Povídky malostranské

Jan Neruda

Jan Neruda:

Narodil se 9. července roku 1834 jako syn hokynáře z Malé Strany (dům U dvou slunců v Ostruhové ulici). Žurnalista, básník a povídkář. Zemřel roku 1891.

KNIHA:
Vydání:	Státní pedagogické nakladatelství; v Praze 1958
Ilustroval:	Karel Müller
Literární druh:	povídky
Forma:	ich-forma, er-forma

DĚJ:
Místo:	Malá Strana – Praha
Doba:	19. století
Obsahuje povídky:	Týden v tichém domě ◊ Pan Ryšánek a pan Schlegl ◊ Přivedla žebráka na mizinu ◊ O měkkém srdci paní Rusky ◊ Večerní šplechty ◊ Doktor Kazisvět ◊ Hastrman ◊ Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku ◊ U tří lilií ◊ Svatováclavská mše ◊ Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno ◊ Psáno o letošních Dušičkách ◊ Figurky

TÝDEN V TICHÉM DOMĚ ^
postavy:	Přední část domu – přízemí:
	- hokynářství: starý Bavor – hokynář ◊ stará Bavorová – luristka, posluhovačka paní domácí Ebrové, dobrosrdečná zbožná křesťanka ◊ Václav Bavor (Jan Neruda) – asi 20 let, praktikant u úřadu, chce být novelistou
	- hospůdka: paní hospodská ◊ Márinka – dcera hospodské
	Přední část domu – 1. patro:
	- byt: pan Lakmus – hospodářský úředník ◊ paní Lakmusová – přes 40 let, hlava rodiny ◊ slečna Klárka Lakmusová – málo přes 20 let, dcera Lakmusových
	- pokojík v podnájmu: pan dokktor Josef Loukota – přes 40 let, praktický amanuensis bez doktorátu, starý mládenec
	Zadní část domu – přízemí:
	- slečna Žanýnka – "hundsfrajle"
	Zadní část domu – 1. patro:
	- pan Eber – pan domácí, úředník ◊ paní Ebrová – paní domácí ◊ slečna Matylda Ebrová – přes 20 let, modrooká blondýnka ◊ slečna Valinka (Valburga) Ebrová – 13 let, zpěvačka
	Zadní část domu – 2. patro:
	- Josefinka (Pepička) – asi 18 let, dobrosrdečná tmavovláska ◊ Katuška – Josefinčina nemocná starší sestra, malá, nahrblá ◊ jejich matka – vdova po úřadníku panském, vysoká
děj:	Veškerý děj se odehrává v domě U dvou slunců v Ostruhové ulici, v jednom z nejtišších domů tiché Malé strany. Bavorové se zdá sen o nebožtíku otci, vypočítá si z něj tedy cifru a na tu vsadí. Tu noc také zemře slečna Žanýnka. Václav Bavor má dovolenou, na úřadě ale najdou jeho zápisky, jež psal pro sebe z nudy a s plnou otevřeností, a tak je z úřadu vyhozen. Bavor chce být novelistou, nechává si tedy radit od Loukoty. Ten jeho básní využije pro mladou Josefinku, kterou tajně miluje. Chce si ji vzít, ale tu se dozví, že si má Josefinka v neděli brát jiného. Lakmusová Loukotovi dohodí svou Klárku a ten si ji bude muset vzít. Matylda si má zase brát vojáka, ale přítelkyně Marie Baurová jí ho přebere – poví mu, v jak špatné finanční situaci Ebrovi jsou. Bavorová na svou vsazenou cifru vyhraje terno. Matylda se proto začne zajímat o jejího syna Václava Bavora, který se musel rozejít s Márinkou. Na pohřbu Žanýnky se totiž Bavorová s hospodskou pohádaly kvůli místu ve voze, a tak si nepřály, aby se jejich děti měly rády.
ukázka – charakteristika postav:	Václav Bavor:
	» Vlasy jeho byly samý černý prstenec, tvář jeho byla ostra, oko živé. «
	pan Lakmus:
	» V prvním patře přední, do ulice vedoucí části domu objevil se v krajním oknu vysoký muž s rudou, trudovitou tváří a rozcuchaným šedým vlasem. Opřel se těžce o zídku okenní a vyhnul se ven, tak daleko, že košile na prsou rozevřená zcela obnažila mohutná jeho, vzdor červnu ještě také ve flanel se halící prsa. «
	paní Lakmusová:
	» Paní Lakmusová, ač také již přes čtyřicítku, byla ještě plna života. Buclatá postava její byla posud svěží, tvář její leskla se bez vrásek, oko její svítilo vesele, zkrátka vypadala jako bojechtivá vdovička, ač dcerka její byla také již dávno na vdavky. «
	Klárka Lakmusová:
	» Slečna Klára, dvacet a několik málo přes to stará, nebyla jí (tj. matce – pozn.) podobna. Vytáhlá jako proutek neměla oblých, příjemných forem; oko její jasně modré hodilo se ostatně dobře k plným plavým vlasům a na podlouhlých tvářích červenalo se ještě kus zdravého venkova. Slečna Klára byla ještě nepřístupnější než matka; domácích dcerka, slečna Matylda, proto také již dávno nevyhledávala žádného přátelství s ní. «
	Josef Loukota:
	» Objevil se v něm jiný muž vysoké taktéž postavy, avšak mladší. Byl vlasů černých, pečlivě přičesaných v slušnou a pevnou formu, jaká hlásala, že je každodenně a na vlásek asi tatáž. Obličej jeho byl kulatý, hladce oholený, jak se ale zdálo, bez zvláštního výrazu. Tělo se krylo v elegantní šedivý župan, ruce držely hedvábný žlutý šátek a vytíraly jím skla zlatých okulárů. Ještě jednou dýchl na skla, ještě jednou setřel z nich mlhu, nyní nasadil brejle a obrátil se zcela k nám. Tvář jeho, dříve neurčitá, nabyla pod skly náhle pevnějšího rázu, jakž se vždy u krátkozrakých stává. Byla to tvář dobrácká, oko pohlíželo nyní přívětivě i dosti vesele; přec však lze z každého rysu čísti, že ta tvář již hezky dlouho přes čtyřicet let na svět se dívá. A když se podíváme na ni tak jen trochu znaleckým okem, jsme skoro jisti, že to tvář staromládenecká. «
	paní Ebrová:
	» Paní domácí je dáma velmi ostrých tahů, obličeje až stlačeného a v špičatou bradu vybíhajícího. Má nasazeny brejle a šije velmi pilně na hrubém jakéms plátně. «
	Matylda Ebrová:
	» Slečna je, abychom vyjádřili se krátce, blondýnkou nejfádnějšího druhu. Její obličej činí ji matce podobnou, jenže ostrost tahů je trochu zmírněna a špičatá brada že má pro sebe alespoň jakýs ten půvab mladosti. Oči její jsou světle modry, vlasy nezdají se být husty, jsou ale posud v papiloty svinuty. Vidíme nyní, že je přec jíž značně přes dvacet let. «
	Josefinka:
	» Dvéře v druhém, protějším patře na pavlač vedoucí zavrzly a vyšlo z nich pěkné, as osmnáctileté děvče. Vtělené ráno! Vzrůst dívky té byl půvabný, štíhlý. Tmavý, kadeřavý a přehustý vlas vlnil se jí z čela až k šíji, poután prostou aksamitovou stužkou. Obličej její byl oblý, oko jasně modré, upřímné, tvář růžová a pleti hebounké, rtíky malé, až tmavorudé, celá ta tvářnost činila dojem nanejvýš příjemný, aniž by vylučovala tajné vědomí, že není vesměs rysů akademicky pravidelných. Jenže kde hned tu malou nepravidelnost při tom příjemném celistvém dojmu najít! V tom maličkém, rozkošném oušku jistě nevězela, vždyť právě to ouško bylo k líbání vzdor tomu, že v něm vězely jen zcela chudé a malé náušnice stříbrné. A mimo ty náušnice žádné ozdoby víc. Kolem bělostného krku vinula se arci tenká černá šňůrka, ale skvost, jejž snad nesla, skrýval se kdes v pučících ňadrech. Šat měla dívka až ke krku upjatý, světlý a jen tence pruhovaný. I ta jednoduchost barvy a střihu byla vábna. «
citát:	"Na velkého spisovatele je třeba velkého talentu a malí spisovatelé našemu národu nepomohou. Malí jsou jen svědectvím duševní naší nedostatečnosti, zeslabí lid myšlenkově, a ctí-li se potřeba něčeho vydatného, sahá se pak do ciziny. Jen ten, kdo je schopen veskrz původních a nových myšlének, má právo vstoupit do literatury. Obratných nádeníků máme víc, než je nám zdrávo!" – Josef Loukota
neznámá slova:	hundsfrajle – slečinka se psy; lutrie – loterie; terno – výhra na tři vsazená čísla; ambo – výhra na dvě vsazená čísla; reškonda – loterní stvrzenka; kvitance – stvrzenka; amanuensis – dříve nižší soudní nebo advokátní úředník; akcesista – dříve čekatel úřednického místa, nižší kancelářský úředník; adjunkt – nižší úředník přidělený jinému; koncipista – dříve úředník nejnižšího, prvního stupně po praktikantovi; lektura – četba; kyrilika – cyrilice; letora – povaha; pudl – pult; mantila – pláštěnka; šumivka – sodovka; šlampet – sekaná z hlemýžďů; vorzimmer – předpokoj; polování – honba, lov; fiakr – nájemný kočár tažený párem koní
doba:	týden (od pondělí do neděle) v červnu asi roku 1854
počet stran:	71 stran

