Obsah:

Úvod 3

Kolumbovo mládí 4

V Portugalsku 5

Jak přišel na myšlenku podniknout cestu přes Atlantik 7

Odmítání návrhů na plavbu 8

Přijetí návrhu španělskou královnou 9

Přípravy na první cestu 10

Vyplutí, první cesta 11

Vylodění na Guanahani a na jiných ostrovech 13

Návrat a triumf ve Španělsku 16

Druhá cesta 17

Potíže v Novém světě, Vega Real 19

Třetí cesta 21

Vzpoura, Kolumbus v poutech 22

Čtvrtá cesta 24

Poslední dny 26

Doslov 28

Textové přílohy 29

Obrazové přílohy 45

Použitá literatura 53

Úvod

Nikdy není jednoduché zvolit si téma pro seminární práci. Vybrat si historické období nebo osobnost tak, aby zpracování odpovídalo skutečnosti i mým představám, abych pouze bez zaujetí nevypisoval údaje z nastudovaných materiálů. Příběh jednoho italského mořeplavce mě však oslovil do té míry, že jsem zase tolik neváhal. Vždyť jaké datum v historii je důležitější než 12.říjen 1492? Kdo objevil kontinent, který, ať chceme či nechceme, udává tón celému dnešnímu světu? Kdo se svým objevem zapsal do dějin lidstva více než Kryštof Kolumbus? Ano, právě o muži, který se španělsky podepisoval jako Cristóbal Colón, pojednává následujících třicet stránek.

Kolumbus byl a je velký. Velký ve svém přesvědčení, ve své víře, ale i ve svých omylech. Pro Italy je to Colombo, pro Španěly a Portugalce Colón; různé země se budou v budoucnosti přít o čest, že byly jeho kolébkou, zatímco současníci soupeřili o to, kdo víc zmenší jeho zásluhy. Dodnes se najdou lidé pokládající jeho objev za náhodu při plavbě. Někteří lidé považují za objevitele nového kontinentu Vikingy. Možná je to pravda, ale stejně tak je pravda, že Amerika se stala Amerikou teprve po příchodu Kolumba a jeho následovníků. Určitě stojí za to připomenout souhrnný soud Victora Huga: „Kolumbova sláva nespočívá v tom, že dojel, ale že vytáhl kotvu.“

Ještě než se dostanu k samotnému Kolumbovi (viz obrazová příloha č. 1 – strana 45), určitě by stálo za to popsat obrázek z titulní strany. Možná by na obálce pod jménem Kryštofa Kolumba spíše seděl jeho portrét, obrázek jedné z lodí, na které doplul do Nového světa, nebo mapka jeho plaveb. Obraz, pro který jsem se nakonec rozhodl, však symbolicky obsahuje vše výše zmíněné a ještě mnohem více:

Vejce připomíná Kolumbův nápad nalezení krátké námořní cesty do Indie, zároveň možná symbolizuje i známé „Kolumbovo vejce“. Kryštof nechtěl dokázat, že svět je kulatý, protože to už se v jeho době všeobecně vědělo. Tři ptáci pak znamenají tři karavely, které Kryštof použil při první plavbě v roce 1492: Santa Maríi, Pintu a Niñu. Cypřiš představuje stromy použité k výrobě stěžňů na Kolumbových lodích. Růže vyjadřuje náboženství, které přinesl do Nového světa. Tmavá jeskyně vlevo znázorňuje starý svět. Postava Indiána (Arawaka) napravo pak představuje domorodé obyvatelstvo nově objevených zemí. Stín orla (nad běžícím človíčkem) připomíná orla bělohlavého, který je dnes symbolem Spojených států amerických.

Většina údajů použitých v této práci pochází z věrohodných a ověřených zdrojů, na které se odvolává francouzský autor Cesare de Lollis. Jsou to především spisy Kolumbova syna Diega i Fernanda, který podrobně zmapoval otcův život. Součástí této seminární práce jsou také textové a obrazové přílohy zařazené na konci. Z textových příloh je určitě nejzajímavější zkrácená verze Kolumbova lodního deníku z první výpravy z roku 1492 (viz textová příloha č. 5 – strany 33-40).

Kolumbovo mládí

Údaje o narození Kryštofa Kolumba nejsou přesné, ostatně jako mnohé další ze středověkých záznamů. Kolumbus se tedy narodil v období od srpna do října roku 1451 v italském Janově jako první z pěti dětí Dominika a Zuzany rozené Fontanarossové. Otec Dominik byl tkadlec, mistr soukenického cechu (stejně jako jeho otec Jan). Pracoval v Quintu, vesnici na ligurském pobřeží pár kilometrů vzdálené od Janova. V rodině se tkalcovské povolání střídalo s drobným obchodováním zejména se sýry. Kryštof, stejně jako jeho o deset let mladší bratr Bartolomeo, vyrůstal uprostřed mnoha hospodářských starostí (obchody, dluhy aj.). Ty dokonce přivedly jeho otce na několik dnů do vězení.

Jako dvacetiletý se spolu s celou rodinou přestěhoval do Savony. Z toho později vznikly dohady o jeho rodišti, ale on sám se ve své závěti prohlásil za Janovana. Mládí strávil ve čtvrti svatého Ondřeje, kde chodil do školy navštěvované výhradně syny příslušníků soukenického cechu. Zde se naučil kaligrafii (písmu) a také důležitým základům geometrie a kosmografie. Kolumbus byl povoláním tkadlec jako jeho otec a zabýval se také drobným obchodem v různých centrech Ligurie (včetně Savony). Díky těmto obchodům podnikl první cesty po moři. Jednalo se spíše o krátké pobřežní plavby podniknuté právě díky otcovým záležitostem.

Rodinné poměry nebyly takové, aby dovolily vydržovat prvorozeného syna na studiích daleko od domova. Kolumbus sám přisuzoval své intelektuální schopnosti spíš daru od Boha než výsledkům poctivého studia. Brzy však začal cítit, že jeho příležitostí není tkalcovský stav ani obchod se sýrem, ale moře.

V Portugalsku

Kryštof Kolumbus začal svou námořnickou činnost tím, že se důvěrně seznamoval s mořem svého domova – se Středozemním. Mezi rokem 1470 a 1473 (jak víme z jeho vlastního zápisu) doslova brázdil křížem krážem vody Středozemního moře. Nejprve se věnoval obchodnímu podnikání na nějaké kupecké lodi. Jeho „kariéra“ na moři pokračovala vojensky. Kryštof sloužil za žold bývalému neapolskému králi Renému z Anjou, který vládl poslední léta v Provenci.

Politická pozice Janova po zkáze jeho kolonií na východě hodně oslabila, stále se však udržoval na předních příčkách z pohledu obchodu. Možná právě zámožnost a bohatost města se Kolumbovi znelíbila a jako námořník toužící po dobrodružství se v pětadvaceti letech rozhodl opustit Itálii. Správným místem se mu v tu chvíli zdálo být Portugalsko, malá země na pobřeží Atlantského oceánu.

Do Portugalska se dostal asi v roce 1476. Jeho přítomnost zde je kromě jeho vlastních zápisek doložena také korespondencí s Paolem dal Pozzo Toscanellim, florentským lékařem, který byl tehdy uznáván jako kosmograf. A právě tady se poprvé dozvídáme o Kolumbově smělém plánu (podrobněji viz další kapitola). Kryštof napsal Toscanellimu dopis, kde mu podrobně vylíčil svůj úmysl, a dostalo se mu následující odpovědi:

„Fyzik Paolo pozdravuje Kryštofa Kolumba.

