Rodina, dětství a stěhování
11 měsíců v Argentině
Otec Josep
Carreras-Soler byl zapojen do hnutí na obranu republikánské věci.
Z občanské války se sice vrátil živ a zdráv, ale ztratil zaměstnání.
Možnosti obživy pro republikánského učitele byly tehdy prakticky nulové. Velmi
dlouho hledal novou práci a nakonec přijal zaměstnání u Městské stráže. Josep
Carreras-Soler se během občanské války oženil s Antonií Coll-Saigi. Ta
měla malé kadeřnictví a příjmy z něho se pro rodinu staly nepostradatelné.
První syn z tohoto manželství se narodil v roce 1937 a jmenoval se
Alberto. O pět let později se narodila dcera Maria Antonia a 5. prosince 1946
přišel na svět José.
José Carreras prožil
šťastné dětství i přes počáteční chaos a nestálost domova. Ještě mu nebylo ani
pět let, když se rodiče rozhodli opustit Španělsko a vystěhovat se s celou
rodinou do Argentiny (na podzim roku 1951 dali své rodné zemi sbohem). Stalo se
tak zřejmě v důsledku tehdejší tíživé hospodářské situace. Bylo to období
dvanáct let po kruté občanské válce, ve kterém se stále ještě projevovaly její
následky. Průměrné příjmy španělského obyvatelstva byly na konci čtyřicátých
let nižší než v polovině minulého století. Poměry se nezlepšovaly a mnozí
Španělé balili kufry.
V Argentině se rodina
Carrerasů nakrátko usadila ve Villaballesteru, aby se po několika měsících
přestěhovala do José León Suárez, nevelkého městečka v blízkostí Buenos
Aires. Životní výhledy ale ani zde neslibovaly nic lákavého, a tak se rodina
usnesla, že se vrátí domů. Těchto jedenáct „argentinských“ měsíců pro Josého
hodně znamenalo: naučil se španělsky (Zní to zvláštně, ale vysvětlení je
snadné: Katalánsko má svou vlastní kulturu i řeč, jež je často považována za
pouhý dialekt španělštiny, ale s tím by se dalo s úspěchem polemizovat.).
Začátky
První kontakt s uměním,
první vystoupení
Ve svých šesti letech José
zhlédl film Velký Caruso s Mariem Lanzou. Právě tento film v něm
probudil neodolatelnou touhu zpívat. Následující den po představení ohromil
rodiče – nejen, že dokonale opakoval všechny árie z Velkého Carusa, ale
napodobil i způsob, jakým tenoristé své árie zpívají. Oporou v rodině se
mu tehdy stal dědeček. Dokázal ocenit jeho talent a nadání i přesnost,
s jakou zpívá, a dlouhé hodiny vnukovi vyprávěl o divadle a o opeře. José
začal zpívat všude: na záchodě, v koupelně, na ulici, ve škole a brzy si
získal přezdívku Rigoletto. Když se v rodině objevil gramofon, první
deskou, kterou zakoupili, byla pochopitelně původní nahrávka z filmu Velký
Caruso.
V sedmi letech
nastoupil José na městskou konzervatoř, kam byl bez potíží přijat, protože jeho
otec jako městský strážný byl činitelem místní správy. Láska k hudbě stále
sílila, a tak v osmi letech poprvé navštívil operu (hráli Aidu
s Renatou Tebaldiovou a Umberto Borsem). Onen večer se stal pro Josého vrcholným
zážitkem. Sledoval zpěváky na scéně, hru orchestru, pestrobarevné dekorace,
oponu, dirigenta … Zkrátka jakmile překročil práh divadla, věděl kam patří. „V tomhle divadle budu jednou zpívat.
Určitě!“ poznamenal vždy, když jel tramvají kolem Licea (To bylo největší a
nejdůležitější divadlo ve Španělsku.).
Rok 1957 znamenal pro José
Carrerase první veřejné vystoupení ve Španělském národním rozhlase /viz obrázek 1/.
