Deník

Den první (čtvrtek 9. listopadu)

Je čtvrtek 9. listopadu a já jedu autobusem do Prahy. Na Florenci už na mne čeká brácha, který je podobně jako já ověšený bagáží. Metrem jedeme na Dejvickou, kde nás netrpělivě vyhlíží bráchova přítelkyně. Přivezla nám chleba a čokoládu, ale především nám je morální podporou před naším prvním letem. Aby nám to snad neuletělo, tak bloumáme po letištní hale pro jistotu s tří hodinovým předstihem. Necháváme si za lidových 55Kč zabalit bágly do ochranného igelitu.

Nasedáme do Boeingu 737. Dost nás překvapuje, jak je letadlo mrňavé. Nepříjemným zjištěním je, že sedíme přesně nad křídlem a z letu nebudeme mít takřka nic. Loučíme se s nádherně osvětlenou noční Prahou a za chvíli kapitán hlásí, že jsme ve výšce 10000 metrů, venku je -58°C a letíme rychlostí 750 km/h. Pro nás jako pro "prvoletce" bylo zrychlení při startu velmi překvapivé. Nejdříve se pomalu plazíme a různě kličkujeme po ruzyňském letišti a najednou to ten šílenec napálil, že jsme to málem nerozdejchali. Pak už letěl náš OK 420 jako pták.

Den druhý (pátek 10. listopadu)

Jsou dvě hodiny po půlnoci a nás vítají nasvícené Athény se svými příjemnými 15°C. Dlouho čekáme než nám vyjede bagáž, ale teď večer není stejně kam spěchat. Taxi do centra není pro batůžkáře zrovna levná záležitost a busy jezdí až od 5:00. Jdeme si sednout do čekárny a pojídáme řízky s chlebem. Brácha naplnil batoh "ničím" a na mně zbyly všechny řízky, chleby, voda. V letištní hale si měníme první peníze - 50DM (západoněmecké marky) za 8000DRS (drachmy).

Před pátou ranní již netrpělivě stepujeme na zastávce autobusu č. E91, který nás povozí za 300DRS přes náměstí Syntagma až na náměstí Omonia. Jede jako prase, ale jak brzy zjistíme, jezdí zde tímto stylem všichni. Z Omonie jdeme pěšky zpět na Syntagmu :-), kde procházíme kolem bývalého parlamentu, knihovny. Je časné ráno a ulice jsou ještě liduprázdné, posedáváme a nad mapkou přemýšlíme, jak se dostaneme ven z města a kam vlastně pojedeme. Nedá se říci, že bychom jeli úplně naslepo, ale patnáct let starý československý průvodce a mapa ne zrovna ideálního měřítka nesvědčí o našem dlouhodobém a důkladném plánování. Pravda je, že jsme si v úterý skočili do GTS, na místě jsme si vybrali, kde by se nám mohlo líbit a vyrazili. Teď sedíme a zálibně si prohlížíme novou stanici metra, kde je docela velká výstava antických nádob a jiných vykopávek nalezených v průběhu prací na podzemce. Ptáme se dvou poblázněných prodavaček lístků, kde je stanice tzv. TOURIST POLICE (načteno v našem dokonalém průvodci) a ony nás k našemu nemalému údivu překvapují dosti vyhýbavou odpovědí, že nic podobného v životě neslyšely. Posílají nás za další ženou u okýnka, která už ví o co jde a dokonce nám dává i mapu Athén, kde nám ukazuje přibližnou polohu úřadu. Není to zrovna za rohem!

Po předlouhé a strastiplné cestě (samozřejmě v rámci úsporných opatření pěšky) mám paty doslova v hajzlu, ramena mne bolí jako čert a batožina s ne zrovna ideálními ramením popruhy má nechutných cca 20kg. Policisty a se ptáme, kde je "bus station", odkud je možné podniknout výpravu do Meteory. Píše nám ulici, číslo i telefon - nechápeme proč? Upadám do pochmurné a poraženecké nálady, to autobusové nádraží je přesně na druhém konci mapy tj. cca dost daleko. Též máme podezření, že nás ten muž poslal do nějaké cestovky. Jdu se ho tedy přeptat ještě jednou, avšak on mi znovu napíše ty samé údaje (jeho angličtina je "very poor" a naše řečtina ještě "more poor"). Začíná být teplo a v nemalém množství začínám ztrácet tekutiny. Brácha chce jít pěšky, vím, že by to byla sebevražda a tak z něj vymámím peníze a splaším lístky na trolejbus. Přijíždí naše trolej č. 1. Cestou si všímáme, že všude jsou semafory a spousty motorek, ulice jsou obklopeny motodílnami, obchody a servisy motorek a aut. Každý parkuje, kde chce – chodník není žádnou výjimkou.

