Jan Šenkýř, VI.A

1.1.1998

Seminární práce (dějepisný seminář)

Skvělým vzorem městům našim

právem možno zváti Vlašim.

Viktor Dyk

Úvod

Když jsem se rozhodoval, zda psát seminární práci o historii mého rodného města nebo o Českých Budějovicích, kde jsem strávil téměř celý svůj život, nakonec převážila touha blíže poznat a popsat rodné město. Neměl jsem k dispozici mnoho studijního materiálu; nad faktografickou dokumentací převažovaly spíše pověsti, doložené i nedoložené historky a zajímavé příběhy o lidech, nikoli o městě. (Události od konce 16. století jsou již ale v drtivé většině písemně či jinak doložené.) Avšak i Vlašim má své dějiny a je s ní spojeno mnoho historicky významných českých osobností v čele s Janem Očkem z Vlašimi; proto i Vy teď můžete poznat minulost tohoto středočeského města.

Tato seminární práce tedy pojednává o historii mého rodného města a o osudech lidí, kteří byli s tímto městem spjati. Je svou formou trochu netypická, ale o to zajímavější. V jejím závěru naleznete mnoho textových a obrazových příloh doplňující samotný text, ve kterém najdete patřičné odkazy.

Blaník

Město Vlašim je největším v oblasti Podblanicka. Právě hora Blaník je neodmyslitelně spojena s tímto krajem a se zdejšími lidmi. Skrývá mnohá tajemství, z nichž nejznámější je pověst o blanických rytířích a sv. Václavu. Proto jsem se rozhodl v úvodu nejprve věnovat prostor velmi zajímavé historii této hory.

Určitě bude namístě připomenout si, jak tajemně a působivě píše Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých: „Pod skalnatým vrcholem Blaníku ve východním svahu je skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí rytíři koně, když jednou za čas za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy pod horou. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, ztlumený rachot bubnů i polnice hlas. K ránu zase vše utichne, rytíři, koňstvo, vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jezdeckém reji, přečetné stopy koňských kopyt.“ Dále následuje vyprávění o děvečce, kováři a pastýři, kteří v hoře byli, a pověst pokračuje snad svou nejznámější a nejpůsobivější částí: „Svatováclavské vojsko ještě spí, ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní. Tenkrát budou vidína znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý uschlý dub a pramen u skály se tak rozvodní, že se bystřicí dolů povalí. Tu pak se strhne veliká krvavá bitva v krajině mezi Blaníkem a Načeradcem … ale Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky brániti budou. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav, jeda na bílém koni, je povede na pomoc Čechům…“

Díky těmto řádkům zná horu Blaník snad každý, i když na ni třeba nikdy nevystoupil nebo ji dokonce ani neviděl na vlastní oči. Avšak Jiráskovo dílo není jediné, které o Blaníku vypráví. Velmi působivě zpracoval blanickou pověst i básník Jaroslav Vrchlický v Baladě blanické.

Teď už se ale budu věnovat „ověřené“ minulosti této hory. V roce 1940 byl pod vedením Františka Vencoura z nedalekých Louňovic proveden archeologický průzkum. Ten dokázal, že Blaník byl osídlen v době železné (nálezy se datují do roku 400 let před n. l.). Tehdejší obyvatelé zanechali u chat, z nichž se zachovaly jen hrubé půdorysy, střepy rozbitých nádob, které potvrzují, že tito lidé patřili k hallštatské kultuře. Hlína nádob je silně promíšena tuhou. (Pod Blaníkem u Křížova se dodnes tuha nachází a u Psář byla dobývána ještě počátkem našeho století.) Stejné stáří prokazuje i přeslen a mlýnek na obilí, tedy další předměty nalezené při průzkumu. V roce 1971 byly nalezeny ještě další dva mlýnky, rovněž ruční a kamenné. Jsou uloženy v Okresním muzeu ve Vlašimi. (Dodnes jsou na vrcholu Blaníku pozůstatky prastarého keltského opevnění.)

Nám známé a dochované historické prameny hovoří o Blaníku až na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Nejstarší zmínka je z roku 1397, a to v Rožmberské popravčí knize, kde při výslechu Matěje Putavcóv z Jankova je poznamenáno, že Petr Petřík Škauda má na Blaníku svou skrýš.

Další zpráva pochází se Starých letopisů českých. Říká: „Léta 1402 ukázala se hvězda s ocasem kometa a svým ukázáním mnohé zlé věci znamenala české zemi. Neb to léto přijel král uherský Zikmund do Čech a mnoho zlého učinil s pomocí některých pánů českých. Jal krále Václava, bratra svého a do Vídně do vezení jej vydal. A Prokopa, markrabí moravského, také jal, gleitovav jej z Bezdězi k sobě a táhl s ním k hradům, kteříž se krále Václava drželi, až i před Blaník přitáhl, tu jej kázal na teras svázati (ba k němu stříleti), až hrad Blaník museli králi Zikmundovi uherskému dáti.“

Velmi často se i v nedávné historii vedly spory o to, zda na Blaníku stával ve středověku hrad či nikoliv. Jedním z nejvážnějších důkazů jeho existence měla být citovaná zpráva ze Starých letopisů českých. Avšak už August Sedláček ve svém díle Hrady a zámky u hradu Blanska (ten stojí u Ústí nad Labem) dokázal, že události se Zikmundem a Prokopem se týkají tohoto hradu a že jméno Blaník vzniklo pravděpodobně chybou opisovače. Avšak hrad nebo spíše malé opevnění na Blaníku asi existovalo. Potvrdily to sondy, které nalezly základy opevněné tvrze ve tvaru podkovy – údajně měla patřit někomu z husitské sekty Mikulášenců.

Podle zápisu arcibiskupské synody v Praze z roku 1404 byl pověřen Jan Hus, aby vyšetřil činnost nějakého laika, který vyzývá lid, aby nosil na Blaník kameny na stavbu kostela.

Důležitou událostí nejen pro Blaník, ale pro celé Podblanicko bylo zničení Louňovického kláštera husity. Husitská kronika Vavřince z Březové o tom říká: „Item u Vigiljí svatého Bartoloměje (23. srpna) 1420 někteří z Táborských tovaryšstva horu Blaník osadivše a by byli náhle nebyli sehnáni, nesčítelné škody by byli v tom kraji učinili.“

V církevní zprávě z roku 1677 se praví, že na vrchu Blaníku je veřejná kaplička a papež Kliment X. ji obdařil pro poutní slavnostní odpustky. Císař Josef II. však tuto kapli zrušil, stavby chátrala a roku 1812 v ní byla z bezpečnostních důvodů stržena střecha a strop.

Blaník zaujal velmi důležité místo ve druhé polovině minulého století, kdy český národ projevoval svou touhu po národní svobodě mnoha manifestacemi v podobě táborů lidu. Byly pořádány na historicky význačných místech, proto tedy i na Blaníku. K prvnímu došlo 31. srpna 1862, další následoval 28. června 1868. Účast se odhadovala na 40 000 lidí. Další tábor se konal v roce 1869, pak až v září roku 1900. Tábor v roce 1909 svolala agrární strana. První tábor na Blaníku v historii samostatného Československa se konal 28. května 1919. Poslední, nazvaný Manifestace českého lidu, se uskutečnil 26. sprna 1945.

Důležitou kapitolou v novodobých dějinách Blaníka je vezení blanického kamene do základů Národního divadla v Praze. Podle dostupných pramenů se slavnostní pouť konala 12. května 1868, začátek měl být v 11 hodin dopoledne. Kámen byl 45 centů těžký s nápisem Sláva vlasti. Trasa průvodu vedla přes Vlašim, Domašín, Chotýčany a Benešov. V roce 1968 se symbolicky po stu letech z Blaníka, podobně jako z jiných míst naší vlasti, do Národního divadla v Praze vezla prsť. Alegorický vůz, ozdobený dřevořezbou Kupsova Blaníku, vezoucí schránku s prstí, byl tažen párem koní a doprovázen jízdním banderiem, které vedl pan Slavík z Domašína, jedoucí na bělouši.

Mimochodem, když jsem se dostal ke spojení Blaníka a Národního divadla, existuje také známý obraz této hory od Julia Mařáka, umístěný v presidentské loži. Vlašimský učitel Richard Dušek si dal práci a hledal místo, odkud Mařák svůj obraz maloval. (Vycházel při tom z řeky Blanice a pohledu na Blaník.) Nenašel ho – malíř si tok Blanice trochu přizpůsobil, aby byl obraz patřičně efektní.

Od roku 1981 byla zákonem vyhlášena Chráněná krajinná oblast Blaník, která má rozlohu 4057 hektarů. Je zatím jedinou v okrese Benešov. Na závěr této kapitoly uvedu myšlenku (v hodně zkrácené verzi) spisovatele Jana Herbena: „Na těchto horách musíš myslet na dějiny.“

Počátky historie Vlašimi

Bohužel o založení Vlašimi dnes neexistují žádné záznamy, přesné datumy ani nějaká podobná dokumentace. Vznik města není nikde přesně uveden, a tak toto město nebude nikdy moci slavit některé své významné kulaté výročí, jako třeba nedaleký Benešov svých 900 let v roce 1970.