Vidím tvou nádhernou a velkou touhu dostat se tam, kde roste koření, a jako odpověď na tvůj dopis ti posílám kopii dopisu, který jsem před několika lety, ještě před kastilskou válkou, napsal jednomu dobrému příteli nejjasnějšího portugalského krále. Posílám ti i námořní mapu, stejnou, jako byla ta, kterou jsem poslal jemu a která bude moci odpovědět na tvoje otázky.“

Tento dopis pochází zřejmě z roku 1479 nebo 1480, neboť v té době (přesněji 24. září 1479) skončila uzavřením smlouvy z Alcacovas zmíněná kastilská válka. A právě po ukončení válečných konfliktů se chystal Kolumbus předložit svůj plán samotnému portugalskému králi. Ještě předtím však vstoupila do jeho života první žena. Byla to Filipa Monizová, se kterou se setkal v jednom klášterním kostele v Santosu, kam chodil na mši. Filipa nepohrdla rukou chudého cizince, který se v Lisabonu protloukal kreslením map a zhotovováním glóbusů. Manželství bylo uzavřeno v Madeiře anebo v Porto Santo, kam se Kolumbus nakrátko s manželkou odebral a žil tam. Ocitl se tak v rodině, v níž námořní kariéra patřila k tradici. Kolumbus často poslouchal vypravování jeho ženy o odvážných a úctyhodných činech jejího otce, Bartolomea Perestrella I., kapitána ostrova Porto Santo. Knihy a mapy, jimiž dům jeho manželky oplýval, jednaly vesměs o cestách, které byly vykonány nebo které by mohly být vykonány napříč oceánem.

A tak v Kolumbově srdci den ode dne více sílila jeho vášeň pro moře. Navíc se v rodině říkalo, že sám Bartolomeo Perestrallo se vydal po moři jihozápadním směrem až do Madeiry a do Porto Santo, předtím neznámých. Kryštofova smělá a odvážná představivost mířila stejným směrem a ještě mnohem dál ...

O tom, jak dlouho zůstal v Porto Santo, kde jeho manželka porodila syna Diega, není přesný záznam. Jisté ale je, že se zde nezdržoval nepřetržitě. Často se vydával do Lisabonu, kde navazoval mnoho vztahů, neboť právě od nastoupení Jana II. na trůn královský dvůr mimořádně přál námořním podnikům, jak tomu bývalo za časů Jindřicha Mořeplavce. Čas od času podnikl nějakou plavbu k jižním břehům Afriky, cíli všech tehdejších portugalských námořních výprav. Z jeho vlastních zápisek víme, že se vydal několikrát také do Guineje.

Jak přišel na myšlenku podniknout cestu přes Atlantik

„Po pozdních letech přijde doba,

kdy oceán uvolní pouta věcí,

obrovská země bude otevřena,

Tethys odhalí nové světy

a Thule nebude poslední.“

Seneca (Medea, v. 374-9)

Tento citát antického spisovatele Senecy asi silně zapůsobil na Kolumba. Je však třeba pátrat po tom, z jakých důvodů se v něm zrodila myšlenka na plavbu, která by ho z nejzazšího západu dovedla na nejzazší východ. Z jeho vlastních zápisků vyplývá, že se tyto důvody dělily do tří skupin: poznatky z přírody, autorita spisovatelů a údaje mořeplavců. Kulatost Země byla opravdovým opěrným bodem plánu na obeplutí. Šlo tedy o proplutí celého úseku na zeměkouli ležícího mezi západními zeměmi Atlantiku a nejzazším východem, o němž se zmiňovali Ptolemaios a Marinus z Tyru. Kolumbus se opíral o výpočty Ptolemaia, který rozdělil obvod země na 24 hodin, z nichž se každá rovnala 15 stupňům. Dále se spoléhal na fakt, že od dob Marina z Tyru již bylo známo 15 hodin, tj. dvě třetiny celé sféry, od nejzazšího východu k nezjazšímu západu (viz obrazová příloha č. 7 – strana 50).

Kolumbus také pečlivě shromažďoval všemožné zprávy od různých lidí o tom, jak západní větry přinesly k tomuto ostrovu primitivně opracovaný kmen, jinam zase dvě mrtvoly s netypickými rysy nebo také jednoduše zhotovený člun. O věrohodnosti těchto zpráv by se možná dalo s úspěchem polemizovat, ale pro Kryštofa to byly cenné informace. Obecné mínění tedy připouštělo jak kulatost Země, tak existenci dalekých zemí na západě, ale Kolumbus věděl, s jakými potížemi se jeho návrh setká, bude-li formulován tak, že by mohl narazit na teorie svatých Otců o utváření Země a odporovat jim.

Odmítání návrhů na plavbu

K prvnímu jednání mezi královským portugalským dvorem a Kryštofem Kolumbem došlo pravděpodobně v roce 1482. Kolumbus si tedy vybral období po skončení kastilské války kdy byl portugalským králem Jan II. Krále však ponechal Kolumbův návrh zcela lhostejným. Podle dlouhé a slavné tradice portugalské plavby mířily výhradně k prozkoumání jižního pobřeží Afriky. Tvrdošíjnost tohoto úsilí zaměřeného k přesně určenému cíli bylo korunováno přiměřenými úspěchy. V roce 1487 Bartolomeo Dias dosáhl mysu Dobré naděje a v roce 1498 ho Vasco da Gama obeplul. Když tedy Kryštof předložil Janu II. svůj návrh, král měl před sebou plán objevů tak přesně vymezený, že se mu jakýkoliv odklon směrem k nejistému cíli jevil jako něco nemístného a nevhodného.

Kolumbovi nezbylo nic jiného, než se obrátit jinam. Rozhodl se odebrat se do Španělska. Jelikož předvídal problémy i zde, poslal zároveň svého bratra Bartolomea ke dvoru anglického krále Jindřicha VII. Přesná historie Kolumbova pobytu ve Španělsku není známá. Ostatně jeho historie se stane jasnou až po objevení Ameriky, což je pochopitelné. Jisté je, že se do Španělska dostal v roce 1486. V té době sídlil španělský dvůr v Córdobě, nedaleko od hranic provincií stále obsazených Maury, později se přesunul do Salamancy. Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská spojili zájmy obou korun (aragonské a kastilské) a sjednotili španělský národ.

Než mohl předstoupit před samotného krále, musel si Kryštof získat mnoho příznivců a ochránců ve vysokých kruzích. Jmenovat všechny by nemělo smysl, ale za zmínku stojí určitě alespoň dva: Alfonso de Quintanillo, velký kontrolor financí, a kardinál Gonzáles de Mendoza. Díky jejich vlivu se stalo, že Isabela pověřila svého zpovědníka Fernanda de Talaveru, aby předsedal shromáždění, které by prodiskutovalo Kolumbův návrh. Všichni se tenkrát shodli, že není pravděpodobné, co smělý janovský mořeplavec prohlašoval.

A tak se zhroutila nová Kolumbova velká naděje. Co mu teď zbývalo? Zklamán a rozčarován se uchýlil do náručí Beatriz Enríquez de Arana, která se mu na krátkou dobu stala milenkou a také mu porodila syna, dona Fernanda, který se později věnoval studiu života svého otce a mnohé v tomto směru osvětlil. Kolumbus sám se znovu pokusil získat důvěru portugalského krále Jana II. a zaslal mu dopis, ve kterém všechny podrobnosti své plavby znovu vysvětlil. Dostalo se mu srdečné a vřelé odpovědi, ale šlo pouze o další zdvořilé odmítnutí jeho návrhu.

Přijetí návrhu španělskou královnou

Po několikerém zamítnutí Kolumbova projektu pak konečně mohla přijít kladná odpověď na jeho návrhy. Dočkal se jí od španělské královny Isabely, a to ve formě dopisu, který výše zmíněné přisliboval realizovat. Znovu však jeho plán měla zkontrolovat nová komise složená z „vynikajících“ mužů: jeden z účastníků ji definoval jako primariorum hominum consilium – rada znamenitých mužů.

