Tato stránka je věnována mému dědečkovi Janu Dubnovi (1898-1982).
Některé válečné příhody jsem jako kluk vyslechl osobně, ale toto je doslovný přepis dědečkových Záznamů..., které jsem objevil až po jeho smrti.
Pro větší přehlednost jsem si dovolil stranu rozdělit do několika kapitol. Omlouvám se za možné chyby, které mohly vzniknout při přepisu místopisných názvů. Nemaje mapu oblastí které jsou popisovány, nemohu ověřit správnost. Částečná nečitelnost Záznamů...mohla způsobit drobná pochybení. .
Pravopisné zvláštnosti, (možná dědečkovy chyby), jsem nechal nezměněny. Fotografie, použité k doplnění textu, jsou všechny autentické.
Tyto zápisky mohou velice dobře posloužit k prostudování pohybu 12.
Čáslavského pluku po frontách I. světové
války (
zelené
místopisné názvy) . V části kterou jsem
nazval "Onemocnění malárií ", spíše tyto odkazy mapují dědečkův
pohyb za linií fronty, po nemocnicích a na
dovolených. Časový průběh je zvýrazněn oranžově.
Dne 27. dubna 1916 byl jsem odvelen
ku 12. Čáslavskému pluku.
Dne 11. května t. r. nastoupil službu. Jel jsem do Čáslavy, kdež po málo dnech jsme byly houfně transportovány do Nagykanizsa. Tem jsem prodělával pět týdnů cvičení s puškou, potom jsem byl poslán do sanitní školy, která trvala myslím také asi osm týdnů. Po výcviku přišel jsem zpět ku první setnině a náhoda tomu přála, že jsem se dostal do kuchyně.
Však odmazunk můj netrval dlouho. Byl jsem přidělen ku polnímu oddílu kulometů (System Bergman) co sanitet.
Asi v polovině září odjížděl oddíl kulometů do Brück-Kiralihyda u Vídně do krátkého kurzu, by se s novým Bergman systémem obeznámil.
Dne 2.října odpoledne odjíždíme z Brücku na rumunskou frontu. Jedeme přes Komárno, Moson, Rabu, Budapest(tam krásný železniční most,velice dlouhý a složitý). Dále jedeme přes Solnok, Mezöpoterde, Nedvaradín, Bekezčaba a dále a d.
Koneně jsme po několika dnech dojely na poslední stanici v Sedmihradsku v městečku Puje. V noci jako pozdravy, zalétalo k nám dunění děl. Byl jsem tehdy dojat.
Dne 7.října z rána vyjely jsme s povozy do předu. Za soumraku dorazily jsme do Petrošeně, kde jsme dobře spaly v seně na půdách lidských obydlí. Ale s přídělem to bylo velmi smutné. Maso se dosud nikde nesehnalo.
Dne 9. t. m. v 11. hodin dopoledne odjíždíme dále. V 5. hodin odp. dorazily jsme do města Vulkanu. Hned na to bez jídla do zákopů. Do půlnoci vyšplhaly jsma se napohoří Vulkan (1740 m). Ležíme s celou výzbrojí v lesní trávě pod stromy. Vítr a déšť nám usnout při veškeré únavě nedaly.
Sotva se trochu rozednilo, poručeno bylo dělat kryty. Však jídlo dosud nikde. Hoši trpí hladem. O půl desáté rozkaz jíti nazpět do Vulkanu.
Vodí nás po kuchyních uherských pluků, kde jsme se trochu přiživily. Na to jsme odjely s povozy do městečka Lupény. Jedna četa přespala ve městě a druhá byla rozestavena co stáže. Na druhý den jsem vařil s kolegou Vodáčkem (z Polničky u Žďáru na Moravě) zapraženou polévku. K večeru jsme byly vypraveni na kopec u Lupény 12 km vzdálený; vzduchový směr 6 km.
