Rok 2001, září - Totes Gebirge
Rok 2002, květen-červen - Zugspitze
Rok 2002, září - Roháče, Kvačanská dolina
Rok 2002, prosinec - Rýchorské lety
Rok 2003, srpen - Alpinzentrum Rudolfshütte
Rok 2004, září - Jizerské hory
Informace o nás
Jsme parta kluků, kterým učarovaly hory a skály. Dlouhá léta jsme se scházeli na konci roku, ukazovali si fotografie a vyměňovali zážitky z cest po tuzemských i zahraničních kopcích a horách a tehdy nás napadla myšlenka cestovat a poznávat společně.
Kopper Alpy Team v Garmisch-Partenkirchenu (slavné olympijské můstky)
V roce 2001 jsme tedy uskutečnili 2 společné akce. Tou první byl přejezd hřebenů Krkonoš na horských kolech (cca 75 km) z Benecka přes Rýchory do Trutnova.
Rok 2001, září - Totes Gebirge
V září téhož roku následovala další výprava, kterou oficiálně vzniklo naše sdružení Kopper Alpy Team. Tou výpravou byl 3-denní pobyt v rakouském pohoří Totes Gebirge spojený s výstupy na Spitzmauer (2446m) a Großer Priel (2515m). Vyrazili jsme z Trutnova ve čtvrtek odpoledne kolem 16:00 hodiny. Trasa Trutnov - Hradec Králové – Havlíčkův Brod – Jindřichův Hradec – České Budějovice – Dolní Dvořiště (CZ) – Linz (A) – Wels – Hinterstoder. Na místě jsme byli 30 minut po půlnoci. Zastavili jsme na odpočívadle za městečkem Hinterstoder, kde jsme zbylé 3 dny vůz nechali. Ráno v 7:15 hodin jsme zahájili výstup na horskou chatu Prielschutzhaus (1420m), kde jsme se ubytovali. Výstup trval cca 4 hodiny. Na chatě jsme si odpočinuli, lehce poobědovali a přesně ve 12:00 hodin byl zahájen výstup na Spitzmauer. Zvolili jsme VHT výstup, který nás přinutil obejít masív Weitgrubenkopf (2259m), přes který vede zajištěná cesta Stodertaler Klettersteig na vrchol Spitzmaueru. Sice jsme vyrazili na konci září, ale zde na nás čekala čerstvá sněhová nadílka! Návleky jsme sice měli s sebou, ale nechali jsme je na chatě, protože sníh, který ležel až za přechodovým sedlem vůbec nebyl vidět. Krásný pocit po zdolání vrcholu umocněný nádherným pohledem do údolí mírně kalily pouze vlhké boty. Vzhledem k dlouhé cestě zpět na chatu jsme ihned zahájili sestup. Na chatu jsme dorazili. 21:15 hodin a cestou jsme ještě pomáhali staršímu pánovi, který si zaplatil s cestovní kanceláří přechod celého masívu Totes Gebirge, ale špatná informovanost z cestovní kanceláře, nedostatečné odhadnutí vlastních sil a hlavně nezodpovědnost rádoby „horských vůdců“ ho zanechali samotného v horách. Když jsme ho dopravili na chatu, kde už zbytek jeho skupiny včetně průvodců (jeden měl na sobě nášivku EXPEDICE HIMALAYA 2000) spokojeně hodnotili den s půllitrem piva a vůbec nepostrádali jednoho člena ze svých řad!