Proti byly vytaženy na světlo obvyklé námitky. Autoritami obzvláště vzývanými byli Nicolo da Lira (původně židovský teolog obrácený na křesťanství) a svatý Augustin. Ovšem naštěstí pro Kolumba byli na zasedání přítomni i jiní. Mezi ty nejvýznamnější patřil Ital Alessandro Giraldini, učitel králových synů. Když on prý poslouchal námitky protivníků nemohl se zdržet a v Kolumbův prospěch namítl, že „Nicolo da Lira byl jistě velký vykladač svaté teologie a Aurelius Augustinus div svatosti a učenosti, jenže ani jeden, ani druhý neznal kosmografii a navzdory jejich teoriím Portugalci přešli ze severní polokoule na jižní, zjistili, že horké pásmo je obydlené, a spatřili hvězdy neviditelné z naší polokoule.“

Zřejmě ještě důležitější úlohu při přijetí návrhu na plavbu sehrál jistý finančník Luís de Santágel. Ten jednak vysvětlil královně, že takhle skvělou příležitost si zkrátka nesmí nechat ujít, a také na samotném projednávání návrhu krátce skoncoval s ostatními otázkami a prostě se Kolumba zeptal, kolik peněz a kolik lodí by na tak dlouhou cestu potřeboval. Tak obratně svedl diskusi do úplně jiných kolejí a protože se Kolumbovy požadavky nejevily až tak přehnané, ukázalo se, že výpravu lze nakonec uskutečnit. Kryštof sám vyslechl tuto dobrou zprávu přímo z úst královny, a tak se mohl s maximálním úsilím pustit do příprav na cestu.

Přípravy na první cestu

Přesné podmínky dohody, které zaručovaly Kolumbovi realizaci jeho plánu, byly uzavřeny a podepsány 17. dubna 1492, čtyři měsíce po pádu Granady. Kryštof žádal jmenování admirálem všech ostrovů a pevniny, které objeví, s tím, že titul bude dědičný. Dále žádal, aby ho král jmenoval místokrálem a generálním guvernérem zmíněných ostrovů a pevniny. Chtěl také desetinu čistého výnosu ze všech obchodů, které by byly uzavřeny v prostoru jemu (jako admirálovi) podléhajícímu. Poslední podmínkou bylo zaopatření jeho syna Diega u královského dvoru, kde jej nakonec jmenovali pážetem korunního prince dona Juana. Všechny podmínky tedy katoličtí králové přijali a z jejich příkazu je podepsal jistý Juan de Colona.

12. května 1492 se Kolumbus poprvé objevil v Palosu, odkud měl podle dohody vyplout. Zde také potkal Martína Alonsa Pinzóna, který byl hlavou bohaté a vážené paloské rodiny, v níž se již dlouho dědila vášeň pro moře a námořnická odvaha. Právě podíl Martína Pinzóna na této připravované plavbě přiměl mnoho kvalitních námořníků, aby se k ní připojili. Kolumbus měl totiž strach z toho, že se na jeho lodi objeví desítky ziskuchtivých trestanců. Král totiž přikázal zastavit jakékoliv trestní jednání proti těm, kteří by chtěli Kolumbovi pomoci. Právě díky Pinzónově pomoci se mohl Kryštof vyhnout tomu, aby měl posádku složenou z takovýchto lidí, kteří nemají co ztratit a naopak mohou všechno získat, a to za jakoukoli cenu.

S podporou poskytnutou panovníky a již několikrát zmiňovanou pomocí Pinzónovou se konečně Kolumbovi podařilo připravit tři karavely. Admirálská loď se jmenovala Santa María (viz obrazová příloha č. 2 a 3 – strana 46) a byla dlouhá téměř 40 metrů. Druhé dvě, lehké a bez druhé hlavní plachty, se jmenovaly Pinta – výborná plachetnice, dlouhá asi 18 metrů – a Niña, dlouhá 17 metrů. Na Pintě velel Martín Alonso Pinzón, zatímco na Niñe byl kapitánem jeho bratr Vicente Yáñez Pinzón.

Město Palos de la Frontera se v průběhu staletí stalo zemědělským centrem jako tolik jiných měst v Andalusii, protože řeka Río Tinto se postupně od obce vzdálila, tenkrát to však byl slavný přístav. Každý den hostil španělské a portugalské koráby, protože to byl spolu se sousední Huelvou přístav otevřený velké námořní dopravě. Jeho obyvatelé, skoro vesměs námořníci, znali pobřeží Atlantiku skutečně dokonale.

Vyplutí, první cesta

V pátek 3. srpna roku 1492 konečně karavely vypluly (viz textová příloha č. 1 – strana 29; viz obrazová příloha č. 4 – strana 47). Vyprovodili je jak obyvatelé Palosu, tak i zpěv mnichů z nedalekého kláštera La Rábida. Loučící se námořníci sborově odpověděli: „Et nunc et in perpetuum – Nyní i na věky.“ Cestou z Palosu po řece Río Tinto předjeli skupinu lodí naloženou Židy, kteří museli z nařízení krále opustit katolické Španělsko. Pro někoho to tedy byl den tak slavnostní, pro jiného tak nešťastný.

Jací lidé tvořili posádku celé flotily? Byl mezi nimi tlumočník Luís de Torres, tři ranhojiči, písař, královský inspektor, krejčí, malíř, bednář, lodní tesař, tři biřici a soudní úředníci, dva tesaři, čtyři omilostnění trestanci, znalec minerálů, jeden námořník z Janova, jeden z Kalábrie, jeden z Benátek, jeden z Portugalska, plavčíci s různými funkcemi a sluha velitele Pedro de Terreros.

Koho nebo co doufali nalézt na druhé straně oceánu? Kolumbus měl s sebou dopis katolických králů adresovaný velkému chánovi, pánu Mongolska a Číny, Kataje, zemí zlata, hedvábí a koření. Někdo snad snil o bájných domech se zlatými střechami, jiný o neprobádaných krajích Indie. Rozhodně všichni věřili, že objeví nové země, primitivní národy, jež by si mohli podrobit, a přírodní bohatství, jehož by se mohli zmocnit.

Avšak na snění nebyl čas, nesnáze a problémy začaly okamžitě. 6. a 7. srpna dvakrát prasklo kormidlo Pinty, a tak musela tato loď zajet na opravu na Gran Canarii. Santa María a Niña se zastavily pro doplnění zásob na Gomeře. Bez jediného nám dochovaného vysvětlení se zde Kolumbus zdržel deset dní. Faktem je, že teprve 23. dal rozkaz plout do Las Palmas, kde se měl setkat s opravenou Pintou. Ta však dojela s prasklým kormidlem, s podpalubím plným vody a se zničenými zásobami potravin teprve minulý den. Opravy trvaly několik dní. Až ráno 6. září vytahují kotvy z dosud známého dna oceánu a vydávají se směrem k neznámým zemím. Rozkaz zněl přímým směrem na západ. Asi 9. potkali na své cestě několik portugalských lodí, které jim snad z hněvu portugalského krále měly zatarasit cestu. Nicméně bez větších obtíží se jim Kolumbus vyhnul a mohl tak pokračovat.

Při svých zápiscích do lodního deníku (viz textová příloha) se uchýlil k zajímavému prostředku “mystifikování” posádky: “Admirál urazil patnáct mil a rozhodl se počítat jich méně, než jich ujel doopravdy, aby se jeho lidé nepolekali a neztratili kuráž, kdyby cesta byla příliš dlouhá.” Zde je nutno podotknout, že tehdejší námořní technika nedovolovala přesně určit polohu na moři, natož pak přesně vypočítat ujeté míle. Vše tedy záleželo na osobním Kolumbově odhahu, který činil sotva devět procent navíc.

