DOUGLAS B-18 BOLO

 

Douglas B-18 Bolo byl vojenskou verzí dopravního Douglas DC-2 s předurčením plnit úkoly dálkového bombardéru. I když byl koncem roku 1941 svými parametry absolutně nevyhovující byl počtem vyrobených kusů  v době, kdy Spojené státy vstupovaly do války, nejdůležitějším bombardérem amerického armádního letectva ve své kategorii.

Původ B-18 spadá do roku 1934, kdy U.S. Army vypsalo soutěž, jejímž výsledkem byl slavný Boeing B-17. Soutěž vypsaná v  květnu 1934 byla  vypsána  na  konstrukci  vícemotorového  bombardéru schopného nést

1 000 kg pumového nákladu s doletem 3 200 km. Armádní požadavky vítězi soutěže zaručovaly výrobu více než 220 letadel. Několik výrobců bylo vyzváno, aby se se svými konstrukcemi zúčastnily závěrečného soutěžního klání na základně Wright Field, na kterém byl určen vítěz.

Douglasova konstrukce s továrním označením DB-1 se velkou měrou opírala o zkušenosti nabyté z civilního DC-2. DB-1 převzal z DC-2 křídlo, které mělo o něco větší rozpětí díky zakulaceným koncovým obloukům. Pro zástavbu pumovnice měl také vyšší a objemnější trup. DB-1 měl také větší ocasní plochy než DC-2. Osádka sestávala ze šesti mužů (dvou pilotů, navigátora/bombometčíka a 3 střelců). Obranná výzbroj se skládala ze tří 0.30 kulometů umístěných v přídi, hřbetní věži a na spodku trupu. Hřbetní střelecká věž byla umístěna před SOP a byla zatahovací.

DB-1 vzlétl poprvé v dubnu 1935. V srpnu 1935 byl dopraven na základnu Wright Field k účasti v soutěži, jíž se dále účastnily Martin 146 ( upravená a prodloužená verze bombardéru B-10) a čtyřmotorový Boeing 299, ze kterého byl později vyvinut  B-17 Flying Fortress.

Letové zkoušky prokázaly, že DB-1 je horší téměř ve všech vlastnostech než Boeing 299, avšak jeho předností byla výrobní cena, která byla nižší než u Boeingovy konstrukce. Typu B-18 nahrála i havárie Boeingu 299, ke které došlo 30. října 1935 a která měla u představitelů armádního letectva za důsledek opatrnější přístup k Boeingově typu. 28. ledna 1936 armáda objednala 82 kusů B-18 a v červnu byla objednávka rozšířena na 132 kusů. Armádní letectvo objednalo také 13 kusů Boeing YB-17, což se později potvrdilo jako prozíravý krok.

Sériové B-18 byly poháněny motory Wright R-1820-45 s novými kryty. Příď byla oproti prototypu o něco zkrácena a opatřena prosklením se zlepšeným výhledem a ve spodní části průzorem pro bombometčíka. S celkovou výstrojí a výzbrojí však parametry B-18 klesly na maximální rychlost 350 km/h a bojový dolet 1 360 km. I přes to byl ale B-18 nejmoderněji konstruovaný bombardér ve výzbroji U.S. Army.

První sériové B-18 byly na Wright Field dodány 23. února 1937. Prototyp DB-1 byl také upraven do standartu B-18 a dodán o pět dní později pod sériovým číslem 37-51. Pod označením DB-2 byl od března 1937 vyvíjen vylepšený B-18, který měl oproti svému předchůdci motoricky ovládanou střeleckou věž na přídi a vylepšený výhled bombometčíka. Přiděleno měl sériové číslo 37-34, které jej identifikovalo jako poslední letoun objednaný z původního kontraktu. Dodán však byl ve skutečnosti jako 36 kus B-18, a to na základnu Wright Field 8. listopadu 1937. Upravená příď se neshledala s úspěchem a stroj byl přestavěn zpět do původní podoby před tím než byl do služby zařazen u 18. průzkumné squadrony na základně Mitchel Field.