Jedeme trolejí, ale k naší smůle na náměstí Syntagma klekne. Provazy držící tykadla na šťávě se úplně odmotají. Řidič se je dosti hrubým způsobem snaží napravit. Kousek popojedeme a zase se to po…. Nezvykle klidný řidič je už tou dobou dosti vytočen a přehazuje tykadla na vedlejší dráty, jedeme. Kousek před vlakovým nádražím vystupujeme a jdeme se zeptat na cenu jízdy do Meteory. Cena jízdy čítá 3400DRS. No nic, neleníme a vydáváme se zjišťovat i cenu autobusu, který má být (podle průvodce) levnější. Snad po hodině chůze hnusnými a smradlavými ulicemi stojíme před starým a zaplivaným autobusákem. Nechápeme, jak se v tomto městě budou moci konat Olympic Games v roce 2004. Dobrý muž u kasy nám říká, že do Meteory to dělá nicotných 5800DRS - uff, uff. Málem jsme to neudejchaly. Po dlouhém přemáhání a povinné fotce vyrážíme zpět, naštěstí to jde mnohem rychleji, cestou si kupujeme něco pečiva a vody do zásoby. Zdá se, že problémy čekali na nás až přijedeme - na nádraží a ani v jeho bezprostředním okolí (blízký hotel nabízí velmi nelichotivý kurs) nemají směnárnu a my si potřebujeme vyměnit 200DM. Opět vyrážíme do města, teď už jsme vážně zdrceni a unaveni, ptáme se policisty, kde je pošta, ukáže nám ji, dojdeme tam a co zjistíme?

Na poště nemění peníze i když by podle chytrého, patnáct let starého, průvodce měli a navíc prý ve fantastickém kursu. Teď už jdu v kraťasech a triku, stejně je mi vedro, bolest pat je téměř nesnesitelná. Snáším utrpení a nakonec se díky bohu ocitáme na náměstí, kde není nic jiného než prodejny aut a opravny a jedna perla v poušti - SMĚNÁRNA.

Brácha kupuje lístky na vlak do nějakého naprosto neznámého města či vesnice, což má být lepší, rychlejší a levnější než jet až do Larisy. Necháváme si vše ukázat na mapě a pak už si užíváme zasloužené siesty v místní nevábné čekárně. Pojídáme chleby s řízkem (od maminky) a čekáme. Vlak by měl jet ve 14:24, máme tedy dvě hodinky k dobru. Začínám si čím dál tím jasněji uvědomovat, že jsem nespal už dobře 30 hodin. Brácha je asi taky pěkně v řiti a vypadá dost blbě. Začíná se mi zdát, že tento výlet nedopadne dobře. Pocity z Athén nejsou dobré. Myslím, že nám tu bude stačit jeden den na prohlídku, namísto dvou plánovaných na závěr cesty. Jediné co nás těší, že jsme si tu již našli nocleh v HOTELU BOSTON, který je prý nejlevnější ve městě. Po cestě ze směnárny na nádraží jsme se zeptali „půvabné“ osmdesátileté recepční, kolik drachem to u ní koštuje. Něco na nás zaskřípala svojí neidentifikovatelnou hatmatilkou a zavolala na svého syna, který byl schopen a kupodivu i ochoten nám prozradit, že nocleh přijde oba na noc 5000DRS. Ok, pak zkusíme smlouvat :-)

Vlak přijíždí, zastavuje a my nasedáme. Jak jinak než do špatného vagónu, prodíráme se na správná místa a k našemu překvapení nezejí prázdnotou, jak bychom se mohli domnívat. Nechtění pasažéři jdou pryč, sedáme a vlak se s námi rozjíždí.  V našem kupé jedou tři Řekové a od samého začátku se velmi intenzivně a bez oddechu věnují kouření. Společnost dívky oblečené jak prostitutka v síťovaném potrhaném černém dresu a jejího nabíječe, který se i v noci pohybuje po vlaku v černých brýlích, vhodně doplňuje jeden totálně ožralý Řek, který si neustále něco mele pod fousy.

