Jan Šenkýř, VII. A

Gymnázium Česká, České Budějovice

20.12.1999

SEMINÁRNÍ PRÁCE NA ZEMĚPISNÝ SEMINÁŘ

Geologické zajímavosti
jižních Čech

Obsah:

Úvod 3

Geologie jižních Čech 3

Nerostné suroviny 4

Rudolfovský rudní revír 5

Vltavíny 6

Zvětrávání: skalní mísy na Trhosvinensku a Kraví hora 7

Činnost tekoucí vody: obří hrnce v korytě Vydry na Šumavě 9

Krasové jevy: Chýnovská jeskyně 10

Glaciální jevy: šumavská jezera 11

Tektonická činnost: křemenné žíly u Mlýnů a u Prachatic a vrása u Soběslavi 12

Závěr 13

Obrazové přílohy 14

Použitá literatura 25

Foto z titulní strany: Ostrohranné balvany vzniklé mrazovým zvětráváním (Jelení vrchy).

Úvod

Před psaním seminární práce jsem byl pevně rozhodnut zpracovat nějaké téma týkající se oblasti a krajině mně nejbližší, tedy jižních Čech. Při užší volbě nakonec vyhrála geologie, neboť jsem se chtěl dozvědět i já sám něco více o tématu, se kterým jsem nebyl příliš dokonale seznámen. Samotná tvorba seminární práce se pak ukázala jako velmi náročná, protože literatura, ze které jsem čerpal, používá mnoho odborných termínů. Některé z nich jsem dokonce, musím se přiznat, při čtení viděl poprvé, ale ani to mě neodradilo od dalšího úsilí vytvořit zajímavé dílo a postupem času jsem pronikl do tajů jak odborných výrazů, tak do geologie samotné.

Tato seminární práce vás nejprve velmi stručně seznámí s geologickou stavbou jižních Čech (kapitola Geologie jižních Čech), pokračovat bude zaměřením na nerostné suroviny (ve stejnojmenné kapitole + oddíl Rudolfovský rudní revír), něco se dozvíte i o horninách tak typických pro tuto oblast (kapitola Vltavíny) a nejrozsáhlejší část je věnována zajímavostem vytvořených působením různých geologických činitelů, vždy se zaměřením na jedno nebo dvě pozoruhodná místa, kde je možno příslušný přírodní úkaz pozorovat (kapitoly Zvětrávání, Činnost tekoucí vody, Krasové jevy, Glaciální jevy a Tektonická činnost). V samém závěru této seminární práce se nacházejí obrázky popisovaných oblastí. V každé kapitole najdete vždy odkaz jak na tyto obrázky, tak i na malou mapku, která vám usnadní orientaci.

Geologie jižních Čech

Skalní podklad jihočeské oblasti tvoří krystalické horniny jižní části Českého masivu – Moldanubika, které je tvořeno metamorfovanými horninami a velkými masivy hlubinných vyvřelin. Je charakterizováno poměrně složitou stavbou s velkými rozdíly v litologickém vývoji hornin. Nejvíce jsou zde rozšířeny krystalické břidlice, konkrétně pararuly (vzniklé silnou metamorfózou jílovitého materiálu), svory (vzniklé metamorfózou střední intenzity) a ortoruly (vzniklé metamorfózou vysokého stupně z kyselých eruptiv). Dalšími velmi rozšířenými horninami jsou tzv. migmatity, horniny vzniklé smíšení sedimentární a vyvřelé složky. Většina hornin zřejmě pochází z období mezi prahorami a starohorním kambriem. Převážně v hloubce probíhající regionální přeměna byla vyvolána předvariským alpinotypním vrásněním na konci prvohor (devon – trias).

V jihočeské oblasti můžeme nalézt v největším rozšíření tzv. jednotvárnou sérii, vyznačující se nepatrným podílem nevelkých, 10-20 m mocných složek krystalických vápenců, dolomitů, amfibiolitů aj. Tato jednotvárná série se nachází v okolí Vimperku, Volar, Prachatic, Kaplice, dále vytváří úzký pruh mezi Frymburkem a Českými Budějovicemi a vyskytuje se též severovýchodně od Týna nad Vltavou. Leží v hlubší části vrstevního sledu, dosahuje pravděpodobně kilometrové mocnosti a je tvořena téměř výhradně různými typy migmatických rul. Tyto horniny vznikaly převážně z jemnozrnného úlomkovitého sedimentu, o velikosti zrna menší než 0,01 mm.

