III.

Jsem spokojen tak jako vždycky. Tak nějak neúplně. Už si začínám všímat kauzality - moje spokojenost má cosi společného s přítomností žen, případně s jejich nepřítomností. Někomu možná chybí cigarety, někomu herák, jiným peníze a mně holt občas chybí ženy. Jsem skromný - stačila by mně jedna. Kdyby jich bylo více tak by se jich hůře zbavovalo. To si například představte, že si chcete jít číst třeba Kanta, uleháte do postele, otvíráte Kritiku praktického rozumu začítáte se do vaší oblíbené kapitoly pojednávající o oprávněnosti náboženství a najednou BUCH. Vedle vás leží ženská. Nevíte kde se tam vzala, nevíte jak se jmenuje, ale to Vám nebrání v tom abyste ji jakožto ženu využili (Co si pod pojmem využili máte představit to nechám na vás). Třeba vám ji seslal Pán Bůh. Třeba si otevřela klíčema, které jste ji někdy neprozřetelně svěřil. Třeba vám ji "pořídili" kamarádi, přejíce Vám příjemná utrpení. Třeba trpíte halucinacemi a ani o tom nevíte. Třeba je to jenom sen. Tím se můžete uklidnit vždycky.

No jo už zase sním - při bdění jako vždycky. Ale situace je ještě horší než jsem stihnul naznačit. Já totiž ženskou mám. Řekl bych klidně i mladou, ale nevím jestli je tak mladá jak tvrdí. Mohla mně lhát a doklady si zfalšovat. A to si představte, že by ji lhali i rodiče a ona si myslela že je ji dvacet let a ono ji přitom bylo třeba dvaadvacet. Možná že nevíte nač si tedy stěžuji, prožívaje rozkoše stavu zadaného, jemuž se vyrovnají snad jen rozkoše stavu nezadaného, bych měl být plně spokojen. Tak mně napadá, zda-li jsem zadán diskrétně nebo spojitě. To si představte, že jsem zadán diskrétně, tedy jenom tehdy když je moje mladá zrovna se mnou. Teorie je to sice krásná, ale když jsem ji posledně řekl, že od pondělí do úterý jsem zadán s Ivankou, od úterý do Pátku s Lucií a od pátku do neděle s ní tak na mě jenom nechápavě hleděla. Když jsem ji vysvětloval, že jsem jí v daném časovém úseku, který jsem ji vyhradil naprosto věrný, tak hleděla dál. Byla červená jak kečup. Pokračoval jsem v úvahách. Od pátku do neděle to máme tři dny to je 72 hodin to je 4320 minut a to máme 259200 sekund. Mohli byste si říct, že jsem pedant a že jsem s ní určitě netrávil celou tu dobu. To máte pravdu - netrávil. Vždycky jsem si to přesně stopoval. Minulý týden jsme spolu byly jenom 254328 sekund, ale mně to připadá stejně dost. Už jsem jí také začínal mít plné zuby a začínal jsem se těšit na pondělí. Ivanka to je jiné kafé. Má pro mě vyhrazenu dobu od pondělí do úterý. Pak každý den někoho jiného. Neděli mívá vyhrazenu pro mého přítele Zbyňka. Vždycky jsem si u ní postěžoval na svoji mladou.

To si například představte, co mně mladá, když jsme spolu chodili asi půl roku provedla. Chtěla abych ji lichotil! Já na to, že nelžu. Ale ona si stála na svém. Tak jsem se přemohl a pochválil jsem ji jak ji sluší ty nové lodičky. "Nové!", vykřikla. Pak mně vykládala něco o tom, že si je koupila už před půl rokem a že si je bere vždycky když jede za mnou. Když jsme se setkali podruhé byla situace ještě horší. Nemluvila a jenom se významně křenila. Vzpomněl jsem si že mně nabádala, že lichotit by se mělo hned po příjezdu. Snažil jsem se všimnout si toho co se na ní od posledně změnilo. Na nic jsem nepřišel. Mlčeli jsme. Ticho podobno tichu ve vakuu přerušila asi po třech minutách a čtyřiceti sekundách, řkouc "Hádej co se na mně změnilo". "Nevím", přiznal jsem se. Snažila se mně poradit. Řekla podívej se mi do očí. Podíval jsem se jí do očí. Viděl jsem tam svůj obraz. Směje se, jsem jí to oznámil. Ne nebylo to ono. Po několika minutách co na mě řvala jsem pochopil, co mně chce sdělit. Obsah sdělení by se dal shrnout následovně: Je naštvaná (to mně nemusela říkat), jsem tupec a nevšímavý ignorant (to neřekla, ale jasně jsem to vycítil), posledně měla brýle a dnes má čočky a protože jsem si toho nevšiml tak se mnou nebude tentokrát mluvit. Moc dlouho to nevydržela.

