Poezie

Ach,proč jsem opustila stezku,
která mě ke svobodě vedla.
Ach, já dala jsem přednost lesku
a vlastní ješitnost mě svedla.

V žaláři mém mě probudili,
pouta na rukou jsou zrada,
ach, touha má, ta stále sílí
a volnost ukazuje záda!

A kdyby třeba rozhodli,
že republika být musí,
s radostí velkou řekla bych,
ať to své přání zkusí.

"Kéž mými by ty růže byly
a jasmínu bohatství květů,
jež pozdrav léta tolik milý
zvěstují celému světu!

Jich baldachýn toužím rozepnout
nad skrání orla spícího
a zmírnit tak zlobu bezednou
zástupu supů zvícího...

Pak z růžových květů těch svila bych
věnec, jenž vůni má jemnou,
a s láskou a péčí z rukou svých
bych kladla jej v hrobku temnou.

Ach, tam jsem tenkrát stanula
a polibek poslední svůj
na rakev šerou jsem vtisknula,
ó ubohý králi můj."

" Oblohy modř ztemněla.
A luna ve království svém
jak vládkyně oblékla
z safírů temný diadém.

A přece ta tichá noc
na vesny vlahých perutích
poslala milého v mou moc;
mé srdce, smíš radostí znít

a ženichu vznešenému
věnec teď voňavý smíš vít ...

A já dám ti věnec ten,
neb láska, již jsem ti kradla,
milý můj, krásný jak sen,
jen vzkvetla, hned zas zvadla."

Já pro své vlasy zemřu ráda,
života svého sílu dravou,
své krve čistou mízu zdravou
svým copům darovat chci mladá.
Ó kéž se celé moje bytí
v hedvábí zlatých vlasů třpytí,
jež vlní se jak mocný proud -
v něm na věky chci spočinout!

"Ten první(ctitel Hunyady)byl zvíře překrásné,
měl snad je pšíliš dlouhé uši,
však při té kráse úžasné
se zdálo, že mu celkem sluší.

V tropech se milý zdával mi,
granátem jsem ho ověnčila;
banány z ruky žrával mi;
já záhy se ho nabažila."

" Ten druhý( ctitel, zřejmě Andrassy)
ach! jak milý byl!
ten věrně sloužil mi:
ten úctu by zasloužil,
zůstat jen na zemi!

Často hladím starou kůži
a myslím na ten čas,
jenž pouty tak důvěrnými
opředl tenkrát nás."

" Ten třetí ( ctitel Friedrich Pacher),
pěkný neřád byl!
A hloupý jako vůl;
i plešatý i křivý byl,
a žlab byl jeho stůl."

Tvůj tlustý anděl
již přijde v létě s růžemi přeci
Posečkej, ty můj Oberone!
A nedělej takové věci!...
Břicho si stahuje do korzetu,
až praskají kostice.
Drží se zpříma jako prkno,
a vypadá jak opice.
V domku plném geránií,
kde čisto je jak u Boha,
myslí, že překoná Titánii
Schrattová tlustá ubohá.

Pro mne žádnou lásku,
pro mne žádné víno,
po jednom je špatně,
po druhém je blivo.

Láska brzy trpkne,
jak splašky kysne vinné,
pančuje se víno,
hlavně když zisk tu kyne.

Však nad víno zrádnější
často lásko býváš,
dáš polibek, jenž konejší,
jak zloděj pocit míváš.

Já s úžasem na tě jsem zřela -
jsi krásný, krásný jako růže,
tvůj půvab mnou prolétl jak střela -
a přec dosud sotva jsi mužem...

Tak věrně hledět znáš jak dítě,
a přitom žhavě jako muž...

Co však nejvíc dojalo mne,
byl tvůj melodický hlas,
ten, k němuž má duše teď lne,
mě hlasem zvábil,plným krás...

Tři večery směla jsem zůstati,
tři večery u mě jsi byl,
pak dále jsem musela spěchati,
teď dělí nás tisíce mil.

Ty* nejsi jako květina,
spanilá, půvabná, milá,
i něha ti chybí nevinná
a šarmu křídla bílá...

Je mi, jak kdybych musela
ku Bohu ruce vzpínat,
by Jeho Výsost určila,
že zřídka se budeme vídat.

Máš démanty i perly,
všechno, co jen lze mít,
zač ale uvnitř stojíš,
miláčku, nechme být!

A místo krásných očí
nejzlejší jazyk máš,
jenž v pomluvách jen se točí
a nešetří stáří ni mláď.

*Stefanie

Můj miláčku*,tyś mně napsala
zajisté strašlivé psaní,
já jsem však klidná zůstala,
byť se vše ve mně brání.

Zrovna ke mně Mistr vešel,
když jsem četla tvoje řádky;
div mě zmatek neobešel -
stačil mu jen pohled krátký.

Však nikdy jsem mu neskrývala,
co mou trápí, bolí duši,
ani dnes jsem nemlčela,
nejednalaś, jak se sluší...

* Marie Valerie

Již od té doby mnohé v sázku
jsem dala a též trpěla,
však vidět zmírat naší lásku -
to jediné jsem nechtěla.

A tak mě dojalo k pláči až,
když nedávno řekl mi kdos',
že posud v své duši máš
ten mrtvé naší lásky los...

Jak moc chceš, tak se můžeš vzpírat,
ty večně byl's a budeš můj!