Tři karavely pluly s plnými plachtami jako o závod, protože králové slíbili deset tisíc maravedí tomu, kdo jako první spatří zemi. Dny ubíhaly. Námořníky občas potěšil nějaký ten pták, chaluha nebo déšť. 21. září se dokonce setkali s velrybou, avšak již o den později zaznamenal Kolumbus první náznaky nespokojenosti posádky. 25. září zakřičel Martín Pinzón na Kryštofa: “Země, země!” a v témže okamžiku začali všichni na lodích oslavovat. Kapitán nařídil kurs přesně k zemi, kterou spatřili. Až následujícího dopoledne poznali, že “to, o čem křičeli, že je země, je jen obloha.” Zdálo by se, že toto zklamání muselo okamžitě vyvolat vlnu protestů posádky vůči kapitánovi (ostatně tato událost je často zveličována ve filmových zpracováních Kolumbova příběhu). Pravděpodobně však k ničemu takovému nedošlo, neboť záznamy v lodním deníku (tak přesném a pravdivém) nic takového nenaznačují.

K novému falešnému poplachu došlo 7. října. Tentokrát vyšel z Niñy, ale večer se opět dostavilo zklamání. Přesto Kolumba utěšil přelet velkého hejna ptáků nad jeho loděmi. Ve dvě hodiny po půlnoci, 12. října 1492, byla konečně rozeznána země s naprostou určitostí. První ji ohlásil Rodrigo de Triana (Rodrigo z Triany), námořník z Pinty, která jako obvykle plula hezký kus před druhými dvěma karavelami. Na tehdejší dobu sumu představující doživotní penzi, 10 000 maravedí, přiřkl Kolumbus sám sobě, neboť soudil, že spatřil zemi jako první. Jednalo se spíše o čin z oprávněné ctižádosti než z lakoty.

Vylodění na Guanahani a na jiných ostrovech

Jakmile se 12. října rozednilo, karavely se přiblížily k ostrůvku, na nějž admirál vystoupil spolu s Martínem a Vincentem Pinzónovými. Se všemi formalitami požadovanými tehejšími zvyklostmi zarazil v nových zemích královskou korouhev a obsadil je jménem katolických králů. Notář výpravy Rodrigo de Escobedo o tom vyhotovil řádný zápis (viz obrazová příloha č. 5 – strana 48).

Po krátké době se kolem těch několika Španělů, kteří vystoupili na břeh, tísnil mimořádně velký počet domorodců přilákaných zvědavostí. Všichni byli nazí a měli obličeje pomalované různými barvami. Byli sice udiveni náhlým objevením Evropanů, ale nejevili známky nedůvěry a brzo s nimi jednali přátelsky. Začali Španělům nabízet papoušky a klubka bavlny výměnou za kousky skla nebo blýskavé střepy. Obdivovali také španělské meče, a protože neznali železo, brali je za ostří a zraňovali si ruce.

Kolumbus sám popsal ostrov, u něhož zakotvil, dost neurčitě. Z těch několika málo údajů z jeho lodního deníku lze však s poměrně velkou pravděpodobností říci, že přistál u ostrova Watlingu v Bahamách. Domorodci mu říkali Guanahani, Kolumbus mu změnil jméno na San Salvador.

Ostrované na naléhavé otázky Španělů, zda mají zlaté doly, odpovídali posunky a neurčitě ukazovali různými směry. Snad to mělo znamenat, že tento kov bylo nutné hledat na jiném ostrově. Kolumbus se tedy rozhodl zvednout kotvy a zamířil dál, k ostrovu vzdálenému od Guanahani asi pět mil. Přistál tam 15. srpna a dal mu jméno Santa María de la Concepción.

O den později přistál u ostrova, jemuž dal jméno Fernandina. Tam se zdržel tři dny. Dozvěděl se zde, že jihozápadním směrem leží ostrov Saomet, na němž je velké množství zlata. Vydal se tam a objevil mimořádně pohostinný ostrov s příjemným podnebím a se stromy všeho druhu, avšak ani na tomto ostrově, který pojmenoval Isabela, se mu zlato nalézt nepodařilo.

Kolumbus byl stále přesvědčen, že se nalézal v končinách popsaných Markem Polem. Věřil, že je u bran zlatého Cipangu – Japonska. Z údajů, které mu poskytli domorodci, došel k závěru, že Kuba, velký ostrov ležící na západ, nemůže být nic jiného než právě Cipango. Domníval se, že z Cipanga (Japonska) k pevnině je to už jenom krok. Stále chtěl předat královské dopisy velkému chánovi a vyžádat si jeho odpověď a s tou se vrátit zpět.

28. října byl skutečně na severním břehu Kuby. Znovu popsal tento ostrov jako mimořádně krásný a pohostinný. Domorodci však před ním utekli a dlouho se nedařilo je najít. Podařilo se to až o několik dnů později. Z posunkové komunikace s nimi se Kolumbus utvrdil v tom, že je na pevnině a že musí vyslat zástupce za velkým chánem. Vyslanci se vrátili bez úspěchu, ale zato poreferovali o různých vesnicích a plodinách, které cestou spatřili.

Kryštof však stále hledal zlato, a proto se vydal k dalším ostrovům. 5. prosince spatřil Haiti – toto původní jméno ostrovu zůstalo, i když jej Kolumbus přejmenoval na Hispaniolu. Kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám museli Španělé na Haiti nějakou dobu zůstat. Setkali se znovu s domorodci a dokonce i s jejich králem. Opětovně získali informace o zlatonosných ostrovech, ale jak se později ukázalo, domorodci jim vyprávěli historky nepravdivé proto, aby je co nejdříve viděli odjíždět z jejich ostrova hledat zlato někam jinam.

Při dalším přejíždění z jednoho ostrova na druhý došlo jedné noci k neštěstí. Santa María narazila na mělčinu. I když posádka i sám kapitán dělali vše pro její záchranu, nakonec uvízla v písku s četnými poškozeními a neschopná další plavby. Dostali se tak na blízký ostrov, jehož náčelníkem byl Guacanagari. Kolumbus si ho získal na svou stranu a rozhodl se, že právě díky těmto přátelským vztahům zde založí pevnost. Ihned se pustili do práce. O několik dnů později práce již tak pokročily, že se Kolumbus rozhodl vydat se na cestu zpět. Určil 43 osob jako posádku nově založené pevnosti. Místodržitelství svěřil společně Diegovi de Arana, Pedrovi Gutiérrezovi a Rodrigovi de Escobedo. Vznikající město pokřtil jménem Navidad.

Tou dobou už hodně dlouho neměl zprávy o Pintě, kterou ztratil z dohledu. Chvíli se také domníval, že odvážný Martín Pinzón se vydal na cestu do Španělska a učinil tam ze sebe jediného objevitele. Pintu však nakonec potkal, a tak mohli společně s Niñou pokračovat na cestě zpět. Jak se ukázalo, Martín Pinzón se vydal na vlastní pěst hledat zlato jiným směrem než Kolumbus.

Návrat a triumf ve Španělsku

Plavba zpátky do Španělska neproběhla bez problémů. Jednou se obě lodi ocitly v divoké bouři a jen se štěstím se jim téměř nic nestalo. Další potíže čekaly na Kolumbovu posádku na Azorských ostrovech, kde je po několik dní zadržovali Portugalci, kteří vyžadovali průvodní list. Vše se však vyřešilo, a tak mohli pokračovat dále. Krátce zakotvili v Lisabonu, kde Kolumbus promluvil i s králem Janem II., který záhy začal litovat toho, že si nechal takto výnosný podnik uniknout.

Do Palosu se Kryštof vrátil s jedinou karavelou: Santa María byla ztracena v Novém světě a Pinta znovu zmizela z jeho dohledu. Možná šlo o další pokus o dezerci Martína Pinzóna, ale jisté je, že se tento muž v Palosu krátce po Kolumbově příjezdu objevil. Za pár dní však tento odvážný námořník, který tolik napomohl při výběru posádky, zemřel.

To už ale Kolumbus spěchal do Barcelony, kde sídlil královský dvůr. Předstoupil před Ferdinanda a Isabelu a začal jim vyprávět o tom, jaký vlastně je ten Nový svět. Ukázal také dovezené koření a zlato (i když jej nebylo takové množství, jak se předpokládalo). Před krále a královnu předstoupila také skupinka přivezených domorodců, nesprávně pojmenovaných a pokládaných za Indiány.

