Vracím se domů a není mi zrovna dvakrát dobře. Kvůli oslnivému slunci skoro vůbec nevidím na cestu. Vtom mi někdo do rukou vráží tiket sportky a vyžaduje ode mne peníze. Nemám chuť ani sílu se bránit a svoje poslední peníze vydávám do pochybných rukou fortuny. Vcházím do domu, který pokládám za svůj, ale v temnější jeho části rozpoznávám, že se nacházím na cizí půdě. Chvíli váhavě vyčkávám, když vtom se ozývá hlas : „Jen pojďte dál, jste očekáván". Teď už teda nechápu nic, ale přesto vcházím a ocitám se v jakési temné místnosti, ve které sedí osoba zahalená do mnoha šátků, jejíž ruky míchají karty. „Nyní vám vylíčím vaši nejbližší budoucnost a budu očekávat vaši důvěru", říká osoba, pokládá karty a bere do svých rukou moji ruku.

„Tiket, který jste si koupil a který ještě dnes podáte, vyhraje 20 milionů korun". Nevycházím z údivu a toho osoba využívá ke sdělení mi další části věštby. „Pozor, budete ale chycen a zavřen do nějakého ústavu", to už ale nevydržím a říkám : „To mně teď ale líčíte minulost, teď se právě vracím ze záchytky". Osoba však klidně pokračuje : „ten tiket jdete podat oblečen v kožichu, na krku máte šál, na nohou zimní boty na rukou rukavice a vaši hlavu zahaluje zimní čepice". „Zbláznila jste se ?", přerušuji osobu, „Vždyť venku je 30 stupňů". Osoba už ale přestává být trpělivá a rozzlobeně říká : „Teď jste mi přetrhl šňůru!, vidím už jen něco rozmazaně, budete šít, lyžovat a ... Tak teď už nevidím nic... Dostanu 150 korun." „Poslední peníze jsem dal za tiket a nemám už nic". „Tak mi zaplatíte až vyhrajete". „A co když půjdu ten tiket podat v tričku a kraťasech", zkouším to. „Tak nevyhrajete nic", odpovídá osoba a dodává, „Pamatujte, že mi dlužíte ty peníze". Odcházím ještě zmatenější rozhodnuv, že se na babu vykašlu.

Ulehám doma na postel, ale věštba mi nedává usnout. 20 milionů korun, to přece za zkoušku stojí. Vstávám, oblékám se jak mi osoba nařídila, vyplňuju tiket a jdu ven. Kolemjdoucí mne potupně častují otázkami typu : „kdes nechal saně ?", „není ti zima ?" a „bacha na náledí". Muž u přepážky, kde podávám tiket se mně ještě ptá jak je na Islandě, ale to už nevnímám a myslím na to, jak se nejrychleji dostanu domů a skončím tu trapnou komedii. Když venku vcházím na ulici, málem mne poráží trabant, který jede neskutečnou rychlostí a za ním vůz ambulance. Zatímco trabant pokračuje dál, sanitní vůz zastavuje prudkým bržděním a po rychlé obrátce se vrací ke mně. Když zastavuje u mne, jasně rozpoznávám vůz psychiatrické léčebny a její zaměstnanci mne hbytě s úsměvem na tváři se slovy „u nás ti zima nebude" ukládají do jeho zadní části. „Přece jenom se nebudeme vracet s prázdnou, Šumachra jsme sice zase nechytili, ale šéf se možná tentokrát spokojí i s nanukem", říkají si oba kolegové a jeden z nich mi ještě nabízí deku, kdyby mi ještě bylo zima. Jsem zcela dehydrován a unaven a proto se nezmáhám na sebemenší odpor.

Ze zamřížovaného okénka vozidla vidím málo, ale bránu ústavu poznávám bezpečně. Jsme na místě. Zřízenci mně vynášejí z vozu se slovy : „Máš štěstí, že je šéf zrovna na dovolené a klíče od sprchy si vzal omylem ssebou". Možná, že za jiných okolností by mi v tuto chvíli nebylo zrovna do zpěvu, ale skutečnost, že se věštba plní mi dodávala odvahu do dalších trpkých okamžiků pobytu v ústavu. Sebrali mně všechno mé zimní oblečení a dali mi stejnokroj. „Topení nám nefunguje, takže se budeš muset spokojit s teplotou dvaadvacet stupňů", zasmál se jeden ze zřízenců a hodil mne do přeplněné cely.