Dne 12.října časně z rána již nás vítaly rumuni šrapnely a semo tam nějaký granát vzduchem prolétl. Děláme stále pevnější okopy, ale ta smutná práce. Samý kámen a polní lopatkou je těžko rozrývati pohoří Roseskt (1530 m). špatné a deštivé počasí stěžuje přípravy ke stavbám úkrytů. Zvláště v neděli dne 22. t. m . byl tak silný liják, že každý na kůži promoklý již vzíval vyšší Mocnost, ale ta se nechtěla nad ubohým vojskem ustrnouti.
Chystáme se ku přepadení (angriffu).
Příští den již dobyly jsme další velký kopec. Rumuni na všech stranách prchají bylo nám hlášeno. Měly jsme několik raněných a já s Vodáčkem odnášíme desátníka Lorence na nosítkách do obvaziště 2 1/2hodiny vzdáleného.
Do 26.října trval náš postup bez velkých bojů. Přicházíme do rovin, jen v dálce se s námi hory, které byly až 1840 m vysoké, loučí.
I za nocí se postupuje. Dne 26. října před půlnocí ulehly jsme v polích za frontou co druhá (linie) čára bojovná. Ještě byla tma, když jsme se vracely na den do nedaleké vesnice. Tam jsme se najedly vlašských ořechů, trochu odpočinuly a potom táhnem do prava ku městu Tyrgu-žiu. Našim úkolem bylo vyhnati Rumuny z města.
Prožily jsme smutný angriff.
Mnoho z našeho oddílu jich bylo raněno a nějaký Znamenáček (hodný člověk a bavitel národa) mrtev. Za noci v dešti jsem jej s Vodáčkem pohřbil. Ještě před půlnocí nastal zmatek. Rikcuk......
Přes čtyři vody nám bylo prchati. Mnoho vojáků následkem dešťů a rozvodněné lesklé hladiny bylo utopeno. Zbroje a zbraní množství velké potraceno. Na kůži mokří, za tmavé noci, obsazen jeden kopec.
S Vodáčkem vyždímaly jsme sobě deky. Jednu jsme si pod sebe rozprostřely a druhou přátelsky přikryly. Ihned po ránu byly jsme ze strany napadeny Rumuny, kteří za děsivého: HOlalalala......se blížily. Došlo až na srážku mezy některými, že musely užít bodla. (bajonet auf)
Byly jsme opět rozprášeni.
Opět ranění a i přítel můj Vodáček se mi ztratil. Jako zvěř prchaly jsme zpět do Vulkanu bez výstroje a i mnoho zbraní potraceno. Já sám jen opasek a chlebník ma sobě, plášť přes rameno přehozený, mokrý, prchl jsem v ruce držíc tyčinky od nosítek. Třicátého před půl nocí jsme jednotlivě doběhly Vulkanu. Och ta ubohost lidských životů.
Od 31. října do 7. listopadu jsme pobyly na místě. Ve Vulkanu jsou uhelné doly. Práce tam byla zastavena následkem pohrom válečných. Některé hlavní budovy a stroje, ba celé zařízení rozbito. I šachty jsou částečně zasypány.
Toho času došel mi první lístek do fronty. Těšil jsem se s ním dlouhou dobu.
V poslednch dnech jsme byly očkovány na prsou od lékaře prvního honved-regimentu.
Sedmého listopadu odpoledne vyjíždíme z Vulkanu a ku samému večeru dorazily jsme na místa na louce u Petrošeni. Zde další den jsme dostaly železné porce masa, sucharů a kávy.
Dne 10.listopadu opět vyjíždíme z místa, zahýbáme do průskalí, konečně zrakům našim objevil se průsmyk s krásnými cementovými mosty přes řeku Alt. Již projíždíme územím rumunským. Večer lágrujeme za velikou skalou. Tu shromážděny trény všeho druhu. Pojednou poplach. Rumuni nás ze strany obkličují. Ihned jsme obsadily onu stranu a po prudké střelbě byl nepřítel odražen. Oh, jak chladno v noci pod celtami. Na druhý den, dříve nežli se vytáhlo dále, pohřbili jsme nedaleko ležícího vojáka-rumuna.
Patnáctého po poledni jsme dorazily do vesnice vedle hlavní silnice jménem Bombesti. Rumun couvá dále. Nic platno, musíme je na druhý den pronásledovati.
