Povrch plastikových modelů trochu jinak

Jaroslav Galler

            Ačkoli patřím spíše k těm, kteří si nechají poradit a stále hledají nové podněty a nápady jak technologii stavby i finiš modelů zdokonalovat, hodlám reagovat na četné dotazy, které vyvolaly mé poslední modely. Rozhodl jsem učinit pravý opak a pokusím se nyní podělit o “nový” způsob ztvárnění povrchu modelu tak, aby se co nejvíce podobal svému skutečnému vzoru. Záměrně jsem dal slůvko “nový” do uvozovek, protože jsem tento nápad vyčetl v časopise Fine Scale Modeler z února 1994. Článek zde uveřejněný však patrně zůstal bez větší odezvy, protože jsem nikdy nikde podobným způsobem zpracovaný povrch modelu neviděl a podle ohlasů různých modelářů u nás i v cizině oni také ne. Nutno podotknout, že moje metoda je na rozdíl od původního amerického návodu podstatně jednodušší a rychlejší. Přesto je dosti pracná a měl by se do ní pustit jen ten, kdo není spokojen s krásně rovnými a hladkými trupy a křídly, protože skutečný “kovový “ povrch vypadal úplně jinak - hlavně na přírodním “plechovém” potahu je to velmi zřetelné. U mě  to byl hlavní důvod k pokusu o zdokonalení povrchu tak, jak vám jej nyní popíši. Je samozřejmé, že se tato metoda  dá použít i na všechny ostatní “kamuflované”povrchy, ale nejvíce vynikne jenom na “stříbrném” nebo lesklém modelu, kterému se mnoho modelářů raději vyhýbá přestože tyto modely jsou a vždy budou velmi atraktivní.

             Barva kovu je dle mého názoru velmi těžko definovatelný odstín směsi mnoha barev v různých poměrech, jejichž smícháním dostaneme barvu kovu pouze přibližnou skutečnému kovovému povrchu. Definice, která zamotá hlavu nejen obyčejným modelářům, ale asi i výrobcům barev, kteří jinak své výrobky označují slůvky ve stylu “Super, Authentic, FS” a já nevím jak ještě. Na odstínu imitujícím barvu kovu si ale většina z nich vylámala zuby. Není to jen proto, že nabízené odstíny barev jsou někdy všechno jenom ne barva kovu, ale hlavně proto, že naše modely jsou příliš hladké, čisté a navíc bez nýtů. Na takovém příliš dokonalém povrchu se bude jevit i ta nejlepší barva kovu nevěrohodně a budeme-li chtít mít ve sbírce model, který se má co nejvíce blížit originálu, budeme muset něco udělat právě s tím příliš rovným a hladkým povrchem, nad kterým se obvykle rozplývají recenzenti stavebnic.Co mohu doporučit na úplný začátek je zalistovat si ve veškeré dostupné literatuře a prohlížet a prohlížet, navštívit nějaké muzeum a znovu a znovu si všímat a porovnávat. Zjistíte, že jsou především vidět nýty (jaký to objev!) a také je vidět nerovnost povrchu. To také není světoborný objev, ale na rozdíl od nýtů, které již většina výrobců vyzkoušela a poté zase od jejich ztvárnění opustila toto ještě žádný z nich, pokud je mi známo, nevyzkoušel. Nyní můžete být mezi prvními i vy a o tom je dnešní článek.

            Na úplném začátku si musíme uvědomit, že pro co největší věrohodnost modelu na něm musí být negativně znázorněny nýty. Kolem nýtů musí být povrch lehce promáčklý a mezi jejich řadami lehce vypouklý. Toto tvrzení však není pravidlem, ale ve většině případů to tak je.Jak už jsem naznačil dříve, hledat takový model v obchodě je marné, i když jsem přesvědčen, že časem nějaký výrobce dá na trh něco podobného, protože technologie výroby jsou již dostatečně vyspělé a k dokonalosti některých stavebnic z poslední doby snad chybí opravdu jen ten povrch o kterém je nyní řeč. Pro ulehčení práce doporučuji jako první hledat stavebnici, která by již měla alespoň nýtování od výrobce. Jestliže někdo zvládá bez problémů technologii nýtování za pomoci ozubeného kolečka z hodinek může si vybrat model jakýkoli. Toto nýtování by mělo být dostatečně husté a hluboké. Já jsem jako první z "pokusných králíků" volil  stavebnice firmy Otaki (nyní Arii) měřítka 1/48. Samozřejmě, čím je přesnější nýtování, které můžeme porovnat s dostupnými výkresy, tím je lépe a čím hustší je nýtování, tím lepší je výsledný efekt.