„Aaaaa konečně nový učeň", prohlásil radostně pacient, kterému nikdo jinak neřekl než Mistr, když mne zahlédl nesměle vcházejícího do místnosti. „No tak se ukaž co už umíš", řekl Mistr a gestikuloval jako kdyby mi předával jehlu a nit. Chvíli jsem nechápal, co vlastně po mně Mistr chce. „Co mi to zas dali za materiál ?, ani jehlu a nit neumí vzít do ruky!", řekl rozzlobeně na mou adresu Mistr a vypadalo to, jako by mi oba nástroje zase odebíral. „Ukažte učňovi jak se tady šije", řekl Mistr a skutečně zbytek osazenstva cely začal mávat rukama, jako kdyby šil. „Vidíš to jak sem si je vychoval ?, za pár měsíců to budeš umět jako oni.", pochlácholil mně mistr, ale mně v tu chvíli do radosti moc nebylo. Jeden ze zřízenců vše sledoval škvírou ve dveřích a s úsměvem poznamenal : „Tady už mu zima rozhodně nebude". Nedalo se nic dělat, pod hrozbou násilí jsem musel také přidat ruku k dílu, ale práce se moc nedařila a to nejen mně. „Chlapi, zase neplníte plán !, co jsem vám říkal, u mně musí pracovník udělat nejmíň 50 stehů za minutu aby se uživil, jinak nebudeme prosperovat", řekl mistr a ještě dodal na adresu jednoho z pracovníků : „tady Mašlička sice udělá 70 stehů za minutu, ale zase každou chvíli něco páře, takhle si nevidělá ani na ty špulky". „A co ty, učňu, už ses naučil navlékat do jehly ?", zeptal se mně Mistr a já jsem mu musel ukázat, že tuto činnost jsem již zvládl. Mistr mně nečekaně pochválil a mně stouplo sebevědomí tak, že sem si dovolil jeden návrh. „Mistře, vím jak bysme plnili plán na 100 %. Chtělo by to šicí stroje." „Ještě to neumí ani šít ručně a už to chce šicí stroj !", setřel mně Mistr a pokračoval : „Žádné šicí stroje nebudou, to by byly zbytečné náklady." A tak můj návrh neprošel. Bylo ale vidět, že to Mistrovi furt vrtá hlavou, pořád někam odbíhal a choval se neklidně. Příčina jeho chování byla jasná asi po týdnu. „Kde máme složit těch 20 šicích strojů ?", ozývalo se na chodbě. „Jakých 20 šicích strojů ?", ozval se překvapený hlas právě se vracejícího šéfa z dovolené. „No obědnali jste si u nás 20 šicích strojů, tak je tady máte, podepište mi fakturu a dělejte si s něma co chcete". „Žádnou fakturu nepodepíšu, ale někomu tady udělám frakturu", odvětil rozzlobeně šéf a namířil si to do pracovny zřízenců. „To je v pořádku, to jsem objednával já", říká Mistr vracející se ze znovu zprovozněné sprchy v doprovodu zřízence, „kde to chcete podepsat?". „Podepíšeme to ve sprše", odvětil pohotově šéf a poslal mistra na nášup. Po dvojité, ne zrovna nejteplejší sprše měl Mistr návštěvu v podobě šéfa. „Mistře, vy jste přece rozumný a v kolektivu oblíbený pacient, kdo vám takovou blbost poradil ?", ptá se šéf. „To my poradil tady učeň", odpovídá poslušně mistr a ukazuje na mne. „Aha, tak mi tu máme nováčka", usmívá se šéf a pokračuje : „tak před vstupním pohovorem dostanete sprchu, to už je tady takový zvyk". „Právě jsem se chtěl jít umýt, a teče vám aspoň trochu teplá voda ?", odvětil jsem klidně. „Tady je voda lepší než v lázních", odpovídá šéf a mrká na zřízence, aby mně tam doprovodil. „Neteče voda", oznamuje zřízenec šéfovi. „Ale to je škoda, tak někdy příště", říká šéf zklamaně. „No ale budeme vás muset přestěhovat", dodal a šel hledat příhodnou celu pro mně. Rozloučil jsem se se svými spolupracovníky a doufal jsem, že to bude v jiné cele lepší.