PAN RYŠÁNEK A PAN SCHLEGL ^
postavy:	pan Ryšánek – obchodník a kanafas, nyní bohatý domácí pán ◊ pan Schlegl – obchodník se železným zbožím, nyní bohatý domácí pán, o 10 let mladší od Ryšánka
děj:	Hostinec u Štajniců je považován za přední restauraci na Malé Straně, je to jakýsi "malostranský Olymp, kde se schází malostranští bohové". Tento hostinec rázu byrokraticko-aristokratického sídlí v prvním domě za mosteckou věží vlevo, na rohu ulice Mostecké a Lázeňské.
	Neruda sem začne chodit v době vysokoškolských studií a pozoruje lidi. Nejvíce ho zaujmou pánové Ryšánek a Schlegl. Sedávají vždy u stejného stolu naproti sobě, avšak odvárceni a slova pro sebe nemajíce. Jejich vzájemnou zášť zapříčinila žena – oba milovali tutéž. Nejdříve patřila panu Ryšánkovi, pak se ale provdala za pana Schlegla. Porodila mu dceru a zemřela. Ryšánek zůstal starým mládencem.
	Ryšánek a Schlegl od té doby chodí každý večer do hostince pravidelně od šesti do osmi a sedávají vždy na stejných místech. Ani jeden kvůli své mužské hrdosti nedokáže tuto pravidelnost narušit či snad ukončit. Až jednou starý Ryšánek onemocní zápalem plic a do hostince nemůže. Schlegl v době jeho nemoci na své obvyklé místo nesedává – až když se Ryšánek uzdraven vrátí. A tu se s ním začne bavit – nabízí mu tabák a povídá, jak se tam o něj všichni báli. A od té doby spolu ti dva mluví.
ukázka – charakteristika postav:	pan Ryšánek:
	» Pan Ryšánek byl větší, sušší a jak praveno starší. Nevězel již jaksi v dobré kůži, byl často sláb, spodní čelist jeho úst mimovolně se již odlučovala a svěšovala. Šedivé oči užívaly skel, zabraných do černé kosti. Hlavu pokrývala světlá vlásenka a podle nezcela zešedlého obrví bylo možno soudit, že pan Ryšánek býval blondýnem. Tváře byly vpadlé a bledé, tak bledé, že dlouhý nos se proto červenal až do karmínu. Z tétéž příčiny as bývala na jeho konci kapka, slza, vyřinulá mu ze samého vnitra. Co svědomitý biograf musím podotknout, že pan Ryšánek hleděl tu slzu setřít někdy pozdě, když už byla skanula do soucitného klína. «
	pan Schlegl:
	» Pan Schlegl byl zavalitý, myslím, že byl bez krku. Hlava jeho byla jako puma; vlas silně prošedlý, černý; obličej kde oholen, tam modročerný, kde bezvousý, tam růžový, kus svítivého masa a pak kus tmy, jako potemnělá podobizna od Rembrandta. «
	slečna Schleglová (asi 20-tiletá dcera pana Schlegla):
	» Byla-li paní Schleglová takovou kráskou zvláštní, že to omlouvalo páně Ryšánkův trvalý bol a napotomní věčné mládenectví jeho, nevím. Už byla dávno na pravdě boží, zemřela hned v prvním šestinedělí, zůstavujíc po sobě dcerku. Snad že byla ta obrazem jejím. V době, o které mluvím, byla slečna Schleglová as dvěmecítma let stara. Znal jsem ji, přicházela často návštěvou do patra nad námi k setníkovic Poldýnce, k té, co na ulici při každém dvacátém kroku klopýtla. Říkali, že slečna Schleglova je kráskou. Možno, ale takhle pro architekta. Všechno na pravém svém místě, všude na ní nejpravější rozměr a při všem věděl člověk proč. Ale pro jiného než architekta – k zoufání. Její obličej se pohnul právě tak málo jako fasáda na paláci. Její oko bylo bez významu lesklé jako právě umyté okno. Její ústa, ostatně pěkná jako drobná arabeska, odvírala se pomalu jako vrata, pak buď zůstala dokořán, nebo se zavírala rovněž pomalu. K tomu ta pleť jakoby právě teprv čerstvě obílena. Možno že teď, žije-li, už není tak krásna, ale že je hezčí: podobné budovy jsou hezčí zvětralé. «
citáty:	"No zaplať pánbůh. Už jsme se tu o vás báli." – pan Schlegl
neznámá slova:	apelační rada – rada odvolacího soudu; dvěmecítma – dvaadvacet; arabeska – rostlinný ornament
doba:	nejspíše 50. léta 19. stol.
počet stran:	9 stran

PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU ^
postavy:	pan Vojtíšek – téměř 80 let, žebrák ◊ pan Šimr – tlustý policista, Němec ze Šluknova ◊ "baba Miliónová" – žebračka ◊ pan Herzl – hostinský v domě U dvou slunců
děj:	Žebrák Vojtíšek je na Malé Straně velmi oblíbený, od každého dostane nějakou almužnu. Vždy chodí čistě oblékaný a nikdy nežebrá před kostelem a nikdy v neděli. Vypočítavá baba Miliónová ho jednou žádá, zda by nemohli žít spolu. Vojtíšek odmítne. Pak se po Malé Straně rozkřikne, že má pan Vojtíšek za vodou (na Františku) dva domy a dvě dcery – slečny. Malostranští se proto namíchnou, že u nich žebrák dostává almužny a přitom je bohatý. Už mu nic nedají – jen stará dobrá Bavorová, ale Vojtíšek odmítá. Už po malostranských ničeho nežádá, ta lež ho mrzí. V zimě pana Vojtíška najdou zmrzlého na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren (na úpatí Petřína).
ukázka – charakteristika postav:	pan Vojtíšek:
	» Obličej tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečinka, politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě – pan Vojtíšek holil se jen v neděli –‚ když už mu bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a jako hustá smetana se skvěly, zdál se mně být ještě hezčí. Také vlasy jeho se mi libily. Neměl jich mnoho, začaly pod okrouhlou pleší na skráních a byly už přešedly, ne více střibrny, nýbrž již až lehýnce zas do žluta, ale byly jako hedváb a vlály tak hebce kolem hlavy. Pan Vojtíšek nosil totiž čepici vždy jen v ruce a pokryl se, leda když měl přejít prostorou sluncem příliš praženou. Vůbec se mně pan Vojtíšek líbil velmi, jeho modré oči zářily tak upřímně, celá jeho tvář byla jakoby kulatým, upřímným okem. «
	baba Miliónová:
	» Miliónová stáhla plachetku nazad a bylo vidět celý její obličej. Očima mhourala jako kočka v slunci, teď byly zavřeny, teď zasvítily pod čelem jako dva zelené body. Ústa její stále sebou škubala; když se odevřela, bylo vidět napřed nahoře jediný zub, celý černý. «
citáty:	"To víte, že ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdož mně přáli a se mnou to upřímně mínili, – všichni. Jen jeden ještě zbyl – ale nevím o něm – nevím, kde je ten dobrý přítel můj, kterého mně milostivý bůh postavil ještě na cestu života. Ach bože, já jsem tuze opuštěná!" – baba Miliónová
neznámá slova:	půldobrák – platil půlkrejcar; trojník – platil tři haléře; šajnový groš – platil tři krejcary; licitace – dražba; plachetka – velký šátek na hlavu
doba:	asi rok 1842
počet stran:	7 stran

O MĚKKÉM SRDCI PANÍ RUSKY ^
postavy:	paní Ruska – 50 let, 25 let vdovou po hostinském Rusovi, bezdětná ◊ Josef Velš – kupec, jeden z nejzámožnějších obchodníků malostranských ◊ pánové Uhmühl (malostranský policejní komisař) a Uhmühl (oficiál u zemské účtárny) – synové městského písaře pana Uhmela, příbuzní pana Velše; přísní, suší
děj:	Zálibou paní Rusky je chodit po funusech. Z funusu pana Velše ji ale páni Uhmühlové vyvedou a poté jí vůbec zakáží chodit na funusy. Paní Ruska se tedy z domu na Selském trhu přestěhuje do bytu vedle Oujezdské brány, kudy prochází každý funus. Při každém procházejícím funusu vyjde před dům a srdečně pláče.
ukázka – charakteristika postav:	pan Velš:
	» Pan Velš usmíval se vlastně pořád, v krámě, na ulici, v kostele, všude, obchodní úsměv byl se mu vryl v lícní svaly a nemohl již z nich ven. Milá figurka, nevelký, tlustý, s hlavičkou stále se potřásajicí a s tím úsměvem. V krámě v placaté čepici a s koženou kupeckou zástěrou, na ulici v dlouhatánském modrém kabátě se zlatými knoflíky a v baňatém cylindru. «
	paní Ruska:
	» Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala. «
citáty:	"Šel a nechal nás tu – nechal tu také všecku svou zámožnost – smrt je zlodějka, je." – paní Ruska
neznámá slova:	pětmecítma – pětadvacet; dešpekt – opovržení, pohrdání; mantila – pláštěnka; lajtnant – poručík; podělkyně – nádenice, přiležitostná pracovnice za denní mzdu
doba:	rok 184*
počet stran:	4 strany

