Je to příjemný pocit, zabydlet se ve světě. Jak o tom tak přemýšlím, tak mi vlastně nikdy o nic jiného nešlo. Pořád se jen tak zbůhdarma vymezovat v tom smyslu, jakože tohle nechci, tudy se nechci vydat, támhleten týpek je odpudivej příklad a tak dál v podobně negativistickém duchu, to je sice hezká věc, ale životaběh by v této etapě neměl zamrznout. Něco zavrhovat, vysmívat se, pošklebovat se všemu vůkol je sice hezké uvolnění, ale nepočítá s tím, že svět je jen jeden a jeho součástí je jak vymřelej obr dinosaurus, tak mrňavej mravenec, jak tvůrce dokonalejch básní v sanskrtu z časů krále Čandragupty II., tak i mládežník neuměle opěvující Stalina.
Člověk v mém pojetí, tedy samosebou já, protože klást na někoho jiného nároky je cesta do pekel, by se měl stát středem. Ne pupkem světa, ale jakýmsi středem mezi velkým a malým. Ani to, ani to, ale jaksi od každého kousek. Nejde o žádný maximalismus, ani minimalismus, jde o to, pokusit se vstřebat vše, co nějak výrazně neporouchá křehkou dynamickou rovnováhu vnímání, cítění, chápání a jednání. Došel jsem k téměř nevyvratitelnému závěru, že člověk sám nemůže tuhle věc zvládnout. Když nemá někoho blízkého, s nímž by se podělil o minulost, budoucnost, s nímž by prožíval přítomné. Druhý člověk je ochranný kruh kolem věčně lavírujícího, k vychýlení náchylného a osamoceného vlastního středu. Jak radost, tak trápení, bolesti, vše se snáze unese, když životní kruh nemá jen jeden střed. Všechno, každý sdělený zážitek, každá vyjádřená emoce se pak přelévá z jednoho na druhého, černá doplňuje bílou. Když se černá násobí, to jest když je oběma blbě, tak je hned patrné, že tolik černé značí něco hodně nenormálního, a tak se dřív začne pracovat na tom, aby vybledla. To samé v opačném gardu s bílou. A když se po nějaké době ta dvě centra kruhu shodnou na tom, že si hodně rozumí, že se navzájem bez jakéhokoliv podivného tření doplňují, tak je jen krůček ke stvoření něčeho nového. V našem případě nejen nové kvality, příjemnějšího zabydlení se ve světě, ale i nového života.
Kruh o třech středech je ještě zajímavějším a pro mě nejspíš nejdůležitějším stupněm v tom hlavním. V přijetí světa, postupném poznávání jeho mnoha významů a snahou o jeho pokračování. Ten třetí bude tím, komu jedinému budu mít důvod a opravdovou chuť předat něco ze sebe, aby jeho kolize a omyly nebyly nepřekonatelným a traumatizujícím punktem, který by ho odradil od chuti poznávat svět a zabydlet se v něm.

12.5.2002