Druhou a současně poslední sériovou výrobou v masovějším měřítku byla verze B-18A. Od B-18 se lišila upraveným prosklením přídě, kdy se pozice bombometčíka přesunula do horní části do předu vystupujícího „žraločího“ vřetene. Příďový kulomet byl umístěn ve spodní části prosklení poněkud vzad v otočném rámu kulovitého tvaru. Tato úprava měla za důsledek neobvyklou konfiguraci, kdy bombometčík seděl nahoře a byl vysunut dopředu před střelce. Úpravou prošel i kryt hřbetní střelecké věže. B-18A byly poháněny motory Wright R-1820-53 vybavenými stavitelnými vrtulemi.

10. června 1937 bylo objednáno 177 kusů B-18A. Dalších 78 strojů bylo přiobjednáno 30. června 1938. První let vykonal B-18A 15. dubna 1938, první stroj byl dodán armádním leteckým silám v dubnu 1938 a poslední v lednu 1940. Dodáno bylo jen 217 strojů z celkových 255 objednaných a posledních 38 exemlářů bylo postaveno pod označením B-23.

S blížící se hrozbou vypuknutí války v Evropě navštívila koncem roku 1938 Douglasovy závody delegace britského ministerstva letectví. Cílem návštěvy bylo nakoupit bojové letouny. Douglas nebyl schopen Britům nabídnout vhodný typ, neboť B-18 neměl pro  službu v RAF dostatečný výkon a obrannou výzbroj. RAF proto uzavřela místo B-18 kontrakt na nákup typu Lockheed Hudson. Douglas však měl úspěch v nabídce 20 strojů B-18A pro Royal Canadian Air Force (RCAF). V kanadských službách dostal typ označení Digby Mk.1. Byl shodný s B-18A, měl však kulomety ráže 0.303 a byl vybaven částečně britskou a kanadskou výstrojí. První Digby vstoupily do služby u RCAF v druhé polovině roku 1939. Stroje měly přidělena sériová čísla od 738 do 757 a sloužily u 10. (BR) squadrony, kde plnily úkoly hlídkové služby v Severním Atlantiku a vyhledávaly německé ponorky.

V roce1939 byl prototyp DB-1, který armádní letectvo obdrželo se seriálem 37-51, modifikován ke zkouškám s velkorážním kanónem. Zbraň ráže 75mm střílela vpřed a byla pevně zabudována v pumovnici a hlaveň kanónu ústila upravenou přídí trupu. Střelecké testy byly prováděny nad jezerem Erie a v Aberdeen Proving Grounds v Marylandu. Vibrace způsobené střelbou byly tak značné, že bylo rozhodnuto od zkoušek upustit. Význam těchto testů se však projevil později, protože přispěl k vývoji kanónových North American B-25G a H Mitchell.

V roce 1940 byly u 22 strojů B-18 a 17 B-18A upraveny pumové závěsníky, čímž mohly být do pumovnice zavěšovány i pumy větší ráže. Takto upravené stroje byly označeny jako B-18M respektive B-18AM.

 

Operační nasazení B-18

 

Dodávky B-18 jednotkám armádního letectva začaly v první polovině roku 1937. První stroje prošly zkouškami u Materiel Division na základně Wright Field v Ohiu, Technical Training Command v Chanute Field ve státě Illinois,  Aberdeen Proving Ground v Marylandu a Lowry Field v  Coloradu. První jednotka s operačním statusem, která obdržela B-18, byla 7. bombardovací skupina (BG) v Hamilton Field v Kalifornii. B-18 byly dále dodány 5. BG v Luke Field na Oahu, 19. BG a 38. průzkumné squadroně (RS) v Mitchel Field a 21. RS v Langley Field ve Virginii. Tyto jednotky byly později vyzbrojeny verzí B-18A, která byla ještě dodána 2. BG v Langley Field.

Počátkem čtyřicátých let se začaly citelně projevovat nedostatky ve výkonech strojů  B-18 a B-18A. Velitelství armádního letectva dospělo k názoru, že je letoun naprosto nevhodný k plnění úlohy dálkového bombardéru, pro kterou byl původně konstruován. Vyslání B-18 proti dobře vyzbrojenému protivníkovi by neznamenalo nic jiného než sebevraždu, přesto však navzdory těmto známým faktům byly B-18 hlavním bombardovacím typem na zámořských základnách USA v době útoku na Pearl Harbor. Důvodem byla myšlenka, že by B-18 mohly hrát svou úlohu do doby než bude ve výzbroji nahrazen v dostatečném množství vhodnějším typem.