Vystupujeme v Paleofarsalos kolem osmé večer. Jdeme plni odhodlání ke kase, neboť jeden průvodčí nám řekl, že do Meteory pojede co chvíli vláček. Prodavačka lístků v Aténách nám taktéž tvrdila, že když chceme jet do Meteory, nutně musíme vystoupit v Paleofarsalos. Ale tady vůbec nic není, jen malé zapadlé nádraží v pustině. Místní pokladní si to nechce nechat vymluvit a tvrdošíjně trvá na svém: „Do Meteory už dva roky nic nejezdí“. Jsme v pasti. Do Larisy, kam jsme původně chtěli, jede vlak až zítra v 11:30. S malou dušičkou žádáme o pomoc chlápka z baru, který z pokladní vymámí, že další vlak jede přibližně za hodinu. No sláva, chceme koupit lístky, ale k našemu nemalému údivu stojí 3700DRS pro jednoho! To je nehorázné a odmítáme zaplatit, již vytisknuté lístky, čímž podněcujeme hádku mezi barmanem a prodavačkou. Proklínáme tu ženštinu z athénského nádraží, která nám vnutila lístek do téhle díry.

Nemáme co ztratit a odhodláváme se k poslednímu pokusu. Dosti nabroušení nastupujeme na ženu za pultíkem a požadujeme levné lístky do 20km vzdáleného města Larisa. Nakonec z ní vypadne, že vlak jede ve 23:00a  za normální cenu. Nemůžeme se ubránit pocitu, že se na nás chtěla projet.

Na nádraží jsou nějací úchyláci (malý Rom a jeho velký kumpán s berlí - zajímaví týpci), kteří si nás viditelně přeměřují pohledem. Jdu poprosit toho ochotného barmana o kapku vroucí vody, avšak je mi nabídnut pouze šálek vody studené, trvám na svém a opakuji žádost o teplou (upouštím od vroucí). Pak se začnou dít věci. Barman přistoupí k přístroji, který je osazen několika budíky a pomocí jakýchsi bublinek ji ohřívá. Jeho postup ve mne vzbuzuje obavy z výbuchu a slovo „vroucí“ je mu zřejmě naprosto cizí. Nerozumí, s díky odcházím a je mi jasné, že dnes našim ubohým žaludkům teplého jídla v podobě instantní čínské polévky Mr. Lee nedopřejeme. Využíváme tekoucí vody na záchodcích, abychom dodrželi alespoň částečně základní hygienické návyky. Vlak má zpoždění 30 minut a tak máme o to větší možnost se na vlastní kůži přesvědčit, že noci jsou zde na podzim velmi chladné. Mrzneme.

Konečně jedeme, sedíme na spojovací plošině mezi vlaky na zemi, prožívám mikrospánky. Larisa se zdá být na první pohled poměrně pohodové město, a protože má brácha pocit, že jsme toho dnes nachodili málo a že je nutné prožívat dny na dovolené naplno (tzn. 24 hodin nezamhouřit oka), jdeme se ponořit do víru města a najít "bus station". Po mnohém přeptávání často značně společensky unavených osob jej nalézáme.

Den třetí (sobota 11. listopadu)

Po půlnoční prohlídce Larisy se vracíme na vlakové nádraží, které se nám jeví jako ideální pro lehké schrupnutí. Musíme zde přečkat do půl šesté. Po cca 1 hodině ranní zažíváme krušné chvilky, začíná být skutečná zima a čekárna je věčně otevřená. Čas utíká pomalu jako snad ještě nikdy. V rámci ochrany našich batohů zaujímáme bezpečnostní polohu - vsedě na lavičce objímáme koleny kapsy batohu, rukama zbytek a hlava je nepohodlně položena na tvrdém vrchlíku. Konečně je 5:30 ráno.