Vystoupil v dobročinném vysílání pro chudé děti. Zpíval jednu katalánskou
koledu a jeho oblíbenou árii „La donna e mobile“ (árie vévody
z Rigoletta).
Přesně 3. ledna 1958, jen
necelý měsíc po jedenáctých narozeninách, se konala další Carrerasova premiéra.
Odehrála se v Grant Teatro del Liceo pod vedením proslulého španělského
klavíristy a dirigenta José Iturbiho a po boku barytonisty Manuela Ausensiho.
Na programu byla tři díla Manuela de Fally: Krátký život, Třírohý klobouk a
Loutky mistra Pedra. V tom posledním ztvárnil roli hocha – vyvolávače,
který provázel výkladem všechny výstupy v loutkovém divadle /viz obrázek 2/. Za
tuto roli dostal José Carrearas svůj první řádný plat: 500 peset (skoro nic).
Nedlouho poté debutoval ve
své první italské opeře, jíž byla Bohéma. Pro tu nemusel mnoho studovat, neboť
jeho vystoupení se omezovalo na jednu větu „Vo la tromba, il cavallin!“ („Toho
koníčka chci mít!“). Když později zpíval v této opeře jednu z hlavních
rolí (Rudolfa), vždy si všímal dítěte, které hrálo tuto úlohu – chtěl slyšet
příštího skvělého tenora.
V té chvíli začínající
kariéra naráz skončila. José se musel vzdát další nabídky ředitelství Licea,
protože jeho hlas si dělal, co chtěl. To mu ale nebránilo pokračovat ve zpěvu,
i když ne na scéně. Určitě to bylo hlasu ku prospěchu, jelikož přestat zpívat
v období mutace je pro budoucího tenora nebezpečné.
Vzestup
Studium
hudby, představení s Montserrat Caballé
Skutečné
hudební vzdělávání začalo v roce 1964, jako svého žáka Josého přijal
učitel zpěvu Francisco Puiga. U něj studoval skoro tři roky, ale sám cítil, že
potřebuje ještě cosi, co mu nemůže Puiga dát. V tom čase studií ho
zastihla smrt matky. Otřesen touto událostí v období nejistoty však potkal
Juana Rauxe, povoláním zubního technika, kterého v mládí dětská obrna
připoutala k invalidnímu vozíku. Raux na první pohled odhadl, co se skrývá
v Carrerasovi a co je vhodné pro jeho hlas. José chtěl odjet do Itálie a
zde se učit zpívat, ale jeho učitel mu to rozmluvil a sám nahradil nejlepší
italské mistry. Jeho zásadou bylo: Dej se vést intuicí a nikdy neobětuj technice
ani intonaci jedinou notu či výslovnost. Výuka zpěvu probíhala následovně:
hodinu a půl se diskutovalo o úkolu a potom se zpívalo. Součástí byly také
dlouhé poslechy tenoristů minulosti i současnosti a sledování jejich přístupu
k hudbě. Znovu a znovu poslouchal nahrávky slavných pěvců, jako Enrika
Carusa, Benjamina Cigliho, Jussi Bjoerlinga , Richarda Tuckera nebo Franka
Correliho.
U mistra Rauxe José objevil
také textovou část oper. Předtím si myslel, že libreta jsou něčím navíc a že
hudba je to jediné, na čem záleží. Pak si ale uvědomil, jak je důležité své
duševní rozpoložení a každý z pocitů, jež upřesňuje právě text, přenést na
posluchače.
Pravá chvíle pro
rozhodování nadešla po studijním ročníku 1967/68 (do té doby řádně studoval
chemii): otázka zněla, zda studovat na nějaké „běžné“ povolání, nebo se nadobro
soustředit na pěveckou kariéru. V rozhodování sehrála svou roli i rodina a
nakonec se rozhodli pro operu. V tomto okamžiku dostala cesta José
Carrerase pevný směr.