Kolumbovi byla potvrzena všechna práva, všechny výsady a nároky, o nichž se mluvilo před vyplutím. Dostal erb skládající se ze zlatého hradu v zeleném poli, vzpřímeného purpurového lva se zeleným jazykem a několika zlatých ostrovů. Admirál byl také brán k poradám o hlavních problémech, které vznikly na mezinárodním poli objevením Nového světa a objevy Portugalců v Africe. Do této záležitosti hodně promluvil papež Alexandr VI. (Španěl Rodrigo Borja-Borgia): vydával buly, nařízení a podílel se na slavné dohodě v Tordesillas v roce 1494.

Do doby po příjezdu Kryštofa z Nového světa bývá zařazována epizoda s tzv. Kolumbovým vejcem: Admirál seděl jednoho dne u stolu s různými učenými a mocnými muži, kteří mu jak gratulovali, tak jej kritizovali. Došlo i na otázky o tom, jak Kolumba napadlo dosáhnout východu plavbou směrem na západ. Mořeplavec tedy vyzval všechny přítomné, aby se pokusili postavit vejce tak, aby stálo vzpřímeně na stole a zachovávalo rovnováhu. Nikomu se to nepodařilo. On vejce na jednom konci rozbil a to pak stálo vzpřímeně na povrchu stolu. Všechno může být samozřejmé, jinak řečeno, jestliže se neuvažuje, nedojde se ani k řešení. Důležité je přemýšlet a pak mít v praxi úspěch (viz obrazová příloha č. 8 – strana 51), to bylo jeho poučení.

Kolumbus si vychutnával svůj triumf a začal plánovat druhou výpravu do zemí, které byly od té chvíle z jeho vůle označovány jako Západní Indie. Prvním cílem druhé výpravy bylo obrátit domorodce na křesťanskou víru. Druhým úkolem pak prozkoumání nově objevených zemí a nalezení dalších.

Loďstvo druhé výpravy čítalo sedmnáct lodí, velkých i malých. Členů výpravy (námořníků, kněží, vojáků, šlechticů, vyslanců) bylo přes tisíc. Kolumbova velitelská loď byla hezčí a bezpečnější než Santa María. Dostala jméno Maríagalante.

Druhá cesta

Loďstvo vyrazilo za úsvitu 25. září 1493. Cesta mířila i tentokrát směrem na Kanárské ostrovy. Ke Gran Canarii dorazili 2. října. Dále pak zamířili na Gomeru, kde zakotvili 5. října. Zde doplnili zásoby. Mimo jiné i semena plodin, které chtěli v nových zemích rozšiřovat. 13. října ztratili z dohledu poslední z Kanárských ostrovů a obrátili se mírně na jih (viz textová příloha č. 2 – strana 30).

Cestou znovu zažili prudkou bouři, která celou plavbu prodloužila. Nakonec dospěli na dohled prvního ostrova 3. listopadu. Protože byl objeven v neděli, admirál ho pojmenoval Dominica – Neděle. Pokračoval však k dalšímu ostrovu, který pojmenoval Maríagalante, podle lodi, na níž plul. Stejným způsobem jako před rokem na San Salvadoru jej zabral jménem katolických králů.

4. listopadu se loďstvo vydalo na další cestu a narazilo na třetí ostrov, větší než oba předcházející. Kolumbus ho pojmenoval Guadalupe, protože slíbil mnichům v klášteře Panny Marii Guadalupské, že dá jméno jejich kláštera jednomu z ostrovů, které na této cestě objeví. O týden později dopluli k ostrůvku, který pojmenovali Monseratte, protože byl velmi hornatý. Pak objevil i jeden téměř kulatý a pojmenoval ho Santa María la Redonda – Panna Maria Kulatá. Poté pokračoval v cestě a zakotvil i u ostrova Santa María Antiqua, aby 14. listopadu doplul až k Santa Cruz.

Pak projela flotila hustou skupinou ostrovů, které byly pojmenovány Jedenáct tisíc panen (dnešní Panenské ostrovy). Následně pokračovali k ostrovu San Juan Baptista (dnešní Puerto Rico) až se konečně 22. listopadu dostali k Haiti. Osmadvacátého vplula flotila do přístavu Navidad. Z pevnosti, která zde byla zbudována jako první památník evropské civilizace, zbyl jenom popel. Po prohlídce „města mrtvého hned po narození“ brzy objevili několik mrtvol Evropanů.

Kolumbus se tedy rozhodl najít na ostrově jiné místo, které by bylo pro zbudování města příhodnější. Vrátil se o kousek zpět podél pobřeží a po vylodění a prozkoumání okolí se rozhodl založit zde nové město a na počest kastilské královny jej pojmenoval Isabela. Konečně také objevili naleziště zlata, což Kolumba tak potěšilo, že okamžitě vyslal několik lodí do Španělska, aby na královském dvoře oznámili následující:

„Vyřiďte ode mne Jejich Výsostem, že dva muži, kteří se vydali na průzkum každý zvlášť jen s několika málo lidmi a nezdrželi se tam dlouho, objevili přečetné řeky tak bohaté na zlato, že všichni, kteří je viděli a holýma rukama nasbírali na ukázku, se vrátili plni radosti a toliko toho navypravovali o jeho množství, že jsem na rozpacích, když to mám opakovat a psát o tom Jejich Výsostem. V každém případě, protože se s vámi odebírá ke dvoru Corvalán, který byl jedním z objevitelů, bude on referovat o tom, co viděl, i když zde zůstává Hojeda, ... který bezpochyby objevil nesrovnatelně víc podle seznamu řek, který přinesl a v němž říká, že v každé z nich je zlata neuvěřitelné množství.“

Potíže v Novém světě, Vega Real

Po odplutí již zmíněných lodí do Španělska se poprvé ukázaly náznaky revolty proti Kolumbově autoritě. V jejich čele byl Bernal de Pisa, který přijel ve funkci vrchního účetního. Příčinu je třeba hledat v oněch „nalezištích“ zlata. Z převážné většiny byla totiž smyšlená pouze na papíře, což přineslo zklamání jak námořníkům v Novém světě, tak později i u samotného španělského dvora. Po potlačení tohoto odboje se Kryštof znovu vydal hledat a objevovat. Několik málo kilometrů od Isabely založil další pevnost – Santo Tomás.

Pokračoval v prozkoumávání této části oceánu dál a objevil desítky malých i větších ostrovů, přičemž každý z nich patřičně pojmenoval podle svého vlastního uvážení. Přesně tak, jak mu to dovolovala smlouva uzavřená mezi ním a španělským dvorem před prvním vyplutím. Při několika vyloděních zaznamenali ozbrojené konflikty s domorodým obyvatelstvem, z nichž několik desítek jim padlo za oběť.

Z posunkové komunikace s domorodci se Kolumbus mnohokrát mohl přesvědčit o tom, že Kuba je ostrov. On však tvrdošíjně věřil tomu, že je to pevnina. Nepochyboval totiž o tom, že Hispaniola (Haiti) je Cipango (Japonsko). Co jiného by tedy mohla být Kuba než výběžek asijské pevniny do Indického oceánu? Vrchol této jeho víry dodnes připomíná přísaha, kterou museli podepsat všichni členové jeho posádky: „Ten a ten prohlásil pod přísahou, že nikdy neviděl ostrov a nikdy neslyšel o takovém ostrově, jehož jediná strana by od západu k východu měřila tři sta pětatřicet mil (a to ještě nebyla projeta celá), že viděl, že viděl, jak se země ohýbá k jihozápadu a západojihozápadu a že nikterak nepochybuje o tom, že je to pevnina, nikoliv ostrov, a že popluje-li se podél řečeného pobřeží ještě několik mil, nalezne se země s civilizovaným obyvatelstvem se vztahem k ostatnímu světu ...“ V tomto svém omylu zůstal Kryštof Kolumbus utvrzen až do smrti.