Vesnice rumunské, nesouladné, dřevěné, vnitřek špinavý, vše rozvráceno většinou na ruby. Vzpomínám na osadu Menetešti, kdež bylo k dostání hojnost slivovice, vlašských ořechů, mouky. Ihned jsme sobě vařily knedlíky. A doma co se uvaří, prý nejlépe chutná. Uznaly jsme to i tam.
Urážíme denně 25-30 km. Večer, nebo při odpočinku kritisujeme rumunský kraj a přirovnáváme si krásnou naši zemi českou. Přicházíme do roviny, kdež v hojnosti je pěstováno víno.
Odpoledne dne 25. t. m . dorazily jsme do města Dragasáni. Vskutku čisté městečko na rozdíl od okolních vesnic. Ani řeka za městem nepřátelům nepomohla. Vymlátily jsme je opět.
Dvacátého osmého slavnostně táhnem dále od města na ves Dranovát, kdež jsme přespaly. Další dny dobyly jsme město Slatinu. V tomto kraji mnoho polí leží ladem, ač půda je zde pěkná a v rovině. Vesnice daleko od sebe vzdáleny.
Prvního prosince došly jsme vesnice Costestu. Velké množství zajatcův převádí se okolo.
Další vesnice v příštích dnech: Šišeni, Ionesti, Cerbu, Veaguribe, Isvoru, Negrasi. Všechno je hezké, jenom to počasí se silnými větry každou chvíli nám stěžují pochod.
V sobotu dne 8. prosince po poledni přišly jsme do města Ploesti .Velké naftové rafinerie tu již několik dní hoří. Zde jsme pobyly celý týden. Věru hezké časy tam. Došly jsme si do kavárny na čaj, do hotelu na vepřovou pečeni se zelím, víno a cigarety. Každý den se chodilo pro víno s lahvemi za 75 kr. litr.
Potom náš kočovný oddíl pořádal večírek. Přednášelo několik našich umělců kuplety a p. Byly to: p. řiď. Jírek, pak naši kupletáři: Pospíšil (důst. sluha), přítel Kopecký, Vančura, Manžel. Večírku byly přítomni a velice nás tím poctily: turecký paša se svou ženou (Hybner, Bělina) .Dále byl přítomen ministr zbytečných záležitostí se svojí chotí (kočí Zajíček a kuchař Havelka) . Slavnostně večírek ukončen a za vínem přípitků se přátelé rozcházely. Poslední den našeho pobytu v Ploesti byl oslaven jak se patří. Myslím že byl každý na mol.
Rozloučili jsme se s Ploestí a vandrujem dále. Nejlepší zase na město. Velitelství nám ustanovilo do tří dnů dostaviti se do města Buzau.
Počasí se přeměnilo. Slunko svítilo jako u nás v květnu. Rumunovy pomáhají rusové. Ruští zajatci to potvrzují. Zůstalo se státi a bojujem dnem i nocí. Dělostřelectvo bez ustání bije, jak o posvícení Francek na buben. Jsme na vesnici. Parta si zabíjí prasátko. Chleba není. Vzpomínáme na vánoce a na domov drahý.
Dne 25. prosince zajely jsme i s trenem do jiné vesnice, jménem Bardosanie. Tam jsme byly přiděleny ku brigádnímu trénu po tu dobu, než přijede doplněk s kulomety od kádru. Tou dobou jsem byl zařazen k obsluhujícímu mužstvu u kulometu.
Komandován jsa se dvěma střelci a desátníkem Ryndou, opouštíme na nějakou chvíli oddíl a jsme posláni na hlídku pšenice a kukuřice do jakéhos dvora. Tam bylo opět hojnost vína. Docházely jsme po každý den do vesničky a tam ve sklípku natočeno víno dle libosti. Naše obyčejná odměrka denní byla: dvě hodné konve na vodu.
Na Sylvestra večer jsme se rozloučily se starým rokem a popíjely vesele víno. Ku desáté hodině večer podaly jsme starému roku ruku.
Počíná rok 1917.
