Stoletá válka

 

Konflikt, který proti sobě postavil v letech 1337 – 1453

Francouze a Angličany na celých 116 let, byl pojmenován „stoletá válka“ teprve v minulém století. Ve skutečnosti se nejednalo o opravdovou válku, jež by nepřetržitě trvala déle než jedno století, ale o sled vojenských tažení střídajících se s obdobími míru.

 

záminka è nové spory po vymření Kapetovců 1 v roce 1328,

Anglický král Eduard III. si činil nároky na francouzský trůn, protože byl vnukem francouzského panovníka Filipa Krásného, avšak zvolen byl Filip VI. z vedlejší větve Kapetovců (Valois).

 

skutečná příčina è spor o bohatá a prosperující flanderská města, která přinášela velké zisky z výroby suken. Závislost Flander na Anglii vznikla díky dodávkám angl. vlny, ale Flandry byly volně připojeny k Francii. Anglie se zajímala o hrabství Flandry a o jihozápadní anglická léna ve Francii (dovoz soli a vína).

 

Stoletou válku dělíme na tři období:

 

     1. etapa války              (1337 – 1360)                è převaha Anglie

            2. etapa                        (1360 – 1374)                è převaha Francie

            3. etapa                        (1415 – 1453)                è rozhodující

 

1. etapa války  (1337 – 1360)

Anglická armáda se vylodila na kontinentu v roce   1337   , a o pouhé tři roky později se odehrála první epizoda této vyčerpávající války:

1340                      Loďstvo anglického krále Eduarda III.  porazilo Flotilu Filipa VI. z Valois. Bylo zničeno 166 lodí. Tento střet se odehrál u Sluysu (Éclusé).

 


                                               ANGLIE                                                              FRANCIE

 

Angličané začali plenit severofrancouzská města (např. Caen, Calais) a přidali do své sbírky další velké vítězství:

 

1346                                  Eduard III. zvítězil u Grécy (Kresčaku)

 


ANGLIE                                   FRANCIE

 

Méně početné anglické vojsko (žoldnéřské oddíly lučištníků ze svobodných rolníků) porazilo početnější francouzské vojsko rytířů: neuspořádaní, sebevědomí, špatně ovladatelní těžkooděnci s osobními ambicemi. V bitvě zahynul český král Jan Lucemburský. Další porážka Francouzů následovala o rok později u Calais   1347              .  . Calais se po jedenácti měsících obléhání vzdalo anglickému králi. Ten požadoval, aby mu šest nejbohatších a nejmocnějších měšťanů přišlo jen v košilích, bez klobouků a bot odevzdat klíče od města. Rukojmím hrozila smrt, na žádost anglické královny však byli ušetřeni.

Rozhodující střet obou zemí v první fázi války se odehrál u města, které již jednou významnou bitvu zažilo: Karel Martel zde před více než 600 lety porazil Araby.

 

 

1356                                  Eduard III. a jeho syn Eduard 2 porazili Jana II. Dobrého u Poitiers

 


ANGLIE                                                                              FRANCIE                           

 

 

Vítězství v tomto boji znamenalo pro Anglii další územní zisky a zmocnila se tak celé jihozápadní Francie.

 

 

Územní zisky Anglie byly potvrzeny roku   1360   “mírovou” smlouvou u Brétigny. Tomuto aktu předcházelo ještě před třemi lety rozpuštění generálních stavů v Paříži. Prvních více než dvacet let války tedy patřilo jednoznačně Angličanům. V dalším období se však stejně dařilo jejich protivníkům.

                                                                                                                                                                                

2. etapa války  (1360 – 1374)

 

Úspěchy Francie v letech 1360 – 1374 měl na svědomí především král Karel V. Ze zvýšených daní získal tolik potřebné peníze na reorganizaci armády. Francouzi také změnili svou doposud neúspěšnou taktiku. Snažili se vyhnout velkým bitvám, ve kterých dosud nezaznamenali větší úspěch, a místo nich podnikali promyšlené, drobné a nebezpečné výpady z opevněných hradů a měst. Aniž by Francie zaznamenala pronikavý úspěch v nějaké velké bitvě, získala nazpět většinu ztracených území a v roce   1374    uzavřela s Anglií mír, ke kterému však velkou měrou přiměla i morová epidemie.