Zvláštní náhodou se na
podzim roku 1968 uskutečnilo jeho první televizní vystoupení. Přítel, který
pracoval v barcelonském hotelu Manila, jej jednoho dne upozornil, že tam
přijel Antonio Fernández Cid. To byl proslulý hudební kritik, který měl
v té době svůj vlastní televizní pořad. José sebral odvahu a navštívil
Fernandéze v hotelu, aby mu předvedl něco ze svého umění. Kritik si vyslechl
několik věcí a ty se mu neobyčejně zalíbily. Pozval tedy Josého, aby zazpíval
v televizním vysílání. Po tomto vystoupení sklidil velký ohlas, což pro
něj bylo silnou pobídkou.
O pár měsíců později, během
Velikonoc roku 1969, ho Juan Raux přiměl, aby se představil na konkurzu
v divadle Liceo. Carreras na výběru předvedl árie z Traviaty a
z Carmen. Tehdejší impresário Juan Antonio Pamis mu oznámil, že
v Liceu plánují pro tuto sezonu nové provedení Belliniho Normy, ve kterém
bude poprvé zpívat hlavní roli Montserrat Caballé. Zároveň s ní měli
účinkovat Fiorenza Cossotto a Mario del Monaco. José samozřejmě přijal menší
roli Flavia, protože vystoupení na jednom pódiu s takovými operními
hvězdami, muselo pro něj být něco báječného a zároveň také šance, jak vejít ve
známost. Podepsal tedy smlouvu, jež mu zajišťovala „ohromný“ výdělek (Dostal o
trochu víc peněz, než potřeboval na několik cest metrem z divadla domů a
zpět.). Premiéra se konala v lednu 1970 a přinesla skvělý úspěch především
hlavním představitelům. Kritika se také pochvalně zmínila o Carrerasovi,
chválila jeho hlas a předpovídala slibnou budoucnost /viz obrázek 3/.
Ona premiéra se stala zároveň
začátkem přátelství mezi José Carrerasem a Montserrat Caballé. Té se velice
líbil Josého hlas a chtěla jej míst za partnera při své příští premiéře,
tentokrát ale v hlavní roli. Už samotná skutečnost, že tak významná
sopranistka jako ona vyjádřila přání dát poprvé příležitost začátečníkovi,
stačila, aby na sebe José upoutal pozornost ještě před premiérou, a to jistě
nebyla nevýhoda. Po lednové Normě tedy téhož roku zpíval hlavní úlohu Gennara
v Donizettiho Lucrezii Borgii.
Poté dostal roli
v novém provedení Nabucca. Režisér Giuseppe de Tomasi, podnítil další a
rozhodující krok v jeho kariéře. Naléhavě mu doporučoval účast na pěvecké
soutěži Giuseppa Verdiho, která se konala v Parmě. Jedna věc byla jasná:
soutěž v Parmě je pokládána za jednu z nejproslulejších. Pro mnohé
tenoristy se stala mezníkem, poznamenávajícím pozdějších kariéru. Ostatně zároveň
s peněžitou cenou se získává i smlouva s operním divadlem.
Carrerasovi se v říjnovém finále podařilo árií Richarda z posledního
dějství Maškarního plesu dosáhnout ve slavné pěvecké soutěži vítězství. Pravá
zkouška ohněm před parmským publikem na Josého teprve čekala. Jak mu slíbili,
mohl se jako vítěz zúčastnit dvou představení Pucciniho Bohémy. Partnerkou se
mu stala Katia Ricciarelli, vítězka minulého ročníku. Po těchto vystoupeních se
ozval potlesk a volání „Bravo!“. Ten večer José Carreras zvítězil nad italským
odporem k cizím tenorům.
Premiéry
na předních světových pódiích
První představení
v zahraničí, spolupráce s Karajanem
V roce 1971 zpíval
především v Barceloně, na Menorce, na Tenerifě a konečně v Madridu.
Jedno vystoupení se v té době jaksi vymykalo všem ostatním: byl to jeho
debut v roli Alfréda ve Verdiho Traviatě – první účinkování za železnou
oponou v Praze. Vystoupení se stávala stále častějšími, a to i v zahraničí.