Z pravděpodobného slovanského hradiště na ostrohu nad brodem řeky Blanice vznikl v pozdější době hrad, který se podle K.J.Bienenberka datuje k roku 1303, ovšem kostel zde prý již stál dříve. Hrad byl snad vybudován na ochranu brodu stezky habrsko-jihlavské, směřující z Jihlavy přes Pelhřimov, Želiv, Vlašim a Benešov ku Praze. V podhradí se pak postupně začalo rozrůstat poddanské městečko. Rok 1303 je tedy nejstarší časově vymezenou zmínkou o vzniku Vlašimi.

Na rozdíl od založení jde jméno města vysvětlit poměrně snadno. Vlašim i Vlašín jsou jak jména osobní, tak i místní. Vznikla ze jména Vlastislava, některého člena knížecího rodu Vlastislavců, jimž zdejší kraj patřil. V různých starých latinských listinách se nachází název města všelijak obměněn; de Wlassimie, de Wlassim, de Wlassin aj., v německých listinách zase Plessin, Pleszings, Plesingia apod. Že Vlašim bylo skutečně jménem osobním, máme důkaz z města Litovle na Moravě, které jeden rod pánů z Vlašimi v polovině 15. století koupil. Jedna ulice nesla ještě před první světovou válkou jméno Vlašimova.

Ovšem daleko romantičtěji zní výklad názvu města podle K.J.Bienenberka, i když je to výklad jen zdánlivého znění. Některý z českých pánů, který se za krále Vladislava účastnil tažení do Itálie proti Milánu, si prý tak navykl na vlašský způsob života, že jej napodoboval i doba po návratu. Prý o sobě říkával: „Já vlaším,“ a z tohoto jeho rčení se pak odvodil název města.

Jméno se v poslední době skloňovalo všelijak: z Vlašimie, s Vlašimem, z Vlašima. V období světových válek platilo pouze z Vlašimě, v současnosti se používá z Vlašimi, z Vlašimě už méně.

Během šesti set let se ve Vlašimi vystřídalo celkem 12 rodů, o jejichž příslušnících se samozřejmě dozvíte více. Přehledný seznam včetně přibližné datace jsem se snažil dát dohromady hodně dlouho. Výsledek nesnadné práce přikládám v textové příloze 1 (strana 00).

Jana Očko z Vlašimi a jeho doba

Prvními majiteli Vlašimi byli Páni z Vlašimě (viz textová příloha 2 – strana 00). Od roku 1363 se stal držitelem Vlašimi Michal z Jenštejna, zvaný pak též z Vlašimi. Jeho rod tu vládl do roku 1413. Do panského stavu byli Jenštejnové povýšeni teprve ze krále Karla IV. zásluhou Jana Očka, který byl bratrem vlašimského pána Michala z Vlašimi. Protože měl Jan dva starší bratry, zasvětil svůj život duchovnímu stavu. Již v mládí se znal s mladým Karlem Lucemburským, pozdějším císařem. Po studiích se stal jeho tajemníkem a pak v církevních hodnostech velmi rychle postupoval. Byl mj. roku 1351 biskupem olomouckým, roku 1355 doprovázel arcibiskupa Arnošta z Pardubic, když se vydal s císařovnou Annou do Itálie, a po jeho smrti se stal v roce 13664 druhým pražským arcibiskupem.

Ve vlašimském kraji měl arcibiskup rozsáhlé statky, které se táhly od Blaníku až k Pacovu. Jejich střediska byla v Červené Řečici a Trhovém Štěpánově.

Závěrem této kapitoly přikládám ještě doklad o tom, že církevní vrchnost nebyla ke svým poddaným o nic milosrdnější než světská. Dokazují to dva případy zaznamenané právě v této době (zapsal je K. Kolman): Hajný Koníř z Javorníka byl roku 1379 přistižen, že olupoval kůru ze zdravých stromů. Arcibiskupský podkomoří v Trhovém Štěpánově jej potrestal tak, že mu kat musel sedřít kůži z pravé ruky, jako on dřel kůru ze stromů. Veškerý majetek hajného propadl ve prospěch arcibiskupské pokladny. Obdobný případ je znám o hajném Machovi z Tichonic. Byl roku 1385 přistižen, že kácí stromy. Za trest mu byla uťata pravá ruka.

Následující století vlašimských dějin je zahaleno tajemstvím. Tak jak doba Jana Očka z Vlašimi dobře mapuje 14. století a velmi podrobně popisuje jeho události, století 15. a velká část století následujícího v záznamech chybí. Jediné vysvětlení pro neexistenci patřičných dokumentů je velký požár v 17. století, který zničil téměř celé město, zřejmě včetně kronik. Jisté je, že rod Jenštejnů vystřídali nejprve rytíři z Chotěmic, poté převzali správu města Trčkové z Lípy a po nich na krátko ještě Stranovský ze Sovojovic.

Středověké soudnictví na Vlašimsku

Pokud měla některá obec právo soudní (a to Vlašim měla) zasedal v ní sbor konšelů jako lidový soud. Tomu jako soudce předsedal buď sám šlechtic, zámecký hejtman, nebo jiný vyšší panský úředník. Zapisovatelem byl městský písař nebo i kantor. Právnicky vzdělanou osobou z nich nebyl nikdo. Když si některou věc netroufali konšelé sami rozsoudit, obraceli se na krajský soud do Kouřimi. To byl také pro tento kraj vyšší soud odvolací. Existuje o tom listina z 24. listopadu 1479 o soudní při dvou občanů pro obchod se šafránem.

Na menší, hlavně mravnostní delikty stačil někdy trest církevní. Jako kajícníci museli odsouzení stát před kostelem nebo za jeho vchodem. Pro větší přestupky býval zřízen poblíž radničního domu pranýř, blízko něho stávala i lavice pro veřejný pardus (výprask, bití). Kde stál pranýř ve Vlašimi, není známo.

Tyto soudy však mohly za větší přestupky, spáchané v obvodu města, odsoudit i k smrti. Kata si přitom půjčoval z krajského města v Kouřimi.

Tresty bývaly přísné. Kradl-li někdo, byl nemilosrdně trestán šibenicí. Zabil-li někoho, trest se prováděl znovu šibenicí nebo mečem. Pokud někdo „právu bránil, nebo jej haněl, měl hrdlo ztratit.“ Kdož se rouhal, tomu byl jazyk vyřezán. Kdo na soudě křivě přísahal, tomu byl jazyk týlem vyvlečen. Když někdo úmyslně založil požár, byl na hranici upálen, musel to být ale muž. Pokud se jednalo o ženu, ta musela být zahrabána. Záletným ženám byl vypalován cejch a uřezány obě uši.

Dochovalo se mnoho záznamů o popravách a jiných trestech. Namátkou jsem vybral následující tři:

„Pro krádež byl roku 1548 oběšen Havel, syn Martina Nečisty, který při mučení přiznal, že ukradl v Domašíně Churoukovu synovi sukni a prodal ji Peškovi v Sedlečku za jednu kopu míšeňskou. I košili vzal v Domašíně Janu Samcovi.“

„Roku 1540 byla od práva domašínského za rychtáře Peterky z Ratměřic odsouzena mladá děvečka, kterou prý najal bývalý rychtář Táborských Mazanec. Měla zapálit stavena ve Velíši, dal jí za to i peníze. Děvečka zapálila a shořely tři dvory. U soudu se přiznala, že to učinila, ale prý návodem Mazancovým. Byla odsouzena 27. února 1540 k trestu smrti zahrabáním zaživa. Prosili prý sice za ni mnozí, i ona, stojíc již v hrobě prosila: „Milí páni, pro milosrdenství boží, zbavte mne této smrti.“ Ortel byl přec vykonán.“

Zpráva z poněkud pozdější doby hovoří o tom, že dva židé (Abraham a Šalamoun) ukradli dva voly. Byli v roce 1720 v Divišově zavřeni a královským soudem v Praze odsouzeni k věčnému vyhoštění ze země. Na rameno jim bylo vypáleno písmeno „R“.

Vlašimský znak a pečeti, Páni Klenovští ze Ptení

V této kapitolce se budu věnovat symbolům města, které však, jak záhy zjistíte, velmi úzce souvisejí se šlechtici, kteří ve Vlašimi nejen bydleli, ale také pro ni něco vykonali. Jak jsem již napsal, kdy město vzniklo, není a nikdy nebude přesně známo. Městečkem bylo, podle Františka Augustina Slavíka, nazýváno nepochybně již začátkem 14. století, spravovalo si své obecní záležitosti a mělo právo soudní a tržní (o rozšíření těchto práv v roce 1530 mj. pojednává kapitola Vlašimský obchod se solí).

Stará městská pečeť do roku 1580 měla štít a v něm znak městský: bránu městskou s padací mříží a s cimbuřím. Nápis nebyl kolem pečeti, nýbrž na závitku splývajícím z  obruby nad štítem. Otisky této pečeti se zachovaly pouze na dvou listinách, jedna je v Národním muzeu a druhá v Třeboňském archivu.