VEČERNÍ ŠPLECHTY ^
postavy:	Jan Hovora (první pseudonym Jana Nerudy) – asi 20 let, posluchač filosofie ◊ Kupka – mladý technik, budoucí inženýr ◊ Novomlýnský – přes 30 let, úředník ◊ Jäkl – asi 26 let, vysoký, právník (absolvovaný jurista)
děj:	Na střeše domu U dvou slunců se schází Hovora, Kupka, Novomlýnský a Jäkl. Jäkl vypráví o své lásce k Lizince Peráklové, dceři krejčího ze Senovážné ulice. Zamiloval se do ní už ve škole jako malý kluk a teď se s ní zase po patnácti letech setkal a přísahali si věčnou lásku. V ten den, co si ti čtyři povídají na střeše, mu Lizinka porodila kluka.
ukázka – charakteristika postav:	Jan Hovora:
	» Byl to as dvacetiletý mladík, suché, snědé tváře, černých kadeří, lehkého chmýří nad ústy; na hlavě měl fez, v ruce dlouhý, černý troubel a na něm sádrovou dýmku. Šedivý kabátek, šedivá vesta, šedivé spodky – Jan Hovora, posluchač filozofie, prosím. «
	Kupka:
	» Do žlabu se vyhoupnul jiný mladík. Menší, bledý, světlovlasý, s modrou čepici na hlavě, jako nosila technická legie v roku 1848. Oděn byl v kazajku a spodky ze světlé plachtoviny; v ústech měl hořící doutník. «
	Novomlýnský:
	» Novomlýnský byl výšky nadprostřední, hezky tělnatý. Jeho tvář byla snědá, hladká a kulatá, oči modré a usměvavé, pod nosem měl mohutné licousy. Na hlavě se mu houpal také fez, na těle mel černý kabátec a světlé spodky. «
	Jäkl
	» Tam nad hřebenem strměl třetí fez a pod ním se smál Jäklův široký, červený obličej na celé kolo. "Honem sem, honem!" volali vzdušní besedníci. Jäkl se pomalu vyvyšoval nad hřeben. Teď bylo vidět ramena, teď už prsa, teď život. "Není ho konce," bručel Novomlýnský, "ten chlap by moh vycházet v pokračováních." Teď se přešinula pravá dlouhánská noha, teď levá, vtom obě sklouzly a se strašným rachotem se svalil Jäkl po střeše do žlabu, k nohoum svých přátel. «
citáty:	"Pravda, zamilovaný člověk je nedůtklivý i k dobře míněnému slovu." – Jäkl
neznámá slova:	absolvovaný jurista – právník, který ukončil studium na právnické fakultě; rigorosum – ústní zkouška k dosažení doktorátu na vysoké škole; infamie – pohanění, potupa; sonorní – zvučný, plně znějící; fez – pokrývka hlavy bez stínítka; viklér – volný ženský plášť; prejza – krycí taška žlábkovitého tvaru
doba:	zhruba rok 1854
počet stran:	10 stran

DOKTOR KAZISVĚT ^
postavy:	Heribert („doktor Kazisvět“) – asi 40 let, doktor medicíny, syn oblíbeného lékaře malostranského, z domku na Oujezdě ◊ Link – doktor ◊ Schepeler – rada oučtárny zemské ◊ Marie Schepelerová – radova žena ◊ Ostrohradský – řemenář, nejbližší příbuzný Schepelera ◊ Kejřík – sládek, Schepelerův nejlepší a nejdůvěrnější přítel, mládenec
děj:	Doktor Heribert, který se stále vyhýbá lidem, se jednou připlete k pohřbu Schepelera. Pan rada vypadne z rakve a Heribert zjistí, že je živ. Uzdraví ho, a tak může pan rada zase úřadovat. Nepotěšený Ostrohradský začne Heribertovi říkat doktor Kazisvět, protože jemu i Schepelerové tím překazil plány. Lidé ale Heriberta obdivují a začnou si jej znovu všímat, on se jich však nadále straní. Tak se nakonec vžije jeho přezdívka doktor Kazisvět.
ukázka – charakteristika postav:	Heribert
ukázka – charakteristika postav:	» Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé – podle nové míry měl as tak půldruhého metru – a tu suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. «
citáty:	"Přec měl dobré jádro!" – Ostrohradský, "Ba neměl, sic by byl vydržel dýl." – Kejřík
neznámá slova:	kalmuk – kabát z tlusté řídce tkané látky s dlouhým vlasem
počet stran:	6 stran

HASTRMAN ^
postavy:	Rybář („Hastrman“) – justiciár ve výslužbě ◊ Šajvl – Rybářův zeť ◊ pan Mühlwenzel – gymnasijní profesor, matematik a přírodozpytec
děj:	Pan Rybář bydlí u svých příbuzných Šajvlů v Hluboké cestě. Malostranské děti mu říkají Hastrman, protože miluje moře a navíc chodí oblékaný tak, že vypadá jako hastrman. Všichni jej mají v úctě a také si myslí, že je bohatý, jelikož má doma velkou sbírku různých kamínků. Hastrman se na jejich cenu jednou zeptá přírodovědce pana Mühlwenzela, ten mu ale poví, že jeho kamínky nejsou nijak cenné. Rybář je chce všechny vyházet z okna, když jimi není bohat, ale zeť Šajvl ho zarazí. Ať je prý dá radši dětem, je škoda jeho pracně nabytou sbírku vyházet – a že pro ně je přece bohat tím, že existuje.
ukázka – charakteristika postav:	pan Rybář:
	» Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakra. Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za nim a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s "ďjó", což mělo význam potakující. «
	pan Mühlwenzel:
	» Jeho hřmotné, podsedlé tělo bylo sobě právě odpoledním spánkem odpočinulo. Dlouhé šedé vlasy, věnčící lysé temeno, ježily se sem tam v pohodlném nepořádku. Modré, duchaplné a vždy přívětivé oči se svítily. Tváře, beztoho vždy rudé, hořely. Ty široké, dobré tváře byly trochu silně neštovicemi porvány a zavdávaly panu profesorovi příčiny k stálému vtipu. «
citáty:	"Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují." – pan Rybář
citáty:	"Tak je to na světě, když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké; já když se směju, mám sta důlků, a jsem prý přec jen ošklivý." – pan Mühlwenzel
neznámá slova:	parasol – slunečník; justiciár – bývalý vrchnostenský soudní úředník; valtýrka – někdejší sukně podšitá vatou
počet stran:	5 stran