Počátkem prosince 1941 bylo v sestavě 5. a 11. BG na základně Hickam Field na Havaji 33 kusů B-18 a u 28. BS v Clark Field na Filipínách dalších 12 strojů. B-18 a B-18A se také nacházely u 6.BG v panamské zóně, u 9. BG v Trinidadu, Svaté Luicii a Surinamu. Když vypukla válka v Pacifiku, většina strojů na Filipínách a Havaji byla zničena. Několik přeživších se pak zúčastnilo nevýznamných akcí v nadcházejících operacích.

Bola, která zůstala v USA a v Karibiku, byla určena k podpoře operací v případě útoku na samotné Spojené státy, ke kterým však naštěstí nedošlo. V roce 1942 bylo 122 kusů B-18A upraveno pro účely námořního hlídkování. Byly označeny B-18B a byly vybaveny radarem SCR-517-T-4 ASV umístěným v přídi v místě stanoviště bombometčíka, jehož pozice se přesunula do spodní části přídě do místa původního střeliště. Dalším zařízením byl detektor magnetických anomálií Mk.IV, který byl umístěn v podlouhlém pouzdře na zádi trupu. Některé B-18B byly také vybaveny vnějšími podkřídelními závěsníky, ze kterých mohly být odpalovány nálože směrem dozadu.

B-18B dosáhly dvou bojových úspěchů – za oběť jim padla 22. srpna 1942 německá ponorka U-654 a 2. října 1942 U-512. Protiponorkové operace měly relativně krátkou dobu trvání, neboť Bola byla nahrazena v této úloze v roce 1943 mnohem výkonnějšími Liberatory.

Stejně jako americké stroje plnily úkoly protiponorkového průzkumu i kanadské Digby. Ty zaznamenaly jediný úspěch, kdy 3.října 1942 stroj sériového čísla 757 PB O K od 10. (BR) squadrony ze základny Dartmouth (Halifax, Nova Scotia) potopil ponorku U-520. Kanadské Digby byly v polovině roku 1943 nahrazeny též Liberatory verze GR. V.

Dva B-18 se dostaly také do služby v Brazílii. Stroje 6300 (původně 36-300) a 7032 (37-32) létaly u Agrupamenato de Avioes de Adatacao, což byla provizorně zřízená výcviková jednotka pro výcvik osádek letadel dodaných dle smlouvy Lend-Lease. I tyto dva stroje byly později použity k protiponorkovému hlídkování a úkoly plnily až do konce války. Třetí B-18 byl Brazílii používán jako instruktážní pomůcka.

B-18, které zůstaly na kontinentu USA, sloužily ve výcvikových a dopravních jednotkách. Dva B-18A byly konvertovány do podoby dopravních C-58. Koncem války byla zbylá Bola prodána jako přebytečná do civilní sféry. Některé stroje po válce plnily dále přepravní úkoly, poslední kanadský Digby byl ze stavu RCAF vyřazen v roce 1946.

 

Sériová čísla B-18: 36-262 až 343, 36-431 až 36-446, 37-1 až 34 ( 37-29 je vystaven v kalifornském Castle Air Museum) 

 

Sériová čísla B-18A: 37-458 až 634, (37-469 je vystaven v US Air Force Museum, Wright Patterson AFB, Ohio, 37-505 v McChord AFB, WA, 37-593 v Pima Air and Space Museum, Tucson, Arizona), 38-585 až 609, 39-12 až 64 (39-25 je vystaven v Wings Over the Rockies museum Denver, Colorado).  B-18A sériových čísel 39-27 až 64 byly dodány jako B-23.

 

 


Prameny:

 

McDonnell Douglas Aircraft Since 1920: Volume 1. Rene Francillon, Naval Institute Press, 1988;

United States Military Aircraft Since 1909, Gordon Swanborough and Peter M. Bowers, Smithsonian, 1989;

American Combat Planes, Ray Wagner, Third Edition, Doubleday, 1982;

C-47 Skytrain in Action, Larry Davis, Squadron/Signal Publications, 1995.