Roku 1580 bylo městečko Vlašim na přímluvu a žádost vlašimského pána Aleše Klenovského ze Ptení povýšeno od krále Rudolfa II. na město a obdrželo tento znak: V modrém šítě je stříbrná hradba z kvádrů, ukončená cimbuřím o čtyřech zubech, na trávné půdě s otevřenou bránou a zlatou vytaženou mříží. Nad hradbou jsou čtyři zlatá písmena AKZP (Aleš Klenovský ze Ptení). Za třicetileté války došlo ke změně. Vlašimské panství koupil šlechtic Fridrich z Talmberka (o něm bude zmínka níže). Městský znak sice zůstal stejný, ale místo písmen AKZP byla dána písmena FZT (pochopitelně Fridrich z Talmberka). Takto vypadala nejen nová velká městská pečeť s latinským nápisem na okraji: Sigillum minor civitatis Wlassimensis (pečeť města Vlašimi), nýbrž i malá pečeť primátorská, která měla nápis Sigillum iudicis urbis Wlassim (pečeť rychtáře města Vlašim). Průměr velké pečeti byl 44 mm, malé 36 mm.

Ovšem městem byla Vlašim jmenována již někdy dříve než v roce 1580, kdy začala (a hlavně mohla začít) používat pečeť. Např. v majestátech krále Vladislava II. z roku 1488 a krále Ferdinanda I. z let 1552 a 1562 je městem. Naopak zase v jiných listinách, např. v privilegiích Mikuláše Trčky z Lípy, roku 1530 je zase jen městečkem.

Do doby, kdy vlašimské panství spravovali Klenovští ze Ptení, spadá také vybudování mostu přes řeku Blanici v letech 1552-1560. V době budování tohoto mostu byl také postaven nový mlýn. Jednalo se o dílo velmi nákladné, nová mlýnská strouha byla značně dlouhá a vine se dodnes podél úpatí strání a skal tehdejšími „voborami pánovými“ podél luk s nepatrným potřebným spádem, jehož výsledkem byla konečná užitková výška asi 5 m, což tvořil mocný pohon mlýnského kola. V tomto mlýně mlely Vlašim, Římovice, Bolina, Domašín, Zdislavice a Radošovice. Pří mlýně nechal Aleš Klenovský ze Ptení zbudovat i pilu. (Budova mlýna byla vůbec první asanovanou budovou ve Vlašimi.)

Rytíř Jan Vostrovec, Fridrich z Talmberka a vlašimský poklad

Rytíři Vostrovcové z Královic se stali držiteli Vlašimi v roce 1588 a spravovali ji až do bitvy na Bílé hoře. Jan Vostrovec se pak ujal panství po smrti svého otce Viléma v roce 1592. Velmi zbohatl a stále rozšiřoval svůj majetek. Současně zastával i vysoké úřady, byl královským radou, zemským soudcem a nejvyšším komorníkem.

V roce 1618 došlo k povstání české nekatolické šlechty, k druhé pražské defenestraci (23.5.1618) a k volbě prozatímní vlády třiceti direktorů. Jan Vostrovec se sice schůze nezúčastnil, ač pozván, přesto byl ale zvolen za jednoho ze třiceti direktorů. Po prudkém obratu a v českých dějinách mnohokrát proklínané bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) dal vitězný Ferdinand II. zatknout a soudit vůdce stavovského povstání. Jan Vostrovec, jako jeden z direktorů, byl původně odsouzen k trestu smrti, ale nakonec se jeho trest zmírnil na doživotní vězení. Po dvou letech byl z vězení propuštěn, ale zároveň přišel o veškerý majetek.

Novým majitelem Vlašimi se stali páni z Talmberka. První z nich byl Bedřich a druhý, Fridrich z Talmberka, za svou věrnost císaři Ferdinandu II. dostal nejvyšší úřady. Byl prezidentem soudu, purkrabím Karlštejna a nejvyšším hofmistrem v Českém království. V červnu 1621 přivezl spolu s jinými pány rozsudek nad 27 účastníky povstání z Vídně do Prahy, stál po boku knížete Lichtenštejna, když 19. června oznamoval vězňů tresty smrti, a při staroměstské popravě seděl na pavlači Staroměstské radnice. Většinou bydlel v Praze, správu panství tedy svěřil rytíři Oldřichu Skuhrovskému.

Pověsti o tajném pokladu byly v té době stále častější. Když proto později pán z Talmberka vlašimské panství prodával, vymínil si přímo v kupní smlouvě: „Kdyby se měl po krátkém či dlouhém čase nalézti na panství vlašimském ukrytý poklad, jakož se toho všelijaká znamení vyskytují, má třetí dílo toho pokladu panu prodavači nebo jeho dědicům připadnouti.“

V roce 1686 navštívil vlašimského zámeckého hejtmana Valentina Václava Kuneše místní měšťan Jiří Novák a ohlásil mu, že mu prý starý slepý zedník v Praze prozradil, že pomáhal panu Vostrovcovi zazdívat ve sklepení vlašimského hradu veliký poklad. Samozřejmě nastaly spory o tom, komu by měl případně nalezený poklad patřit. Nakonec byla celá věc předložena samotnému císaři Leopoldovi, který rozhodl, aby poklad, bude-li nalezen, byl rozdělen na tři díly. První připadne státu, protože Vostrovcovo jmění bylo skonfiskováno, druhý hraběnce z Weiszenwolfu jako majitelce a třetí pánu Fridrichu z Talmberka, podle kupní smlouvy. V roce 1665 totiž prodal Vlašim Jan Krištof z Talmerbka (snad syn Frdricha) kněžně Boženě Porcii roz. Kavkové z Říčan. Její dcera se provdala za německého hraběte Helmharda z Weiszenwolfu.

V neděli 17. února 1687 se konečně dostavila příslušná komise do Vlašimi. Tvořili ji hrabě Kinský, prezident královské komory české, biskup královéhradecký pán z Talmberka s bratry, řada dalších šlechticů a na vlastní práci havíři z Kutné Hory. Po slavnostní mši v kostele se šlo za sborového zpěvu do sklepů zámku. Dvoudenní hledání, odkrývání bahna a hlíny, bourání nově objevených zdí a vynášení vody nakonec nebylo k ničemu. Skrýš pokladu se našla - ale prázdná. Rada se usnesla na tom, že poklad musel být nějakým domácím člověkem odnesen, protože skrýš byla zazděna narychlo a čerstvým vápnem. Od té doby žádné jiné pokusy o nalezení vlašimského pokladu provedeny nebyly. Možná je poklad ve Vlašimi ukryt dodnes, ale na jiném místě.

Vlašimský obchod se solí

Tato a ještě následující kapitoly se vztahují k době mezi bitvou na Bílé hoře a hledáním vlašimského pokladu, avšak v rámci zachování dějové linie předešlých událostí jsem je umístil až sem. Všechny následující události se datují do doby, kdy město patřilo pánům z Talmberka.

„Sůl nad zlato“, říká stará pohádka a má pravdu, na soli se v minulosti dalo hodně vydělat. Proto již Mikuláš Trčka z Lípy, který dne 11. července 1530 potvrzoval vlašimským měšťanům jejich práva, je upozorňuje, aby jen obec sama obchodovala se solí ve velkém a to na prostice neboli bečky.

Cena soli se stále měnila, proto „aby vždy každý týden purkmistr k tomu dohlédl a na to se vyptal, po čem by sůl prodávali“. Se solí měla obec i keťasit, neboť Trčkovo nařízení pokračuje: „… a aby také včas hleděli soli nakúpiti, když by v laciném trhu byla, a té aby hleděli přichovávati. Příhodilo-li by se, že by některý čas soli se nedostalo a že by drahá byla, aby k té, již by zachovali, útočiště mohli míti a tak by i lepší užitek obci mohli přivésti, když by prve lacino kúpíce a potom, že by na ní přiskočilo, i dávali by ji, po čem by na ten čas v trhu byla.“ Co tomu říkávali prostí občané, na to se obec vůbec neohlížela.

Pán z Talmberka rozšířil 9. ledna 1655 obchod vlašimských se solí tak, že „jim tuto milost činním a nadání uděluji, aby do těchto níže zaznamenaných vesnic sůl svobodně vystavovati mohli, totiž do vsí: Pavlovice, Kladerub, Řimovic, Boliny, Vracovic, Kondrace, Dubu, Vostrova, Veliše, Hrzína, Ratměřic. Při tom svého správce a všechny rychtáře, také i konšely v tom dostatečně zavazuji, aby na to bedlivý pozor dali, aby jak rychtáři, tak poddaní od žádného cizího žádnou sůl nebrali a nekupovali kromě ouřadu vlašimského. Sice kdyby na tom shledáno bylo, že by sůl odjinud vzal aneb koupil, ten každý jednu bečku soli pokutu propadnouti má, a kdyby na rychtáře nebo konšela shledáno bylo, že buď sami v tom prohřešili, neb jinším povolili, tehdy v obdobnou pokutu upadnouti mají.“ Ovšem pan Talmberk neměl na mysli prospěch města, nýbrž (jak už to tak bývá) svůj. Toto „nadání“ totiž končí slovy: „Oni pak Vlašimští, co tak do vesnic soli vystaví, tehdy z každé bečky polovici výdělku do důchodu mého odvésti povinni budou.“ Jak je vidět, toto nadání se svou „promyšleností“ nikterak nevzdaluje praktikám některých současných obchodníků.

(V textu jsou velmi často používány citáty z dobových zápisů, v tomto odstavci zvláště. Určitě by se jejich obsah dal vyjádřit současným jazykem lépe a srozumitelněji, nemohu si ale pomoci – čeština minulých staletí je prostě okouzlující.)

Vlašimští ve zbrani

Románek paní Voršily z Talmberka by se jako název k této kapitole hodil možná lépe, ale Vlašimští ve zbrani zní rozhodně působivěji. Jde o zprávu upravenou podle Jiřího Augustina Herolta, kanovníka staroboleslavského a děkana kouřimského.