Nejdůležitější smlouva, kterou tehdy daleko za hranicemi Španělska podepsal,
byla s City Operou v New Yorku. Po několika zájezdech s City
Operou, se ocitl v dosud nezvyklém postavení: mezi četnými nabídkami, si
mohl vybírat ty nejlákavější.
A tak nedlouho po svých
sedmadvacátých narozeninách se závratnou rychlostí uskutečnila vystoupení
v nejvýznačnějších operních divadlech světa. Všechno začalo v lednu
1974, kdy debutoval ve Státní opeře ve Vídni. V březnu téhož roku
debutoval ve dvou významných operních divadlech: pozvali ho zpívat Alfréda
v Traviatě do Covent Garden v Londýně a v mnichovském Nationaltheatru
vystoupil jako Cavaradossi namísto Franka Corelliho. O několik málo měsíců
později přijel znovu do New Yorku, tentokrát do Metropolitní opery, kde se
představil rovněž jako Cavaradossi. Jeho grandiózní a velkolepá cesta Vídeň –
Londýn – Mnichov – New York v rozmezí deseti měsíců měla skvělé vyvrcholení
v Miláně. Ostatně pro každého pěvce je milánská La Scala splněním jeho nejtajnějších
snů. Debut v La Scale se konal 13. února 1975 a milánské obecenstvo, tak
kritické, když se jedná o role v provedení neitalských tenorů, mu
připravilo nadšené ovace.
Představením Verdiho
Requiem 10. dubna 1976, začala vynikající spolupráce mezi José Carrerasem a
Herbertem von Karajanem. Pro prvního jmenovaného to byl nejneobyčejnější a
nejdůležitější styk z celého uměleckého života. Poznal, co to znamená,
když mu projevuje důvěru jedna z největších osobností světového hudebního
nebe. Například pokud se mu nepovedla zkouška, Karajan jako by si toho nevšiml
a obsadil ho do příslušné role. S tímto neobyčejným člověkem tedy
vystoupil v již zmiňované opeře
10. dubna 1976. Zároveň se mu splnilo další přání, další sen. Opera se
totiž konala v rakouském Salcburku, rodišti W.A.Mozarta, který Carreras právem považuje za Mekku operního
světa. Říká: „Provedení oper
v Salcburku, ať se to někomu líbí
nebo ne, se vyznačují nejvyšší úrovní… Je možné působit celý rok ve velkém
operním divadle a navzdory tomu zůstat provinčním zpěvákem. V Salcburku je
to jiné. A jestli máš kromě toho štěstí účinkovat v některém Karajanově
představení, znamená to zvláštní poctu.“
Od roku 1976 spolupracovali
neustále. Karajan mu stále projevoval bezmeznou důvěru a dával mu velké úlohy
(Pro představu to byla například řada představení Dona Carlose (1977, 1978,
1986 v Salcburku, 1979 a 1980 ve Vídni.). Následující Karajanův plán se
stal jedním z vrcholů kariéry José Carrerase – Bohéma ve vídeňské Státní
opeře. Franco Zeffirelli a Herbert von Karajan se svým společným provedením
Bohémy v milánské La Scale na začátku šedesátých let zapsali do historie.
Karajan i o několik let později vytvořil skvělé představení. Uspořádal ve Vídni
velkolepou sérii: dirigoval Trubadúra, Figarovu svatbu a samozřejmě Bohému.
Právě opera Trubadúr se stala osudnou, co se týče bližšího seznámení
s Lucianem Pavarottim, který je podle Josého stejně skvělý zpěvák jako
hráč pokeru. Třetí představení Bohémy (za účasti Karajana i Carrerase) bylo
zároveň posledním z vídeňské série. Zde znovu nelze než citovat: „Když opona spadla, lidé to nechtěli vzít na
vědomí. Vyvolávání trvalo čtyřicet pět minut, déle než první dějství opery.
