Koncepce stylu Shotokan
Okinawa-te
Když přišel mistr
Funakoshi roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován
s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat
okinawského Karate. Na Okinawě bylo až do tohoto
okamžiku běžné zakládat vlastní styly výběrem metod
z hlavního systému, které se pak sami považovali za
důležitější než hlavní systém. Tak vzniklo Okinawa-te z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo
pro žádného jednotlivce možné je všechny ovládnout.
Přesto se mistři ve svém vyučování koncentrovali na
osobní těžiště z celkového systému a učili - aniž
založili vlastní styl - své vlastní pojetí bojového
umění. Ti všichni čerpali z obrovského systému - z Okinawa-te
- kterému zůstalo podřízeno každé osobní pojetí. Potom
však, pokud bylo hodnotné, bylo samozřejmě převzato do
hlavního systému a uchováno. Pouze podle území, kde mistři
bydleli se rozlišovalo Okinawa-te na Shuri-te, Tomari-te
a Naha-te.
Původ Funakoshiho Karate
Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského
bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu.
Cvičil nejprve pod vedením mistra Yasutsune
Itosu a Yasutsune Azata styl Shuri-te a potom
pod vedením mnoha dalších mistrů Tomari-te (Sokon "Bushi"
Matsumura).
Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli
jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému.
V příslušných školách Shorin-ryu se cvičil pouze
malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště
učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a
pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním
názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem
umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké
škály možností.
Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských
systémů měl mistr Funakoshi hluboký přehled o možnostech
v nich obsažených. Když ale přišel do Japonska, narazil na
novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění
podle starých okinawských vzorů.
Situace v Japonsku
V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových
umění od tradice a ta byla nabízena jako konzumní zboží,
protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a
přirozeně i osobní výhody. K tomu byl potřeba pevně
ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený
pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným
stylem. V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi
v Japonsku vyučovat.
Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky
nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate.
Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný
svět a byly sžíráni touhou nahradit kvalitu kvantitou. Karate
jako cesta (do), mohlo v té době v Japonsku jen
těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt, vnější
přitažlivost. Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože
tušil, že by tím karate mohlo ztratit svůj obsah.
Hledal možnosti, které by mu dovolili obojí spojit do jednoho.
Základ Funakoshiho výuky karate
Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai (aplikace) a stavělo na principech okinawského
Shuri-te
školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti nechal
cvičit kihon (základní škola) a práci s makiwarou
(úderová deska).
Kumite - nové formy
Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do
cvičení byly zařazeny kromě kata-bunkai a kata-kumite
i jiné formy kumite, které se postupem času staly
pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo
Gohon-Kumite
Sanbon-Kumite
Kihon-Ippon-Kumite
Jiyu-Ippon-Kumite
Jiyu-Kumite
Mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební
systém, který by zajišťoval také v budoucnu přístup ke arate
jako celku, ale byl by ve svém rozsahu natolik omezený, aby
cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu.
Kata
Okinawskou metodu - hitokata sannen, tj. jedna Kata za tři roky - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo
téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl
zredukovat ve své škole kata. Ve své první publikaci
"Ryukyu Kempo Karate" (1922) popisuje
ještě kata
Pinan 1-5
Naihanchi 1-3
Bassai sho
Kushanku-dai
Kushanku -sho
Gojushiho
Sesan
Chinto
Chinte
Jün
Jion
Jitte
Wanshu
Wandau
Rohai
Jumu
Wando
Sochin
Niseshi
Sanseru
Suparinpei
Wankuwan
Kokan
Unsu
Toto je pestře
namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské
školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké.
Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve
svém systému počet kata na 15. V tomto systému
použil
Heian-kata
|
k výuce stupňů kyu (v té době
bylo 5 kyu stupňů)
|
Tekki-kata
|
k osvojení dobrého postoje a
k propojení postoje a techniky
|
Bassai a Kanku
|
se dostaly do stylu díky jejich
technické různosti a platily za nejdůležitější
kata systému
|
Hangetsu
|
převzal mistr Funakoshi, aby učil
hlavní principy škol Shorei
|
Empi
|
měla podtrhnout pohyblivost boků,
vyhýbáni se a rychlost
|
Jitte
|
učila principy obrany (práci
svalů při obraně, spojené s tokem energie a
postojem)
|
Jion
|
obsahoval přímý bojový styl se
silnými technikami, bez ústupu
|
Gankaku
|
zahrnovala psychologický aspekt
bojovníka - zanshin (duchapřítomnost), yomi
(předvídání) a suki (využití šance)
|
Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně
zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho
žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se
sami stanou zkušenými mistry.
Z velkého množství bodů na těle (kyusho) vybral
ty, které bývají napadány v kata typických pro
styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho.
To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané
tělesné body v kata-bunkai. K tomu patří
perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých
forem síly (kime).
|