Rozmanitější komplex, pestrou sérii, můžeme nalézt v jižních Čechách v několika samostatných oblastech (např. Krumlovsko, Sušicko a Voticko), oddělených od sebe širokým pruhem jednotvárné série. Vedle jemnozrnného úlomkovitého sedimentu (pelitu) sedimentovaly v ne tak hlubokých částech geosynklinály také pískovce, droby, vápence a živcové horniny, jež podmínily vznik grafitových ložisek (zejména v krumlovské sérii). Pestrou sérii lze, alespoň v některých oblastech, dělit na spodnější část, pro níž je typická hlavně přítomnost amfibolitů, a vyšší část, ve které je větší podíl karbonátů.

Nerostné suroviny

Nejdůležitější suroviny jihočeské oblasti jsou převážně koncentrovány ve dvou největších pánvích – Českobudějovické a Třeboňské. Zde jsou zastoupeny a těženy hlavně keramické jíly, štěrkopísky, křemelina a dříve i lignity. Z krystalických hornin jsou to především grafity, krystalické vápence a v menší míře také niklové rudy. Největší měrou jsou zde zastoupeny také stavební suroviny (kámen a cihlářské hlíny).

V jižních Čechách se nenachází žádné významné rudní ložisko. Na sklonku středověku a začátkem novověku byla však hornická činnost na některých místech jižních Čech velmi živá. Nejstarší je patrně rýžování zlata na Otavě, Volyňce, Blanici, Želivce i jiných řekách (především jejich přítocích). V nedávné době vyvstal také spor o průzkumu a případné těžbě zlata v Kašperských Horách. O něco mladší, avšak rozsáhlejší byla těžba stříbra z polymetalických ložisek, později i těžba stříbra, olova a mědi z křemeno-karbonátových žil. Mezi největší naleziště patřily Ratibořské Hory, Rudolfov (viz kapitola Rudolfovský rudní revír) a Český Krumlov. Za zmínku ještě stojí těžba železných rud (velmi chudých) v jižní části Třeboňské pánve v minulém století.

Nerudních surovin můžeme v jižních Čechách nalézt o poznání více. Tak například historie těžby grafitu v naší oblasti spadá až do keltských dob; nový rozkvět dolování nastává v druhé polovině minulého století a těží se dodnes. Pro kvalitu ložisek byl vedle primárního podílu samotného grafitu rozhodující i stupeň migmatizace, metamorfózy a provrásnění, které ovlivňovalo akumulaci grafitu a vznik hrubě krystalických forem. Mnoho z ložisek, která obsahovala poměrně kvalitní grafit, je dnes již mimo provoz (např. Netolice), na místech dnešní těžby obsah grafitu nepřesahuje 15%.

Geologická stavba jižních Čech umožňuje početné zastoupení různých druhů nerudních surovin pro keramický a stavební průmysl: primární kaolíny, keramické a žáruvzdorné jíly, křemeliny a křemelinové jíly a další. Mimořádně významný je výskyt živcových písků v pleistocénních štěrkopíscích v povodí Lužnice jižně od Chlumu u Třeboně (Halámky). Slévárenské písky se těží u Lžína nedaleko Soběslavi. Velmi rozsáhlý zdroj zásob kamene poskytují terasové akumulace Lužnice a Nežárky.

Co se týče paliv, v jihočeských podmínkách můžeme hovořit pouze o uhlí a rašelině. Pro tuto oblast je charakteristický výskyt lignitu v několika drobných ložiskách velmi malé mocnosti. Prakticky významná ložiska rašeliny jsou vázána na dvě oblasti. První oblast je v povodí horní Vltavy (po vybudování nádrže Lipno však povětšinou zatopená). Ložiska vznikla buď na údolních suťových pramenech, nebo zarůstáním starých ramen Vltavy. Na prameništní rašeliniště je bohatá zejména oblast v okolí Kvildy (Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsou zde docela zdařile vytvořené turistické trasy a naučné stezky, např. u obce Borová Lada.). Druhou oblastí výskytu rašeliny je povodí Lužice. Rašeliniště tady vznikla na vývěrech podzemní vody.

Rudolfovský rudní revír

Tato kapitolka popisuje, kde a jak se v minulosti dolovaly stříbrné rudy v oblasti rudolfovského rudního revíru.