Jdeme na autobus a na místní, kterých na ulicích touto dobou není opravdu mnoho, musíme působit jako chodící zombie – už jsme se kloudně (spíš vůbec) nevyspali okolo 46 hodin. Nazývat v Larise (v Řecku) místo, kde staví autobusy „autobusákem“ je značně zavádějící. Často je prodejna lístků spojena s kavárnou nebo malým krámkem a prodej jízdenek je až na tzv. druhé koleji. Před krámkem v centru Larisy čekáme asi 1/4h než postarší čilý obchodník otevře svůj obchůdek propojený s "bus station". Obchod je tvořen dvěma oddělenými místnostmi – malá provizorní čekárna a větší občerstvení s koloniálem. Martin ho nesměle žádá o vroucí vodu a chlapík začne stejně jako barman předešlé noci ohřívat vodu pomocí podivného tlakového přístroje. Na náš dotaz zdali v Řecku používají i topné spirálky, se nám dostane odpovědi v podobě pokrčení ramen. Nevadí, jsme zoufale hladoví a tělo si žádá po chladné noci alespoň trochu teplé krmi. Vřele děkujeme za tři deci vlažné tekutiny a hbitě do ní lámeme nudle ze dvou čínských kari směsí od Mr. Leeho. Teplota vody je tak bídná (max. 30°C), že nepostačuje ani k změknutí nudlí a rozpuštění prášku, který zůstává plovat na hladině. I přes naší převelikou snahu se nám jej nedaří zapracovat a promísit s tekutinou. Lačně se vrháme po lžících a hltáme chladnoucí „polévku“.

Po dobrém jídle následuje cesta na záchod :-). Není zde dne bez překvapení a tak kromě první zkušenosti s letadlem, poprvé zaklekáme na bobek nad malou dírkou v tureckém záchodě, který jsme dosud znali jen z vyprávění zkušených cestovatelů. Co je pro nás neznalé středoevropany ještě větším šokem? Praxe místních obyvatel odhazovat toaletní papír do přistaveného odpadkového koše.

Kupujeme lístek do Tríkaly, 1250DRS per huba a jedeme. Autobus se nám stává příjemnou postýlkou, která se krásně pohupuje po záplatovaných silnicích vnitrozemského Řecka. Přijíždíme do Tríkaly. Odtud si chceme koupit lístek do Meteory. Bohužel přímý autobus tam nejezdí, ač by podle naší brožury měl každou hodinu. Jedeme tedy do Kalambaky. Cestou fotíme impozantní hory, které náhle vyrůstají ze země. Ke klášterům Meteory se vydáváme jak jinak než pěšky. Nejprve procházíme vesnicí Kastraki a poté již následuje pouze perné stoupání do surových kopců k chrámům, z nichž některé vypadají, jako by byly na skalách přilepeny.

Jeptiška nám při vstupu do kláštera Agias Varvaras Rousanou nedala studentskou slevu, i když měla. Okolí klášterů i kláštery samotné na nás dýchají zvláštní atmosférou a my máme konečně po dvou nabytých dnech čas na klidnou prohlídku památek.

Po prohlídce si dáváme oblíbené ovesné vločky a za krásného slunného počasí uleháme. Nad zmiňovaným klášterem jsme si našli skryté místečko, kde hodláme bivakovat. Je to sice trochu z kopce, ale mladé stromy nás zadržují před nebezpečím sjezdu ve spacáku. Silně unavení si jdeme lehnout už v jednu hodinu odpoledne.

Den čtvrtý (neděle 12. listopadu)

V 7:10 druhého dne zvoní zvony a my se budíme. Chtěli jsme vstávat podstatně časněji, v 5:30, abychom stihli autobus :-). Rychle proto balíme a doslova sbíháme dolů do Kastraki stejnou cestou jakou jsme šli nahoru. Hlad nás nutí snídat za chůze müsli tyčinky. Když přicházíme do Kalambaky, tak už z dálky vidíme autobus. Je to ten náš. Měli jsme štěstí, protože jede až v 9h. Kupujeme si lístek do Lamíi za 1950DRS. Cesta je pohodová, krásné počasí, vyhlídky. Projíždíme kolem Thermopyl a v Lamíi samotné nás překvapují obrovské hory.