Zřízenec zaklepal na dveře cely, z které se ozvalo : „nerušit, tady se zkouší !". Vhodil mně tam a zavřel dveře. K mému úžasu tam stálo několik pacientů v trojstupu a vypadalo to, jako kdyby hráli na nějaké hudební nástroje. Před nimi stál dirigent a vrtěl s tuškou, kterou vymodlil od šéfa se slibem, že si ji nebude strkat do nosu, na místo taktovky. Po dvou minutách ticha, během kterých dirigent mával rukama jak mohl a ostatní pacienti všemožně kmitali prsty, řekl : „no ještě to nebylo úplně ono, takže si to zkusíme ještě jednou v C moll". Pak se obrátil na mně a ptá se : „na který hudební nástroj hrajete ?". „Na žádný", odpovídám. „Na něco snad musíte umět hrát, jinak by mi sem vás nedali". „No tak já bych třeba mohl hrát na harfu". „V žesťové kapele na harfu ?, vy si snad z nás děláte blázny", namítá jeden z hudebníků. „No když tady ten může hrát na kytaru, tak proč by tu nemohla být i harfa", odpovídám. „Člověče vy nepoznáte mandolínu od kytary ?", ptá se dirigent a pak pokračuje : „No je to vlastně pravda, když tu může být mandolína, tak proč by tu nemohla být harfa". „Tak si zasedněte k harfě a zkusíme to". Chvíli jsem hledal vhodné místo a pak jsem jej našel. Usedl jsem k oknu a zajel prsty do strun mříže. Dirigent chvíli mával tuškou a potom zakřičel : „Stoop! Vždyť tu harfu není vůbec slyšet, nemohl byste i s ní jít k ostatním hudebníkům ?". Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že mříže z okna hned tak neodstraním, ale to už tu byli dva statní hudebníci a začali s touto mříží na dirigentův pokyn lomcovat. Jeden ze zřízenců vše pozoroval ze dvora a okamžitě se i s kolegou dostavil do naší cely. „Co to tady vyvádíte ?", zeptal se jeden z nich. „Stěhujeme harfu, aby ji bylo lépe slyšet", odpovídá dirigent. „Který vůl vám to zas poradil ?". „Tady ten harfista", ukazuje dirigent nespravedlivě na mně. Činil tak z toho důvodu, že dobře věděl, že hudebník vracející se ze sprchy má ještě hodinu skřehlé prsty a je tak neschopen po tuto dobu hrát. Mně obětoval z toho důvodu, že přece jenom není harfa v této kapele tak nezbytná. „Zase ty ?", obrací se na mně zřízenec a vykazuje mně z muzikantské cely. „Ty máš štěstí, že voda neteče a instalatéři ještě nedorazili, ale počkej, až to bude v pořádku, tak si to pěkně vynahradíš." „Zatím tě hodím sem, s ním si budeš dobře rozumnět", řekl zřízenec a hodil mně do cely, kterou obýval jeden člověk.

„Nelez mi do tratě, už tak je tam málo sněhu", zakřičel na mně lyžař, který obíhal dokola s lyžemi na nohou. Když ještě oběhl 2 kola, vydýchal se a dal se se mnou do řeči. „Taky jsi příznivec lyžování a nebo jenom procházíš kolem ?". Odpověděl jsem mu, že lyžuji závodně a jdu trénovat na nadcházející závod. „A kde máš lyže ?", ptá se nevěřícně lyžař. „Odebrali mi je při vstupu sem", odpovídám. „Tobě taky ?, já sem je sem musel propašovat, jinak bych si tu ani nezaplužil". „Mohu si tady postavit sněhuláka ?", pokračuji v konverzaci. „Klidně si postav i 2, ale mimo trať", odkazuje mně lyžař směrem k posteli. „A co skok na lyžích, ten tě neláká ?", ptám se. „To jo, ale mám zamřížované okno, takže si ani nemohu vyzkoušet severskou kombinaci". „A jaký používáš vosk ?", ptám se dál. „No používám různé druhy vosku, to záleží na teplotě sněhu", odpovídá lyžař a bere do rukou svíčku, kterou ukradl v kotelně, aby si navoskoval lyže. „A co sjezd, ten tě neláká ?". „Ale láká, ale tady je rovinatý terén, to na sjezd moc není", odpověděl smutně lyžař. „Já bych věděl o jednom svahu". „Kde ?", ptá se zaujatě lyžař. „Já ti ho ukážu, ale až bude příležitost", odpovídám mu. Příležitost se naskytla velmi brzy. Rozjařený zřízenec vtrhl do naší cely a křičí : „už dorazili instalatéři, tak se připrav na sprchu, půjdeš jako první !". Vtom jsme na něj oba skočili, povalili ho na zem a spoutali návleky na lyže. Cesta na svah byla volná a tak jsme nemeškali ani chvíli. Já jsem si stoupl se stopkami v rukou pod schody a lyžař čekal připraven nahoře. Těsně před tím, než jsem stačil říct „Go", chytil zřízenec lyžaře a jako na vleku ho odtáhl zpět do cely. Mně si pak šéf odvedl na pohovor do své kanceláře.