Po tomto zákeřném incidentu, kdy předpokládala, že jsem si všiml toho, že nosí brýle jsem si začal vést zápisky, kde jsem si podrobně zapisoval co má zrovna na sobě, jak zrovna vypadá, jakou má náladu a co si o svém oblečení myslí. Když jsem se s ní opětovně po týdnu setkával, tak jsem vytáhnul zápisník a začal jsem porovnávat své zápisky s jejím vzhledem, s její náladou, atd. Po několika minutách jsem většinou docházel k nějakému závěru, co se její osoby týče a podle toho jsem jí lichotil. Když jsem se například v deníku dočetl, že posledně měla špatnou náladu a modrý rolák, který nemá ráda a všiml jsem si, že dnes má opět špatnou náladu, ale zato svůj oblíbený červený roláček, tak jsem jí řekl: "Tobě ten roláček dneska ale sluší." Fungovalo to.

Jednoho pátku ke mně přijela a na hlavě měla modrý klobouček. Pomyslel jsem si: "Ten je ale odporný." Tento klobouček jsem však ještě v kartotéce neměl a tak jsem nevěděl zda jej mám chválit či hanět. Vyzkoušel jsem pochvalu a zabralo to.

Po dalším měsíci jsem došel na objev, na který jsem skutečně hrdý. Už nepotřebuji ani deníček - stačí říct "Tobě to dneska ale sluší." Zabírá to v 98,34%. Nyní jsem se už naučil obstojně lichotit. Sice jsem musel ještě překonat některé překážky, jako například tu, že si všimla, že chválím její vzhled aniž bych se na ni podíval, ale to už byly takové maličkosti. Nyní jsem dospěl k teatrální dokonalosti. Tu už mně však začíná vytýkat. Prejže to nepůsobí důvěryhodně. Proti tomu jsem si našel však taky obranu. Ať doráží jak chce, tak ukřivděně tvrdím, že to vážně myslím. Zabírá to. Na cestě k této metodě jsem došel k dalšímu závažnému objevu - Nejsou důležitá slova, ale tón.

Možná, že bych při své promiskuitě měl ještě vysvětlit proč mladé říkám mladá, a ostatní své ženy takto netituluji. Je to proto, protože mladou jsem si vyvolil jako svoji partnerku se kterou půjdu k oltáři. Bohužel naše zákony neumožňují, abych měl každý den jinou manželku, proto jsem si musel jednu z nich vyvolit. Hodil jsem si kostkou. Chtěl jsem Lucii, ale bohužel mně padla trojka. Budu ji muset dávat peníze na domácnost a na ty odporné modré kloboučky. Lucie je od pátku do neděle zadaná s nějakým studentem z Prahy, který si ji také pravděpodobně bude muset vzít. Lucie totiž otěhotněla, ale kdo je otec je nejisté. Mám podezření, že jsem to já, ale já už jednu budoucí manželku mám a pražák ochotně souhlasil s tím, že si Lucii vezme a přestěhuje se k nám. Lucie mu také jasně naznačila, že i když bude bydlet v našem městě, tak se sním bude stýkat (ve všech smyslech) jen od pátku do neděle. Přistoupil na to.

A co Ivanka? Doufám, že si vezme Zbyňka. I kdyby to neměl být Zbyněk tak si při jejím vzhledu (95-60-90) a množství partnerů (7) zajisté z těch pěti zbývajících vybere.

Tak už jsme na nádraží. Mladá vypadá krásně. Hlavičku jí hyzdí jenom ten odporný modrý klobouček. Mám ten dojem, že se mně po ní bude dneska večer stýskat. Asi je to na mně vidět. Všechny ty moje myšlenky, které mně táhly hlavou po cestě sem, celá má nadějná promiskuita je mi na nic, když mně bude dneska smutno. A co kdyby se někdy stalo, že by mladá ne weekend nedojela. To bych se asi steskem zbláznil. Nebo bych se zasebevraždil. Já nevím je to hrozné.

Vlak už přijíždí. Do oka mně vlétla moucha a vyloudila z něj slzu. Je to komické mladá si určitě myslí, že slzím kvůli ní.

Vlak přijel. V určitém časovém období padly poslední polibky a poslední pozdravy. Nastoupila a odjela. Co byste také čekali jiného? Už je mi smutno. Ale zítra se uvidím s Ivankou, pozítří s Lucií, za necelý týden s mladou a takto pořád dokola. Nepomáhá to. Je mi pořád smutno.