Všechno začíná jít až překvapivě lehce. Hravě nacházíme naší zastávku a kupujeme další lístek za 1800DRS. Míříme do Delf. Z Lamíi je to 90km a máme ještě nějaký čas a tak se vydávám fotit. Po cestě autobusem si čteme Hobita a asi 25km před Delfami zastavujeme ve městě Amfissa, kde má autobus dvaceti minutovou pauzu na procházku. Na stromech jsou zrale vypadající mandarinky, ale jejich chuť svědčí o opaku - jsou kyselejší než citrón. Podél silnice do Delf se vine veliký akvadukt.

Delfy jsou malé město pod horou Parnas (2457m), z nichž je v dáli vidět moře. Vesnice působí dosti zbohatlým dojmem, samé hotely a krámky se suvenýry. Vše je na naše poměry ukrutně drahé. Moderní Delfy jsou od těch starověkých vzdáleny asi 1,5km a když dojdeme na jejich kraj, tak před dveřmi muzea k naší smůle zjišťujeme, že je už půl hodiny zavřeno. Mrzí nás to o to víc, že v pondělí jej vůbec neotevřou a tak už teď víme, že na této cestě se dovnitř nepodíváme. Delfská akropole má naštěstí otevřeno každý den do 14:45. Jdeme ještě kus po silnici ve směru na Athény, kde jsou další památky, které neleží za plotem. Jedná se o gymnázium charakteristické sloupořadím, chrám bohyně Atény, pokladnice a Tholos. Prostě bomba pro naše objektivy, které lačně snímají naše první starořecké památky.

Nad starověkým komplexem nacházíme WC i s tekoucí vodou. Dopřáváme si báječnou koupel pod umyvadlem, pereme si věci a kocháme se pohledem na ruiny. Jen kousek odtud po silnici, zalézáme do olivového háje. Rozděláváme spacáky a karimatky - dnešní spaní je vyřešeno :-)

Den pátý (pondělí 13. listopadu)

Po sedmé hodině vstáváme. Zase jsme chtěli vstát o hodinu dříve, ale byla ještě moc velká tma, přeci jen je už podzim. K snídani si dopřáváme zbytek vloček, rozinky a chleba.

Mezi oběma starověkými areály, tedy tím horním oploceným a spodním neoploceným, vyvěrá na úbočí hory Parnas pramen Castalia. Chvíli jsme pozorovali místní lidi, kteří si sem jezdí auty točit vodu a tak si zcela bez obav čepujeme do našich lahví zásoby z tohoto posvátného pramene, kde se omyl i lord Byron.

Na vstupu do památného areálu si kupujeme kromě lístků i oboustrannou mapku 500DRS a uplatňujeme poloviční studentské vstupné 600DRS. Paní na pokladně potvrzuje to, co jsme zjistili již včera - muzeum dnes skutečně neotevře. Otevírací doba areálu je od 8:30 do 14:45 každý den a do onoho muzea se platí pouhých 2000DRS! Krosny si ponecháváme za prodejnou lístku. Procházíme parádní areál, bohužel se jedna z nejkrásnějších pokladnic právě opravuje a přes lešení není nic vidět. Trochu výše je velký stadion, kde si několik šílených turistů zkouší zaběhnout rovinku na čas. Vzájemně si ři tom sjíždějí na kamery. Do krásného a klidného rána přichází horda cvakajících Japonců a tak to balíme a jdeme podél divadla dolů.

Ve městě si kupujeme nějaká jablka, oblíbené olejovky a chleba (1250DRS). Paní v obchodě se naší roztodivné kombinaci trochu směje, ale my jsme na výsost spokojeni. Zjišťujeme si časy autobusů ve směru do Athén. Jedou v 5:30, 9:00, 11:00, 13:30 a pak už nic. Je to zvláštní po poledni to tu všechno umírá a není možné se odsud dostat. Cestou zpátky do olivového hájku vidíme chlápka na motorce, který zastavuje u pramene. Čekáme taky na natočení vody, když v tom se s námi motorkář dává do řeči. Je to 72 letý Němec z Kolína nad Rýnem, starý tetovaný vlk v koženém obleku. Sedá si k nám a povídáme si o cestování. Ukazuje nám své tři pasy. Dva normální a jeden z neexistující republiky v Jižní Africe, kde má svojí fotku z karnevalu. Jak dokazují razítka a víza, tak na motorce projel snad celou Afriku. Pak nám podává obálku se slovy „Bees from South Africa.” Martin ji opatrně otevírá a očekává sušenou včelu. Když obálku pootevře, ta sebou začne divoce házet a bzučet. Lekli jsme se jako prase :-) Byl to kanadský žertík. Šlo o rafinovaný mechanismus - sponka s gumičkou namotaná na drátu. Ještě jsme ho upozornili, že za necelé dvě hodinky zavírají památky, aby to stihl a rozloučili jsme se.