Na Nový rok opouštíme a s brigádní pekerají jdeme ku předu, ku svému oddílu. Druhého již dne šťastnou náhodou dohonily jsme svůj oddíl a čtvrtého ledna přejíždíme poblíž fronty, kde jsme se usadily ve vesnici Balesti. Ještě ten den se starou partou zabily jsme vepře as 140kg těžkého. Sádlo vyškvařeno a z masa se dělají karbenátle. Hladu jsme si nedaly líbit a když ty karbenátle do noci zmizely v útrobách hladových žaludků staré party: Krucký, Kopecký, Dočekal,Prokop, šťepař, Duben--toť ale podařená parta; tož druhý den se připravovalo zase. I na knedlíky jsme vzpoměly a hned jsme sehnaly trochu mouky a na oběd jsme mohly pozvat snad sebevybíravějšího panáčka z města.
Dne 17. ledna vyjely jsme z Balesti a 22 ho na to při samém večeru šly jsme do fronty. Po celou noc jsme pracovaly. Od několika velkých mrazů zem hodně umrzla. Zákopy byly dělány za vesnicí Vadu-Roskci u břehu řeky Seretu. Na den jsme zalezly do chatrného baráčku a posloucháme hvízdání granátů. I těžké miny Rus si na nás dotáhl. Rusové mají nedaleko za frontou dráhu a lokomotiva si obzvláště za večerů hvízdala vesele. Již samý večer nám rus pustil granát 18 cm kalibru na deset kroků od baráčku. Žádné neštěstí se nám nestalo.
Ve vesnici dlí náš velitel oddílu nadporučík Pírko. Já a Kopecký na den 26. t. m. jsme byly posláni do vesnice, bychom se očistily a umyly. O třech hodinách odpoledne na 4 kroky od stavení, kde jsme dlely uhodil egrasit granát. Barák se silně otřásl, popraskal a my pouze na chvíly leknutím ztrnuly, oči naše hrůzou vyjeveny, prozrazovaly divný stav člověka. Kopecký ležel právě v ten čas u rohu baráčku, co uhodil granát a já vedle něho seděl a spravoval si blůzku. Po chvíli naše tísnivá nálada zmizela, ale obávaly jsme se další rány. Proto ten večer jsme šly opět do zákopů, kde bylo skorem bezpečněji.
Jelikož v zákopech není nikdy času nazbyt, nebylo mi možno podrobnější zápisky si udělati, ale toto stručné vylíčení snad bude stačiti. Jsme opět asi o 1 km v pravo. Žádný angriff nebyl k očekávání, jen časté setkání se patrol nabádalo nás ku větší opatrnosti. Zákopy jsou hotovy, jen za nocí se prohlubují. Oplétáme frontu drátěnými překážkami. Ruská fronta v těchto místech jest od naší 450 kroků vzdálená.
Sedmnáctého února byl jsem svědkem smutné události. Milý náš kamarád od kulometu nastoupil od 5 h. ranní službu. Byl to Prokop Václav kdesi blízko od Želiva. Byl s ním též Kopecký. Po šesté hodině ranní byl Prokop střelen od nepřítele pod pravou dolení žebru a gešos šel vzhůru do prsou. Byl asi sehnut. V malé chvíli dokonal. Odnesly jsme ho na vesnický hřbitůvek a tam pochován. Zahrabán i křížek ze dřeva zrobený byl mu dán na rov jeho. Smutni jsme se vracely.
Co jsme již delší dobu očekávaly, vyplnilo se. Jsme v zákopech vyměněni jiným plukem.
Naše kulomety dne 3. března jsme dopravily do vesnice Botadlau, kdež byl i náš trén. Pro příděl jezdí četař zásobovací Hudec do vesnice Gologáni. Dne 13. března jsme počaly pracovat na záložních kulometných stolech před velkou vesnicí Vulturul. Tak jsme do 30. března jich sedm vystavěly.
Prvního dubna jsme šly opět vystřídat pluk 71.-5. Jsme na pravém břehu řeky Putny v polích. Mezi našimi a nepřátelskými zákopy jest rozbitá vesnice Galieny.
