JUNKERS Ju-388 J  Störtebeker

 Prostory dnešního PKOJF v Praze 7, či lépe řečeno tamní historické ocelové bu­dovy, se nazývaly Staré výstaviště, v listopadu roku 1918 se tam usídlil Letecký arsenál, tedy zárodek pozdější továrny Letov. Ta se tam po létech nedobrovolně vrátila. Za okupace v ní nacisté zřídili tzv. Werk 111 firmy Letov. Ve druhé polovině roku 1944 tam začaly docházet výkresy s dosud neznámým typovým označením Ju 388. Netrvalo dlou­ho a v odlehlé dílně se začala rodit jedna část tohoto letounu - vejčitá přetlaková kabina. Byla zatím z nelakovaného šeda­vého ocelového plechu a do okenních rámů se vsazovaly dvojité prvky z organic­kého skla, opatřené pouzdérky se solí pro vstřebování vzdušné vlhkosti, to aby okna nezamrzávala. Zda se podařilo tuto kabinu ještě dokončit, to už autor neví. Ale bylo to jeho jediné setkání s posledním členem dlouhé řady letadel řady 88.

Celý program Hubertus, zahrnující vývoj Ju 388, vznikl v září roku 1943, když se ukázalo, že za dané situace bude nezbytné drasticky zredukovat počet typů vy­ráběných pro luftwaffe. Firma Junkers se snažila typem Ju 388 vyvinout stroj použi­telný po nevelkých závěrečných mon­tážních úpravách pro výškové bombardo­vání (Ju 388K), výškový průzkum (Ju 388L) a k nočnímu stíhání (Ju 388J). V podstatě šlo vlastně o drak Ju 188 s novou přetlakovou kabinou, vsazenou do přídě trupu. Motory byly dvouhvězdicové BMW 801TJ, opatřené turbokompresory.  Měly maxi­mální výkon 1 389 kW ( 1890 K) a ve výšce 12 300 m dávaly ještě 1036 kW (1410 k).

Zejména stíhací verze Ju 388J se těšila velké podpoře maršála Milcha, který jí počátkem roku 1944 prosadil i na úkor Heinkelu He 219 Uhu. Ju 388J sliboval vysoké výkony, značnou palebnou sílu i snazší vyrobitelnost. Přetlaková kabina pro čtyřčlennou osádku měla trochu odlišný tvar, abv se zachovala zakulacená příď  potřebná pro uchycení antén radiolokátoru, prototyp Ju 388V-2, upravený ze sériového letounu Ju 188T, začal létat v lednu 1944 s radiolokátorem Lichten­stein SN 2, charakteristickým rozvětveným „parožím“. Pevnou hlavňovou výzbroj soustředili konstruktéři do výstupku pod levou polovinou trupu v místě bývalé pumovnice. Byly v něm dva kanóny MG 151/20 ráže 20 mm se 180 náboji na zbraň a dva kanóny MK 108 ráže 30 mm, každý se 110 náboji. Střelec, sedící zády ke směru letu, ovládal pomocí periskopu dálkové střeliště na kloubovém závěsu, uložené na zádi trupu. Byly v něm dva kulomety MG 131               ráže 13 mm se 300 náboji na hlaveň. Zařízení se nazývalo PVE 11, vlastní kulometná instalace FA 15. Přestože se na ní pracovalo ještě dávno před montáží do Ju 388V-2, nebyla stále doladěna a působila obtíže.

Další dva prototypy stíhacího Junkersu, Ju 388V-4 a V-5, už je neměly. Lišily se ještě jinými prvky. Stroj V-4 létal nejprve s "parožím" antén, ale ty pak zmizely, protože do přídě byl namontován nový radiolokátor Morgenstern a zařízení FuG 218 Neptun s malými anténkami, vyčnívajícími z dřevěného kuželového vý­stupku na přídi. Zároveň se montovalo zařízení FuG 350 Naxos Z, navádějící noční stíhače na britský zaměřovací radar H2S, používaný bombardéry RAF. Vůbec byly Ju 388 V-4 a V-5 "prošpikovány" na svou dobu dokonalou elektronikou, usnadňující vyhledání cíle i mateřského letiště a při­stání za tmy. Hlavňovou výzbroj doplnily dva kanóny MG 151/20 ráže 20 mm (po 200 nábojích), montované pod úhlem 70° šikmo kupředu do zadní části trupu. Takové montáži se říkalo "Schräge Musik" a byla účinná při útoku na noční bombar­déry z mrtvého úhlu jejich obrany.

Ju 388J-1 , jak znělo označení sériového provedení na technické úrovni prototypů V-4 a V-5, mohl být nebezpečným protivní­kem nočních bombardovacích svazů RAF. Ale nestal se jím. Sériová výroba se měla rozeběhnout v lednu 1945, avšak žádný hotový kus už linku neopustil. V březnu 1945 se počítalo s produkcí Ju 388J-2 s nově instalovaným střelištěm FA 15. Souběžně se měla rozjet produkce Ju 388J-3 s vidlicovanými kapalinou chla­zenými motory Jumo 213E-1. Pro druhou polovinu roku 1945 se počítalo se značně zdokonalenou verzí Ju 388J-4 poháněnou motory DB 603F o výkonu plných 1756 kW (2400 k). Ta měla mít pod trupem syme­tricky umístěnou "vanu" se dvěma kanóny MK 114 ráže 50 mm. Na jaře 1945 však došlo k zastavení veškeré činnosti na typu 388 všech verzí. Dodejme ještě, že vývojo­vý program stíhacích Ju 388J probíhal pod krycím názvem Störtebeker, což bylo jméno legendárního německého námořního piráta. Na snímku je Ju 388V-2.

S výrobou na tom byly poněkud lépe bombardovací a průzkumné varianty. Ty­pu Ju 388K bylo postaveno deset kusů, verze L celých 54. Tyto stroje se pak v omezeném rozsahu účastnily bojů v závěrečné fázi války v roce 1945.