Jako rudolfovský rudní revír označujeme řadu výskytů rud, táhnoucích se jihojihozápadním směrem od Jelma přes Rudolfov k Vidovu (východně od Českých Budějovic). Nejvýznamnějšími lokalitami jsou zde právě Jelmo, pak Libníč, Hůry, Rudolfov, Dubičné, Dobrá Voda, Staré Hodějovice, Nedabyle a Vidov (obr. 1, strana 14). Celý revír je dlouhý asi 13 km. Veškeré rudní výskyty se nacházejí v pruhu středně zrnitých pararul (pestrá série českokrumlovská). Na severu jsou tyto pararuly ohraničeny mezozoikem Třeboňské a Českobudějovické pánve. Samotný rudní obsah je pak někdy uložen v mylonitu (v tlakově drcených horninách, vzniklých granulací a stlačením z nejrůznějších výchozích hornin), častěji však v žilovině, tvořené karbonátem a křemenem. Karbonáty (dolomit, kalcit, ankerit) jsou charakteristické pro severní a jižní část rudolfovského revíru, kdežto v jeho střední části je nejhojnější křemen. Z rudních nerostů převládá sfalerit, galenit, ryzí stříbro a ušlechtilé stříbrné rudy, na Dobré Vodě v malém množství zlato.

Nejstarší dochovaná zpráva o dolovacím pokusu v oblasti Rudolfova pochází ze 14. století. Ve větším rozsahu se však začalo těžit stříbro až v 16. století, a to nejprve u Nedabyle. Přestože různé pokusy o těžbu, přípravy k těžbě a vyhledávání ložisek probíhaly od této doby téměř nepřetržitě až do 20. století, pouze ve dvou obdobích probíhala řádná těžba s podstatnými výnosy: v letech 1547-1596 a následně 1750-1852. V prvním období dosáhly některé šachty hloubky až přes 300 m. Dolování však poté upadlo, částečně z důvodů vyčerpání ložisek, ale především pro potíže se zmáháním důlních vod a s tím související potřebou velkých investic. Ve druhém období se již do větších hloubek neproniklo, zůstalo pouze u zbytkové těžby na znovuotevřených starých šachtách.

Vltavíny

Mineralogickou zajímavostí jižních Čech jsou vltavíny (moldavity – obr. 2, strana 14). Jejich výskyt je zde vázán na poměrně malá území, nejvíce podél jihozápadního, tektonicky predisponovaného okraje Českobudějovické pánve a v jižní části pánve Třeboňské. K pádu jihočeských vltavínů došlo asi před 14,8 miliony let, tedy ve svrchním miocénu. Většina vltavínů byla později splavena z míst původního pádového pole. Mezi oblasti jejich dnešního výskytu patří Besednicko (obr. 3, strana 15) a také např. okolí Vrábče (obr. 4, strana 15).

V širokém okolí Besednic se nacházejí vltavíny ostrohranné, neopracované o nepravidelných tvarech. Jsou hluboce a výrazně skulptovány. Na povrchu mají jemný, modravě bílý matný povlak. Převládají ostrohranné úlomky, ale podíl dokonale vyvinutých kapek je, ve srovnání s jinými jihočeskými lokalitami, poměrně vysoký. Nedaleko Besednic leží obec Ločenice, v jejímž okolí se také vltavíny nacházejí. Vltavíny z této oblasti mají běžnou zelenou barvu. Převládají úlomky s různým stupněm zaoblení rohů a hran, podle délky transportu a opracování v říčně jezerní oblasti. Vyskytují se i útvary kapkovité, ploché i zaoblené celotvary.

Druhou významnější zónou výskytů vltavínů jsou pole v prostoru obcí Vrábče, Koroseky a Zahorčice. V minulých dobách jich zde byly nalezeny tisíce, v současnosti jsou jejich objevy pochopitelně mnohem vzácnější. Vyskytují se zde pod ornicí, rozptýleny buď v jezerních kaolinitických jílech a píscích, nebo říčních štěrkopíscích. „Vltavínonosné“ sedimenty jsou zde charakterizovány svým nerostným složením a velmi často i nápadnou rezavou barvou. V říčně jezerních štěrkopíscích byly vltavíny často přemístěny na kilometrové vzdálenosti a mají někdy tvar silně korodovaných valounků.