            Vybraný model máme před sebou na stole a nic nám nebrání ,abychom začali s vyškrabováním (bohužel jiné slovo tuto činnost lépe nevystihuje), ke kterému potřebujeme nový skalpel č.15 ( k dostání ve zdravotnických potřebách), ozubenou žiletku na prohloubení negativních linek paneláže, brusnou pastu na karoserie aut a leštící pastu (zubní nebo Tamiya Compound). Nejdříve musíme provést prohloubení (ne rozšíření) linek paneláže, protože následným škrábáním a broušením brusnou pastou bude materiálu ubývat a mohlo by se stát, že by někde zmizely linky paneláže úplně, což by na povrchu modelu působilo dosti rušivým dojmem. Podle dostupných výkresů můžeme nýtování doplnit, protože nýtů bylo obvykle více než je na jakékoli stavebnici znázorněno. Zde bych chtěl poznamenat, že se musí v tomto případě volit kompromis a důsledně se vyhýbat “chytrákům”, kteří budou tvrdit, že ty nýty byly tak a ne takhle, že jich bylo víc nebo zase méně i když jim do chvíle spatření takto upraveného modelu vůbec nevadilo, že i na těch nejlepších modelech nebyly a nejsou nýty žádné. Jsme-li tedy spokojeni s množstvím nýtů a s prohloubením paneláže můžeme přistoupit k již zmíněnému vyškrabování, které provádíme skalpelem postaveným kolmo k nýtům. Zásadně neproškrabujeme celé řady nýtů od jednoho konce k druhému souvisle, ale v místě křížení nýtů vryp malinko přerušíme a naopak přibližně uprostřed malinko přitlačíme. Doporučuji na malém kousku vyzkoušet a brusnou pastou leštit povrch tak dlouho až zmizí ostré přechody po skalpelu. Jedině tak dostaneme do ruky cit a odhad, kde více přitlačit a kde spíše ubrat. Po absolvování několika půlek křídel zjistíme, že to není až tak náročné a práce celkem rychle ubývá. Máme-li povrch vyškrábán, položíme si půlku křídla na rovnou podložku (zde oceníme, jestliže jsme si vybrali model, který má křídlo řešeno ze dvou horních a dvou spodních polovin), vezmeme na hadřík kousek brusné pasty a opřeme se do křídla. Záměrně píšu opřeme, protože musíme vynaložit dosti velký tlak za současného pohybu všemi směry (zde je to zjednodušení oproti původnímu americkému návodu, kde bylo použito na broušení jednotlivých řad prohloubených nýtů smirkového papíru různých stupňů drsnosti přehnutého přes tenkou školní gumu). Jestliže vás po chvilce začne prst bolet a pálit, věřte tomu, že jste již přišli na ten správný postup.Často čistým hadříkem setřeme zbytky pasty, abychom zkontrolovali, zda již někde nebrousíme moc a zda někde musíme broušení opakovat. Povrch by měl být v lesku světla plynule “pomačkaný” bez jakékoli stopy po skalpelu. Konečný sklovitý lesk uděláme již zmíněnou zubní pastou nebo přípravkem Tamiya Compound. Pokud možno tak se brusnou pastou vyhneme místům spojů půlek trupu, přechodu křídlo – trup a ocasní plochy - trup, jelikož při následném slepování by se mohlo stát, že tyto díly nebudou pasovat, protože jsme ubrousili příliš mnoho hmoty a zakulatili hrany tam, kde je potřebujeme mít ostré. Dobroušení těchto míst doděláme až na slepeném modelu Jsme-li spokojeni, celý povrch modelu důkladně omyjeme a vyčistíme kartáčkem na zuby. Tímto se dostáváme k dalšímu úskalí, které na nás číhá v podobě nutnosti dokonalého zatmelení všech spojů, protože stříbrný povrch neschová ani jeden škrábanec. Co schová zelená nebo hnědá tak na “kovovém” povrchu vyleze dvakrát tolik. Pokud možno se musíme snažit vyhnout jakémukoli tmelení, a proto již na úplném začátku, (už při výběru stavebnice) musíme vzít tuto velmi důležitou věc v úvahu. Doufám, že mi nyní výrobci short runů prominou. Jestliže se tmelení nevyhneme, tak ze všech různých tmelů nejrůznějších výrobců, různých hustot vteřinových lepidel atd. není vhodný žádný produkt! Budeme si muset vzpomenout na léta, kdy v obchodech nebylo prakticky nic a všechno, co jsme potřebovali, jsme si museli vyrobit nebo napodobit sami.Vezmeme tedy něco málo toluenu (je dobrá prázdná sklenička od barvy, protože tento “tmel” můžeme používat i několik měsíců),do něj nalámeme nejlépe ten samý plastik, ze kterého je náš model vyroben, (to aby výsledná tvrdost “tmeleného” místa byla co nejbližší tvrdosti okolního plastiku), necháme důkladně rozpustit do přibližné hustoty medu, naneseme do spár (je-li spára příliš široká nebo i hluboká, je lepší ji co nejvíce “vyplnit” plastikovou tyčinkou, aby množství tmelu bylo co nejmenší) a odložíme pořádně vyschnout ( den či dva je málo tak raději týden nebo více). Ačkoli tato doba schnutí je velkou nevýhodou, ostatní výhody ji bohatě vyváží. Tmelené místo se doslova “zataví” do okolního plastiku a hlavně lze do něj škrábat a rýt úplně stejně jako do původního povrchu. Jestliže jsem někdy někde tvrdil, že je vhodné použít vteřinové lepidlo jako tmelu, tak to jen opravdu tam, kde je rychlost práce důležitější než kvalita anebo tam, kde víme, že bude na povrchu aplikována jakákoliv jiná barva než stříbrná. Dle mého názoru jsou spoje trup-trup, křídlo- trup a ocasní plochy-trup nejnáročnější místo celého “kovového” finiše a proto by tady nebylo na místě vůbec spěchat. Konečný výsledek několikrát kontroluji za použití velmi ostrého světla a stínu, protože není nic beznadějnějšího než po nastříkání objevit něco, co nám povrch ruší. Nastalé dilema jestli mávnout rukou nebo znovu celý povrch od barvy očistit, tmelit a leštit, je právě jednou ze zkoušek, které modeláře dělí na ty, kteří “rostou” a na ty ostatní.