Kanovník Herolt přijel 16. ledna 1660 k večeru do Vlašimi na děkanství, kde chtěl přenocovat u vlašimského děkana Jana Bedřicha Bechyně z Lažan. V ten den odcestoval vlašimský pán František Vilém z Talmberka, jehož manželka – paní Voršila rozená z Pappenheimu – měla milostný vztah k mladému vlašimskému učiteli. Vlašimský děkan se obával, aby při této příležitosti nedošlo k nějakému pohoršení, proto kantora raději uzavřel na faře. Paní Voršila si ještě večer nechala kanovníka zavolat. Ten musel vyslechnout její dlouhé vysvětlování a marně ji prosil, aby měla strpení až do rána, že se vše vyřídí. Nepořídil. Brzy po jeho návratu na faru „celé město po zbrani sáhnouti a povstati jest muselo“. Hejtman Košetický, purkmistr, rada i měšťané přitáhli k faře (všichni ozbrojeni) a žádali propuštění vězněného učitele. Marně kanovník vzkazoval, aby paní Voršila počkala až do rána. Rozvášněný dav měl nažízeno kantora přivést, nebo děkanství „v drť obnrátiti“.

Když děkan viděl situaci, která hrozila skutečnou katastrofou, vymluvil se, že se učitel ukryl v kostele. Domníval se totiž, že ho na svatém místě hledat nebudou. Ale opak byl pravdou. Musel jim vydat klíče, oni prohledali celý kostela, kantora však nenašli. Znovu „šturmem na dveře tloukli“. Děkan musel zažehnout pochodeň a provést hejtmana po faře, aby jej ujistil, že tam učitel opravdu není.

Po půlnoci přišla s ozbrojeným doprovodem sama paní Voršila a „svýma vlastníma rukama sekerou dveře světnice, ve které jsme seděli, rozsekala, štoudev velkou vodní roztloukla a pana děkana jeho vlastními pistolemi začala ohrožovat“. Děkan (musel být hodně silný a šikovný) jí je z rukou vytrhl a žádal ji, aby se za takové faux pas na duchovními místě jako katolička styděla. Paní Voršila se hned rozhořčila, že není katolička, ale luteránka a „panu děkanovi šelem, kluků bezbožných slov nadávajíc, ze zámku víno nakázala přinést a hejtmanovi a vojákům připíjela, nakonec odešla a kantori z moci vzala.“

Druhý den ráno vzal s sebou kanovník vlašimského děkana do Načeradce, „aby nakonec nějaký mord a něco horšího se nestalo.“ Avšak za dva roky po této události darovala paní Voršila vlašimskému kostelu mnoho drahých bohoslužebných věcí a také nějaký finanční obnos. Stalo se tak po katastrofické události, o které se dočtete dále (kapitola Město v ohni).

Bitva u Jankova

Následující událost nesouvisí přímo z Vlašimí, ale Jankov, vzdálený odtud jen několik málo kilometrů a patřící také rodu pánů z Talmberka, se stal v roce 1645 dějištěm bitvy celonárodního významu, a proto si zaslouží podrobnější popis.

Dne 6. března 1645 došlo u Jankovak nejdůležitější a nejkrvavější bitvě za třicetileté války u nás. Švédský velitel polní maršálek Torstenson měl k dispozici asi dvacetitisícovou armádu. Přibližně stejně silná byla rakouská císařská armáda, které velel polní maršálek Hatzfeld, dalším velitelem byl známý polní maršálek Jan Götz.

Ve dnech 2. a 3. března byli Švédové v Sedlčanech a měli namířeno k Jankovu. Hatzfeld je předstihl a obsadil příhodné místo k boji. Středm bojiště šla mělkým údolím stará cesta z Jankova do Ratměřic a dále na východ, kam směřovali Švédové. Lesy na přilehlých svazích poskytovaly dostatek úkrytu. Švédská vojska se zastavila na čáře Jankovská Lhota – vrch Chrastišov – Jankovské Otradovice. Samotný Jankov se ocitl mezi pravým křídlem švédským a levým císařským.

Od zajatců se Torstenson dozvěděl, že Hatzfeld zanechal všechny zásoby v Táboře, a proto se rozhodl, že mu spojení s Táborem přetne. To se mu také povedlo a získal tak dominantní pozici a nepříteli ponechal k nástupu nejobtížnější lesní a horský terén. Když Götz poznal, jaká se stala chyba, pokusil se Švédy zastavit, ale jeho útok se změnil v tragédii, v níž padl i sám Götz.

Císařské vojsko vyrazilo do útoku a tak se rozpoutala podél staré cesty mezi Jankovem a Ratměřicemi bitva dost dlouho nerozhodná. U krajíních jankovských domů stála pěší brigáda Dona Felixe Zunigy. Dlouho Švédy salvami odráželi, ale nakonec na pěšáky najela jízda a boj byl rozhodnut. Hatzfeld mezitím vyslala 11 eskadron, aby provedly obchvat a padly Švédům do zad, ale tito vojáci narazili cestou na švédský zásobovací oddíl, dali se do plenění a mezitím bylo na hlavním bojišti již rozhodnuto.

Bitva byla velmi krvavá, rakouská armáda měla ztráty kolem čtyři tisíce mužů, stejný počet jich padl do zajetí. Kromě samotného Hatzfelda bylo zajato pět generálů a 360 důstojníků. Švédské ztráty činily asi dva až tři tisíce vojáků. O zničení císařského vojska hovoří to, že do Prahy z něj dorazilo 2824 mužů.

Všechny vesnice okolo Jankova byly zničeny, ještě několik let se v nich nikdo neusazoval; přilehlá pole ležela ladem. Tehdy vzniklo místní pořekadlo „Pusto jako u Jankova“. Neúspěch císařského vojska je dodnes dochován v pořekadle, které je hlavně na Vlašimsku často užíváno: „Pořídíš jako Kec u Jankova.“ Samotnou Vlašim bitva naštěstí nepoznamenala – pouze pár zbloudilých vojáků z obou stran zde v zájemné potyčce zahynulo.

O nešťastné bitvě se zachovala i píseň, vzniklá v pozdější době. Je příliš dlouhá, ve zkrácené podobě ji přikládám jako textovou přílohu 2 (strana 00).

Město v ohni

Sedmnácté století ještě neopustím, protože do jeho druhé poloviny spadá katastrofa, jež změnila postavení a pověst města na hodně dlouhou dobu. Požár, který zničil téměř celé město, nemusel vůbec vypuknout, ale němečtí vojáci se chtěli pomstít …

Po třicetileté válce dlužilo vlašimské panství několik let daně. Proto bylo nařízeno krajskému úřadu v Kouřimi, aby do Vlašimi poslal vojenskou exekuci. Dlužené daně měli vojácí „odjíst a odpít“. Proto do města přišla jedna kompanie pěšího pluku hraběte Alfonse z Portie. Byli to samí Němci, vedl je hejtman Melichar Hutter, který se sám ubytoval ve vlašimském zámku. Vojáci se rozdělili po jednotlivých domech.

Vlašimští poddaní museli vojáky živit. Denně dostával každý z nich libru (více než půl kila) masa, dvě libry chleba a pintu (0,7 l) piva. Hejtman žádal městskou radu o nějaké peníze, ale ta jej odmítla. Proto se hejtman pomstil – dal město zapálit. Dne 5. března 1661 shořelo 27 domů, v pondělí po Květné neděli 23 domů i se stodolami a 21. března čtyři zbývající. Zůstal jen zámek, kostel a čtyři vzdálené domky. Vojáci se odstěhovali do vesnic, především do nedalekého Domašína. Až v létě odtáhli do Uher proti Turkům. Město se dlouho nemohlo z této pohromy vzpamatovat. Vcelku prosperující a poklidné město se během několika dní proměnilo ve zchudlou a zcela zdevastovanou vesničku. Nejhorší na tom je, že k tomu nemuselo vůbec dojít, neboť neštěstí nebylo dílem přírody, ale uražených německých vojáků.

Páni z Talmberka přišli o hodně, a tak se pochopitelně chtěli naprosto zbytečného panství zbavit. Kupce hledali dlouho – příslušná smlouva, o které již byla řeč v kapitole pojednávající o vlašimském pokladu, byla uzavřena až v roce 1681. Panství koupila hraběnka z Weiszenwolfu. Především její zásluhou byl vlašimský hrad postupně přebudován na renesanční zámek, postupně stále rozšiřovaný.

Historie vlašimské Lorety

Po bitvě na Bílé hoře se katolické náboženství stalo u nás jediným uznávaným. V získávání obyvatelstva na tuto víru byl velmi důležitý kult Panny Marie. Zcela novým prvkem tohoto kultu v Čechách je legenda o zázračném přenesení domku, ve kterém Panna Marie přebývala, z Nazareta do Itálie. (Jelikož tato kapitola pojednává o místní Loretě, je nutné blíže osvětlit vznik tohoto názvu.)

