Zkusit
si , jestli lze ztvárnit „plechový „ povrch i v měřítku 1/72 byl hlavním
důvodem, proč jsem si „odskočil“ do tohoto měřítka. A jelikož nejvíc viditelný
zvlněný plech je vidět na strojích B-24J, vybral jsem si právě tento typ ze
stavebnice Minicraft.
Stavbu jsem začal prohloubením
linek paneláže a následným onýtováním. Zde bych upozornil na nutnost vyplnit
zevnitř poloviny trupu (sádrou) a
poloviny křídla (modelínou), protože použitý plastik je na můj vkus až příliš
měkký a tenký a mohlo by se stát, že by broušený díl praskl. Na druhou stranu
se mi zdálo, že tento druh plastiku jde lépe škrábat i brousit a to, co se
možná jeví jako dlouhotrvající a ubíjející práce, mi trvalo asi jenom 14
večerů.
Ačkoli
můj původní záměr byl otevřít motory
(alespoň dva), průlez do kabiny, vybavit pumovnici atd., tak jak se stavba
prodlužovala, tak ubývalo mého nadšení až zbyl otevřený jenom dekl záchranného
člunu, který , kdybych ho neotevřel ještě před tím, než jsem slepil trupy, by
asi také nebyl tak jak je nyní. Ne , že by ta stavebnice byla tak špatná, ale
vyskytlo se několik „zádrhelů“, na které bych chtěl upozornit případné další
stavitele.
1) Především je nutno si vyjasnit jakou verzi v jaké kamufláži budeme stavět již na
počátku stavby, protože jednotlivé verze a
dokonce i stejné verze se mezi sebou lišily přinejmenším tvarem okének a
střelišť, antén atd. Proto asi stačit nebude In Action a polská Monografie
Lotnicze, takže čím více fotek, tím lépe.
2) Poloviny trupů na sebe
nepasují tak jak bych si představoval a rytí trupu už vůbec ne.
3) Kabina, pumovnice ani
střeliště nejsou takřka vůbec vybaveny, ačkoli je tam docela dost vidět.
Náprava nebyla lehká, přestože jsem si zakoupil Eduardí plech do interieru, tak
jsem byl zklamán, protože do střelišť Eduard nabízí pouze zadní dvířka a do
kabiny jsem použil pouze palubku, co není v modelu vidět, upínací pásy a
páčky na středovou konzoli (proč Eduardi neudělali třeba nové sedačky mi je
záhadou).
4) Podvozkové šachty také nejsou
to pravé a popravdě řečeno pouze kvůli jejich nápravě jsem si koupil již
zmiňované plechy od Eduardu. Po dvouhodinovém marném snažení umístit plechová
žebra do šachet jsem je vytrhal a zahodil. Eduardí „konstruktér“ totiž vůbec nebral
v úvahu zakřivení dna šachty dle profilu křídla a udělal žebra
s rovnou spodní hranou navíc s krásnými pravými úhly. Náprava žeber
není možná, protože jsou opatřena odlehčovacími otvory, takže zastřihnout je
(fuj!- to se s plechama snad ani nesmí, ale moje touha je tam zamontovat
byla velká – ale marná) do žádaného tvaru nelze.
5) Pumovnice. Po této zkušenosti
s plechy jsem se raději zeptal kamaráda, který měl za sebou montáž
pumovnice od Eduardu, jestli alespoň ta do modelu jde. Prý jenom za cenu neadekvátního
úsilí, takže jsem raději vyrobil z Evergreenových profilovaných destiček
svou, Eduardí podobnou, i když jsou to vlastně jenom strop a boky.
6) Motory. Použil jsem Airesy PW
1830, u kterých jsem ale musel upravit skříně motorů, protože Aires vyrábí jinou
verzi.
7) Přímo nešťastně jsou ve
stavebnici řešena střeliště, kdy spoje průhledných částí prochází přesně tam,
kde ve skutečnosti žádné nebyly, takže bych skoro řekl, že je nutnost zakoupit
Squadron Signal Clear Canopies č.9141 a 9142 . Zbraně jsem nahradil Airesy a
dodělal jakous takous vnitřní konstrukci.
8) Zbarvení. Na modelu jsem nejprve nastříkal černé náběžné hrany,
ty jsem pak zamaskoval a příslušná místa jsem opatřil zelenými a žlutými pruhy za použití barev GS a po dalším
zamaskování jsem nastříkal MM Metalizery na zbytek modelu. Po vyleštění jsem
tyto barvy zafixoval neředěným nástřikem Future Floor Finish a opatřil obtisky.
9) Obtisky. Od počátku jsem
věděl, že obtisky Superscale č.72-476 na verzi Tubarao jsou špatně (viz
publikace Detail and scale, kde je barevná fotka tohoto letounu), takže jsem
musel nápis, jazyk v tlamě a další chybějící malůvky na trupu pod kabinou
udělat vlastními silami. Celý model jsem opět zafixoval Futurem Floor Finishem.
Jinak
stavba byla celkem pohodová, ale dalšího Liberátora 1/72 už asi stavět nikdy
nebudu.