My jsme zamířili do naší "umývárny" a hájku, kde si pochutnáváme na česnekových instantních polévkách ve studené vodě.

Den šestý (úterý 14. listopadu)

Dnes se nám daří vstát velmi brzy, chvilku po čtvrté hodině. Je ještě pořádná tma a tak s potížemi balíme, bohužel naše vyprané ponožky nestačili uschnout :-) Na cestu do Delf nám posvítí měsíc. Cestou se zase zastavujeme u pramene. Je to ideální místo na časnou snídani - chléb s pramenitou vodou.

Po páté přicházíme na zastávku autobusu a čekáme. I když měl autobus pouze dvaceti minutové zpoždění, byli jsme trochu rozladění a už jsme se začali připravovat na variantu pozdního odjezdu. Jízdenka stojí 3150DRS, ale my platíme o 50 méně, protože nemáme drobné. V Athénách zjišťujeme, že autobusy do Mykén, kam máme namířeno, jezdí z jiného nádraží. Rozhodujeme se tedy vyzkoušet štěstí na vlakovém nádraží a jdeme starou známou cestou, kterou jsme si zkusili už snad 5krát. Nádraží Peloponésos, je na druhé straně přes koleje od nádraží Larisa. Jízdenka do Mykén stojí překvapivě pouhých 1100DRS, což je o dost levnější než za autobus. Raději si před výletem na Peloponés měníme peníze ve směnárně (150DM=28000DRS). Cesta vláčkem je výborná. Jedeme kolem přístavu a křižujeme Korintský průplav. Vystupujeme skoro v Mykénách.

Takhle si představujeme Řecko. Všude kolem sady pomerančů a mandarinek, zeleň, vůně. Do Mykén to máme 2km pěšky po silnici z městečka Fithia, kde je zastávka vlaku. Pak musíme překonat ještě další 2km do kopce k starověkým Mykénám.  Vstup do areálu je za 800DRS a spolu s lístky si kupujeme i leporelo za 400DRS a mapu hradu za 500DRS. rychle se přidáváme k nějaké výpravě, která má s sebou průvodce a posloucháme výklad. Procházíme památky a místa, kde byla nalezena zlatá maska Agamemnona, o kousek výš je samotný hrad a známá Lví brána, kterou nás ve škole promítali z diapozitivů.

Vracíme se do města a ještě nemáme rozmyšleno, kam pojedeme. Debatujeme o tom a v tom se proti nám vynoří ze zatáčky osoba. Je nezvyklé vidět tady někoho chodit pěšky a tak ho Martin tipuje na nějakého dobrodruha. Já spíše na domorodce. Překvapuje nás však slovy: "Nejste náhodou Češi?" Jelikož za hodinu starověké Mykény zavírají jistě by už mnoho nestihl a tak jde s námi zpátky dolů. Přijímáme pozvání na pivko Amstel do místního obchůdku. K krámku sedí 80-ti letý Řek, který vypadá maximálně na 65. Náš samaritán se jmenuje Jarda Milulášek, říká že dříve representačně kopal do balónu. Po matce je napůl Řek a s místními se baví jejich mateřštinou. Po druhém pivku a přípitku se slovy "jamas" scházíme do vesnice Fithia, kde je prý možnost nějakého levného ubytování. Jarda zná majitele restaurace Anna Station, která je na křižovatce. Chvíli si s Georgim povídá a po chvilce je vše dohodnuto. Dnes spíme v posteli a zdarma! Georgi mluví perfektně anglicky a říká, že kdo se směje a má dobrou náladu, má u něho otevřené dveře :-) V kuchyni si můžeme i uvařit a zcela k dispozici je nám i bar. Zkoušíme místní nápoje jako Ouzo, které chutná jak hašlerky a když se do něj nalije voda, tak zbělá. Vrcholem všeho je večeře, kterou nám Georgi připravuje na rozžhaveném uhlí. Spousty pití, hromada hranolků a masa se zeleninou nás příjemně unavily.