Dokonce i prezident tehdy setrval ve své lóži až do poslední chvíle. Na nadšené
publikum nezapůsobilo ani náhlé spuštění železné opony. Naopak trvalý potlesk
docílil toho, že se znovu zvedla. Bylo zapotřebí jít hledat pěvce do šaten, aby
se šli znovu poděkovat. Skutečně fantastické!“ Životní epizodu (spolupráci
s vynikajícím dirigentem) se sluší uzavřít nějakým dokladem o vzájemném
obdivu obou umělců. Carreras nahrál na podzim 1982 Carmen na desky. Po
dokončení mu Karajan řekl: „Musel jsem se
dožít čtyřiasedmdesáti let, abych mohl slyšet roli Dona José takovou, o jaké
jsem vždycky snil.“ /viz
obrázek 4/
Nemoc
Léčení v Seattlu
José po roce 1976
samozřejmě zpíval dále a stále hostoval na předních světových jevištích.
Nicméně tyto jeho další role už nejsou zdaleka tak zajímavé jako těch několik
prvních. Kdybych měl vypsat místa, kde se objevil podruhé, potřetí a počtvrté,
a role, které už také hrál poněkolikáté, nestačil by mi na to ani inkoust
v tiskárně. Mimořádnou pozornost si však zasluhuje rok 1987. Dne 5.
července se konalo vystoupení, které – aniž to kdokoliv mohl tušit – se stalo
na dlouhý čas jeho posledním. Šlo o koncert v San Sebastiánu. Pak nastaly
potíže: vyčerpanost, stres, únava. Návštěva nemocnice byla nutností. Poté, co
se Carreras podrobil odběru krve, elektrokardiogramu a několika dalším
zkouškám, 16. července vstoupil do jeho pokoje světoznámý hematolog Jean
Bernard, aby mu oznámil: „Máme výsledky.
Lituji, ale musím vám oznámit, že trpíte leukemií.“ Pacient přijal zprávu s klidem, aniž by
zatím mohl vědět, jaká muka ho v následujícím období očekávají. Pochopitelně
také netušil, že později založí konto na podporu nemocných trpících právě
leukemií. Akutní lymfoblastická leukemie je nemoc, která, pokud není léčena,
vede k smrti v několika měsících. Choroba má svůj původ v kostní
dřeni, kde se tvoří krvinky. Zrádné na leukemii je to, že rakovinné buňky
plavou v tekutině, přesněji řečeno v krvi. Ačkoliv k úplnému
uzdravení dochází zřídkakdy, možnost vyléčení existuje. Cesta, jíž musí pacient
projít, je zdlouhavá a trnitá. Chemoterapie začala již o čtyři dny později (20.
července 1987) a trvala do 10. srpna.
Celý svět (samozřejmě včetně dotěrných novinářů a fotografů) projevil
zájem o průběh jeho onemocnění. Stovky dopisů mu přicházely každý den. Ale stav
nemocného se nelepšil, a tak lékaři začali uvažovat o transplantaci kostní
dřeně. Zprávu přejal tisk celé Evropy a lidé přicházeli na kliniku a nabízeli
se jako dárci. Objevit vhodného dárce je jako hledat jehlu v kupce sena.
V Carrerasově případě bylo záhy jasné, že v rodině není žádný ideální
dárce. Největší shodu kostních dření našli lékaři u jeho bratra Alberta: 75%.
Dokonce ani to ale nestačilo. Jediným možným řešením se stala autotransplantace.
Když se končila druhá
chemoterapie, doktoři rozhodli o uskutečnění transplantace ve Spojených
státech. Hlavním důvodem byla skvělá pověst Fred Hutchinson-Institutu
v Seattlu (tzv. „Hutch“), průkopnického střediska v léčení rakoviny.