Zvětrávání: skalní mísy na Trhosvinensku a Kraví hora

Do této kapitoly věnované úkazům vytvořeným především zvětráváním a odnosem hornin jsem vybral dvě pozoruhodná místa, která jsem obě navštívil. V Dobrkově (nedaleko Slavče) a také v Konraticích (nedaleko Horní Stropnice) jsem totiž strávil část letošních prázdnin.

Prvním z nich jsou skalní mísy na Trhosvinensku (obr. 5, strana 16) – jedna z geomorfologických zajímavostí Stropnické pahorkatiny. Otázka jejich geneze je poměrně složitá, starší badatelé jim připisovali dokonce rituální význam. Nejlépe vytvořené a zachovalé skalní mísy jsou v jižním okolí obce Slavče, na severním úpatí Slepičích hor. Celá tato oblast je budována dvojslídnou středně zrnitou žulou mrákotínského typu. Na exponovaných místech zvětrává žula v různě velké bochníkovité balvany. Skupina těchto balvanů s dokonale vytvořenou mísovitou prohlubní je v tzv. Douchově háji, asi 1 km západně od Dobrkova, na pravém údolním svahu malého potůčku u Sýkorova hamru. Na horní ploše největšího balvanu je skalní mísa oválného obrysu o rozměrech přibližně 80 x 60 cm a maximální hloubky 30 cm. Stěny mísy, ve které se po většinu roku udržuje čistá dešťová voda, jsou téměř svislé a stejně vysoké, dno mísy skoro rovné. Kromě této lokality se vyskytují na Trhosvinensku i další podobné útvary (k některým z nich se váží zajímavé pověsti, např. jedna o tom, jak si kdysi poddaná jednoho místního statkáře naříkala právě u jednoho ze zdejších balvanů a její slzy vytvořily v tomto balvanu malé jezírko – skalní mísu), např. v polesí Dubíkov u obce Hrádek (2 km jihovýchodně od Trhových Svinů) nebo na Rochoči (u obce Besednice).

Kraví hora (953 m) leží v nejsevernějším cípu Novohradských hor, nad osadou Hojná Voda, asi 3 km jižně od Horní Stropnice (obr. 6, strana 16). Klenbovitý tvar Kraví hory, budovaný středně zrnitým granodioritem (hlubinnou horninou na přechodu mezi žulou a křemenným dioritem), se výrazně zvedá nad severovýchodní zlomový svah a i nad severozápadní mírnější svah Novohradských hor.

Od sousední Vysoké (1034 m) a Kuní hory (925 m) je Kraví hora oddělena výraznými sedly. Právě to umožnilo poměrně výraznou činnost větru, a proto na jihovýchodním svahu hory se v její vrcholové části vyskytuje řada různých forem především mrazového zvětrávání a odnosu grandioritu (obr. 7, strana 17). Na tomto svahu dochází v masivním grandioritu k odlučování zhruba 1 m mocných a prohnutých horninových „slupek“. Jednotlivé slupky se postupně od sebe oddělují a kloužou po svahu k jeho úpatí, kde vytvářejí suťovou haldu. Místy jsou balvany nahromaděny v kamenné moře (obr. 8, strana 17) nebo balvanové proudy. Vlastní vrchol Kraví hory tvoří rozsáhlá skalní hradba se stěnami vysokými až 10 m. Má podobu dvou rovnoběžných skalních hřbetů oddělených širokou mrazovou jizvou. Skalní stěnu lemuje deprese (způsobená hloubením účinkem sněhových a firnových polí) o průměru více než 50 m. Skalní hradba a izolované skály pokračují i na severním svahu Kraví hory. Jsou obklopené ostrohrannými úlomky, které svědčí o intenzivním mrazovém zvětrávání v chladných obdobích pleistocénu. Vlivem poměrně vysoké nadmořské výšky lokality pokračuje v menší míře rozrušování skalních hradeb a izolovaných skal po určitou část roku i v současném klimatu.