JAK SI NAKOUŘIL PAN VOREL PĚNOVKU ^
postavy:	Vorel – majitel nového krupařského krámu ◊ slečna Poldýnka – přes 20 let, setníkova buclatá dcera ◊ Uhmühl – malostranský policejní komisař
děj:	Pan Vorel si otevře v Ostruhové ulici krupařský krámek v domě U zeleného anděla, ale zákazníci se k němu nehrnou. Vymyká se totiž místním zvykům. Nešťastný pan Vorel proto začne ve svém krámku z dlouhé chvíle kouřit pěnovku, kterou si vlastně pořídil právě proto, aby se více podobal sousedům. Když si k němu přece jenom přijde slečna Poldýnka koupit krupici, je již krám natolik začazený, že pohoršená zákaznice to rozkřikne po celém okolí. Panu Vorlovi se začne přezdívat "uzený krupař". Pak už k němu do krámu z místních nikdo nevkročí a on značně prodělává. Pan Vorel začne ještě více kouřit a k tomu si musí začít brát půjčky od židů. Utrápený se v říjnu oběsí.
ukázka – charakteristika postav:	pan Vorel:
ukázka – charakteristika postav:	» Snad si myslil pan Vorel: "Však ono to půjde!" Snad si také myslil samolibě, že je mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, snivě modrých očí, štíhlý jako panna, k tomu svobodný, kuchařičky že tedy přijdou. Ale to jsou samé divné věci. «
citát:	"Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl – podívejte se!" – komisař Uhmühl
neznámá slova:	pěnovka – dýmka z mořské pěny
doba:	16. 2. až říjen 184*
počet stran:	9 stran

U TŘÍ LILIÍ ^
postavy:	vypravěč (Neruda) ◊ "krásnooká" – asi osmnáctiletá dívka
děj:	Nerudovi se v hostinci U tří lilií líbí děvče. Pak pro ni ale přijde sestra a odvede ji. Když se dívka vrátí, povídá, že jim právě zemřela matka. Pak vyjde ven, stojí vedle Nerudy. Vezme jí za ruku a ona se k němu přitiskne.
ukázka – charakteristika postav:	"krásnooká":
ukázka – charakteristika postav:	» Vábilo mne tam krásné, as osmnáctileté děvče. Štíhlý vzrůst, plné, teplé formy, v týlu přistižený volný černý vlas, oblý hladký obličej, světlé oko – krásné děvče! Zvláště ale mne vábilo to oko její. Jak voda jasné, jak vodní hladina záhadné, takové neúkojné, které ti přivolává ihned slova: "Spíše se nasytí oheň dřev a moře vod, než krásnooká nasytí se mužů." «
počet stran:	3 strany

SVATOVÁCLAVSKÁ MŠE ^
postavy:	devítiletý hoch (Jan Neruda – vypravěč) ◊ Kubíček a ševcův Fricek – jeho kamarádi ◊ jeho matka ◊ jeho staroměstská teta
děj:	Hoch přespí ve Svatovítském chrámě, protože chce vidět mši svatého Václava. Nakonec ji sice prožije, ale jen ve své mysli. Ráno jej v chrámě matka s tetkou oplakávají. Myslí, že se mu něco stalo. Zalhal totiž matce, že přespí u tetky, ale u ní ho matka ráno nenašla.
ukázka:	» Byl jsem si již vědom všeho. Cítil jsem se k smrti zahanben – zoufale nešťasten – hlava se mně náhle rozbolela a točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jížto jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku – ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze. Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Zpočátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly. «
neznámá slova:	karyatida – socha podpírající místo sloupu balkon; kruchta – vyvýšený prostor pro varhany, kůr; positivek – malé varhany; kalkant – šlapač měchů u varhan; preludium – předehra, instrumentální úvod k větší hudební skladbě; roráty – katolické adventní ranní mše; žaltář – kniha žalmů; ornát – roucho katolických kněží; kvadrátek – pokrývka hlavy kněží, čtyrhranný biret; kanovník – příslušník sboru duchovních při kostele zabývající se liturgickými obřady; regenschori – ředitel kůru; triforium – ochoz kolem chrámové zdi; sakristie – úschovna bohoslužebných předmětů, místnost
doba:	rok 1843
počet stran:	10 stran

Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno ^
postavy:	Pohorák – přes 50 let, hokynář ◊ spolek pistolový: Jan Neruda alias Jan Žižka z Trocnova ◊ Josef Rumpálovic alias Prokop Holý – syn uzenáře ◊ Frantík Mastný alias Prokůpek – syn ševce ◊ Antonín Hochmann alias Mikuláš z Husi – od Rakovníka
děj:	"Spolek pistolový" se schází na půdě u Rumpálů. Jednou se spolek rozhodne, že rozboří Rakousko. Akci naplánují na půl jedné odpoledne 20. 8. 1849 a připravují se na ni celý rok. Mají dokonalý plán: dobudou belvederskou citadelu, nejstrategičtější místo, čímž se zmocní Prahy. Vyhlásí revoluci, spojí se s Pražany, osvobodí politické vězně, svedou vítěznou bitvu u Německého (Havlíčkova) Brodu, druhou vítěznou na Moravském poli. Pak jim Maďaři pomůžou s dobytím Vídně, tím rozboří Rakousko, a pak skolí i Maďary. Ale na čem vše záleží? Na Pohorákově dodávce střelného prachu – zaplatili mu šest zlatých, aby jim ho sehnal. Pohoráka ale odvedou v den akce na záchytku a střelný prach nedodá. A ani by nedodal, protože na šest zlatých zapomněl a utratil je. A tak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno…
ukázka – charakteristika postav:	Pohorák:
ukázka – charakteristika postav:	» Pohorák byl již silně přes padesát. Učinil-li sobě čtenář dle něčeho dříve pronešeného ponětí, že Pohorák vynikal jakous postavou mohutnou, lituju, že musím obrazotvornosti jeho dát zcela určité meze. Pohorák nevypadal tak, jako by se v jízdárně chtěl s herkuly rvát o cenu. Byl postavy málo nadprostřední, k týlu poněkud nahrblé, a víc suše kostnaté než složité. Jeho suché tváře byly neštovicovými důlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénku poradit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. Na těle měl Pohorák drobně kostkovaný modravý kabát, jenž ale na některých místech, hlavně na zádech pod límcem a na levém rameně vypadal už jako nekostkované vyschlé bláto, pak umouněné hnědé pantalóny, dole vždy hezky vyhrnuté, třeba by nebylo pršelo už od osmi neděl. Hlavu kryla v zimě v letě soukenná, temná čepice, z jejíhož lemu vyčuhovala zastrčená akcízová poleta. «
citát:	Pohorák: "Nezavdáme si?" pecnář: "Děkuju, já už jsem ráno svou vysrk." Pohorák: "Já taky, ale lepších pět otčenášů než jeden"
neznámá slova:	principisté – žáci první nebo druhé třídy tehdejší střední školy; armatura – výzbroj; citadela – tvrz v pevnosti nebo ve městě; reflexe – úvaha, rozjímání; pasák – stará hra s míčem; nejsubtilnější – nejmenší, nejjemnější; bastióna – bašta, vpřed vystupující část hradební zdi nebo náspu; brůna – bělouš; kaprál – desátník u vojska nebo u policie; akcízová poleta – potvrzení o zaplacení potravní daně
doba:	20. 8. 1849
počet stran:	16 stran