Tam jsou naše přední stráže.Po celé dny jest náš fesubalon ba i ruský na obzorech a naše era dráždí bez ustání nepřátelské dělostřelectvo. Rusové za to ohrožují naše zákopy takovými knedlíky, které nám moc málo jdou k duhu.
Na levém křídle, ba i na pravém, totiž u Fochšani a u pevnosti Breile , sem a tam nějaký angriff.
Ku konci měsíce dubna obdržely jsme čtyři nové Schvarzlosse kulomety a Bergmanky jsme odeslaly do zadu na odpočinek.
Dne 4.-5.-6. května rusové obzvlášť dráždily naše posice mnoha granáty a šrapnely tak, že jsme byly ohroženy a každou chvilku bylo možno čekati smrt. Pátého k večeru rozhodily rusové náš bývalý stůl pro kulomet, který jsme asi před hodinou zaměnily s jiným, který byl na výhodnějším místě. Saprlot, jaký to bzukot, když několik baterií našich a ještě více nepřátelských zasílají sobě pozdravy přes naše hlavy.
Dne 12. května opouštíme s dvěma kulomety zákopy a jdeme na přední stráž do vesnice Galieni. I tren náš přesídlil z vesnice Botaglau do Hangulesti . Na frontě žádná zvláštní událost krom přestřelek stráží a dělostřelectva.
Dne 21. června opouštíme zase přední stráže v Galieni a jdem do zákopů, více do prava, nežly jsme byly dříve. Putna v těch místech se vlévala do řeky Seretu.
V červenci u pevnosti Breile udělaly naši průlom nepřátelských zákopů. Mnoho nepřátel pobito a zajmuto.
Po dvacátém červenci jsme prožily čtyři dny při nepřátelské bubnové palbě na zákopy a bližší vesnice.
22.srpna dostaly jsme za úkol býti co ochrana u batterií v zemy zakopaných u vesnice Malurille . Jsou tam velká a nezdravá bahna, které obzvláště z rána hrozně zapáchá a při parném slunci poletuje kolem mnoho škodlivého hmyzu. Každý tu chodil jako otráven.
Tam jsem také vážně onemocněl. Dvacátého šestého dovedly mne ku lékařské prohlídce, kdež slabostí jsem po dvakráte omdlel. Byl jsem poslán do nemocnice na pozorování. Ještě téhož dne, bylo to v neděli, byl jsem převezen do Obilesti . Ubytován v tamní škole. Měl jsem 39 až 40.5 stupně horečky. Dále jsem byl transportován do Rybniku-Sarat a třetího září na to do Buzau . Po třídenním pobytu v Buzau transportován jsem byl do Malaria nemocnice v městečku Nehoin . Zde bylo přes 500 lidí onemocnělých Malarií.
Lékař v brzku konstatoval u mne malarii Tropica. 15. září horečka mi pominula a následovala slabost. Jen dík dobré nemocniční stravě, že jsem se rychle zotavoval. Byl-ly pěkný slunečný den, procházel jsem se nemocniční zahradou.
Byl jsem též léčen na oči, které po třikráte za sebou mi zčervenaly do krve. Pobytem v nemocnici rychle uběhly tři měsíce a já již byl z nemoci úplně pozdraven.Dne 28. prosince byl jsem propuštěn z nemocnice. S transportem dostal jsem se do Buzau, dále na Ploesti a pak 30. t. m. na samrštele v Brašově .
Tam jsem pobyl přes nový rok a 3. ledna 1918 jel jsem z Brašova do rekonvalescentu ve Velké Kaniži. V sobotu dne 5. t. m. večer hlásil jsem se v rekonvalescentu.
Tam nás otravoval obrst Danhoffer který měl divné koníčky a ještě větší velení a podivné choutky na čecháčky měla "milostpaní obrstová". Ta, co řekla, stalo se a pan obrst se točil kolem jejích sukní. Byl pod pantoflem jako my. Hoši pro každou maličkost seděly v base. Někdo z ní ani nevycházel.
Konečně 17. ledna odjížděl jsem do Těšína ve Slezsku a 19 ho večer hlásím se u praporního velitelství 31. pluku v Těšíně. 20 ho na to přihlásil jsem se u "Malaria Setniny".