Činnost tekoucí vody: obří hrnce v korytě Vydry na Šumavě

Jednou z jihočeských řek, v jejímž korytě se vyskytují příklady vymílání hornin vířivou činností proudící vody (evorze), je šumavská Vydra. Nejčastějšími tvary vzniklými touto činností jsou jamky, mísy a obří hrnce. Hlavní výskyt právě obřích hrnců je v blízkosti známé turistické Turnerovy chaty, vzdálené asi 5 km na jih od Čeňkovy pily, ležící při soutoku Vydry s Křemelnou – druhou zdrojnicí Otavy (obr. 9, strana 18). Turnerova chata, nad níž se Vydra náhle stáčí ostrým zákrutem ze směru jihovýchodního k severozápadu, leží asi uprostřed skutečně překrásného peřejového úseku toku Vydry, kde v údolním úseku téměř 2 km dlouhém dosahuje řeka největšího spádu.Právě

Vydra zde teče po hranici žul a migmatitických pararul. Údolí Vydry tvoří zhruba východní, patrně tektonicky predisponovaný, morfologický okraj tohoto žulového tělesa, složeného z bílé, středně zrnité biotitické žuly, která se rozpadá v charakteristické balvanové skupiny a kamenná moře. Koryto Vydry je v tomto úseku sice zahloubeno v rule, avšak balvanové žulové osypy nasypávají do rulového koryta řeky četné žulové balvany, které zakrývají rulový podklad. Velké žulové balvany, dosahující až několikametrové velikosti, zůstávají prakticky na místě, menší žulové balvany jsou posouvány, rozpadají se a jsou proudem odnášeny.

V tomto úseku Vydry můžeme rozlišit dva typy obřích hrnců: méně hojné a méně dokonalé obří hrnce na nestabilních žulových balvanech a hojnější a dokonalejší obří hrnce v pevném rulovém podkladě. Na těžších žulových balvanech se vyskytují především počáteční stádia evorze, a to zákonitě na straně obrácené po proudu. Vznik obřích hrnců probíhá v závislosti na kvalitě žulových ploch a samotné vnitřní struktuře žuly. Dokonalejší obří hrnce se však vyskytují v rulovém podkladu. Je to zejména výskyt na skalním rulovém ostrohu uprostřed koryta řeky, několik desítek metrů proti proudu od Turnerovy chaty („dvojobrázek“ 10, strana 19). Rulový hřbet, směřující napříč korytem, je na své straně „za proudem“ hladce omletý a proděravělý obřími hrnci. Největší z nich má ekliptický a válcovitý tvar, na jeho dně jsou valouny a písek, dosahuje více než 1 m hloubky, téměř 1,5 m délky a přibližně 1 m šířky. Hloubka ostatních obřích hrnců v těsném sousedství se pohybuje velmi přibližně mezi 30 a 70 cm. Místy zde dochází ke splývání sousedících obřích hrnců.

Podobného rázu jsou další výskyty obřích hrnců, nacházející se několik desítek metrů po proudu pod Turnerovou chatou. Ojedinělé výskyty těchto dalších útvarů jsou i na jiných místech řeky, další pak můžeme nalézt na řece Křemelné, asi necelý 1 km od soutoku s Vydrou, nad místem zvaným Na Touni.

Návštěvu a prohlídku této velmi zajímavé oblasti bych mohl znovu z vlastní zkušenosti vřele doporučit. Znovu zde pracovníci šumavského národního parku připravili poutavé informační cedule, které tak obohatí vaši procházku stručným odborným výkladem. V zimních měsících se můžete podél Vydry (v blízkosti Turnerovy chaty) pohybovat i na běžkách v udržované stopě.

Krasové jevy: Chýnovská jeskyně

Chýnovská jeskyně (obr. 11, strana 20) patří k největším českým krasovým jeskyním. Byla objevena v roce 1863, v roce 1949 prohlášena za chráněnou přírodní rezervaci.

Chýnovská jeskyně se vytvořila v nevelké, asi 10-12 m mocné vložce velmi čistého hrubozrnného krystalického vápence, uloženého v nezkrasovělém jemnozrnném až celistvém vápenci. Podloží a nadloží tohoto dolomitického vápence tvoří nerozpustné vrstvy černozeleného amfibolitu (metamorfované horniny složené převážně z amfibiolu). Celé toto souvrství, obsahující místy různě mocné vložky erlanů, tedy kontaktně metamorfovaných hornin, křemenců a rohovců, je souhlasně uloženo v okolních dvojslídných pararulách. Souvrství je roztrženo výraznými severojižními poruchami v několik izolovaných ker, z nichž jedna vytváří Pacovu horu (575 m) právě s Chýnovskou jeskyní.