Sancta cassa di Loretto – svatý domek loretánský bylo obydlí Panny Marie v Nazaretě. Tento domek se stal uctívaným místem křesťanů. Nad touto svatou chýší byl postaven chrám, ale ve 12. století jej Saracéni zničili. Avšak křižáci jej znovu obnovili. Ale v roce 126 byl vojskem sultána Birbase znovu zničen, tentokrát vypálen až do základů. V roce 1291 křižácké vojsko Palestinu definitvně opustilo. A tehdy se stal zázrak. Svatá chýše byla přenesena anděly z Nazareta k obci Tersato (v dnešní Jugoslávii). Ale ani zde nebyla domku věnována náležitá úcta, proto byla roku 1294 znovu anděly přenesena do střední Itálie na vrcholek nedaleko Ancony (v bývalém papežském státě). Přesné datum zázračného přenesení – v noci z 9. na 10. prosince 1294 – bylo zaznamenáno spolu s historií domku na dřevěné tabulce, kterou objevil a citoval ve své zprávě karmelitán Jan Spagnoli roku 1479. Podle této zprávy oznámila Panna Marie jednomu z poustevníků, žijícímu nedaleko Loreta, že domek je skutečně svatou chýší. Tolik říká náboženská legenda.

Počátkem 17. století začal kult Panny Marie pronikat i k nám a do začátku 19. století bylo postaveno 48 kaplí, zasvěcených Panně Marii Loretánské. Nejznámější naše pražská Loreta byla vysvěcena dne 25. března 1631, tedy za třicetileté války.

Tolik tedy složitá historie vzniku názvu Loreta a vysvětlení významu kultu Panny Marie. Teď se již budu věnovat vlašimské Loretě. O její stavbu požádala vlašimská vrchnost v roce 1703 pražského arcibiskupa. Povolení dostala a po dvou letech ji dokončil stavitel Jan Jiří Erhart. Její zakladatel, hrabě František Antonín z Weiszenwolfu, na ni pamatoval i ve své poslední vůli, neboť pro ni určil zvláštního duchovního, pro kterého bylo u kaple postaveno i obydlí. Povinností tohoto kněze bylo, aby denně sloužil za zakladatele mši. Po velké státní finanční krizi klesla hodnota odkázané jistiny a loretský kněz byl přeložen do Vlašimi jako druhý kaplan. Ten třikrát týdně o Mariánských svátcích jezdil sloužit mši na Loretu.

Vlašimská Loreta se podobá pražské, ale je zvenčí jednoduchá a chudá. Výklenky pro sochy jsou prázdné. Uvnitř je cihlové, jenom místy omítnuté zdivo. Zbytek původní omítky opadal podle legendy při zmíněném andělském stěhování. Socha Madony s dítětem je černá. Tato barva souvisí s dírou ve stropě, kterým prý do kaple prorazil blesk. Tradice vypráví o hříšníkovi, který se před zářivě lesklou sochou, dílem Rafaelovým, rouhal. Náhle vnikl do kaple blesk, který ho ztrestal, ale současně i ožehl sochu tak, že zčernala. Proto při napodobování Loret byly vždy dělány jako černé. (Prostší vysvětlení říká, že původní soška byla z cedrového dřeva, které po čase zčerná). Místní socha je tedy z lipového dřeva, natřená načerno.

Za kostelem bylo vystavěno obydlí pro kněze (dnešní myslivna). V přízemí byl hostinec, v poschodí byt pro duchovního – opravdu zajímavá kombinace. Vzadu za tímto stavením stála prostá malá škola.

Na den 8. září na narození Panny Marie tu byly zavedeny pouti, aby lidé místo na poutí na Blaník chodili sem. Je zajímavé, že poutní kaple na Blaníku byla zrušena za Josefa II. (viz. kapitola Blaník), ale Loreta, sloužící ke stejnému účelu, zrušena nebyla. Svátečních poutí se účastnili i obyvatelé Moravy, Halíče a rakouských alpských zemí. Navštěvoval je i Bedřich Smetana.

Rozvoj města v 18. století

V první polovině 18. století změnilo vlašimské panství majitele. Hrabata z Weiszenwolfu vystřídala hrabata z Trautsonu. Starali se o Vlašim pouze necelých třicet let (1715-1744), ale k jejich cti patří to, že se skutečně zasloužili o její rozvoj. Za jejich správy město získalo svou první hospodu a bylo postaveno mnoho nových budov zachovaných dodnes.

Budova postavená patrně v roce 1715 donedávna sloužila jako útočiště první mateřské školky ve městě. V 18. století však měla funkci pro město mnohem důležitější – byla to první vlašimská hospoda, panská hospoda Drbka. Někdy byla nazývána i Drbohlavka, patrně podle prvního šenkýře. Hospoda měla vybavení poměrně chudé (šest lavic a čtyři stoly), přesto byla často navštěvována místními občany a velmi často se zde konaly důležité schůze. Časem však ve městě rostly nové konkurenční krčmy a výnos šenku byl stále nižší a nižší. V roce 1858 vrchnost hospodu vykoupila, zrušila a koncesi dala přenést na svou novou hospodu s německým nápisem Zur Stadt München, později přejmenovanou Na knížecí.

Dne 3. května 1724 prodalo město Vlašim stavební místo pro domek proti kostelu, poblíž děkanské zahrady, na jejímž místě dnes stojí Husův dům – bude o něm ještě zmínka (kapitola blablabla). Podmínkou prodeje bylo, aby domek „ne ohyzdný, ale raděko plraspi v tom místě aby byl a bezpečný proti ohni.“ Jedná se o Sauerův dům. Co je na něm tak zajímavého? Tato stavba byla postavena podle stavebního povolení, prvního tohoto druhu ve městě roku 1724. Jméno Sauerův získal až v našem století. V tomto domě se totiž střídaly továrny na obuv. Nejprve tu byl vídeňský majitel, pak firma Stein, po ní roku 1924 koupil tento dům právě pan Sauer. Ten tu zřídil ruční obuvnickou továrnu,od roku 1936 pak továrnu strojovou.

Město pod správou Auersperků

Rok 1744 je mezníkem ve vlašimské historii. Tehdy totiž převzali správu Auersperkové, kteří jsou s vývojem a osudy města spjati nejhlouběji, neboť jej vlastnili a úspěšně obhospodařovali až do roku 1945, tedy více než dvě století. Karel Josef Antonín, kníže z Auersperku, se roku 1744 oženil s Marií Josefou, hraběnkou z Trautsonu a Falkenštejna, dědičkou vlašimského panství. Knížatům z Auersperku náleželo mj. münsterberské panství ve Slezsku. Po pruském odtržení Slezska se kníže Auersperk rozhodl trvale usídlit ve Vlašimi a vybudovat zde knížecí rezidenci. Jako cizinec nově v zemi usedlý chtěl oslnit domácí šlechtu něčím zcela novým. Seznámil se s vznikajícím myšlenkovým proudem romantismu v západní Evropě a rozhodl se vytvořit tu možná jako první v Čechách romantický přírodně krajinářský park. A tak se od konce osmdesátých let 18. století obora kolem zámku změnila v park, o němž J. Schaller ve své Topografii Čech z roku 1788 prohlašuje, že svou nádherou vyniká nad téměř všechny ostatní parky v Čechách.

Podrobnou historii Auersperků přikládám jako textovou přílohu 3 (strana 00-00).

Zajímavá zpráva z 18. století hovoří o vydání zákazu žebrání dne 3. dubna 1750, za účelem vymýcení vagabundů, povalečů a žebráků (především řemeslných). Jediným útočištěm těchto zoufalých osob se pak stal dům, o kterém pojednává následující odstavec.

V druhé polovině 18. století si město vybudovalo svou, na tehdejší poměry velkou, nemocnici, lépe řečeno špitál. Budova dokončená 2. listopadu 1524 byla rozšířena a nově vysvěcena o 250 let později (přesněji dne 1. listopadu 1774). Na místě starého dřevěného vyrostl kamenný jednopatrový dům. V něm byla čtyři okna a v samém štítu dvě okénka ležatá oválná. Pod nimi byl freskový obraz patronky chudých, zadní štít zůstal zcela holý z prken. Tato budova byla pouze jakousi základnou pro vlašimský špitál. Patřily k ní totiž celé Pavlovice, dva statky v Římovicích a ve Vranovicích (jedná se pochopitelně o přilehlé obce).

Když se roku 1834 ujal správy panství kníže Karel Vilém, nastal ve vlašimském zámku i parku velmi čilý společenský ruch. Dříve se pod zámkem rozkládala rozlehlá obora, ta musela ustoupit novému vkusu šlechtické společnosti. Park, postupně ozdobovaný drobnými romantickými stavbami, inspirovanými vzory z antiky i z orientu, se brzy těšil veřejnému zájmu. Mezi nejznámější dochované stavby v parku patí tzv. Čínský pavilón, stojící nedaleko zámku uprostřed volného prostranství. Je to patrová věž, v přízemí obklopená osmi kamennými sloupy, které vytvářejí galerii krytou plechovou prohnutou střechou čínského typu. Podobná střecha kryje také patro. Exotický dojem zvyšují různé malby i plastiky na exteriéru. Dříve stála na umělé vyvýšenině vedle pavilónku ještě druhá menší věž. S pavilónkem byla spojena její horní část visutým mostkem. Tehdejší odhad panství podal rozměry tohoto čínského letohrádku, které souhlasí s jeho dnešní podobou: větší věž má průměr 6,22 metru, menší je poloviční. Obrazová příloha (1,2 – strana 00) obsahuje obrázky Čínského pavilonu, a to jak v jeho podobě z poloviny minulého století, tak i v jeho podobě současné.