Na to hledány byly hoši od kulometů a já vystoupil též z řady. Oddělily nás a 22. ledna přiděleny jsme byly ku záložní setnině kulometné. Tam za nedlouho oblékly nás do nového a že prý pojedem na Albanii. Vyprosily jsme si třídenní dovolenou.
Dne 31.ledna odjíždím poprvé na dovolenou. Skoro dvě léta jsem domov neviděl. Jaké as bylo shledání, může si každý představit. Rodiče, bratr, sestry s otevřenou náručí mi spěchaly vstříc.
Po dovolené svlékly mne z nového. Bylo jich přes počet vyzbrojeno do pole. Já se nezlobil.
Dne 11. března obdržel jsem z domova žádost na polní práce. Po týdnu jsem docílil u slyšení čtyřnedělní dovolené. Nechal jsem si napsat dovolenku, která platila od 23. března do 19. dubna. 22 ho odpoledne o čtvrt na deset vyjel jsem opět z Těšína. Jel jsem přes Bohumín, Přerov, Olomouc, Českou Třebovou, Pardubice na Německý Brod.
Poněvadž za mého pobytu doma žádal jsem o prodlouženou dovolenou na polní práce, bylo mi vyhověno a zaslaly za mnou dovolenku do 3. května . Byl jsem tedy doma o svátcích velikonočních a o svatovojtěšské pouti. Zažil jsem mnoho krásných chvilek, ba i vášnivě jsem se zamiloval za těch šest týdnů. Ano, o pomlázce to bylo, kdy poprvé zahleděl jsem se hlouběji do černých očí a vlasů milované mi nyní dívky.
Dovolená kvapem uběhla a nastoupil jsem zpáteční cestu na Těšín. Velice těžko jsem opět přivykal rakušácké stravě. Cukrovka, kyselé zelí a burgyně byly na denním pořádku. Maso velmi často nebylo. Následky toho jsem brzy pociťoval. Od 15. července počaly se objevovati znovu následky malarie. Horečka byla u mne skoro denním hostem. Ku lékařské prohlídce jsem se neodhodlal jít, poněvadž jsem čekal na povolený od praporu (Ernte orlaub), dovolená na žně.
Však 23.července jsem již ku prohlídce jít musel a uznán do nemocnice. Týž den však v poledne, volán jsem byl do kanceláře, bych podepsal dovolenku. Ale nemocnice pro mne byly nutnější. Večer jsem byl odeslán do záložní nemocnice číslo 2 v Těšíně, první nemocniční oddíl, barák číslo 8....pamatuji se, jako by to dnes bylo.
Tam jsem měl ještě několik horeček (záchvatů) a sice v tomto pořadí: 24.7.-39/9--21.8.-37/9--23.8.-39/8--25.8.-39/3. Později jsem byl přeložen do nemocnice v Hranicích na Moravě. Potom jsem dostal čtrnáct dnů dovolenou a sice od 20. října do 2. listopadu.
Ku konci dovolené moji prohlášena byla za právoplatnou naše republika Československá. Poněvadž již jsem byl zdráv, do nemocnice jsem nazpět nešel a těšil se naší nově vybudované volnosti - svobodě.
Díl druhý.V brzku na to dostal jsem povolání ku službě vojenské, velitelstvím Čs. pluku dvanáctého v Čáslavy. Dne 10. prosince jsem se hlásil na velitelství záložního praporu a přidělen opět ke kulometům.
Sešel jsem se tam s p. důstojnickým zástupcem J. Vosátkou, s kterým jsem za rakouska válčil v zákopech na rumunsku. Byl jsem od něho mile přivítán. Byl již ženat a má roztomilou ženušku. Ještě ten večer byl jsem od něho pozván na návštěvu do bytu a rozmlouvaly jsme o našem bývalém pobytu na frontě.
Pan zástupce měl všechny skladiště pod mocí. Pomáhal jsem mu tedy ve skladištích při rovnání šatstva a ostatního výstroje. Prozatím ustanoven jsem byl za ordonance.
Dne 23.ledna 1919 vyjel jsem z pochodovou rotou kulometnou z Čáslavy .