José obdivoval přístup zdejších lékařů (například jednání mezi nimi a pacienty
probíhá naprosto otevřeně bez nějakých nepravdivých řečí o chorobě). Správa
nemocnice se zabývá dokonce i ubytováním členů rodiny nemocného
v blízkosti ústavu. Právě rodina je ve chvílích nejtěžších pro každého
velmi důležitá. Co se týká dalšího programu léčby, vypadal následovně: vyjmutí
kostní dřeně, chemoterapie, ozařování a transplantace. Proces začal 6.
listopadu. Doktoři Jean Sanders a Graňena zahájili výkon pod dohledem ředitele
kliniky doktora D. Thomase (ten před časem uskutečnil první transplantaci
kostní dřeně na světě). Aby získali asi litr kostní dřeně, bylo zapotřebí téměř
sto punkcí v oblasti pánevní kosti, v jejichž důsledku se pacient
nemohl dlouhé týdny bez bolesti pohnout. Kostní dřeň se musela očistit od rakovinných
prvků dříve, než se podrobí dočasnému zmrazení.
Následující
dny byly bez pochyby nejdrastičtější a nejkrutější. Krvetvorná dřeň v jeho
těle musela být úplně zničena. Pět dní po sobě se podroboval třikrát denně
ozáření paprsky gama, pokaždé po dvaceti minutách. Lidský imunitní systém je
v takové chvíli naprosto nefunkční. Jakýkoliv virus (chřipka nebo dokonce
rýma) se může stát osudným. Proto byl Carreras uzavřen v průhledné, izolované,
absolutně sterilní místnosti (LAF-Roomu) bez jakékoliv komunikace
s okolím. Netrpělivě očekával Den Nula. V „Hutchi“ tak nazývají den, kdy
se pacientovi vrátí jeho vlastní kostní dřeň oproštěná od krvinek postižených
nádorovým bujením. To se stalo 16. listopadu. Kostní dřeň se jednoduše vstříkne
znovu do žíly a ona se pak usadí ve volných dutinách kostí. Při životě Josého
udržovaly různé transfuze, podávané prostřednictvím „Hickman-line“ (tzv.
ústřední cévní žilka, sloužící mj. i k umělé výživě pacienta, kterou
vynalezl Robert Hickman).
Po
několika týdnech, kdy „nová“ kostní dřeň úspěšně plnila svou úlohu, nastala
krize. Náhlé selhání vytváření nových krvinek. Naděje na přežití se v tu
chvíli zmenšila na minimum. Existovala jen jediná naděje: GMCSF. Pod těmito
pěti písmeny se skrývá lék, objevený roku 1986 v Seattlu. GMCSF je prostředek,
který aktivuje kostní dřeň. Je schopen jí dát impuls k tomu, aby znovu začala
produkovat nové a zdravé krvinky. Poslední možnost na záchranu života jednoho
z nejlepších tenorů své doby neselhala. Jeho kostní dřeň začala znovu pracovat.
V té chvíli jej znovu podpořily tisíce dopisů z celého světa. Mezi jinými
i jeden od Luciana Pavarottiho: „José
hleď se uzdravit, jinak zůstanu bez
konkurence.“ Po dlouhých měsících léčení opustil Carreras Seattle
dne 26. února 1988 a o den později (po dvou tisících osmi stech a padesáti šesti hodinách) znovu stanul na
španělské půdě. Krajané mu připravili velkolepé ovace a dojemné uvítání.
V dané situaci se přirozeně zdála být nejvhodnější tisková konference, na
které, jak se dalo čekat, budila největší zájem otázka, kdy bude José Carreras
znovu zpívat. Jak se později ukázalo, odpověď na tuto otázku zněla 21. července
1988.
Návrat na scénu
Velkolepý
comeback v Barceloně 21. července 1988
V tento
den stanul před svým nejoblíbenějším publikem v rodné Barceloně /viz obrázek 5/. U Vítězného
oblouku a před 150.000 diváky se vrátila operní hvězda zpět. Mezi nadšenými
obdivovateli nalezl José i ty nejvýznamnější: „Vidím královnu Sofii sedící v první řadě, vedle ní svého přítele,
ministra obrany Narcíse Serru. Také je tam nový ministr kultury Semprún a Javier Solana, ministr školství.
