Světlo zvenčí dopadá na moji tvář. Sedím. Sedím a myslím. Myslím na něco. Špatně! Nemyslím, ale chápu. Chápu víc a víc. Možná, že už chápu vše. Pokoj má čtyři stěny. Já v něm sedím a všechno chápu. Kromě čtyř stěn je tady ještě okno. Tím oknem se line záře. Line se dovnitř, a pak zase ven. V tom linutí je překážka - moje tvář. Možná, že jsem v něm celý, ale mě zajímá jenom ta tvář. Je to protivné křenit se celý život takhle na nějaké přiblblé fotony fackující moji nevinou tvářičku. Ale já ty fotony nevidím. Fotony nejsou!!! Nevidím ani sebe. Asi nejsem. Tvářička není určitě. Rovněž záda jsou pojem který nechápu - také jsem ho neviděl,... ale já chápu vše, a co nechápu to není. Záda nejsou a tvářička není. Nevím vlastně proč jsem, proč se myslím. Nevím jak myslím. Vím jenom, že chápu. Ne nemůžu vám to říci, vy byste to nepochopili.

Byli jste tady. Je to už dávno. Utíkal jsem před vámi. Ještě jste se tomu divili. Za vaše myšlení jsem zde zavřen po celý život. Já to chápu, ale vy to jenom myslíte. Na začátku si mysleli ti dva, že by jim to mohlo klapat! Klapat? - nevím co to znamená? Proč zrovna klapat? Asi tu větu chápete stejně jako já. Taky vám tam určitě vadí to klapat. Možná i to na začátku. Třeba vám vadí celá. Ale já to píši pro sebe - mně nevadí to, co vadí vám. Jsem dokonalejší. Jsem geniální. Nebylo tomu tak vždycky. Já i vím proč jsem geniální. Můžete si za to sami. Můžou za to i ti dva, co si mysleli, že jim to bude klapat. Nebýt tohoto jejich pocitu, tak jsem tady možná vůbec nebyl. Zas by se tolik nestalo - prostě bych nebyl. Třeba by byl někde jinde nějaký jiný génius a zcela jistě by byl taky Já. Průser by se mohl stát, kdybyste jej nenaučili slovo Já; kdybyste jej nenaučili vůbec žádná slova - to by byl pěkně v háji. Ale slovo Já znali všichni. Alespoň když jsem mezi vámi pobýval. To by byla sranda kdybyste znali On, Ti-druzí, Nejá a neznali Já. Třeba by svět vypadal jinak. On tak asi kdysi vypadal. Ale to je jenom taková smyšlenka. Jsem geniální. Chápu vše co znám. Chápu i smysl svého života. Znám tyto čtyři stěny, zamřížované okno, strop a světlo, podlahu, nohy, ruce, talíř s jídlem, který zde každé ráno nacházím, záchod, matračku, přikrývku, svoji hruď a kopu slov. Ty slova jsem se naučil spojovat a tvořit z nich svět. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych nemohl psát o sobě.

Občas se koukám ven. Ven to znamená mimo - mimo to co znám. Ven znamená do transcendentna. Je tam obloha. Někdy jsou na ní mraky a ptáci a jindy zase slunce. Kdysi jsem tam býval. Procházel jsem se městy, kukuřičnými poli, vepříny, luhy, ulicemi. Pak to všechno přestalo. Šli po mně. Všichni. Celý svět. Nakoupil jsem zásoby a zavřel jsem se. Ano, tak to bylo. Vím to. Nevím co věta vím to znamená. A už se v tom zas brouzdám - v nejasnosti slov a nyní už i celých vět. Jak můžu použít negaci nevím to, když v ní používám to co nevím - to je vím to. Já to chápu proč tomu tak je, ale sdělit vám to pochopení je nad moje síly.

Měl bych pokračovat. Chtěl jsem vám sdělit, jak jsem se stal geniálním. Skončil jsem u toho, že jsem se zavřel. Dlouhou dobu, snad rok nebo i více, jsem nevycházel. Pak mě dostali. Nebránil jsem se. Byl jsem už na pokraji geniality. Na svoji minulost jsem již zapomněl. Zbyly z ní jen věty. Pak mě zavřeli sem - mezi tyto čtyři stěny a kopu dalších věcí.

Hodně jsem zde studoval. Nechápal jsem o čem mluví. Mluvili o jiném světě. Pak jsem to pochopili - mluvili o transcendentnu. To o čem mluvili, nebylo v mém světě - nebylo to mezi čtyřmi stěnami mého života. Bylo to tam venku, v transcendentnu. Nemělo smysl abych se tím zabýval. Byl jsem tady - v tom jediném skutečném světě. Všechno čím se zabývali bylo science-fiction. A můj svět v těch učených knihách nikde nebyl. Znal jsem jej lépe než kdokoliv jiný. Jednotlivina zvítězila nad mnohostí, zatímco tam venku vítězila mnohost nad jednotlivinami.

Když jsem žil ještě tam venku - míval jsem pocit nejistoty. Vždycky jsem něco věděl - skutečně věděl, byl jsem si tím jist, a pak přišla pohroma zvenčí, z reality a ta všechno, co jsem věděl popřela. Nabýval jsem jistoty naprosté nejistoty. Na první pohled paradox, s jakým se setkáváme každou chvíli. Nihilismus poznání. Nikdy jsem si nebyl jist tím, že mě život mých jistot nezbaví. Nebyl jsem si tedy svými jistotami jist.

Nyní jsem si jist, že všechno chápu. Vím, že jsem geniální. Vím i to, že byste mě nazvali šíleným. Vím všechno, co můžu vědět mezi čtyřmi stěnami svého pokoje. Nevím o ničem, o čem bych vše, nač jsem se tázal, nevěděl. Za moji jistotu může ten dlouhý čas strávený zde, v této místnosti se zamřížovaným oknem. Tím oknem zde dopadá světlo. Světlo hvězd a měsíce, světlo mraků, světlo transcendentna. To světlo je venku a dopadá na moji tvář.

Dopsáno Géniem mezi čtyřmi stěnami za svitu transcendentna