Druhý den jsme ihned po snídani v 8:00 hodin vyrazili za naším druhým cílem – nejvyšší hora masívu Totes Gebirge – Großer Priel. Výstup jsme realizovali velmi vzdušnou zajištěnou cestou Bert-Rinesch-Klettersteig. Zde jsme už se sněhem počítali, takže na návleky už nikdo nezapomněl! Na vrcholu jsme nemohli dlouho zdržovat, protože krásné slunečné počasí vylákalo i ostatní milovníky hor k pokoření místních štítů. Lehká svačinka, vrcholové foto, panák rumu a rychle zpátky. Při sestupu nás čekala nádherná zasněžená hřebenovka s strmými svahy po obou stranách. Večer plní dojmů a zážitků jsme usedli do restaurace „naší“ chaty, kde se dalo poznat, kdo je místní a kdo je z Čech. Zatímco „rakušáci“ se ládovali laciným jídlem z kolínek a měli jedno pivo pro 2 osoby, češi na sobě nešetřili, zpívali, příjemně se bavili a šenkýř vyhověl i takovým přáním jako byl nákup za hrst drobných se slovy „něco k jídlu nebo pití za tyhle peníze“. Za pár měsíců se totiž blížil začátek éry nové měny zvané Euro.
Třetí den jsme si dali na čas, protože nás čekal pouze sestup a cesta zpátky do Čech.
Rok 2002, květen-červen - Zugspitze
Na přelomu května a června 2002 jsme podnikli výstup na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2966m). Původní plán výstupu přes údolí Höllental jsme museli po konzultaci s horským vůdcem OEAV panem Udo Knittelem změnit z důvodu padajících lavin. Zvolili jsme po dohodě poněkud delší, ale neméně krásnou trasu podél řeky Partnach a dále pak údolím Reintal.
Tato varianta byla původně rozvržena na 3 dny (2 dny výstup s noclehem na horské chatě Knorrhütte, 1 den sestup), ale podařilo se nám zdolat vrchol již první den za cenu fyzicky velmi náročného 12-ti hodinového výstupu přes ledovec s noclehem přímo na vrcholu ve 100 let slavící výročí vrcholové chatě Münchner Haus.
Zcela vyčerpáni, posilněni mnichovskou klobásou, bavorským pivem a pořádným panákem českého rumu (dnes Tuzemák) jsme ulehli do horského 8-lůžkového velmi studeného pokoje za 20,-Euro na osobu (pro členy OEAV za poloviční cenu). Spali jsme jako mimina a ráno se nám naskytl neskutečný pohled na východ slunce.
O kráse vrcholu Zugspitze by se dalo dlouze polemizovat. Výhledy do údolí jsou nádherné, ovšem vrchol samotný je velmi osobitý, přetechnizovaný. Zkrátka co si myslet o špičaté hoře, na které vyrostlo centrum turistiky a setkávají se tu 3 (slovy tři!!!) vrcholové stanice lanové dráhy.
Po snídani na terase před chatou Münchner Haus jsme zahájili celodenní sestup. Rozdělili jsme se na dvě skupiny – první sestupovala stejnou cestou, druhá se vydala hřebenovou trasou Jubileumsgrad, která jak se později ukázalo byla velmi špatně zajištěna a tím pádem rovněž velmi nebezpečná, ale už bylo pozdě na návrat zpět na vrchol a pokračování výstupovou cestou.
Fotodokumentace z ZUGSPITZE, květen - červen 2002:
Rok 2002, září - Roháče, Kvačanská dolina
V září téhož roku jsme vyrazili k našim sousedům na Slovensko. Cílem byl přechod hřebene Roháčů. Bohužel nás zastihla nepřízeň počasí v podobě husté mlhy, deště a na hřebenech sněžení doprovázené silným větrem, která nás donutila zkrátit původní trasu.
Jako náhradní variantu jsme zvolili okruh Kvačanskou dolinou, kudy se vydal na svou poslední pouť (na rozdíl od nás) Jan Šverma. Okruh je cca 20km dlouhý, ale stojí za to ho projít. Doporučuji ovšem zásobu jídla a pití, protože cestou jsme potkali jen jeden hostinec (asi tak na půli cesty) a ten byl zavřený.