Po návratu do Isabely se dozvěděl o dalších problémech. Část jeho lidí zde vykonávala takové činy na domorodém obyvatelstvu (znásilňování, vraždy, zapalování příbytků aj.), že ti už se museli bránit. 24. března 1495 vyrazili Španělé z Isabely s válečnou výzbrojí. Kolumbus měl s sebou asi 200 pěšáků a 20 koní, avšak velmi spoléhal na 20 vycvičených korsických psů, jak se zakousnou do nahých těl Indiánů. Na velké pláni Vega Real se sešli skoro všichni náčelníci z ostrova a shromáždili velký počet lidí (snad až několik desítek tisíc!). Jenže naprostý nedostatek opravdových útočných i obranných zbraní, nahá nechráněná těla a také přirozená bázlivost domorodců způsobily, že o vítězství malého počtu Španělů nebylo pochyb. Nepočetná pěchota byla rozdělena na dvě křídla, ta napadla nebojovný dav z boků nejprve šípy a potom meči. Pak zaútočili koně a psi proti středu a snadno pronikli do již prořídlého davu lidí. Byla to úplná jatka a počet mrtvých mnohonásobně překročil počet zajatců.

Aby Kolumbus předešel dalším podobným střetům, zastrašil postupně vojenskými útoky jeden národ domorodců po druhém. Podle kronikáře prý doslova „rozséval hrůzu kastilských zbraní“, nicméně tato taktika mu přinesla úspěch a místní obyvatelstvo s úspěchem „uklidnil“. Naložil jim daně, které museli platit ve zlatě nebo v bavlně, a násilím si získal jejich poslušnost.

Když se pak vrátil zpět do Španělska, v červnu 1496, rozhodně ho nečekalo takové přijetí jako před třemi roky v Barceloně. Pronikly sem totiž zprávy o hladovění posádky na jeho lodích, o nedostatku zlata v nových provinciích a samotní námořníci si také u královského dvora postěžovali. Přesto všechno katoličtí králové dali najevo ochotu poskytnout Kolumbovi prostředky na třetí výpravu. Bylo mu dáno k dispozici 8 karavel a na posílení rodící se kolonie si mohl vzít až 500 mužů. Odklad této cesty však způsobil nejen smutek na královském dvoře (zemřel následník trůnu princ don Juan), ale také převedení jemu přislíbené sumy peněz na opevnění Perpignanu proti Francouzům. Z nedočkavosti vyslal napřed alespoň dvě karavely s devadesáti muži.

Třetí cesta

Kolumbus sám se šesti karavelami se mohl vydat na cestu až 30. května 1498 (viz textová příloha č. 3 – strana 31). Vyplul z přístavu San Lúcar de Barrameda a měl s sebou 200 mužů, nepočítaje námořníky. Kryštof se brzy rozhodl rozdělit výpravu na dvě části. Tři karavely poslal přímo na Hispaniolu a společně s dalšími třemi se vydal prozkoumat jižnější části nově objevených zemí.

31. července se přiblížili k velkému ostrovu, který Kolumbus pokřtil jménem Trinidad. Tento ostrov je dodnes znám pod tímto jménem a leží u severovýchodního cípu Venezuely. Pokračoval dále až se dostal k výběžku, který pojmenoval Punta del Arenal. Od tohoto výběžku dále kopíroval profil břehů poloostrova Párijského. Tak se mu poprvé před očima objevila skutečná pevnina, on si však myslel, že je u nového ostrova, a dal mu jméno Isla de Gracia. 4. srpna popsal ve svém deníku, jak jeho tři karavely náhle vyzvedly do nesmírné výše obrovské vlny a pak je nechaly znovu klesnout. Byly to vody řeky Orinoko, která zde vtéká do moře a v době přílivu se její vlny mísí s těmi mořskými. 15. srpna pak objevil ostrovy Asunción a Margaritu.

O týden později se pak znovu dostal na Hispaniolu. Během sedmadvaceti měsíců jeho nepřítomnosti se stal ostrov dějištěm zhoubného nepořádku. Na Hispaniolu, přesněji do Isabely, se ještě za Kolumbovy přítomnosti dostal jeho bratr Bartolomeo, který dostal za úkol vybudovat nové město na jihu ostrova – Santo Domingo. Nejdříve započal s pracemi na novém městě a několik týdnů na ně osobně dohlížel. Pak se Bartolomeo vrátil zpět do Isabely, kde ho čekalo nemilé překvapení. Přes 300 Španělů zemřelo následkem hladu a nemocí. Další problém představovali domorodci. Ti se znovu chtěli pokusit o vojenský odpor a o vyhnání Evropanů z jejich země. Bartolomeo Kolumbus je však předešel a včas jejich povstání rozprášil. Horší to ale bylo se vzpourou ve vlastních řadách. Tu vedl Francisco Roldán, nejvyšší soudce v Isabele. Získal na svou stranu velký počet Španělů i domorodých obyvatel. Projížděl ostrovem a stále zvětšoval počet svých přívrženců. Jeho hlavními pomocníky se stali Adrián de Muxica (známá postava ze zatím posledního filmového zpracování Kolumbova příběhu – Dobytí ráje) a Diego de Escobar.

Tak tedy vypadala situace na ostrově, když tam admirál dorazil. Doufal, že nalezne kolonii v plném rozkvětu. Chtěl pobývat na Hispaniole a dohlížet na své velké civilizační dílo, které započal s takovým nadšením.

Vzpoura, Kolumbus v poutech

Kryštof nechtěl (a díky malému počtu svých věrných ani nemohl) řešit problémy násilím. Spoléhal na domluvu s hlavním aktérem vzpoury Roldánem. Po složitých jednáních nakonec k uzavření dohody mezi oběma zúčastněnými došlo. Admirál se zavázal, že dodá Roldánovi do přístavu v Xaraguá (část ostrova obydlená domorodci; nacházela se na druhé straně Hispanioly) dvě lodi, aby odvezly do Španělska Roldána a jeho hlavní stoupence. S nimi slíbil nechat odjet i jejich otroky a ženy, které měli ke své obsluze. Kolumbus se smířil i s tím, že jim vydá písemné osvědčení o dobrých službách. Sám žádal jenom to, aby Roldán na svou stranu už nepřetahoval další muže.

Na základě této dohody poslal Kryštof dvě zmíněné lodě do přístavu v Xaraguá. Ty se však vinou nepříznivého počasí musely na své cestě zdržet. To stačilo vzbouřencům k tomu, aby začali se svými nepřátelskými akcemi znovu. Opětovně došlo k setkání admirála s Roldánem a znovu byla podepsána smlouva, tentokrát s ještě krutějšími podmínkami pro Kolumba. Ten poslal do Španělska několik lodí s poselstvím o tom, v jakém stavu se nachází královské provincie. S upřímností píše: „Nevím, zda se nemýlím, avšak podle mého názoru panovníci musí chránit své guvernéry, dokud je nechávají v úřadě, protože nečiní-li to, všechno směřuje ke zkáze.“

Kolumbovi nezbývalo nic jiného než řešit situaci tvrdými vojenskými opatřeními. Zpočátku sice byl trochu pasivní, ale nakonec mu nezbyla jiná možnost. V létě roku 1500 tak začal s represemi a důsledně v nich pokračoval. Od té doby se hon na rebely a zrádce stal jeho hlavní starostí. Vězení byla zakrátko plná, a jestliže z nich někdo vyšel, tak jenom k šibenici.