            Nyní jsme se dostali k nejdůležitější operaci kterou je nástřik barvy. Použiji větu, kterou jsem již jednou vyslovil v klubové publikaci o kovovém povrchu, ale kterou jsem měl možná zmínit hned na začátku. Věta zní: ”Kdo nemá stříkací pistoli, nemusí dál číst”. Přestože existuje mnoho “stříbřenek”, tak zatím nejvěrohodnější co jsem měl možnost vyzkoušet jsou metalizery firmy Model Master, které se dají nanést na model pouze stříkáním, protože jejich “hustota” ani neumožňuje jiný způsob aplikace. Tyto barvy se po nástřiku a krátkém několikaminutovém zaschnutí leští, takže výsledný efekt je více než dobrý, jelikož můžeme kombinovat jak odstíny tak i množství lesku. Bohužel však většinou o tento krásný “kovový” lesk přijdeme po přelakování povrchu ať již pod obtisky nebo jen kvůli ochraně proti oděru. Bez bavlněných rukavic nebo bez vrchního laku (ať už je to originální a k tomu určený Model Master Sealer nebo kvalitní akrylátový lak), se nelze vyleštěného modelu dotknout, aniž bychom nepoškodili nástřik.Vrchní lak má ještě jednu funkci, kterou je ochrana před účinky různých olejových a vodových barev nebo kříd, které použijeme na provedení decentní patiny. Nyní jsem ale předběhl, protože se ještě musím zmínit o problému, který je stejně velký jako všechny ty předešlé.