Fotodokumentace z ROHÁČŮ, září 2002:
Fotodokumentace z KVAČANSKÉ DOLINY, září 2002:
Rok 2002, prosinec - Rýchorské lety
Rok 2003, srpen - Alpinzentrum Rudolfshütte
Letošní výpravu jsme připravovali cca 1/2 roku a její realizaci finančně podpořilo také Město Trutnov. Původní plán trasy byl směrován na Dachstein, ovšem informace o rapidním úbytku ledovce v této oblasti nás přilákal právě sem. Úbytek je opravdu obrovský - dle dostupných materiálů (k dispozici na chatě) od roku 1982 zde odtálo cca 18.000.000m3 ledovce, který místy dosahoval síly 100m . Hranice, kam až dosahoval je viditelná - světlé plochy na stěnách všech vrcholů a velká vlhká suťoviska. Z tohoto důvodu jsme nemohli dosáhnout nejvyššího vrcholu této oblasti - Johannisberg (3453m), protože výstup byl velice riskantní (kamenné laviny z odtátého ledovce - vlhká suťoviska). Druhý vrchol Sonnblick (3088m) jsme ovšem dobili i když zde bylo stejné nebezpečí, ale to jsme zjistili až při sestupu! Cesty jsou v této oblasti značeny červeně (pouze "po zemi") nebo modře (naučné ledovcové stezky), v zimě fialově (skialpinstické cesty).
Z Čech jsme vyrazili ve středu 27.srpna 2003 kolem 14:00 hodiny. Na parkoviště lanovky u jezera Enzinger Boden jsme přijeli kolem 01:30 hodiny ráno. První lanovkou v 9:00 hodin jsme vyrazili vzhůru na chatu. Původní plán jít na chatu pěšky kvůli aklimatizaci jsme vypustili a udělali jsme dobře!!! Cestu jsme sledovali z lanovky a museli jsme konstatovat, že bychom dorazili nejdříve odpoledne a zbylé dva dny bychom se z toho dostávali, cesta je opravdu nepříjemná. Shodou okolností zde měli cvičení rakouští horští myslivci, kteří toho hodně vydrží a na chatu jezdili také lanovkou. Vše bylo již předem domluveno e-mailem s Michaelou (rakouskou recepční - pozor - na chatě pracuje ještě Michaela z Prahy). Rezervovali jsme pokoj ALPIN pro 4 osoby s umyvadlem, WC a sprcha je na chodbě (aktuální ceník ubytování si můžete stáhnout zde). V ceně byla i snídaně, ovšem doporučuji minimum jídla s sebou a objednávat s polopenzí, protože pověst Rudolfshütte jako horské velkovýkrmny je pravdivá! Můžete sem dorazit i celkem nevybavení, protože je zde testovací centrum SALEWA a Blizzard, takže si můžete vše zapůjčit (např. mačky 2,-EUR, lezečky na stěnu 3,-EUR, GORE-TEX bunda Salewa 5,-EUR, dále lana, sedáky, cepíny, ferratové sety atd.).
Po ubytování jsme vyrazili na první vrchol - Sonnblick. Počasí bylo slunečné, nebe bez mraků. Cesta vede buď kolem nebo přes hráz jezera Weißsee. My jsme šli kolem. Vystoupali jsme kolem vodopádů z ledovcových jezírek přes skalní masívy, které byly dlouhá léta vyhlazována pracujícím ledovcem. Pod rozcestím na vrchol Hohe Fürleg (2943m - zdolán o 2 dny později) jsme nastoupili na ledovec. Vzhledem k pokročilému létu na něm nebyl sněhový poprašek, takže všechny trhliny byly odkryté a hledání cesty tudíž snadnější. Ovšem výstup ze samotného úpatí hory byl nekonečný. Odtátý ledovec, jehož hlavní úbytek sledovali právě letos po sobě zanechal velká suťová pole s blátivou "kaší", ve které jsme 50-70m stoupali cca 2 hodiny!!! Bylo to nekonečné a vyčerpávající - ovšem výhled z vrcholu stál za to! To nejhorší jsme však měli před sebou - původní plán přejít po hřebeni na Grantspitze (3086m) jsme zavrhli kvůli již zmíněné suti. Rozhodli jsme se pro sestup zpět na ledovec směrem ke Granatspitze a pokračovat pouze pod její úpatí a sestoupit na "pevnou" zem. Při sestupu ze Sonnblicku nás doprovázely kamenné laviny, které se spouštějí samy a kameny nejsou zrovna nejmenší. Nástup na ledovec je ještě nebezpečnější, protože je od hory hodně odtátý (1m a víc) a svah je na nástup prudký. Pokračovali jsme tedy dle plánu až na turistickou cestu č.513 pod vrchol Rotkopf (2657m) a po této cestě zpět na chatu. Tento okruh trval cca 9 hodin.
