IV.

Smutno.
Smutno.

Ještě stále je mi smutno. Ulice už jsou téměř prázdné a mě nyní čeká cesta domů.

Kdybych byl špatným spisovatelem označil bych atmosféru za ponurou. Ty pouliční svítilny co ozařují oranžovým světlem dlážděnou cestu přede mnou působí ponuře. Možná je podivné, že vím, že mně na cestu svítí pouliční svítilny. Já se přiznávám. Vím pouze, že je cesta osvětlená a přijde mně pravděpodobné, že světlo má někde zdroj. Nikdy jsem se nahoru nepodíval abych si ověřil, že jsou to skutečně pouliční svítilny. A ještě jedna perlička: Ač v hlavě nosím ideu pouliční svítilny, tak se musím přiznat, že mně dosti splývá s lampou. Krom toho Vám může připadat podivné, že mluvím v přítomném čase - děj se zrovna odehrává - a přesto jsem schopen ještě podněty zpracovávat a nějak zázračně vkládat do počítače. Tomu říkám multitasking, ale možná že jenom podvádím.

Vzlet myšlenek je utišen náhlým přívalem emocí. A nejsou to emoce pěkné. Je mi smutno. Snad se opakuji, ale já se skutečně cítím mizerně. Mladá mně odjela a do zítřka daleko. A k tomu ty pouliční svítilny co ozařují oranžovým světlem dlážděnou cestu přede mnou působí velmi ponuře. Ulicí se ozývají jediné kroky. Nevíte-li jaký je to pocit, pak si zajděte v noci na opuštěný hřbitov. Jděte tam sami. Poslouchejte libé zvuky vanoucího větru. Poslouchejte svůj dech. A své KROKY. Posaďte se k některému z hrobů a nechte v sobě žít atmosféru hřbitova. Ticho, to krásné ticho, kterým dokáží mlčet jen věci neživé. A kolem vás je kopa mrtvých, kteří stejně jako vy chtěli něčím být, někoho milovat, s někým spát, někoho zabít, s někým trávit věčnost. I oni nenáviděli a nadávali na státní zřízení. Ale jim mnohdy také došlo, že život věčný by byl dosti nudný. Nyní leží vedle Vás. Jsou všude kolem. Vy tam jednou ulehnete taky a přidáte se do jejich komuny. Asi jsou méně nešťastní než já teď. Chtěl bych mít u sebe mladou. Ta by snad nedala sklouznout mým myšlenkám na hřbitov. Kdybych nebyl stoikem snad bych i slzu uronil. Ale já jsem si sebe nevybral. Jsem takový jaký jsem. Občas toho i lituji. Ale jiným nebudu a i kdybych byl tak bych byl opět takový jaký bych byl. Obhajoval bych se jinak. Jinak bych lichotil. Viděl bych věci jinak. Ale měl bych asi stále ten pocit, že věci jsou takové jaké jsou a že moje snaha o jejich uchopení a svázání slovy by byla marná. Jestli chcete zažít ty pocity ponurosti tak nečtěte, ale jednejte. Nejste-li jednání schopni, a to já neodsuzuji, tak se sebou smiřte. A jeli i to na Vás příliš, tak mě poplivejte a řekněte si: "O čem to ten kretén mluví? Takový koniny já nebudu poslouchat."

Kráčím po náměstíčku. Je na něm MacDonald. Odporné. Nezapadá do mých myšlenek. Postává kolem něj asi pět opozdilců s Coca-Colou. Rovněž odporné. Kdyby si radši dali pivo nebo víno. Raději odvrátím zrak. Stojí tam podivný člověk. Víc Vám o něm nepovím. I to že je podivný jsem poznal intuitivně.

Stále se mně vrací do hlavy ten hřbitov. Nějak mě to na něj táhne. Chtěl jsem tam jít kdysi s mladou. Snad někdy jindy. Touto formulí jsem vždycky odbýval věci, na které mně už nezbýval čas. Snad někdy jindy. Prokletá věta. To dřív umřu než to "jindy" nastane.