            Kdo byl zvyklý, že po nástřiku a zaschnutí jedné kamuflážní barvy jednoduše vzal lepenku a zakryl jednu z barev, tak zde toto nelze. Prakticky každý dotek lepenkou na metalizer se neobejde bez stržení jemné leštitelné vrstvičky mnohdy až na plastik. Pak nezbývá nic jiného než celý povrch umýt a začít znovu, protože i kdybychom chtěli stržené místo znovu přestříkat, tak stále bude vada viditelná. Na zakrytí metalizerů můžeme použít buď pouze volně položený papír (k tomu bychom ale potřebovali dvě ruce navíc) nebo si můžeme pomoci obtiskovým papírem. Na stříbrných letounech většinou nebyly nějaké komplikované plochy jiných barev,většinou se jednalo pouze o pásy proti oslnění ,markingy na ocasních plochách apod., takže vystačíme s rovnými nebo zaoblenými tvary, které vystřihneme z obtiskového aršíku a aplikujeme jako klasický obtisk. Obtiskem ohraničíme požadované místo a zbytek modelu zakryjeme jemným hadříkem nebo mikroténovým sáčkem. Musíme ale pracovat rychle, abychom stihli provést nástřik požadované barvy dříve, než obtisk důkladně zaschne. Sundávání již jednou zaschlého obtisku je velmi obtížné a bez poškození spodní barvy se málokdy povede. Druhou možností je nejdříve nastříkat již zmíněné pásy proti oslnění, nebo barevné prvky markingu a ty potom zakrýt klasickou zakrývací páskou (Tamiya apod.). Zde je však největší nevýhoda tohoto postupu, která spočívá v nutnosti umýt od barvy a znovu vyleštit místa, kde má být “kovový” povrch, protože jak už jsem se zmínil dříve metalizery vyžadují naprosto hladký a téměř sklovitý podklad. Tato druhá metoda se mi zdá o trochu pracnější, nehledě na velmi pravděpodobnou možnost vzniku viditelné hrany mezi oběma barvami a nutnosti daleko pečlivěji zakrývat již nabarvená místa, protože pigment těchto stříkaných metalizerů je natolik jemný, že se dostane i tam, kde bychom to nečekali a proto může celou naši předchozí práci zhatit. Znovu proto doporučuji cestu nejmenšího odporu a již při výběru prvního modelu myslet i na náročnost markingu, kterému se snažíme napoprvé raději vyhnout. To samé platí i pro obtisky, u kterých je nutno odříznout co nejpřesněji průhledný okraj. Samostatnou kapitolou jsou popisky, které bych doporučoval použít tzv.suché (propisoty), které vyrábí firma Verlinden. Nejsou-li tyto k dispozici, tak raději vyzkoušet přilnavost těch co máme, protože by byla škoda zničit hotový model prosvítajícími obtisky.U obtisků platí to samé jako u patiny – někdy méně znamená více. Nestavíme-li zrovna model stroje z muzea na otevřené ploše (např.ze Kbel), kde i nerezový plech je rezavý a z nýtů tečou čůrky rzi, tak většina letounů byla udržována víceméně ve velmi čistém stavu. Zde můžeme použít jak nastrouhaných kříd, které zapadnou do nýtů a linek paneláže, tak řídké olejové nebo akrylátové barvy vpuštěné špičkou štětce do paneláže. Musíme ale postupovat velmi opatrně a na jedno místo se nevracet několikrát, protože by se mohlo stát, že se i přes krycí lak “propálíme” až na “kov”. Ale to už je jiná kapitola, protože každý z nás má svůj vyzkoušený postup aplikace obtisků a patiny.

            V tomto článku šlo pouze o návod jak co nejvěrněji napodobit “plechový” povrch tak, aby naše modely byly opět o kousek blíže ke svým skutečným vzorům.

Ukázka škrábání povrchu 

A tak to vypadá hotové na Douglasu A-20A Havoc v měřítku 1/48.