Druhý den vyšlo počasí podle předpovědi - silný vítr, odpoledne déšť se sněhem. Přesto jsme se vydali na náš další cíl - Medelskogel (2761m). Trasa má číslo 711 a vede až do sedla Kalser Tauern, kde je u dřevěného kříže odbočka vlevo přímo na vrchol. Kousek odtud směrem k vrcholu jsme došli k jezírku Medelzlacke, u kterého bylo obrovské množství mužiků a celé to vypadalo jako zapomenuté starobylé město. Bohužel jsme samým okouzlením zapoměli tuto nádheru vyfotit. Odtud následoval výstup na vrchol. Hlavně na vrcholu jsme pociťovali sílu větru. To nejhorší nás opět čekalo při sestupu. Ten jsme uskutečnili do údolí pod vrcholy Hohe Kasten (3189m), Eiskögele (3108m) a Johannis Berg (3453m) na turistickou cestu č.715 vedoucí zpět k Rudolfshütte. Sestup opět pres obrovské rozlámané plotny, kudy ujížděl a pomalu mizel ledovec. V půli tohoto sestupu nás zastihla krátká bouřka, která nás přinutila ke krátkému bivaku. Tento okruh trval cca 7 hodin. Výhodou bylo to, že všichni zůstali raději na chatě, takže hory byly "celé naše". Večer jsme se vydali otestovat místní horolezekou stěnu, která je k dispozici ZDARMA! Co dodat, prostě paráda. Cesty jsou zde od zcela jednoduchých pro začátečníky i děti až po obtížnost 7+, které začínají na sloupech před recepcí a vedou kolem obou vnitřních teras chaty až ke stropu (výška 14m, celková plocha cca 300m2). O diváky není nouze a když bojujete až do samého konce tak Vás odmění potleskem. Samozřejmostí jsou i umělé spáry!!!
Třetí den na rozdíl od předpovědi jsme se probudili do úplně azurové oblohy. Přesto jsme si vybrali krátký a nenáročný výstup na Hohe Fürleg (2943m). Tentokrát jsme ovšem vyrazili přes hráz jezera Weßsee po cestě H.Gruber Weg kolem ledovce Sonnblick a po značené červené značce (číslo jsme neobjevili a není ani v mapě) až na vrchol. Návrat stejnou cestou, potřebný čas cca 4,5 hodiny. V odpoledních hodinách začal vydatný děšť, který v ranních hodinách přešel ve sněžení. To bylo ovšem v den našeho odjezdu, což nám už nevadilo.
Fotodokumentace z ALPINZENTRUM RUDOLFSHÜTTE, srpen 2003:
1.červenec 2004: Odjezd z Trutnova v 6:00 hodin přes Mnichov, Innsbruck a Brenner, Brixen. Nocleh na odpočívadle poblíž Passo Sella. Příjezd na místo kolem 18:00 hodiny.
2.červenec 2004: Odjezd z odpočívadla v 7:30 hodin na Passo Gardena (2.121m) - zajištěné cesty na Gran Cir (2.597m) a Cir V (2.520m). Grand Cir je krásná věž, která vypadá velice náročně, ale jde pouze o ostrý choďák s několika lany. Cir V je krátká náročná ferrata s oddělenou výstupovou a sestupovou cestou.
Celkový čas 4 hodiny, návrat na stejné odpočívadlo.