PSÁNO O LETOŠNÍCH DUŠIČKÁCH ^
postavy:	slečna Máry – stará panna, tlustá, pěkná, z přízemního bytu pod Svatojanským vrškem ◊ Luizi Nocarová – přítelkyně slečny Máry, vdova po finančním vrchním strážníkovi, z bytu ve Vlašské ulici ◊ Jan Rechner (rytec) a Vilém Cibulka (kupec) – Márinčini někdejší spolužáci z mikulášské farní školy, dobří přátelé, flámové
děj:	Slečna Máry je stará panna, nikdy se neprovdala. Jen jednou se o ní ucházeli dva pánové – Rechner a Cibulka. Ona ale netušila, že žertem. Dosud jí lásku nikdo nevyznal. Pak záhy oba zemřeli a pochovali je na Košířském hřbitově. Slečna Máry sem za nimi každoročně chodí o Dušičkách s věnci. Nikdy by však nedokázala sama určit, který hrob navštíví jako první. Proto si s sebou vždy bere nevědomé pětileté dítě, které si od někoho vypůjčí, a nechá je chodit po hřbitově, přičemž je následuje, a ke kterému z dvou hrobů dítě dojde dříve, u toho se Máry zastaví prvně. Také je známo, že pro sebe si Máry na místním hřbitově koupila hrob paní Töpferové – snad proto, že leží uprostřed mezi hroby Rechnerovým a Cibulkovým…
ukázka – charakteristika postav:	slečna Máry:
	» Slečna Máry je nepřístupna, je mlčenliva stran údajů svého života a nevnucovala se jaktěživa pranikomu, ani nejbližším sousedům svým. … Měla od dětinství a má posud jedinou přítelkyni … Dnes odpůldne budou obě sedět pohromadě v bytu paní Nocarové. Nestává se to často, že by sobě vyšla slečna k přítelkyni své do Vlašské ulice, ona vůbec vychází ze svého přízemního bytu pod Svatojanským vrškem málokdy, skoro nikdy jindy než časně zrána v neděli do kostela svatého Mikuláše. Jeť příliš mohutné tělnatosti a chůze ji už dávno namáhá. Proto také jí přítelkyně šetří a navštěvuje ji denně sama. Mnoholetým, upřímným přátelstvím takřka srostly. «
	» Vskutku je dosti divno, že slečna se nikdy neprovdala. Byla záhy osiřela, samostatna a majitelkou slušného dvoupatrového domku pod Svatojanským vrškem. Také nebyla oškliva, je to vidět podnes. Byla vysoké postavy jak málokterá dáma, její modré oči byly přímo krásny, její tvář trochu sice široká, ale pravidelná a příjemná – jen poněkud přílišně tělnata byla od nejprvnějšího svého mládí a to jí způsobilo přijmí "tlusté Máry". Pro tloušťku svou byla vždy poněkud pohodlna, ani nehrávala s ostatními dětmi, pozděj nechodila nikam do společnosti a jedinou její vycházkou denní byla krátká procházka na Mariánské hradby. «
	pan Rechner:
	» Po oholeném, kupředu v ostrou hranu vybíhajícím obličeji malého Rechnera přebíhal stále lehký úsměv, jako když sluníčko přebíhá po poli. Vysoké jeho čelo, z něhož dlouhý kaštanový vlas byl sčísnut nazad, bylo vždy jasné a kolem tenkých, bledých rtů hrál věčný posměch. Celé jeho suché tělo, oděné vždy v oblíbenou Rechnerovi žlutavou barvu, bylo v ustavičné hře a rameny jeho to škubalo každý okamžik. «
	pan Cibulka:
	» Přítel Cibulka, vždy zas černě oděný, byl mnohem klidnější, ale jen tak naoko. Byl suchý jako Rechner, o něco ale vzrostlejší. Jeho malá lebka vybíhala v nízké, čtverhranné čelo. Trochu vysedlá oční kost kryla pod hustým tmavým obočím jiskrné oči, černé vlasy byly sčísnuty kupředu do spánků, dlouhý, jako aksamit hebký a černý knír splýval přes ostře vykrojená ústa, a když se Cibulka zasmál, svítily knírem zuby jako sníh. Bylo cos divokého a zároveň přec dobráckého v tváři Cibulkově. Cibulka smích obyčejně přemáhal, až už nemohl a náhle propukl, aby hned zas tvářil se klidný. «
ukázka – úryvky z dopisů:	» Velevážená slečno! Zajisté se podivíte, že píšu Vám já, právě já. … Netroufal jsem sobě nikdy přiblížiti se k Vám, avšak – abych nečinil oklik zbytečných – já Vás miluju. … Snad rozličné křivé pověsti zkazily také u Vás pověst mou … Já nemohu nic jiného učinit než Vás poprosit, abyste nejednala překvapeně, abyste se rozmyslila, než pronesete slovo rozhodné. … S toužným zanícením Váš oddaný Vilém Cibulka «
	» Ctěná slečinko! Nevykládejte mně za zlé, že se osměluju Vám psát. Je to tak, že se hodlám oženit … Vy byste byla rozhodně dobrou ženou mojí. … Nejsem žádný blouznil, neumím klást pěkná slova, ale umím mít někoho rád a jsem do čtrnácti dnů Váš oddaný a uctivý Jan Rechner, rytec «
	» Ctěná slečinko! Tak mně už nemějte za zlé, je taky dobře a já za to nemůžu. Kdybych to byl dříve věděl, že se uchází o Vaši ruku můj milý přítel Cibulka, byl bych se ani nezmínil … já odstupuju dobrovolně, protože on Vás má rád … a zapomeňte, že jsem Váš oddaný a uctivý Jan Rechner, rytec." «
	» Velevážená slečno! Tedy nemám být šťasten! … nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! … I kdybyste mně podávala vskutku číši životní rozkoše, nemohu ji přijmout. Jsem rozhodnut, vzdám se všeho. …nevzpomínejte na mne alespoň s posměchem. Oddaný Vilém Cibulka. «
citát:	"Od té doby jsem také sama – já nevím, co je hůř: nikdy nepoznat, nebo poznat a zas ztratit." – paní Nocarová
neznámá slova:	resonance – ozvěna, ohlas; diurnista – písař s denní mzdou
počet stran:	11 stran

Jazyk:	spisovný (staročeština)

Zpět na Klasiku