Poznávám katalánského prezidenta Jordi Pujola, starostu Barcelony Pasquala Maragalla
– a konečně celou svoji rodinu, především rozzářené tváře dětí (Albert a
Julie).“ Po koncertu nastal
nepopsatelný chaos. Všichni mu chtěli blahopřát, potřást mu rukou. Déle než dvě
hodiny trval ohlušující potlesk a velmi dlouho José přijímal květiny a jiné
dary. Jeho návrat se dokonale vydařil.
Rok 1988 se tedy stal rokem fyzického,
duchovního a samozřejmě také uměleckého
znovuzrození. Po delší odmlce se Carreras znovu začal objevovat v operních
divadlech. K těm prvním po nemoci patří Vídeň 16.září (zde byla poptávka
po lístcích tak velká, že překročila nabídku dvacetinásobně, viz /obrázek 6/) a
Verona 8.srpna /viz obrázek 7/. Ještě 9.prosince
téhož roku se v Římě pořádal
koncert, který uváděl Franco Zeffirelli. Příští den udělil papež Jan Pavel II. jemu, jeho ženě a dětem
zvláštní audienci, což byl pro všechny
nezapomenutelný zážitek /viz obrázek 8/. Po Vánocích, 7.ledna 1989, se José zúčastnil slavnostního koncertu, jenž
se konal v Národním Auditoriu v Madridu u příležitosti zahájení
předsednictví Španělska v Evropském společenství. Zpívali také Montserrat Caballé, Victoria de Los Ángeles, Alfredo Kraus, Isabel Rey a
jiní. Ze záplavy dalších vystoupení po celém světě je z českého pohledu nejzajímavější jeho druhé hostování
v Praze v roce 1994 /viz obrázek 9/. Zde se představil na koncertu árií společně
s Montserrat Caballé.
Zpívat
srdcem
Soubor
Carrerasových myšlenek o hudbě
„…Musí
tu být něco nezaměnitelného. Jestliže při poslechu rozhlasu nevím
v několika vteřinách, o kterého tenora se jedná, určitě to není nikdo, kdo
by za něco stál. Osobitý projev dělá všechno: sílu, schopnost modulace, barvu,
pohyblivost a rozsah. Bylo vždycky mým přáním získat něco mého, svého, typického.
Je třeba projít dlouhou cestu, než pěvec jednoho dne dosáhne nezaměnitelného
hlasu či způsobu projevu. Při zpěvu považuji za důležité docílit toho, aby hlas
zněl vzhledem k mým možnostem co nejkrásněji, a zároveň použít techniku,
jež by mi k takové interpretaci, kterou považuji za správnou, dopomohla.
Nejde tedy o to, aby technika měla přednost před vším ostatním. Podle mého
názoru nemůže být technika při zpěvu jediným prostředkem a měřítkem. Mnohdy
například bývá nesnadné vyjádřit určitý pocit. Může se stát, že se tón nevydaří
technicky dokonale, ale naopak výraz bude odpovídající. A na tom právě záleží.
V porovnání s tím je všechno ostatní nepodstatné. Jestliže se
soustředíme výlučně na techniku, zpěv ztrácí poezii. Pevně věřím, že
v současnosti lidé přicházejí do opery hledat city a dojmy. Dokonalost
nepřidává na přitažlivosti. Přijdu-li do opery jako divák, chci být ve spojení
se zpěvákem na jevišti, musí mě přesvědčit o tom, co zpívá, a probudit ve mně
nejrůznější city. Jako zpěvák musím tedy projít následující cestou: srdce,
mozek, hlas. Jen city mají být hnací silou. Popsaný proces bych shrnul těmito
slovy: zpívat srdcem. Ideální by zajisté byla kombinace umělce vzdělaného
s obrovským hlasem, citem a působivými, lesklými výškami. Bylo by nádherné
mít všechno. Není to ale možné. Alespoň já jsem ještě takový zázrak nepoznal.