3.červenec 2004: Odjezd z odpočívadla v 7:00, kterému předcházelo rozmrazování!!! oken vozu na Passo di Costalunga, parkování u hotelu Alpenrose (1.620m). V 8:00 hodin lanovkou (jízdné 9,50EUR vč. zpáteční) na chatu Rifugio Paolina. Odtud traverzovou cestou na chatu Rifugio Roda di Vael, nástup do ferraty Masare. Ferrata vystoupá na hřeben - velké výhledy, postupně klesá a stoupá hřebenem až se dostane na vrchol Roda di Vael (2.806m). Posledních 100 výškových metrů je výstup sutí, prošlápnutá pěšinka, z vrcholu sestup lehkou zajištěnou cestou do sedla Passo di Vaiolon (2.560m) a odtud sestup na Rifugio Paolina a zpět lanovkou k autu. Celkový čas 7 hodin. Přesun pod Tofany, protože toto odpočívadlo skýtá skvělou možnost vaření, koupání a hlavně slunce k vysušení vozu i věcí, což se nám po 2 dnech intenzivního deště hodilo. V pozdních odpoledních hodinách odjezd přes Cortinu d´Ampezzo a Misurinu, kde jsme doplnili vodu na parkoviště pod Tre Cime di Lavaredo - chata Rifugio Auronzo. Poplatek 20,-EUR na 1 den!!! Není zde možnost se opláchnout u říčky, jen z kanystru. Jsou zde nové veřejné záchody, které moudrá italská hlava nechává otevřené pouze přes den - asi nepočítají s nocležníky. Jinak jde o nejvyšší místo kde jsme na naší cestě spali a to 2.320m. Teplota dosahovala neuvěřitelných 5°C takže svařák přišel vhod.
4.červenec 2004: Ráno opět budíček v 6:30, rychlá vydatná snídaně jako jindy, ale nebyla nálada na dlouhé rozbory - teplota slabě nad nulou. Vyrazili jsme po vrstevnici kolem chaty Auronzo a obešli Tre Cime. Napravo leží útvar podobný Labskému Dolu, ale asi 10x věší. Přes toto údolí pohoří Cadini. Asi po hodině chůze po zpevněné cestě se dostaneme na úpatí Monte Paterna, které zdoláme překrásnou lehkou ferratou s mnoha výhledy na Tre Cime a široké okolí z vrcholu Paterna (2.744m). Poté sestup žlebem, kde skoro vždy je sníh až k místu, kde se spustíme po skále až k ústí tunelu, který je součástí válečné galerie z 1.světové války. Tímto tunelem dlouhým asi 1,5 km dojdeme téměř až k chatě Rifugio Locatelli (2.405m). Další díl cesty vede ke skalnímu suku Torre di Toblin (2.617m), na který vede krátká ale velice ostrá ferrata - délka 160m, mimořádně vzdušné a exponované! Sestup "normální cestou polního kuráta Hospa". Cestou zpět na parkoviště doporučujeme nespěchat a dobře si prohlédnout opevnění a zákopy z 1.světové války. Zde probíhali po tři roky krvavé zákopové boje o Monte Piana a tudíž kontrolu nad cestami v údolí Valle di Landro. Pro zajímavost celý masiv Tre Cime je obehnán více či méně zachovalým Galeriovým tunelem, kterým lze obejít celý masiv. Je to vhodná varianta v případě nepřízně počasí pro vrcholové tůry. Celkový čas 7 hodin. Přesun opět pod Tofany.
5.červenec 2004: Odchod v 7:15 hodin, Tofana di Mezzo (3.244m). Auto zůstává na parkovišti, protože na chatu Dibona je omezen výškový průjezd na 2,2m. Od chaty Rifugio Dibona (2.050m) na chatu Rifugio Pomedes (2.280m), potom ferratou k vrcholu - jde o převýšení přes 1.000m! Tato ferrata je těžká až velmi těžká, ale má velké výhody v tom, že je vedena po jižním hřebeni tak, že zcela odpadá možnost pádu kamenů do ferraty a má velké množství nouzových výstupů a chatu se stanicí lanovky na vrcholu, proto není tak nebezpečná pro případ náhlé změny počasí nebo bouřky jako třeba její sestra di Rozes, kde se na 6-ti hodinovém úseku není ani kam schovat. Je dobré počítat s opravdu velmi vzdušnou a exponovanou cestou a dobrým rozvržením sil! Pro sestup jsme zvolili výstupovou trasu až ke skalnímu oknu Tofana Bus odkud jsme sestupovali suťoviskem přímo k chatě Dibona. Zde je důležité dávat pozor na padající kamení hlavně od sestupujících nad Vámi. Celkový čas 9,5 hodiny. Po večeři přesun asi 1,5km pod Passo Gardena (dolní stanice nákladní lanovky - 1.950m) - nástup do via ferrata Brigada Tridentina al Pisciadú.