Den sedmý (středa 15. listopadu)

Vstáváme brzy, abychom se vydali za dalšími památkami poloostrova. V restauraci si vaříme polévku a Martin pouští dovnitř kvílející štěně. Chyba. Milý psík se hned posral a pochcal do prostřed místnosti na podlahu. Loučíme se s Jardou a jdeme na nádraží.  První vlak jede až v 11:14 a tak jdu do sadu na pomeranče. Jedeme kousek zpátky do Némey 200DRS.

Bohužel zjištujeme, že do Némey je to dalších 10km pěšky z nádraží. Zkoušíme stopa a hned první náklaďák nás bere, začíná se nám nějak podezřele dařit. Areál v Némey (30DRS) je nově opravený, což bude asi způsobeno partnerstvím s jednou americkou univerzitou. Po celou dobu prohlídky nás pronásledují nás dva malý psíci. Némea byla především sportovním areálem a školou sportovců.

Odcházíme a ti dva psi jdou za námi. Cestu zpět nás na stop nikdo nebere a musíme si to v pěkném vedru vyšlápnout po svých. Obě malé hyeny jsou pořád za náma, máme z nich dojem, že čekají až padneme a sežerou nás. Cesta je nekonečná.

Konečně jsme na vlakové zastávce, promočení a znavení. Nasedáme na vlak do Korintu odkud chceme přejet autobusem do Epidauru. Autobusy mají jezdit od hotelu Apolon. Zjišťujeme, že přímo do Epidauru nic nejede a tak jedeme alespoň do Nauplia za 1200DRS.

V noci se nám daří ještě přejet autobusem do blízkosti Epidauru, ale ve skutečnosti vůbec netušíme, kde jsme se to ocitli. Nějaká dobrá duše nám radí vystoupit v jakémsi Liguriu, odsud by to mělo být už je 5km po silnici. Je už hluboká noc a my šlapeme v domnělém směru na Epidauros. Jsme na kost promočení, protože se snesla tak neuvěřitelně hustá mlha, že musíme jít každý na jedné straně cesty, abychom neminuli nějakou značku. Nevidíme se ani navzájem a na značky si musíme svítit zapalovačem, abychom je vůbec přečetli. Po hodině cesty, kdy stále nevíme, kde jsme to balíme. Nelze nic najít. Rozhodujeme se bivakovat nedaleko silnice. Před spacáky si házíme ještě pláštěnku a batohy balíme do igelitu. Ona pláštěnka však byla chybou, úplně promoklá se mi přilepil na obličej a málem jsem se v noci udusil.

Den osmý (čtvrtek 16. listopadu)

Ráno vyrážíme vpřed, zbývá už jen 1,5km. Úlevou je, že jsme šli v noci správně. Naše úplně promoklé věci rozkládáme na lavičky před starověkým areálem v Epidauru a sušíme. Lístek dovnitř stojí 800DRS. V areálu se nachází gigantické a neuvěřitelně zachovalé divadlo, kde se dodnes hrají představení. Možné je navštívit o příjemné a malé muzeum. Areál je skvělý, stále v něm probíhají opravy a další vykopávky.

Po dvanácté hodině nám jede bus do Nauplia a to naštěstí přímo od areálu. Proto už ve 13h stoupáme do schodů rozlehlého hradu. Z druhé strany tam lze dojet autobusem, což je zjevně mezi turisty varianta oblíbenější.

Večer nám jede vlak zpátky do Korintu a tak máme spoustu času na nákupy, jídlo a i na koupání. Patříme samozřejmě mezi exoty. Moc často se to asi nevidí, že by se turisté v polovině listopadu koupali v Naupliu pod hradem, ale to nás nemohlo odradit. Moře je nádherně teplé.

Cesta do Korintu vlakem nás přišla na 1000DRS. Do starého Korintu musíme ještě přejet autobusem, protože to je dalších 10km. Je už pozdě večer, skoro 22:00 a tak nezbývá než se pokusit najít nějaké vhodné místo na přespání. Třeba nějaký hájek.