 

ČERNÁ SMRT, dýmějový mor – tuto nemoc přenášely blechy z krys, napadených chorobou, na člověka. Ještě nebezpečnější a nakažlivější forma – plicní mor – se přenášel kašláním.

Ostrov Sicílie ve Středozemním moři byl v r. 1347 hrůzyplným místem. Na všech stranách tu umírali lidé na záhadnou nemoc. Ti, kteří ji dostali, měli strašné žaludeční křeče a v podpaží se jim udělaly ohromné hlízy (boule), jejich těla se pokryla tmavými skvrnami a nemocní do tří dnů umírali. Kvůli těmto skvrnám dostala nemoc jméno černá smrt. Dnes už víme, že to byl dýmějový mor. Ze Sicílie se rozšířil do Itálie a do Francie a do konce roku 1348 (kdy už se dostal i do Anglie) mu padly za oběť milióny lidí – asi čtvrtina až třetina tehdejšího evropského obyvatelstva. Mor se objevoval znovu a znovu vždy po několika letech až do začátku 18. století. Několik případů se vyskytlo ještě v 19. století.

 

3. etapa války  (1415 – 1453)

 

Po dlouholeté válečné odmlce, kterou vyplnila nejhorší morová epidemie v dějinách, byla válka znovu obnovena. Přispělo k tomu oslabení Francie vnitřními boji za nezletilého a duševně nemocného Karla VI., jehož osobnost ostře kontrastovala s velice schopným Jindřichem V.  z rodu Lancasterů na straně Angličanů. Jakmile přišla na řadu znovu velká bitva, měla navrch opět Anglie:

 

1415                                      Azincourt  se stal dějištěm dalšího vítězství Angličanů.

 


ANGLIE                                              FRANCIE

 

Bitva u Azincourtu (přesně 25. října 1415) znamenala zničení francouzského jezdectva lučištníky a pěšáky Jindřicha V. Byla to poslední rytířská bitva před používáním střelných zbraní, zejména dělostřelectva.

Angličané tentokrát ovládli sever Francie a neváhali vydat se směrem na samotnou Paříž, kterou také dobyli. Po ovládnutí severní poloviny země svými protivníky, uprchl francouzský král Karel VII.  jižně od řeky Loiry.

Strašné drancování a pustošení země cizinci vyvolalo národní odpor a vznik silně vlasteneckého hnutí, v jehož čele stanula vojska Jeanne d´Arc (sv. Jany z Arku). Bojovníci, povzbuzeni její odvahou a odhodláním, konečně porazily Angličany a odrazili je od města Orléans.

 

                1429                      Orléans                               FRANCIE                                            ANGLIE

 

Po tomto úspěchu následoval další v podobě dobytí Remeš(e), kde byl korunován Karel VII. francouzským králem. Francouzi byli v nevídaném vítzězném tažení téměř k nezadržení, osvobozovali jedno město za druhým, ale roku   1430       byla Jana Angličany zajata a o rok později upálena jako čarodějnice v Rouenu.

 


                                   1431                upálení Jany z Arku v Rouenu

 

Francouzi i bez Jany z Arku, avšak stále s myšlenkami na její činy, stále vítězili, dobyli Paříž v roce  1436     

a vyhnali Angličany z Normandie a Guyenne. Jejich nejdůležitější vítězství, jímž rozhodli konflikt ve svůj prospěch, přišlo v roce 1453:

 

1453                                  bitva u Castillonu, definitivní vítězství Francie nad Anglií

 


FRANCIE                                            ANGLIE

 

Po této porážce zbylo Anglii ve Francii pouze město Calais a i to nadobro ztratili v r. 1558.

Konflikt přispěl ke sjednocení Francie, avšak zanechal zemi v obrovské bídě.