Jedním z nejpůsobivějších zážitků na začátku kariéry je vidět své
jméno poprvé v novinách. Stačí, aby se objevila vlídná či pochvalná zmínka
nebo dokonce fotografie, a člověk věří, že každý kolemjdoucí ho hned pozná. Je
to samozřejmě hloupost, ačkoliv podceňovat účinek kritiky nelze. Když po mém
debutu v City Opeře kritik New York Times napsal, že jsem „něco opravdu
výjimečného“, jeho komentář možná dosáhl toho, že si mě všimly jiné osobnosti
operního světa, začaly se mnou uzavírat smlouvy a doporučovat mne dalším. Časem
jsem se naučil nejen s kritikou žít, ale také umět v ní rozlišovat.
Mezi jinými existují kritici, kterým je úplně jedno, jak zpíváš: dříve, než
otevřeš ústa, udělají si svůj vlastní úsudek. Tací jsou podle mého nejméně
zavrženíhodní. Kdo tvrdí, že nečte kritiky, lže. Člověka rozzlobí, když jsou
špatné, ale během pár hodin všechno přejde. Nic není tak staré a málo zajímavé
jako včerejší noviny! Pokud člověk jako umělec už dosáhne určité úrovně a pokud
má již dost příznivců a přátel, pak kritiky- jak špatné, tak dobré- ztrácejí na
významu Samozřejmě mne těší, když mi někdo věnuje slova chvály!
Už to ale není tak důležité.“
Koníčky
skvělého tenoristy
Zájmy a oblíbené opery
Slavný zpěvák určitě nemá
mnoho času. Studium, cesty, natáčení,
zkoušky, představení a spousta jiných věcí mu jistě zaberou tolik času, že už
sotva zbude chvilka na pěstování nějaké záliby. Nejinak je tomu i
v případě José Carrerase. Mezi jeho největší koníčky patří (vedle
samozřejmého cestování) i poznávání nových lidí. Obdivuje vzdělané muže a ženy,
myslitele, vědce,doktory a pochopitelně i zajímavé jedince z operního
prostředí. Výtvarné umění mu také není cizí a je častým návštěvníkem muzea
Prado v Madridu. Mezi oblíbené autory patří Tizian, Rubens a Greco. Další
jeho zálibou je četba, především poezie (nejoblíbenější kniha – Zahradník
Rabíndranátha Thákura, indického spisovatele). Do kompletní sbírky
Carrerasových zájmů patří kromě hudby klasické i hudba populární. Oceňuje
především tvorbu The Beatles a řadí je právem ke klasikům. Z klasické
hudby se samozřejmě nejde nezmínit o jeho oblíbených operách. Seznam těch
„nej“, seřazený podle klíče jeden autor – jedno dílo, vypadá asi takto:
Mozartova Figarova svatba, Rossiniho Lazebník sevillský, Belliniho Norma,
Donizettiho Nápoj lásky, Tristan a Isolda od Wagnera, Carmen od Bizeta,
Straussův Růžový kavalír a Pucciniho Bohéma. Pokud jde o Verdiho, zde se nemohl
rozhodnout pro jediné dílo, a proto zvolil následující čtveřici: Traviata,
Rigoletto, Trubadúr a Maškarní ples.
Doslov
Epilog
Na předcházejících deseti
stránkách jsem se pokusil stručně, zajímavě a výstižně shrnout dosavadních
jednapadesát let života skvělého pěvce José Carrerase, člena známého trojlístku
tenoristů Pavarotti – Domingo - Carreras. Mě osobně jeden z nejlepších
tenorů na světě oslovil svou životní sílou a vitalitou, kterou projevil při
boji se zákeřnou nemocí, jež ho postihla. Jako ne příliš velký příznivce opery
nemohu se znalostmi zainteresovaných odborníků objektivně popsat Carrerasův
projev nebo styl. Avšak prodej a obliba jeho nahrávek jej v „sektoru“
opery staví na přední místo, kam určitě patří.