Den devátý (pátek 17. listopadu)

Po probuzení a letmém rozhlédnutí nám je jasné, že toto žádný olivový háj není :-) Je to skládka bordelu ze staveb. Jdeme raději na památky. Obdivujeme zejména nádherný korintský styl sloupových hlavic.

Po několika dnech intenzivního cestování se cítíme již trochu unavení. Rozhodujeme se zařadit klidové odpoledne a tak z Korintu míříme do pobřežního městečka Ag. Theodori, kde se chceme koupat. Martina postihla smůla v podobě zabodnuté jehlice mořského ježka v noze :-) Náladu nám to však nekazí a večer, zpátky v Athénách se nám daří usmlouvat pokoj v "hotelu" Boston z 5000DRS na 4000DRS za oba. Je to šílená barabizna.

Den desátý (sobota 18. listopadu)

Hned ráno jedeme metrem pod akropoli do stejně pojmenované stanice. Vstup je mastný 1000DRS. Areál Akropole je hodně opravený a podle nás ztrácí svůj starověký nádech. Začíná se stávat takovým Disneylandem a pravděpodobně vše směřuje k tomu, aby Akropole zazářila novotou až tu budou olympijské hry v roce 2004.

Po prohlídce Agory (600DRS) jdeme do uliček města. Jedna cikánka nám tu nabízí ubrus se slovy "Mama, thank you, present". Je jasné, že bychom měli něco přivést, nějaké ty suvenýry :-) Ceny ale šroubuje na neuvěřitelných 25000DRS. Tolik nemáme ani omylem a nabízíme jí 5000DRS. Zalomí rukama a ukazuje nás miniaturní ubrousek, který má podle ní cenu 5000DRS. Když už odcházíme, začíná rychle snižovat cenu velkého pěkného ubrusu na 11000DRS. My musíme trvat na 5000 DRS. Výsledná cena je 5500DRS :-) Jsme spokojeni, ale pravda je, že skutečná cena bude asi ještě menší.

Touláme se po Athénách, procházíme se krásnou botanickou zahradou a pro jistotu ještě měníme posledních 100DM. Večer vyrážíme do centra na pořádnou večeři - dáváme si kuřecí souvlaki za 1600DRS. Zajímavá je pro nás kultura stravování. Na stůl nám dávají igelitový ubrus a hranolky nám sypou přímo na něj, na talíři máme jen maso a zeleninu.  zajímavá restaurace :-)

Po večeři se pomalu vracíme do našeho kamrlíku v hotelu Boston o rozměrech 4krát 2 metry. Jedno okno vede na nefunkční, jako sklad používané, schodiště a druhé rovnou do zdi. V mé posteli je navíc dolík ve tvaru člověka, jako by tam někdo umřel.

Den jedenáctý (neděle 19. listopadu)

Poslední den vychází perfektně na neděli, kdy je vstup do národního muzea zdarma. Metrem jedem na náměstí Syntagma a jdeme koukat na slavnostní střídání stráží, které bude v 10:45.

Potom už míříme rovnou do Národního Muzea. Dnes se poprvé zhoršilo počasí a tak jsme rádi, že jsme si muzeum naplánovali až na závěr. Po prohlídce jsme si v místní kafeteríi vybíráme 4 krásné zákusky, ale ve chvíli, kdy na mne prodavač vybaluje neskutečnou sumu 7800DRS, dělám, že mu nerozumím!!! V ruce mám pouze 5000DRS, víc nemáme!!! Volám Martina, bych mu ukázal ta úžasná čísla. Nakonec si bereme jen dva košíčky za 2800DRS  a naštvaně si jdeme sednout.

Z muzea jdeme rovnou na zastávku busu E91 na náměstí Omonia. Po více než hodině čekání nám nějaký dobrý muž říká, že odsud to na letiště nejede. Doporučuje jet na stanici metra Dafni a až pak autobusem.

V 15:00 vysedáme na letišti. Mezitím však přišla silná bouřka a lety jsou zpožděny, tak se alespoň pokoušíme spát.

Den dvanáctý (pondělí 20. listopadu)

Stále čekáme a konečně je náš čas. Vzlétáme vstříc lepším zítřkům …