 

Během stoleté války byly obě soupeřící země oslabovány i vnitřními spory. Nespokojenost lidí, válečné útrapy, hospodářské škody, bída, neúroda, mor, organizovaná zločinnost a hospodářská krize, to vše vedlo k několika lidovým povstáním jak v Anglii tak ve Francii.

 

LIDOVÁ POVSTÁNÍ VE FRANCII

 

è povstání v Paříži vedené bohatým kupcem Étiennem Marcelem, požadavek kontroly hospodářství generálními stavy  (rok   1358).

è tentýž rok – selská válka ve střední Francii: jacquérie (podle posměšného označení venkova Jacques Bonhomme = Kuba Dobrák) v čele se „selským králem“ Vilémem Cailletem

è nakonec porážka obou, pokus o stavovskou monarchii byl neúspěšný

 

LIDOVÁ POVSTÁNÍ V ANGLII

 

è oxfordský mistr John Wyclif 3 kritizoval bohatství a přepych světského a duchovního panstva

è lidový kazatel John Ball vyslovil myšlenku rovnosti, zrušení poddanství a robot  (byl uvězněn)

è roku  1380    byla vypsána daň z hlavy, což vedlo k povstání v čele s Watem Tylerem 4 , vzbouřenci neváhali pálit panská sídla a doklady o nevolnictví. V roce   1381  podnikli tažení na Londýn, kde jim měšťané otevřeli brány, získali sympatie řemeslníků a chudiny. Podařilo se osvobodit Johna Balla. Král musel uprchnout do pevnosti Tower, došlo k  jednání o požadavcích lidu è král poskytl falešné sliby a Tyler byl zavražděn (zahynul i Ball) è krvavé potlačení odboje.

 

VÝVOJ FRANCIE PO STOLETÉ VÁLCE

 

Jednotný stát pod vládou krále Ludvíka XI. 5 (1461 – 1483): è posílení své pozice, oslabení vlivu vysoké šlechty, zavedení pravidelné daně z hlavy (taille), opora o měšťanstvo a byrokratický státní aparát. è politické sjednocení Francie, centralizovaná monarchie, stálé vojsko.  Nad místními nářečími převládl francouzský jazyk.

hospodářský rozkvět. è výroba sukna v Pikardii, hedvábí v Lyonu, pěstování vína v Burgundsku, olivový olej z Provence aj.

 


VÝVOJ ANGLIE PO STOLETé VáLCE                      vnitřní krize, válka růží

 

 

 

 

1 – Kapetovci, pův. Robertovci, fr. královská dynastie vládnoucí v přímé linii 987 – 1327. Sehráli významnou roli při vytváření středověké Francie obsazováním lén členy svého rodu (v Burgundsku, Anjou, Artois) a sňatky (v Provenci, Bretagni a Champagni).

2 – Eduard „Černý princ“ (1330 – 1376) , princ waleský a syn Eduarda III. Své přízvisko získal podle barvy svého brnění, ve kterém byl velmi úspěšný. V letech 1362 – 1372 po deset let spravoval anglické državy v Gaskoňsku a Akvitánsku.

3 – John Wyclif (Jan Viklef), asi 1320 – 1384, anglický předchůdce reformace. Zdůraznil svrchovanost normy Bible, nutnost reformy církve, kterou očekával od světské moci. Zaútočil mj. na učení o transsubstanciaci (přepodstatnění, chléb a víno = tělo a krev Ježíše Krista). Jeho odkazu, v Anglii potlačeného, se v Čechách ujaly všechny husitské strany.

4 – Wat (Walter) Tyler, zemřel v r. 1381, ovlivněn názory Johna Wyclifa. Přivedl vzbouřence k Londýnu, jednal s Richardem II. Byl zákeřně zavražděn a vzpoura potlačena.

5 – Ludvík XI. z dynastie Valois (1423 – 1483) od r. 1461 francouzský král. Vytvářel centralizovaný stát, po porážce koalice burgundského vévody 1477 u Nancy připojil k Francii Burgundsko, Fanche-Comté, Pikardii a Artois. Do r. 1482 ve válce s Maxmiliánem I. Habsburským o burgundské dědictví. Po ml. linii Anjouovců připadla Francii Provence a Anjou.