23. srpna 1500 dorazily do Nového světa dvě lodě ze Španělska. Na jedné z nich se plavil Francisco de Bobadilla, kterého vyslali katoličtí králové, aby chování rebelů řádně prošetřil. Tento muž brzy přebral admirálovy pravomoci a stal se tak největší autoritou na Hispaniole. Opravňoval ho k tomu následující dopis: „Donu Kryštofu Kolumbovi, našemu admirálovi oceánu. Pověřili jsme komandéra Fransisca Bobadillu, doručitele tohoto listu, aby s vámi projednal některé věci, které vám řekne. Prosíme vás, abyste mu věřil a abyste udělal to, co vám řekne. Já král. Já královna.“

Bobadilla velmi rychle posbíral velké množství výpovědí namířených proti Kolumbovi a naskytl se mu tak důvod odvézt jej k projednání těchto stížností do Španělska. Brzy se tak Kolumbus, admirál oceánu a místokrál Indie, i jeho bratr Bartolomeo ocitli v poutech a na lodích směřujících do Evropy.

17. prosince se Kryštof objevil před králi, poklekl před nimi a začal vzlykat. Panovníci ho utěšovali, jak jen to šlo nejlépe. Prohlásili, že nemají nic společného z Bobadillovou krutostí, a slíbili mu odškodnění a navíc mu naznačili, že s jeho službami stále počítají.

Jakmile se dostal z této nešťastné události začal přemýšlet o čtvrté výpravě. Ve zprávě, kterou předložil králům, vyložil svůj plán zaměřit svůj výzkum na pevninu. Chtěl kolem ní plout na jih, až by nalezl úžinu, která měla podle jeho soudu otevřít spojení s jižním mořem. Byly mu tedy povoleny čtyři lodi a potraviny na dva roky. Nakonec nařídili též Ovandovi, novému guvernérovi Isabely, aby Kolumbovi vrátil, co mu zabavil Bobadilla.

Celkem se však zdá, že instrukce, které teď panovníci Kryštofovi dali, byly inspirovány spíš soucitem s člověkem, který první ukázal Nový svět. Dokonce mu bylo tím nejformálnějším způsobem zakázáno dotknout se Hispanioly, ostrova, jemuž věnoval svou největší péči. Důvodem zákazu bylo, že tam Nicolás de Ovando chtěl nastolit pořádek. To znamenalo, že panovníci považovali Kolumbovu přítomnost v kolonii, kterou založil, za přinejmenším nevítanou.

Čtvrtá cesta

S důvěrou v sebe samého a ve svého Boha vyplul z Cádizu 9. května 1502. O pět týdnů později již dorazil k ostrovu Matinino (dnešní Martinique či Santa Lucia). Kolumbus zamýšlel zaměřit svůj výzkum na pevninu, jak již bylo řečeno. Nejprve zamířil ke Kubě, odtamtud pak dále na jih. Dostal se ke skupině ostrůvků, z nichž největší pojmenoval Guanaja. Nachází se u vjezdu do velkého zálivu u Hondurasu (viz textová příloha č. 4 – strana 32).

14. srpna se dostal k mysu, který nazval Caxinas, pak pokračoval v cestě až na pláň Gracias á Dios – Díky Bohu. Toto pojmenování zvolil proto, že když tento mys obeplouval, přestaly dout strašné větry, které ho provázely již dlouhé dny a značně mu znepříjemňovaly cestu. Často vystupoval společně s námořníky na břeh a s ochotnými domorodci si vyměňovali zboží. 2. listopadu se již nacházel v přístavu, který nazval Puerto Bello (Krásný přístav); toto jméno mu zůstalo dodnes. Pokračoval ve své plavbě dál kolem pobřeží Hondurasu, Nicaraguy, Kostariky a Panamy.

Jednoho dne se dostali k ústí řeky, kterou admirál nazval Betlém na památku dne Tří králů, tedy dne jejich příjezdu. Zde se Kolumbus rozhodl pro založení nového španělského města. Narazil ale na houževnatý odpor domorodých obyvatel. Křesťany tyto střety stály několik životů a těžkých i lehkých zranění. Nakonec se odpor domorodců ukázal natolik vytrvalý a přesvědčivý, že Španělé museli toto místo opustit. Zanechali zde tak pouze pomíjivou stopu evropské civilizace.

Návrat domů však rozhodně nebyl jednoduchý. Ještě před samotným odjezdem zasáhl jejich lodě uragán. Poškodil je takovým způsobem, že se na nich nedalo plout dál. Zřejmě v tuto chvíli Kolumbus napsal: „Jsem úplně ztracen. Až dosud jsem litoval druhé, teď ať se nade mnou smiluje nebe a pláče pro mě zem. V této chvíli nemám ani bianku (mince nepatrné hodnoty), abych ji mohl hodit v kostele do pokladničky. Dostal jsem se v Indii do takového duševního stavu, jak jsem ho Vašim Veličenstvům popsal. (Naráží na jeden z dopisů, který již dříve poslal panovníkům.) Jsem osamělý uprostřed tak velkých bolestí, chorý, každý den čekám smrt, jsem obklopen tisíci divochy, našimi přeukrutnými nepřáteli, a jsem tak vzdálen svátostí a církve svaté, že si Bůh nevzpomene na mou duši, odpoutá-li se od těla. Nechť pro mě pláče, kdo má v sobě milosrdenství, pravdu a spravedlnost!“

V této zoufalé situaci, kdy španělské lodě nebyly schopné plavby, mohl zachránit jejich posádku pouze hrdinský čin, ke kterému se odhodlal Diego Mendéz. Společně s několika dalšími námořníky se vydal na kanoích na cestu dlouhou asi 200 mil (!) na Hispaniolu, kde chtěl požádat o pomoc krajany. Tento zázrak se mu skutečně podařil a Ovando, guvernér Isabely, mu nechal vypravit loď se zásobami potravin, jejímž cílem však nebylo zachránit trosečníky, ale pouze je informovat o tom, že Mendéz dorazil na Hispaniolu. To trvalo deset měsíců, během nichž početná skupina Španělů vypověděla poslušnost admirálovi. Teprve po dalším měsíci přijel neohrožený Diego Mendéz zachránit Kryštofa a posádku s najatou karavelou.

To byla poslední zkouška, jakou osud seslal na velkého mořeplavce v oněch zemích, které teprve před několika roky objevil pro celý svět. Čtvrtá výprava se stala bezesporu nejdobrodružnější. Může se zdát, že skončila fiaskem. Přesto to ale byla cesta, které chyběl jenom krůček k úspěchu. Krůček k onomu zlatu, které o několik málo let později conquistadoři nalezli v říších Aztéků, Mayů a Inků. Tak tedy 7. listopadu 1504 se vrátil velký Kryštof Kolumbus ze své poslední cesty (mapa všech jeho cest – obrazová příloha č. 6 – strana 49).

Poslední dny

Od svého příjezdu až do své smrti stále naléhal na královský dvůr, aby potvrdil jeho synům (Diegovi a Fernandovi) bohatství, tituly a pocty, které jim náležely podle panovnických příslibů z minulosti. Zklamání mu v tomto směru přinesla smrt královny Isabely, protože Ferdinand mu v tomto ohledu nebyl příliš nakloněn. Těšil se, až panovnické povinnosti převezme jeho dcera Juana provdaná za rakouského arcivévodu Filipa. (Jak se později ukázalo šlo o skutečně nešťastnou dvojici. Filip Sličný brzy zemřel a jeho manželka vešla do historie jako Johanka Šílená, neboť tato událost pomátla její mysl. Později se španělským králem a zároveň císařem stal Karel I., Ferdinandův vnuk. Kolumbovo zásluhou mohl tvrdit, že nad jeho královstvím slunce nezapadá.)

Radost Kryštofovi ale způsobilo setkání s Amerigem Vespuccim někdy v roce 1505. Sám o tom napsal: „On vždy toužil způsobit mi radost. Je to velmi řádný člověk. Osud mu byl nepříznivý, tak jako mnoha jiným. Jeho námahy mu nepřinesly takový prospěch, jaký by si byl zasloužil. Jde kvůli mně ke dvoru s velkou touhou učinit něco pro mé dobro, bude-li to v jeho moci.“ Tito dva velcí mořeplavci byli skutečně velkými přáteli a Vespucci se za Kolumba pokoušel přimluvit u dvora – ovšem bez úspěchu.