„Máte z pekla štěstí, instalatéři místo toho, aby sprchu zpravili, tak si celé její vybavení odnesli a už se nevrátili. Vypadá to, že si někdo buduje soukromý blázinec a sprcha se mu zdála moc drahá.", říká mi klidně šéf. „Tak mi vyprávějte, proč jste se v, na červenec tak nezvyklém oblečení ,vydal na ulici." Vše jsem mu podle pravdy řekl a očekával jsem od něj brzké propuštění z ústavu. „No měl bych vás pustit, ale to víte, blázinec není žádný holubník, to už jsem ostatně vysvětloval našemu pacientu Kamilu Poštolkovi, který o sobě tvrdil, že je holub a pobíhal nám po střechách výškových budov. Horolezci ho několikrát museli sundávat a naši zřízenci pak po něm museli tyto budovy čistit. Naposled jsme ho museli lákat na zrní z holubníku. Naštěstí teď dostává pravidelnou stravu v podobě popkornu, sem tam ho zavřeme do klece a on je spokojený". „Já to plně chápu", odpovídám, „ale mám pro vás návrh, vy mně pustíte a já vám chytím Šumachra". Šéfovi se tento návrh velmi zamlouval : „no, už by bylo na čase, Šumachr nám dělá potíže, jezdí po městě stále po jedné trase, vytlačuje z vozovky ostatní auta a po každých deseti kolech nutí zaměstnance Autoservisu s pistolí v ruce, aby mu měnili pneumatiky". Plácli jsme si, šéf mi vrátil oblečení a doporučil, abych se oblékl jako člověk a spolu s ambulancí jsme vyjeli zpět do města.

Přijeli jsme k autoservisu a tam se ukázalo, že šéf měl úplnou pravdu. Šumachr najel k připraveným automechanikům a ti začali s výměnou kol. „Honem, honem, Hakkinen je za 10 sekund přezutý a vy se s tím pářete vždycky půl hodiny", pobízel Šumachr zaměstnance. „Nevlítneme na něj, dokud je v boxech ?", navrhuje jeden ze zřízenců. „Vždyť má v ruce pistoli, chceš aby je postřílel", odporuje jeho kolega. Měl pravdu, na Šumachra se musí jinak. Ještě jsme ho nechali objet 2 kola a potom jsem vyběhl se šachovnicovým praporem a když projížděl kolem, tak jsem s ním zamával. Nejprve se zdálo, že tato finta nezabrala, neboť Šumachr zpomalil jen mírně, ale když se znovu objevil v cílové rovince, kde úplně zastavil, ukázalo se, že si ještě neodpustil vítězné kolečko. Aby byl efekt dokonalý, obdržel šampaňské, věnec a po schodcích do antona, které představovaly stupně vítězů, se odebral na bezpečné místo. Když klapla brána psychiatrického ústavu, byl Šumachr ubezpečen, že již dorazil na další závod - do Monte Carla.

Několik dní po tom, po slosování sportky se ukázalo, že tiket mnou podaný opravdu vyhrál 20 milionů korun. Jako náhodou však zůstal v ústavu a zanedlouho byla částka neznámým šťastlivcem vyzvednuta. Alespoň jsem tak přispěl na dobročinný účel moderního vybavení psychiatrické léčebny, myslel jsem si. Z omylu mně však vyvedla návštěva tohoto ústavu. Mistr a jeho zaměstnanci dál šili ručně. Dirigent řídil kapelu bez hudebních nástrojů. Lyžař běhal s otlučenými laťkami po umělém sněhu v podobě koberce. Pouze vybrakovaná sprcha doznala výrazných změn. Byla vybavena chladícím zařízením, které umožňovalo plynule nastavovat teplotu vody směrem k nižším hodnotám. Nakonec jsem zavítal do samotné kanceláře šéfa. Ta doznala očividně největších změn. Bylo zde instalováno nejmodernější vybavení z oboru audio-video techniky. Na jednom z monitorů měl pak šéf k dispozici přímý přenos z dění ve sprše. Sám šéf seděl v křesle, kouřil doutník a když mne uviděl, neskrýval svou radost. „Vím, že ten tiket byl váš a tak vám jménem celého ústavu děkuji za ten nezvyklý obnos, kterého jste se zřekl v prospěch pacientů celé léčebny." Když jsem mu chtěl skromně odpovědět, že jsem ani nedostal možnost se k celé věci vyjádřit, natož pak naložit se svou výhrou tak, jak jsem uznal za vhodné, přerušil mne slovy : „tak, teď už mne musíte omluvit, odcházím na golf", načež usedl do svého nového mercedesa a odjel pryč.