Dalším dochovaným objektem v parku je tzv. Starý hrad. Vypíná se nad strání nad říčkou Blanicí v jižní části parku. Je to malá romatnická stavba, celá z kamene, obsahující jednak přízemní domek o rozměrech 10,9 m x 5,44 m a také vysokou válcovou věž o průměru 3 m. Na vrcholu věže byl ochoz. Park byl navíc vyzdoben několika fontánami a pestrými květinovými záhony. V takovémto prostředí nebylo problémem zorganizovat společenské slavnosti. Těch se zúčastňovaly rodiny z okolí i z Prahy. V této době poznal park také Bedřich Smetana, jak je zapsáno v jeho korespondenci.

Na oslavu korunovace krále Ferdinanda V. a jeho manželky Marie Anny uspořádali příslušníci českých stavů u Invalidovny v Praze národní slavnost. Tvořil ji průvod venkovského obyvatelstva z celých Čech podle krajů. Velmi společensky aktivní Auersperkové prosadili i Kouřimský kraj, kam Podblanicko patřilo, aby na této korunovaci předváděl Dědinu Podblanicka. Z dobového popisu krojů lze vypátrat, jaké kroje se na Vlašimsku v minulosti nosily. Sedláci chodívali v původním kroji středočeského typu, v dlouhých kabátech z temně zeleného sukna s malými, hustě našitými knoflíčky. Jejich původní vysoké kulaté kožešinové čepice postupem času zcela vymizely a v polovině minulého století už byly velkou vzácností. Ženy pak nosily šněrovačky s různým vyšívám rozličných tvarů. Měly kulaté čepce s širokými pentlemi.

Vlašimská železnice

Na jejím počátku byl prý velký podvod. Podle vyprávění jednoho pamětníka se v sedmdesátých letech minulého století, krásného podzimního dne, konal obvyklý týdenní trh ve Vlašimi. Avšak tento trh byl oproti ostatním nezvykle hlučný. Rolníci vyhnali všechen svůj dobytek jakoby na prodej, občané byli vyzváni k tomu, aby vynosili ven do ulic stoly a na ně co nejvíce předmětů z domácnosti, znovu jakoby na prodej. V jedenáct hodin, kdy už obvykle trhy končily, lidí a zboží a hluku stále přibývalo. Lidé prostě čilií tržní ruch mistrně napodobovali. Náhle se ozvalo: „Už jedou!“ A opravdu. Na náměstí zastavilo několik kočárů, a když z nich páni vystoupili, začal je poslanec Neubauer (okresní a obecní starosta) vítat oslovením: „Vaše excelence pane ministře …“ Po tomto uvítání si šel rakouský ministr s doprovodem prohlédnout trh.

A k čemu mělo vlastně toto velkolepé divadlo sloužit? Vlašimáci spolu s knížetem Auersperkem žádali vládu o zřízení místní železnice z Benešova do Vlašimi. Její nutnou potřebu odůvodňovali kromě jiného i velkými týdenními a výročními trhy na zboží, dobytek a obilí, na které se muselo vše dovážet zdaleka na vozech, a že by tady železnice velice pomohla a vynášela by. Odvážní žadatelé využili obtížné hospodářské situace v Rakousku po prohrané válce s Pruskem 1866, proto pozvali ministra obchodu, aby se přijel osobně přesvědčit, že by podnik byl pro stát rentabilní.

Když ministr návštěvu přislíbil a bylo stanoveno pevné datum, rozjeli se čelní vlašimští funkcionáři do okolních vesnic, kde lidem vše popravdě vysvětlili a žádali je o pomoc při instalaci připravovaného trhu. Lidé vše pochopili, pomoc přislíbili a daný slib dodrželi. Výsledek stál za to. Panu ministrovi, který samozřejmě podvod nepoznal, se trh velice líbil a před odjezdem slíbil, že podnik bude podporovat. Nakonec se sám o její povolení přičinil.

Po složitých přípravách (prodej akcií, prodej půdy, inženýrské práce) se začalo stavět. Na podzim 1894 přijeli první dělníci a počátkem jara 1895 nastal podél trati takový život a čilý ruch, o jakém se nikomu v zapadlé podblanické krajině nikdy nesnilo. Vlak na benešovském okrese tehdy už jezdil, 15. září 1871 jel prvně v úseku Benešov – Čerčany. Ale to byla hlavní trať, spojující Vídeň s Prahou. Na přípoj do Vlašimi nemohlo být tehdy ani pomyšlení, proto došlo ke zmíněnému podvodu. Hlavní zásluhu na zbudování této tratě má kníže Auersperk, který část pozemků pro železnici dal za velmi lacino nebo dokonce zadarmo, za což se mu dostalo patřičné chvály a uznání.

Provoz na úseku Benešov – Vlašim byl zahájen dne 14. prosince 1895, do Dolních Královic až 14. října 1902.

První světová válka a Vlašimsko

Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu nebyl pro rozpoutání první světové války tak důležitý jako dvě návštěvy německého císaře Viléma na Konopišti (říjen 1913 a červen 1914). V Sarajevu šlo pouze o záminku, kdežto na Konopišti byla válka domluvena.

Po sarajevském atentátu policie a četnictvo okamžitě přerušovaly všechny zábavy. Ve Vlašimi se měl konat 28. června zábavný sokolský večírek v hotelu U Průchů. Ale těsně před začátkem přišel do sálu správce politické expozitury dr. Hendrich a nezačatá slavnost skončila.

Za necelý měsíc (26. července 1914) byla vyhlášena mobilizace. Už 15. srpna odjel první vlak podblanických vojáků z Benešova na srbskou frontu a 8. a 13. září přijely do Benešova první dva vlaky raněných. Ve Vlašimi byly později zbudovány lazarety dva, jeden v zámku a druhý v sále knížecího hotelu Na knížecí.

Záložníci narukovali ihned po vyhlášeni mobilizace. Týden trvalo vystrojování a 3. srpna odjížděl pluk do Bosny. První křest ohněm prožili Benešovští a Vlašimští vojáci u vesnice Amalje. Druhý den překročili řeku Drinu. Postup za těžkých bojů pokračoval i 13.-15. srpna. Dne 17. srpna postupovali vojáci stále kupředu za hrozné palby nepřítele. Ztráty byly obrovské. O den později se znovu opakovala palba nepřítele a v noci na 19. srpna se přidal i dělostřelecký útok. Ústup trval celý den a ráno 20. srpna 1914 vojáci přišli znovu na bosenskou půdu. Ze tří praporů se vrátilo zpět 1070 mužů. Taková byla bilance prvního vpádu do Srbska. Ke druhému tažení došlo 7. září. Na stejném místě padly další tisícovky vojáků.

Husův dům

Tato památka se datuje již do počátku našeho století. Město stále patřilo Auersperkům, kteří jej postupem času stále více zkrášlovali a obohacovali novými stavbami. Odhaduje se, že po první světové válce měla Vlašim asi 3500 obyvatel.

První vlašimský kulturní dům a současně památník padlým má dost zajímavou historii. Na výborové schůzi vzdělávacího sboru pro okres Vlašim dne 1. dubna 1919 obnovil dr. Karel Jelínek myšlenku z doby předválečné, kdy město chtělo oslavit pětisté výročí mučednické smrti Mistra Jana Husa tím, že by vystavělo Husův dům. Tam by se pak nastěhovaly postupně čítárna, knihovna a muzejní spolek. Válka však tuto myšlenku zhatila. Protože se v roce 1919 usilovalo současně i o postavení památníku padlým, spojily se brzy obě myšlenky, aby v jedné stavbě bylo obojí. Proto byly svolány schůze všech spolků a utvořen výbor Spolku na postavení památníku padlým a zemřelým vojákům ve světové válce.

Na budovu bylo vyhlédnuto vhodné místo mezi kostelem a okresním soudem. Sbírka po domech vynesla přes šest tisíc. V roce 1923 už měl spolek dvacet tisíc na hotovosti.

Dne 26. března 1923 začaly přípravné práce na staveništi a 28. října téhož roku byl Husův dům otevřen a zpřístupněn veřejnosti, zatím ještě bez pamětních desek. Dne 28. října 1924 byl před památníkem postaven Žižkův kámen k uctění památky pětistého výročí smrti slepého hrdiny. Současně bylo Velké náměstí přejmenováno na Žižkovo. Tento název platí dodnes. 15. sprna 1927 byla odhalena pamětní deska z bílého mramoru se 107 jmény obětí války. (Tehdy ovšem nikdo netušil, že k ní po druhé světové válce přibude deska další, ještě větší.)

Dnem 31. prosince 1928 ukončil spolek svou činnost a budovu převzalo do užívání město. Do přízemí se nastěhovala městská knihovna, vlevo byl byt domovníka, v poschodí v malé místnosti měl knihovnu čtenářský spolek, ve velké místnosti měl ve skříních sbírky muzejní spolek a tato místnost byla současně používána pro schůze a přednášky.

Na závěr ještě jedna zajímavost. Významné návštěvy, které zavítaly do Vlašimi, si Husův dům prohlížely a zapisovaly se do pamětní knihy. Je zde řada podpisů významných politiků a umělců. Za nejvýznamnější pokládám verše básníka Viktora Dyka, který ocenil, že město místo pomníku postavilo kulturní dům, a že tedy v tomto může být jiným městům vzorem. Proto složil a do knihy napsal dvojverší, které jsem použil již na titulní stránce:

Skvělým vzorem městům našim

právem možno zváti Vlašim.