Jedem přes Kolín, Přelouč, Pardubice, Českou Třebovou, Přerov, Moravskou Ostravu a Bohumín do Petrovic. Dne 24. t. m. odpoledne jsme dorazily místa. Naše čtvrtá četa odebrala se do 3/4 h. vzdálené vesnice co přední stráž. Za noci ozývá se krajem střelba z pušek.
Z Petrovic jsme jely do Pruchny a za ní v jednom dvoře ubytování. Naší povinností bylo, by hlídky co nejbedlivěji dběly nad jistotou. Byly rozestavěny stáže na všechny strany, poněvadž okopy nikde nebyly a kyždou chvíli bylo lze očekávati napadení od Poláků. Na to počaly nás znepokojovati dva polské pancéřové vlaky.
O několika srážkách s Poláky nebudu se ani zmiňovati, neboť tak důležité a hrozné nebyly. Po čase nás vystřídal jiný pluk a my jely vlakem do Holešova u Těšína . Tam jsme měly dosti volnosti a proto prázdný čas jsme hleděly jiným způsobem vyplniti. U roty měly hoši tahací hermoniku, klarinet a housle, taneční sál jsme měly pěkný, tož se pořádaly taneční zábavy.
Dne 14.února jsme opět v Holešově navagonýrovaly a přejížděly jsme na jinou posici, na Slovač .
16.února přibyly jsme do města Košic. Při cestě na Slovensko měly jsme příležitost shlédnouti běžmo krásný a romantický kraj, pohoří Beskydy, město Jablunkov, potom nádherné místy Tatry.
Poblíž našeho cíle, jedem chasník, maďaron zabedněný, nám přehodil veksle na kterémsi menším nádraží a díky náhodě, že zavčas bylo zpozorováno nebezpečí-------
Za Košicemi jsme byly ubytovány v bývalé záložní nemocnici s legionáři. Při vstupu do brány nás uvítala hudba legionářů.
Dne 1. března vyjel jsem z dotyčného Barča lágru na dovolenou. Osm dní a čtyři na cestu. Doma jsem pěkně užíval masopust.
Počas mé dovolené přesídlil náš prapor do Salanče . Osobní dirigovací stanice ve Zvolenu.
Z dovolené jedu přes Žďár na M., Tišnov, Brno, Kyjov, Uherský Brod, Průsmyk Vláry,Teplá-Trenčínské Teplice, Žilinu, Vrutky, Zvoleň. Dirigovací stanice ve Zvolenu nás poslala do Lučence. Tam jsou již od praporu ubytovatelé. Pomohly jsme zaříditi ubytovací světnice. Potom jsme jely ještě za praporem do Salanče. Konečně tedy za týden a sice 18. března odp. jsme se dostavily s kamarády, kteří též na dovolené byly, ku svojí rotě.
Dne 21. března opustil náš prapor Salanče a odjely jsme do Lučence. Odtud naše čtvrtá četa kulometů byly odeslána do dvě hodiny vzdálené vesnice Pinče , co polní stráž. Krom setkání se našich patrol s maďarskými nic zvláštního.
Po vystřídání jsme přišly na jinou stráž v Kišďalo pusta. Na den prvního máje jsme byly opět staženy do Lučence. Druhého nato započala ofensiva proti Maďarům. Třetího jsme byly v Pinči a pátého jsme obsadily městečko Fülek. Dobily jsme se až do vesnice Lapujtö, vzdálené 8. km od uhelných dolů v Salgo-Tarjan.
Však za čtyři dny na to došlo ke změně. Na levém křídle jiný pluk couvl, byly rozprášeni a zahnáni až do Lučence. Na pravo 11. pluk též byl nucen ustoupiti a náš prapor dvanáctníků tím pádem ve dvou dnech ustoupil až na bývalou demarkační čáru.
Počaly jsme postupovati podruhé. Však v Karanč Berenüj ze strategických důvodů jsme byly nuceny opět couvnouti až k Lučenci. Ke konci měsíce května započal útočiti Maďar. Pomáhaly mu Rusové a Němci. Mezy zajmutými bylo k spatření spousta Vídeňáků.