6.červenec 2004: Snídaně v 6:30 hodin na parkovišti u nástupu ferraty Brigada Tridentina, výstup ferratou na chatu Rifugio F.Cavazza al Pisciadu (2.585m). Výstup na Cima Piciadu (2.985m) jsme vypustili, protože se jedná pouze o "nudné dupání v suti". Sestup od chaty přímo k autu. Celkový čas 4 hodiny, pokud absolovujete i výstup na Cima Pisciadú cca 7 hodin. Poté následovalo převlečení, lehký oběd a cesta domů. Příjezd do Krkonoš před 23:00 hodinou.
Fotodokumentace z DOLOMIT, červenec 2004:
Rok 2004, září - Jizerské hory
Výlet do Dolomit se nám vydařil a tak jsme si řekli, že by to chtělo nějakou pěknou tečku za sezónou. Schválili jsme hned první návrh, protože se nám zamlouval - Jizerské hory. Původně jsme se měli ubytovat na chatě Jizerka, ale ta byla obsazena. Proto jsme zakotvili na chatě Pyramida.
Víkend měl být opravdu relaxační, proto jsme nic neplánovali a vše jsme rozhodovali "operativně" přímo po cestě. Jediným cílem bylo dobít vrchol Smrk (1.124m), nejvyšší horu v Jizerkách.
Fotodokumentace z Jizerských hor, září 2004:
Rok 2005 jsme věnovali práci na chalupě, kterou si pořídil Zdendík se svou drahou polovičkou. A že na chalupě bylo co dělat...
Víkend na Lipně (26. - 28. květen 2006) - zde jsme spojili příjemné s užitečným. Zdenda měl v Kaplici sraz s klukama z vojny (Dukla Kaplice - basketbal) po 40-ti letech. I po tak dlouhé době to jsou pořád pěkný divočáci :-) My s Milanem jsme se první den projeli po tzv. hláskách - bývalé hranice s tehdejším "zahnívajícím kapitalistickým západem". Druhý den po srazu jsme už všichni tři projížděli naučnou stezku Schwarzenberského kanálu. Je to něco úžasného obzvlášť, když si člověk uvědomí, že v době jeho budování neexistovaly vrtulníky, družice, GPS a podobné věci.
Fotodokumentace z Lipna, květen 2006:
Dolomiti di Brenta, září 2006 - Brentu plánujeme už 2 roky (teď už vlastně tři) tak letos snad konečně. Byl by to takový malý dárek pro Zdendu k 60. narozeninám.
Město Trutnov nás v roce 2003 finančně podpořilo při realizaci projektu Alpinzentrum Rudolfshütte.
Milan Kopper-STAVOSERVIS , bytové interiéry na klíč, Ml.horníků 77, Žacléř, telefon 603 501 370, který nám poskytuje vůz Ford Transit pro naše výpravy. Jako první navrhnul naše společné "expedice", ze kterých později jako vzdání díků vznikl náš Kopper Alpy Team.
Ford Transit u jezera Enzinger Boden
Členská základna
| Jméno | Telefon | |
| Ing.Zdeněk Dokoupil | 603 502 011 | jzdok@volny.cz |
| Milan Kopper | 603 501 370 | kopper.m@quick.cz |
| Antonín Novák | 777 601 589 | antonin.novak@fishersci.cz |
| Libor Petráš | 603 274 014 | libor.lipa@seznam.cz |
Datum poslední úpravy: středa, 28. června, 2006 20:23:02