Hřbitov. Vítr si pohrává se svíčkami. Opět posloucháte kroky. Ale ty kroky už nejsou jediné. Zastavujete se. Ty druhé kroky se zastavují taky. Nemáte odvahu se obrátit. Co kdyby tam někdo byl. Co kdyby... Nejistoty se bez obrácení nezbavíte. Ale když se obrátíte, tak by se Vám mohlo stát, že by se Vám vaše domněnka potvrdila. A tato představa je přece hrozná. Asi ji znáte třeba z vaší staré zaprášené půdy anebo ze stezek odvahy, na kterých jste se jako mladí báli. Ne! Neobracíte se. Z nedalekého kostela se line zvuk varhan. Tuto skladbu poznáváte: G.F.Handel - Opus 74. Zlaté baroko co se hudby týče. Také zajisté zbožňujete gotickou architekturu. Kostel z něhož se linou libé tóny baroka je slohu gotického. Nádhera. A do toho kroky a vítr. Ty cizí kroky už nejsou tak opatrné.

K sakru něco mně štíplo. Asi komár. Kdybych měl ocas tak bych se s ním ohnal a komára bych zabil. Ale já mám jen pomalé ruce a tak komár uniká. Co hůř - vyrušil mě z rozjímání. MacDonald i s těmi komerčními typy jsem již nechal za sebou. Přede mnou je park. Tím půjdu. Je to tam podobné jako na hřbitově, akorát mrtví tam chybí. Už jsme zase u toho.

Hřbitov. Gotická architektura. Barokní hudba. Vánek. A dvoje kroky. Ještě stále byste se chtěli otočit. Já vím že chtěli. A také vím, že se otočíte. Ale ne teď, ještě není ta pravá chvíle. Jste ztraceni ve svých myšlenkách a stále méně vnímáte okolí. Začínáte vidět ve tmě i vše co tam není. Ale jak si můžete být jisti, že to tam není.
Třeba ta dvojička co jste zahlédli před vámi. Byli to vaši známí. Spolužáci z gymnázia. Něco Vám na nich připadalo zvláštní. To že spolu chodili to jste věděli. Otočili se a koukají se na Vás. Čela mají posetá vráskami. Mají bílé vlasy a jsou zavěšeni do sebe. Láska občas překonává i naše tělesné stárnutí. Do hrobu už nemají daleko. Dědeček si říhnul. V mládí by toto jeho drahá polovička nesnesla. Dnes je zdá se všechno dovoleno. Jenom mně vrtá hlavou, jak je možné, že oni jsou tak staří a já tak mlád. Oni tuší, že se jich chci zeptat. Mizí. A já zase slyším ty kroky. Jdou pravidelně jako tikot hodin. Jsou hlasitější. Chci se otočit. Teď je ta pravá chvíle. Neotáčím se však. Co když mě chce zabít. Je lepší hledět svému vrahovi do tváře? Říkáte si určitě, že jsem vztahovačný. No a! Kdybych byl ženou tak by mě chtěl jenom znásilnit, ale on mě chce určitě zabít. Ty kroky jsou však stále blíž a nikdo další tu není. Co bych dal za své zestárlé spolužáky, kdyby byli realitou. Otáčím se. Hlavu mám ještě svěšenou. Tady se ukáže nakolik jsem stoikem a nakolik je mi smrt ukradená. Ten člověk tam je divný. Víc Vám o něm asi nepovím. I to že je podivný jsem poznal intuitivně. Ale zabít mě asi nechce. To už by snad jednal. Zapaluje si cigaretu. Není mu vidět do tváře, ale i kdyby bylo, tak bych ji asi nedokázal popsat. Nevím na co čeká. Mírně jsem se pousmál. On se nepousmál. Jeho oči, které nevidím, mě probodávají. Dává si ruce do kapes. Má tedy kapsy - tady vidíte co se člověk všechno dozví když píše.

Leskne se v napřažené ruce. Ticho. Myšlenky žádné. Pohled do hlubin hlavně mně je všechny vysál. Tak tento pocit asi ještě neznáte. Věřte tomu, že myšlenky Vám hlavou netáhnou. A cítíte jenom pud sebezáchovy. Váš vnitřní hlas řve: "NE, já nechci!!!" Vaše ústa však spíše šeptají. Sdělují světu všemožně, že ještě chcete chvíli pobýt mezi námi - na tomto světě ne na onom. Co naplat. Váš osud není ve vašich rukou. Jakub Fatalista by řekl: "Bylo psáno tam nahoře..." A ten divný člověk jehož obrysy tušíte na konci hlavně je tím kdo nyní píše do knihy tam nahoře. Je snad proto pánem Bohem? Kdo ví?