Viktor Dyk

Blanické strojírny, národní podnik

Tato kapitola pojednává o historii nejslavnějšího vlašimského podniku. Pro větší přehlednost jsem ji zařadil až na závěr této seminární práce, i když některá data z historie Blanických strojíren patří ještě před první světovou válku.

V roce 1990 oslavil vlašimský podnik Blanické strojírny hned několik kulatých výročí současně. Především to bylo 165. výročí vzniku podniku. Pro Vlašim to bylo 55. výročí, kdy se sem podnik začal stěhovat. Od znárodnění závodu uplynulo 45 let. A před 20 lety došlo k otevření nové správní budovy podniku.

Pro město Vlašim je ovšem nejdůležitější to výročí druhé, nebť znamenalo rychlý hospodářský rozvoj a růst. Mělo však i vliv na celé Vlašimsko, protože 15. srpna 1937 vznikl samostatný okres Vlašim; dávná touha obyvatel Podblanicka se konečně vyplnila.

Proč vlastně továrna přišla právě do Vlašimi? Původní továrna stála v Praze a stále vzrůstala. Velmi rychle rostla i Praha a tento zbrojní podnik tu začal být nevhodný jak z hlediska strategického, tak bezpečnostního. Začalo se vážně uvažovat o jeho přemístění na venkov.

Už v roce 1927 začíná generál Vladimír Chalupa, Vlašimský rodák, prosazovat myšlenku, že by podnik mohl být přestěhován do Vlašimi, kde by pro něj knížecí Obora byla ideálním místem.

Proč právě knížecí Obora? V této oboře byla chována zvěř dančí, srnčí a také bažanti. Obora měla skvělou pověst v celém kraji i za jeho hranicemi. Velké změny nastaly po roce 1918, kdy se v důsledku záborového zákona dostalo panství do rukou státní správy, ale ne nadlouho. Dne 17. června 1925 vrátil státní pozemkový úřad po dohodě s ministerstvem školství velkou část panství zpět Auersperkům, protože o ně nebyli žádní uchazeči. Vrátila se jim i Obora. V zimě 1928-1929 přišla krutá zima. Tuhé mrazy zdecimovaly zvěř i některé druhy stromů, jako byly platany a javory. V létě 1929 vyhladila ohromná větrná smršť velkou část porostů Obory. Polomy a vývraty byly tak rozsáhlé, že trvalo déle než rok než bylo dřevo zpracováno. Tyto dvě přírodní katastrofy se ukázaly být rozhodující při stěhování podniku do Vlašimi.

Zpět ale k Blanickým strojírnám. O podnik se začala ucházet i další města. Ale generál Chalupa, který chtěl hospodářsky povznést své rodiště, prosazoval především Vlašim. Ona opravdu vyhovovala po všech stránkách. Byly zde výhodné strategické polohy, místo v lese, u silnice, u železnice, do Prahy poměrně blízko, nebyly tu vyšší obecní přirážky než v Praze – a co hlavního, bylo tu vhodné zázemí pro nábor pracovních sil.

Jednání s ředitelem Hufnaglem nevedlo k cíli, kníže o prodej Obory neměl zájem, i když nejvyšší nabídka byla velmi slušných 15 000 Kč za jeden hektar. Teprve po zmíněné větrné smršti roku 1929, kdy Obora ztratila na desítky let hodnotu lesa, projevil kníže o prodej zájem. A jednání pak už rychle pokračovala, přesto však až do 16. února 1932, kdy byla firmě Sellier & Bellot prodána celá Obora za těchto podmínek:

Předem nabídnutá cena 1 600 000 Kč (tedy 15 000 Kč za hektar) zůstává. Kníže si v rohu Obory u města dá postavit hotel Oboru, který zůstane v jeho režii až do zahájení výroby, pak ho továrna za plnou cenu odkoupí. Hotel byl v té době hospodářské krize opravdu zlatým dolem, tady bydleli a stravovali se všechny delegace, první inženýři a mistři a také všichni, kteří prováděli stavby a později stěhování. Další podmínka byla pro Vlašimáky velice tvrdá. Pro veřejnost bude uzavřen park na pravém břehu řeky Blanice a sem kníže převede chov daňků a srnců z Obory. Přístup do parku bude pro veřejnost přes starý mlýn a hranicí bude mlýnská strouha a řeka.

Avšak trhová smlouva byla podepsána až 28. června, protože bylo nutno ještě vyřešit se železniční a silniční správou ochranného pásma a další podružné podmínky.

V roce 1933 se ve Vlašimi začala stavět nová kolonie obytných domů pro pražské zaměstnance, kteří se s firmou přistěhují. Protože v době jejího dokončení válčila fašistická Itálie v Habeši, ujalo se pro novou kolonii místo názvu Nový Žižkov (původní místo podniku v Praze byl právě Žižkov) jméno Habeš, dosud používané staršími občany.

Firma Nekvasil a Českomoravská stavební společnost začaly se stavbami objektů v červnu 1934, přesun strojního zařízení byl prováděn v roce 1935 a v lednu 1936 začala nová vlašimská továrna pracovat.

Přemístěním žižkovské kapslovny se změnila tvář města i celého okresu. Do Vlašimi se přistěhovali z Prahy kvalifikovaní dělníci. Rozšířila se dopravní síť. Mnichovská kapitulace však rozmetala všechny plány na rozvoj města a vcelku prosperující Vlašim začala náhle stagnovat. Až po válce se postupně začala znovu rozvíjet a průmyslově na vrcholu stála kolem roku 1968.

Současnost

V roce 1945 bylo podle dekretu prezidenta republiky E. Beneše celé zámecké panství, včetně pozemků a budov, převedeno do vlastnictví československého státu.

Bytová výstavba začala velmi rychle a drasticky měnit tvář města a začala mu dodávat patřičný charakter průmyslového města. Roku 1966 se začalo budovat panelové sídliště na místě bývalé pily. Potom byl vybudován uzavřený sídlištní obytný celek v jihovýchodní části města. Po demolici některých starých domů pak proběhla i výstavba ve středu města. V roce 1973 byla dokončena nová mateřská škola a také základní devítiletá škola, která má celkem 27 tříd.

O nárůstu obyvatelstva svědčí statistiky, pečlivě vedené městským úřadem. V roce 1930 mělo město 3 625 obyvatel, o 30 let později téměř 7 000 obyvatel a v roce 1970 činil součet obyvatel 8 849 a kolem roku 1980 pak asi 12 000.

O nedávné minulosti a o současnosti Vlašimi jsem udělal interview s místním dlouholetým občanem, panem ing. Jiřím Vrbickým, mým dědou.

Ing. Jiří Vrbický

narozen 1921 v Uhlířských Janovicích

přistěhoval se do Vlašimi v roce 1956

dříve pracoval v místním podniku Sellier & Bellot

Jak dlouho žijete ve Vlašimi?

Ve Vlašimi žiji 42 let. Přímo do Vlašimi jsem se přestěhoval v roce 1956 z obce Tehov, vzdálené 7 km od Vlašimi, kde jsem od roku 1952 bydlel ve služebním bytě Strojní a traktorové stanice Vlašim.

Co Vás do Vlašimi přivedlo?

V roce 1948 jsem se ve Vlašimi na plese seznámil se svojí budoucí manželkou (mojí babičkou). Oženil jsem se o dva roky později.

Jak vypadalo město v 50. letech?

Hlavní ulice Komenského byla obchodním centrem města. Po obou stranách byly obchody, restaurace, škola a kino. Později v důsledku výstavby panelových domů byla celá strana ulice zbourána a na tomto místě byly vystavěny panelové domy. Výstavbě panelových domů padly za oběť i další objekty ve městě, dokonce i některé vilové oblasti ze zahradami. Hlavním zaměstnáním vlašimských obyvatel byla práce v továrně Sellier & Bellot.

Co víte o přestěhování této známé zbrojní továrny z Prahy?

Původně tato firma sídlila v Praze na Žižkově, kde bylo rozhodnuto v důsledku urbanistického plánu o jejím přestěhování mimo Prahu. Jako nejvhodnější místo se ukázalo býti město Vlašim, kde na okraji byla Obora. Ta se jevila jako velmi příhodná pro rozmístění výrobních objektů s rizikovým výrobním postupem. Továrna byla postupně zbudována, včetně pomocných provozů a skladů a administrativní budovy. Přestěhování se uskutečnilo v polovině třicátých let.

Jaké byly další osudy továrny ve městě?

Počet zaměstnanců postupně narůstal, továrna pracovala i za války. Nejvyššího počtu zaměstnanců dosáhla továrna v roce 1968, a to 4000. Kromě střeliva, vojenského, sportovního a loveckého, se zde vyráběly průmyslové pyrotechnické potřeby (rozbušky, zápalnice apod.), dále valivá ložiska a balicí automaty.

Došlo k nějakým haváriím v objektech továrny? Muniční továrna je přeci jenom poněkud nebezpečný podnik …

Občas docházelo k výbuchům v tzv. „bunkrech“, kde pracovali odděleně jednotliví pracovníci při výrobě pyrotechnického zboží. Jejich neopatrností při manipulaci s výbušninami docházelo k explozím, které mívaly za následek i smrtelné úrazy. Nejhorší havárie se však stala na výrobě loveckých brokových nábojů na „plnicí dílně“ vznícením střelného prachu dodávaného k jednotlivým plnicím strojům potrubím; tehdy zahynulo 7 pracovníků a další byli zraněni. Stalo se tak kolem roku 1965.