Vlastní jeskyni tvoří řada chodeb vyvinutých na poruchách západovýchodního směru (obr. 12, strana 21). Paralelně zde probíhá několik chodeb šikmo nad sebou, jejichž výškový rozdíl je dán sklonem vápencové lavice. Diagonální poruchy daly vznik klesajícím chodbám (ze severozápadu na jihovýchod). Vzhledem k tomu, že krystalický vápenec Pacovy hory i dolomitický vápenec jsou ve vodě velice těžko rozpustné a cesta prosakující vody je poměrně krátká, tvoří se zde krápníky velice pomalu a v jeskyni prakticky chybějí (Krápníky tedy spíš můžeme nalézt v malých krasových dutinách než z jeskyně samotné).

Glaciální jevy: šumavská jezera

Rozsah čtvrtohorního zalednění Šumavy byl dříve velmi diskutován a názory různých expertů se značně odlišovaly. Starší názory hovořily o souvislém zalednění Šumavy. Vzhledem k poměrně značné vzdálenosti Šumavy od oceánu (a tím zmenšeným srážkám) je přijatelnější pouze lokální zalednění, omezené jen na malé svahové ledovce. Ty vznikly v karech pod nejvyššími horskými vrcholy, přesahujícími 1300 m, v nichž se hromadil sníh a měnil se postupně v led. Podle této představy se na Šumavě vytvořilo celkem 11 samostatných ledovců: dva javorské (s jezery), tři roklanské (s jedním jezerem), dva pod Poledníkem (1314 m) (s Prášilským jezerem), ledovec Plešného jezera, Černého jezera, Čertova jezera a jezera Laka. Nejdelší byl ledovec pod Javorem (1457 m), který dosáhl délky asi 3 km; nejširší pak ledovec Plešného jezera o šířce asi 1 km. Nejhlouběji do údolí sahal ledovec Malého Javorského jezera, který dosáhl až k výšce 830 m n. m.

Z dnešních 8 šumavských jezer leží 5 na české straně: jezero Čertovo pod severovýchodním svahem Jezerní stěny (1343 m), Černé jezero pod jihovýchodním svahem Jezerní stěny, Plešné jezero pod karovou stěnou na severovýchodním svahu Plechého (1378 m) – nejvyšší hory na české straně Šumavy – Prášilské jezero ne východním svahu Poledníku (1314 m) a jezero Laka pod severovýchodním svahem Plesné (1346 m). Tři ledovcové pánve jsou dnes bezvodé. Většina jezer je orientována k severu, severovýchodu a východu, pouze Čertovo jezero tvoří výjimku (je položeno na jihovýchod). Typickým znakem většiny šumavských jezer, zejména Plešného, Čertova a Černého, je několik set metrů vysoká karová stěna v pozadí jezera (obr. 13, strana 22).

Šumavská jezera jsou položena v nadmořské výšce mezi 900 až 1100 m. Nejníže z nich leží Malé Javorské jezero (919 m), nejvýše jezero Plešné a Laka (1090 a 1096 m). Rozsah jezerní hladiny se mění s vodním stavem. Největší ze všech šumavských jezer je Černé jezero, které má rozlohu 18,4 ha a vodní obsah asi 3 miliony m³. Maximální hloubka byla naměřena také v Černém jezeře, a to 40 m, v Čertově jezeře pak necelých 37 m. Ostatní jezera jsou mnohem mělčí: Laka dokonce dosahuje maximální hloubky pouhých 4 m.

Tvar jezerních pánví byl podmíněn v základních rysech původním reliéfem okolní krajiny. Nejjednodušší reliéf pánve má jezero Laka, jak již napovídá jeho velmi malá maximální hloubka. Na dně většiny šumavských jezer je několikametrová vrstva kalu. Barva hladiny, položené většinou hluboko mezi lesy, se zdá kovově černá. Skutečná barva vody je však hnědá, pravděpodobně vlivem rašelinišť v okolí jezer. Průhlednost vody kolísá zhruba mezi 2-4 m. Teplota povrchu jezerní hladiny je i v létě poměrně nízká, jen asi 14^oC; často dochází směrem do hloubky k tepelné inverzi.

