabice a jeden pytel s dětským oblečením, které nám poskytla ze svých nepřeberných sbírek tchýnina matka, pak jsme teprve mohli vyrazit. Tchýně za volantem, já coby spolujezdec.

U pumpy jsem pro něco do kufru chtěl vlízt, ale nevěděl jsem, jak na to. Tchýně se tomu smála a chlap, co vylez z vedlejšího auta, se nade mnou slitoval, hnul nějakou páčkou, chyt ten kus odklápěcího plechu vepředu, otevřel to, a pak vyděšeně čučel na ty hadry. Já tam zašátral, vytáh, co jsem potřeboval a chtěl to zavřít. Tchýně mi poradila:
„Stando, to musíš zlomit ten kloub.“
Tak jsem do toho kloubu třísk. Jenže z druhý strany.
„Hi hi hi, to nesmíš tak silně, nebo mi to poroucháš, hi hi hi.“
Chlap nás ještě sledoval a zeptal se mě, jestli si z něj dělám srandu.
„Ne, nedělám, já to prostě akorát neumím, no,“ hrdě jsem mu odpověděl. Tchýni se má odpověď moc líbila, a tak se smála ještě víc.

Pak jsme nasedli a prudce vjeli do křižovatky. Tchýně to nemá ráda, nějaké to blikání blinkrama, rozhlížení se, čekání, dávání přednosti v jízdě a podobný nesmysly. Když sedí za volantem, tak je ráda, když to sviští.
„Nějak divně to vrčí, co kdyby se nedejbože Sněženka porouchala?“
„Jé jé jé, hi hi, Stando, nelekej mě,“ podotkla tchýně a hned se zamyslela, co dalšího plácne. Ona se vůbec vyznačuje tím, že jakmile dořekne jednu větu, začne tu další úplně odjinud.
„Nějak moc fouká, mám skoro pocit, jako by nás to chtělo smést ze silnice,“ prozradila mi s polekaným výrazem malého děvčátka.
„Toho bych se nebál, Sněženka je dobrý vůz, ten to ustojí,“ zalichotil jsem.
„Ano, ano, má ještě kovový nárazníky a ne ty umělohmotný, tak by jí to odfouknout nemělo, co?“ optala se. Že bude labilita vozidla spíš dána tím, že vepředu není motor, ale jen pár hadrů, než tím, z čeho jsou nárazníky, to jsem sice chtěl říct, ale pak jsem si to rozmyslel, řek' si, že ona tuhle věc určitě ví, je to zkušená žena.

„Jedeš, jedeš,“ začala křičet tchýně na psa, co nám v takové té zapadlé vesnici z nudy vběhnul před auto, přibrzdila, pes pořád jen štekal a nechtěl se hnout z místa, a tak jsem se pomalu chystal, že vystoupím a odeženu ho. Tchýně ale chladnokrevně psa objela a začala se příšerně chechtat, když jsem se jí zeptal, jestli ten pes nebyl sebevrah.
„Sebevrah, hi hi hi, to se ti moc povedlo, hi hi hi,“ pak ale střelhbitě posmutněla a dodala:
„Kdyby se to tak dozvěděl Eríšek, že jsem málem zajela pejska, ten by se na mě zlobil. Má zvířátka moc rád.“
Eríšek je tchýnin rakouský milenec, a tak bylo jasné, že si o něm budeme muset popovídat.
„On mě Eríšek asi co nevidět řekne aufvídrzén, už je starý a nebaví ho sem dojíždět, achich,“ načala toto téma tchýně a jala se to dopodrobna rozebírat. Něco jsem mektal, že pro jednoho Eríška slunce nesvítí, ale tchýně dostala chuť se litovat. Tak mi zase zopakovala, jak ji týrá její stará matka, dcéry neposlouchají, jak je nešťastná z toho, že asi přijde o práci a tak. Než jsem stačil prohodit nějakou tu uklidňovací repliku, tak se tchýně začala zase chichotat, bůh ví čemu.

Ve stoupání za Pelhřimovem tchýně začala Sněžence mazlivými slůvky domlouvat, ať to vyjede a nezlobí. Byl jsem už jednu chvíli připravený vystoupit a trošku pomoct tlačením, ale Sněženka si dala říct a Bácák zvládla. Samosebou jsem se k tchýni přidal, když už pak na rovince svůj vůz chválila.

Po hodině nervní jízdy, kterou celou Sněženka prohrčela, prochrčela a divně poskakovala, jsme dojeli k mým rodičům, zakvílely brzdy a mohli jsme konečně z vozu ven.

Tchýně rodiče pozdravila rukoupodáním a svým chichotáním okamžitě nastolila přátelskou atmosféru, v chodbě bez výstrahy ukázala prstem na jakejsi věnec, co tam měli rodiče pochystaný na hrob, a položila dotaz:
„A kolikpa stál tenhle věneček? Moje matka hrozně šetří, a tak si tyhle věci musíme dělat sami doma, s Eríškem v noci vždycky orveme stromky na sídlišti, hrozně se u toho bojím, hi hi hi hi.“

takhle vypadala Sněženka zamlada

28.10.2002