A co továrna v současnosti?

V posledních letech výroba postupně klesala a počet zaměstnanců se ztenčil na 2000 v důsledku nedostatku poptávky a špatného vedení. V těchto dnech došlo dokonce k zatčení jednoho z vedoucích managerů J.D., který je obviněn ze způsobené škody 200 000 000 Kč.

Vy sám jste v továrně pracoval?

Samozřejmě. Nastoupil jsem v roce 1960 nejdříve v pobočném závodě 02 a později v hlavní centrále podniku jako ekonomický pracovník. Skončil jsem v roce 1982 odchodem do důchodu.

Jak se město dále vyvíjelo?

Výstavba města pokračovala i v posledních letech. Například byla postavena krásná budova České spořitelny, nová budova finančního úřadu, celý školní areál na Vorlině, obchodní dům Blaník, moderní velkoprodejna potravin Mana (dříve Cíl) a několik nových výrobních objektů menších firem.

Jak vypadala kulturní a sportovní stránka města?

V zámeckém parku bylo vybudováno letní kino pro 1000 diváků, Na lukách bylo postaveno moderní koupaliště s 50 metrovým bazénem a zvláštním bazénem pro neplavce a pro děti (vybavené skluzavkou). Za koupalištěm vznikl sportovní stadión s atletickou dráhou, fotbalovým hřištěm a moderní tribunou. Vedle původní Sokolovny vyrostla sportovní hala pro stolní tenis, ve které se konají i mezistátní zápasy našich reprezentantů. Vlašimské družstvo stolních tenistů hraje již 20 let nejvyšší soutěž. K této sportovní hale přiléhá ještě krytý plavecký bazén s vyhřívanou vodou.

Nedávno došlo ke změně v zásobování Vlašimi pitnou vodou.

Původně byla Vlašim zásobována vodou z řeky Blanice přes čističku vybudovanou před vtokem této řeky do Vlašimi. Nevýhodou bylo časté znečištění jednak při prudkých lijácích, jednak úniky ropných látek.

Impulsem pro změnu zásobování města pitnou vodou byla katastrofická havárie v roce 1988. K čemu tehdy došlo?

V bývalém vojenském skladu pohonných hmot u Domašína zbudovala soukromá firma sklady nafty a jiných ropných produktů, jejichž obchodem se zabývala. Vinou nezodpovědného zaměstnance došlo ke katastrofě. Celá vlaková cisterna ropy vytekla přes kanalizaci do místního potoka, který se vlévá do Blanice. Odstraňování následků události trvalo několik týdnů a zásobování obyvatelstva vodou muselo být prováděno pomocí autocisteren. Bylo rozhodnuto vypracovat projekt na přívod pitné vody z vodní nádrže Želivka a po jeho schválení bylo přikročeno k vlastní výstavbě. V roce 1995 dorazila novým potrubím pitná voda ze Želivky.

Jak byl využíván vlašimský zámek?

Prostory zámku byly využívány k více účelům. Než byly vystavěny nové školní budovy, bylo v zámku umístěno několik tříd základní školy. Postupně začala fungovat v zámku i zemědělská škola. V suterénu zámku město vybudovalo stylovou restauraci a vinárnu „U blanických rytířů“. Dále zde bylo umístěno muzeum Podblanicka, v němž je i stálá výstava zbraní a střeliva. Také původně umístěná svatební obřadní síň v budově městského úřadu byla přestěhována do zámku a o pořádání svatebních obřadů v tomto romantickém prostředí je zájem v širokém okolí.

V roce 1990 došlo v zámku k požáru.

V den kdy došlo k požáru jsem byl na hřišti za nádražím na fotbalovém zápase, když jsem najednou spatřil z tribuny, že kdesi ve městě se valí hustý dým a bylo jasno, že se jedná o požár. Spěchal jsem se podívat do města, abych zjistil, co a kde hoří. Ukázalo se, že hoří zámek, kde už hasičské sbory bojovaly s ohněm.

Jaké byly následky tohoto požáru?

Přibližně na polovině zámku zcela shořely střechy a stropy nejvyššího patra. Škoda se odhadovala na více než milión Kč. Bylo rozhodnuto provést rekonstrukci zničených částí zámku. Finanční prostředky byly získány jednak dobrovolnými sbírkami, na které jsem sám přispěl, a jednak z rozpočtu obce a okresu.

Jak je v současnosti pečováno o přilehlý zámecký park?

Zámecký park ve Vlašimi patří mezi největší a nejkrásnější tzv. anglické parky ve střední Evropě. Přispívá k tomu i výborná poloha v údolí řeky Blanice. V parku je vybudována i naučná stezka s informačními tabulemi o fauně, flóře a geologických poměrech. Park je hojně navštěvován rodinami s dětmi, pro které je k dispozici pískoviště a kolotoč. O údržbu, těžbu dřeva a výsadbu dalších dřevin a okrasných rostlin se stará správa parku v čele se správcem, který je zaměstnancem městského úřadu. Velkou zásluhu o celkový dobrý stav parku má i ekologické sdružení Podblanicka.

Jak to vypadá s dopravní situací a propojeností města a okolí?

Hlavní tah městem je veden po nově vybudované silniční přeložce, která vede na nový most přes řeku Blanici a dále směrem na Benešov. Nový most přes řeku Blanici byl postaven také na silnici směrem na Znosim. Městskou hromadnou dopravu obstarávají autobusy nejen v samotném městě, ale i v bývalých samostatných obcích připojených k městu Vlašim (Bolina, Domašín, Hrazená Lhota, Bolinka), takže linka vede z Boliny až do Hrazené Lhoty (tj. celkem asi 10 km). Z Vlašimi je na všechny strany rozvětvená síť autobusových linek a přes Vlašim jsou vedeny také dálkové linky z Dačic, Telče, Jihlavy, Pelhřimova, Pacova, Kamenice nad Lipou, Ledče nad Sázavou, Kácova nad Sázavou do Prahy. Železniční trať, která byla vybudována před sto lety a vedla původně z Benešova do Dolních Královic, musela být po vybudování přehrady na Želivce ukončena v Trhovém Štěpánově.

Kolik má dnes Vlašim obyvatel?

Počet obyvatel se v současné době pohybuje okolo 13 000.

Jak vypadá městská samospráva?

Ve volbách v roce 1998 bylo zvoleno 21členné městské zastupitelstvo, které si ze svého středu vybralo jako starostu pana ing. Novotného (kandidoval za ODS), dosavadního ředitele zemědělské školy, a jako místostarosta byl zvolen dosavadní starosta. Nový starosta města ve své vstupní řeči na veřejném zasedání městského zastupitelstva vyhlásil program všestranného rozvoje města.

Děkuji za rozhovor.

Závěr

Na předcházejících třiceti stranách jsem se snažil vylíčit složitou a zajímavou historii Vlašimi, tak jak byla zaznamenána v dostupných pramenech. Počtem 13 000 obyvatel se řadí mezi průměrná česká města, svou minulostí je však výjimečné. Město je dnes známé především díky firmě Sellier & Bellot a krásné především díky svému parku.

Na další straně je seznam literatury, ze které jsem čerpal a také obsah celé mé práce. Následují textové a obrazové přilohy, seřazené podle odkazů v textu.

Použitá literatura:

Jaroslav Pouzar:

Podblanickou minulostí

v roce 1996 vydalo Nakladatelství a vydavatelství VIDA

Stanislav Příhoda, Otakar Sladkovský, Jaroslav Pouzar:

Vlašim

v roce 1975 vydalo Středočeské nakladatelství a knihkupectví

Miloslav Bureš a kolektiv

Blanické strojírny, n.p.

v roce 1975 vydalo propagační oddělení Blanických strojíren

Autoři neuvedeni

Almanach okresu vlašimského

v roce 1940 vydala Městská spořitelna ve Vlašimi

Jiří Tywoniak

Historické památky okresu Benešov II.

v roce 1987 vydalo Muzeum okresu Benešov a Okresní archiv v Benešově

Autoři neuvedeni

Muzeum okresu Benešov

vydalo Muzeum okresu Benešov

Jiří Čarek

Městské znaky v Českých zemích

v roce 1985 vydala Academia

Jan Otto

Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM

vydala firma Aion CS, s. r. o.

Obsah:

Úvod 2

Blaník 2

Počátky historie Vlašimi 5

Jan Očko z Vlašimi a jeho doba 6

Středověké soudnictví na Vlašimsku 7

Vlašimský znak a pečeti, Páni Klenovští ze Ptetní 8

Rytíř Jan Vostrovec, Frdidrich z Talmberka a vlašimský poklad 9

Vlašimský obchod se solí 11

Vlašimští ve zbrani 12

Bitva u Jankova 13

Město v ohni 15

Historie vlašimské Lorety 16

Rozvoj města v 18. století 17

Město pod správou Auersperků 18

Vlašimská železnice 20

První světová válka a Vlašimsko 21

Husův dům 22

Blanické strojírny, národní podnik 23

Současnost 25

Závěr 31

Použitá literatura 32

Obsah 33

Textové přílohy 34

Obrazové přílohy 40