Tektonická činnost: křemenné žíly u Mlýnů a u Prachatic a ležatá vrása u Soběslavi

V dvojslídných pararulách mezi obcemi Předboř a Mlýny, jihovýchodně od ortorulového masivu Choustníku (670 m), probíhá výrazná dislokační puklina (obr. 14, strana 22). Puklina mocnosti 6-10 m je vyplněna křemenem šedé barvy, který je makroskopicky celistvý a obsahuje ojedinělé šupinky muskovitu a v koutech mezi zrny křemene zrnka žlutého turmalínu. Mikroskopicky bylo zjištěno, že se hornina skládá převážně z křemene o velikosti zrn 0,5-1 mm, s dosti velkým množstvím albitových krystalků. Částečná hydrotermální metamorfóza se projevuje jistým stupněm přeměny živců na šupinkatou slídu. Puklinami a někde i po hranicích zrn proniká limonit. Původní výšku denudací okolního terénu vypreparovaného křemenného valu lze dnes již těžko určit, neboť žíla byla lámáním křemene značně destruována. V současné době vyčnívají nejvyšší místa 4-6 m nad okolní krajinu. Křemenný val lze sledovat přibližně 2,5 km. Na jihozápadním konci a ve své střední části byla žíla již téměř vylámána, neboť materiálu bylo hojně užíváno při stavbách a úpravách okolních cest a silnic. Místy byl vylámáním křemenné žíly odkryt i styk žíly s hydrotermálně přeměněnou silně břidličnatou pararulou.

Další dobře sledovatelná křemenná žíla se nachází v těsné blízkosti Prachatic (obr. 15, strana 23). Tuto žílu, která také vystupuje na několika místech výrazně nad okolní terén, je možno sledovat asi 3,5 km. Morfologicky nejzajímavější částí celé křemenné žíly je tzv. Žižkova skála (obr. 16, strana 23). Selektivní denudací vypreparovaný, strmý, mrazovým zvětráváním rozpukaný křemenný val vystupuje asi 5-10 m nad své okolí. Mocnost křemenné žíly je v těchto místech přibližně 15 m, délka zachovalého souvislého valu přes 30 m. Výplň žíly je tvořena masivním, bílým až nažloutlým křemenem, který je na mnoha místech zbarven povlaky limonitu až do rezava. V hornině je celkem nehojně zastoupen i živec. Jednotlivé partie vystupujících křemenných skalek jsou silně rozpukané puklinovým systémem, v němž jsou nejvýrazněji pozorovatelné pukliny rovnoběžného směru se směrem křemenné žíly. Na puklinách lze najít dosti hojné krystalky křemene a v některých dutinkách vyloučené sloučeniny železa, vzniklé pravděpodobně rozkladem pyritu. Podél puklin došlo též mrazovým zvětráváním k oddělování jednotlivých různě velkých ostrohranných balvanů horniny.

I když vrásová stavba jižní části Českého masivu je jednou z jeho základních charakteristik, existuje jen málo odkryvů, kde se projevuje nápadnou formou. Jedním z názorných příkladů je profil odkrývající čelo vrásy v krystalických břidlicích v lomu na úbočí vrchu Pilát (obr. 17, strana 24). Vrch Pilát (432 m) je nevysoká, mírně klenutá vyvýšenina v širokém zákrutu řeky Lužnice jihozápadně od Soběslavi. I přes voji malou relativní výšku (pouhých 30 m) vystupuje morfologicky výrazně z plochého a velmi rozevřeného údolí Lužnice a je tak v málo členité parovinné části pahorkatiny poměrně nápadným jevem. Horniny, zastoupené zde různými typy pararul a erlany, tvoří ve svrchní části opuštěné části lomu ležatou vrásu (obr. 18, strana 24). Průběh vrásy má podobu lehce klenutého oblouku. Přibližně kolmo na celý směr vrásové osy jsou horniny rozpukány systémem strmých puklin, doprovázených nerovnoměrným systémem rovněž strmých diagonálních puklin, které vznikly později než vrásová tektonika a nezávisle na ní.

Závěr

Tento text měl za úkol snažit se vám přiblížit některé významné geologické zajímavosti jihočeské oblasti. Vybral jsem vždy ta nejpoutavější místa vzniklá působením různých geologických činitelů, stručně jsem se snažil popsat, kde se nacházejí, jak došlo k jejich vzniku, jaký byl jejich vývoj a jak vypadají dnes. Můžete je ostatně sami navštívit, ke snadnější orientaci vám pomohou jak obrázky, tak především i mapky, nacházející se v následující obrazové příloze.