V této době sice Kolumbus neměl finančních prostředků na rozdávání, ale jeho situace se zlepšila až poté, co přijel navštívit krále Ferdinanda ze Sevilly do Segovie. Ten mu znovu přiznal některá procenta z výnosů, ale upřel mu požadovanou třetinu ze všeho, co se získá obchodováním na oceánu. Byl znovu plně uznán admirálem, místokrálem a guvernérem Západní Indie. Jeho dědicové však směli užívat pouze titul admirál.

Kolumbův zdravotní stav se ale postupně zhoršoval. Usadil se ve Valladolidu, kde byl nucen trvale ulehnout na lůžko. Ke zlepšení již bohužel nedošlo. 20. května 1506 Kolumbus ve Valadollidu zemřel (viz obrazová příloha č. 9 – strana 51). Jeho poslední slova měla být údajně tato: „V tvé ruce, Hospodine, odevzdávám svou duši.“

Jeho tělesné pozůstatky pak znovu cestovaly po světě. Nejprve byly pochovány ve Valladolidu, v dubnu roku 1509 byly pak přeneseny do Sevilly a pohřbeny v kostele kláštera de las Cuevas. Kolem roku 1540 byly převezeny přes moře do Santo Dominga a pohřbeny v hlavní kapli katedrály. Odtamtud putoval admirálův popel v roce 1796 při příchodu francouzských vojsk na Kubu do havanské katedrály. O tři roky později v důsledku španělsko-americké války španělská vláda rozhodla vrátit tělesné pozůstatky velkého mořeplavce do Sevilly. Zde byly umístěny v katedrále spolu s náhrobkem vytesaným Arturem Mélidou v Havaně v roce 1892, v roce čtyřstého výročí objevení Ameriky.

Pokud jde o jeho potomstvo, brzy s ním byl konec. Diego, hlavní dědic, získal titul admirála a s určitým omezením i titul místokrále. Zažil však u španělského dvora několik sporů o jejich užívání a údajném zneužívání. Znechucen zemřel v Toledu v roce 1526. S jeho vnukem Diegem, čtvrtým admirálem Indie, vymřelo Kolumbovo mužské legitimní potomstvo v roce 1578.

Doslov

Takový tedy byl příběh nejslavnějšího mořeplavce světových dějin, který pro nás objevil nový kontinent, Nový svět. On sám si však nikdy neuvědomil, že doplul k břehům nového světadílu. Domníval se, že „pouze“ připlul do Indie ze západu. Ale i tak chudý janovský námořník uskutečnil svůj sen. Jeho současníci mu však příliš nepřáli. Stálé problémy v nových provinciích, spory u španělského dvora o jeho zásluhy a pak také jeho nemoc. O tom, že na jednoho prostého člověka toho všeho bylo až moc, vypovídá i následující stať, kterou o Kolumbovi napsal již v roce 1803 Matěj Václav Kramerius:

„Kolumbus tedy byl světu velmi platný a přitom také poctivý muž. Mohlť ovšem drobet lepší býti. Když viděl, že se Španělé k Amerikánům tak špatně chovají a že jich skrotit nemůže; mělť raději zpátkem ustoupiti an toho nedopustiti, aby se ti bezbožní lidé mezi nevinnými národy usadili a zmnožili; také na tu nevděčnost, kterouž se mu dvůr odměnil měl zapomenouti, a ne naň stále nabíhati, ale jak víme, každý člověk má nějakou chybu a my rovněž nejsme bez nich ...“

Kryštof Kolumbus (viz také textová příloha č. 6 – strany 41-44) nakonec nezemřel v chudobě, ale v zapomnění, a to pro něj bylo horší. Jeho jméno však zůstává známé až dodnes, kdy od objevení Ameriky uplynulo více než půl tisíciletí. Dnes už víme, že jeho čin nebude nikdy zapomenut, protože nám to jeho význam prostě nedovoluje. Proto ať žije Kryštof Kolumbus!

Textové přílohy

Textová příloha č. 1

Chronologie první cesty (1492 – 1493)

3. srpna 1492 Odjezd z Palosu

9. srpna Příjezd na Gran Canarii

12. srpna Příjezd na Gomeru

6. září Odjezd z Gomery

9. září Odjezd z ostrova Hierro

12. října Příjezd na Guanahani (San Salvador)

28. října Příjezd na Juanu (Kuba)

5. prosince Příjezd na Hispaniolu (Haiti)

25. prosince Ztroskotání lodi Santa María

16. ledna 1493 Odjezd z Hispanioly

18. února Příjezd na Azory

24. února Odjezd z Azor

4. března Příjezd do Lisabonu

13. března Odjezd z Lisabonu

15. března Příjezd do Palosu

Textová příloha č. 2

Chronologie druhé cesty (1493 – 1496)

25. září 1493 Odjezd z Cádizu

2. října Příjezd na Kanárské ostrovy

13. října Odjezd z ostrova Hierro

3. listopadu Příjezd na Dominiku. Objevení Guadalupy, Deseady, Maríe Galante a jiných ostrovů v Malých Antilách

27. listopadu až

5. prosince Navidad

5. prosince 1493 až

2. ledna 1494 Plavba podél pobřeží

Leden – duben Založení Isabely na severozápadě Hispanioly a Santo Tomás

Duben – srpen Průzkum jižní části Kuby a Jamajky a návrat

10. března 1496 Návrat s Ninou

1. června Příjezd do Cádizu

Textová příloha č. 3

Chronologie třetí cesty (1498 – 1500)

30. května 1498 Odjezd ze Sanlúcar de Barrameda

6. – 27. června Na Madeiře, na Kanárských ostrovech

27. června až

4. července Na Kapverdských ostrovech, odjezd na Trinidad

31. července Na Trinidadu

1. – 15. srpna Záliv Paria, Orinoko, poté Santo Domingo

Konec října 1500 Kolumbus přijíždí v poutech do Cádizu

Textová příloha č. 4

Chronologie čtvrté cesty (1502 – 1504)

3. dubna 1502 Odjezd ze Sevilly. Zákaz přistání na Santo Domingu, kde byl guvernérem Nicolás de Ovando

Konec července 1502 až

25. červen 1503 Na pobřeží Hondurasu. U ústí Río Tinta. Hledání předpokládané úžiny do Indického oceánu

25. června 1503 Příjezd na Jamajku

29. června 1504 Příjezd lodi z Hispanioly

12. září Odjezd z Hispanioly do Španělska

7. listopadu Příjezd do Sanlúcaru de Barrameda

Textová příloha č. 5

Lodní deník z první cesty (1492 – 1493)

Na stranách 34-42 se nachází deník z Kolumbovy první výpravy.

Jde o jeho zkrácenou verzi, obsahuje asi pětinu původních zápisů.

Stránky jsou zmenšené tak, aby ještě byly dobře čitelné, ale zároveň tak, aby příliš mnoho neprodlužovaly rozsah celé práce.

Několika tečkami je označeno vypuštění části denního záznamu, několika pomlčkami vypuštění jednoho celého nebo více denních zápisů.

Textová příloha č. 6

Ottův slovník naučný:

Kryštof Kolumbus

Na stranách 42-44 je uveden výpis hesla

„Columbus Krištof“ tak, jak jej uvádí

Ottův slovník naučný

Obrazové přílohy

Obrazová příloha č. 1

Kryštof Kolumbus

Obrazová příloha č. 2 a 3

Santa María

Vysvětlivky k dolnímu obrázku: 1 Kolumbova kajuta, 2 kormidlo, 3 kompas, 4 vstup do skladišť, 5 vodní pumpa, 6 zvedač kotvy a plachet, 7 zbraně, 8 uzené a sušené maso, 9 suchary, 10 nasole-né maso, 11 olej, 12 pitná voda, 13 skladiště, 14 víno, 15 suše-né luštěniny, cibule a česnek, 16 mouka, 17 náhradní plachty, 18 lana, 19 nádrž na vysráženou vodu, 20 kameny jako zátěž.