AMT Torrent, Španělsko,

 28 .- 29. dubna 2001

Jaroslav GALLER

          Jak je důležité být ve správnou dobu na správném místě se potvrdilo již vloni v anglickém Telfordu na Scale Modelworld 2000. Nejen to, že můj P-47D zaujal tamnější porotu, ale patrně zaujal i španělské modeláře, konkrétně ředitele a pořadatele AMT Torrent 2001 pana Gonzalese natolik, že mu stálo za námahu zjistit si moji adresu (především díky Mílovi Hrabáňovi). Po několika majlech mě tento pán pozval na jejich modelářskou show. Když říkám pozval, tak myslím se vším všudy, tzn. včetně zajištění zpáteční letenky a pobytu v tříhvězdičkovém hotelu na 3 dny! Že se taková nabídka neodmítá je nasnadě i když jsem měl trošku obavy, protože jsem tam byl pozván ne jako soutěžící, ale jako porotce. Jedinou podmínkou bylo , abych sebou přivezl i vítězný model a další dva dle mé úvahy, které budou vystaveny mimo soutěž.

          Moje cesta začala v pátek 27.4. na ruzyňském letišti s půlhodinovým zpožděním Swissairu, ale jelikož jsem měl v Curychu na přestup dost času, byl jsem v klidu. Ten ale skončil ihned poté, co jsem spatřil Embraer 145, který mě měl dopravit z Curychu do Valencie. Před vstupem do letadla museli všichni cestující odložit příruční zavazadla na připravený vozík, protože vnitřní prostory Embraeru jsou natolik stísněné, že nedovolují pojmout rozměrnější bágly a batohy, i když rozměrově povolené. Při pohledu na nakládací četu, která doslova házela (nejlépe ještě s otočkou za letu) bágly a tašky na pás vedoucí do útrob letounu  jsem byl pevně rozhodnut svoji krabici se třemi modely, které dohromady představovaly asi rok práce, nedat z ruky. Po menším dohadování s letuškou jsem byl vpuštěn na palubu. 40cm velká krabice jen tak tak prošla uličkou, ale už se vůbec nevešla nad sedadlo ani pod něj. Sednout si pohodlně na sedadlo měla potíže i moje 195 cm vysoká a 110 kg vážící maličkost. Když už jsem se konečně srovnal na sedadlo s krabicí na kolenou přišla letuška a se slovy “ don´t worry” popadla moji drahocennost a zmizela s ní někam dozadu. Naštěstí v letadle bylo jedno jediné místo volné a na něj letuška krabici položila a připoutala. Přiznávám, že i přesto jsem měl o modely strach, který mě přešel až po otevření krabice na hotelu – vše ale bylo v naprostém  pořádku, stejně tak i při cestě zpět.

          Na letišti ve Valencii na mě čekal jeden z pořadatelů, který mě odvezl do hotelu. Jak jsem se od něho později dozvěděl, nepatřil přímo do skupiny pořadatelů, protože sám se účastnil soutěže jako reprezentant IPMS Venezuela, ale pomáhal jak se dalo.

          Soutěž samotná měla několik zvláštností, pro naše modeláře těžko stravitelných. První bylo to, že každý soutěžící po zaplacení poplatku odevzdal svůj model pořadatelům a ti ho sami odnesli a umístili na stůl. Vzhledem k tomu, že bylo víc modelů než místa, mi občas zatrnulo, i když jsem neviděl , že by byl nějaký model poškozen. Další a jak se později ukázalo i pro mne těžko stravitelnou zvláštností bylo rozdělení kategorií letadel. Byly vyhlášeny sice tři kategorie letadel, ale bez rozdílu měřítka! Jednalo se o:

1) letadla z krabičky a s resinovými či jinými doplňky

2) přestavby

3) novostavby (scratchbuilty)

          Úkolem tříčlenné poroty ve složení  J. M. Villalba, Maurizio di Terlizzi a já bylo vybrat v každé kategorii ty nejlepší modely, což u kategorií 2 a 3 nebyl problém, protože v nich bylo modelů  málo. Pravý horror ale nastal v kategorii 1 , kde jsme měli srovnávat hrušky s jablky. Jak jsem brzy vypozoroval z hodnocení ostatních dvou porotců, byla nejdůležitějším kritériem povrchová úprava. Ne, že bych sám k tomuto způsobu rozhodování neinklinoval, přesto jsem se snažil dát důraz na zohlednění snahy soutěžícího odkrytovat motor nebo nějakou tu krytku. Naštěstí se vše vyřešilo šalamounsky tím, že bylo možno udělit několik druhých i třetích míst (obdoba anglického “commended”). Dalším ulehčením rozhodování byla skutečnost, že jeden model vynikal nad ostatními, takže o vítězi nebylo pochyb. Stal se jím bílý Sea Hurricane  s fantasticky vyvedeným interiérem. Úroveň modelů byla velmi různorodá, ale v průměru asi jako u nás.

          Ve srovnání s letadly byla mnohem více zastoupena soutěž techniky a zvláště figurek, kterých jsem pohromadě nikdy tolik neviděl a v  kvalitě, jakou asi už nikdy neuvidím. Své tvrzení bohužel nemohu doložit fotografiemi, protože všechny figurky byly za sklem, což mi můj jednoduchý foťák nebral. Patrně největším “borcem” se nejen pro mě stal figurkář z Ruska, který se představil s neuvěřitelně detailně vykreslenými prapory a oděvy figurek provedenými doslova do poslední nitky. To se také potvrdilo při nedělním vyhlašování výsledků, kdy mu nadšeně aplaudoval celý sál a jedna z návštěvnic se dokonce protlačila až k jevišti aby mu s neskrývanou upřímností potřásla rukou, což bylo odměněno ještě bouřlivějším potleskem celého sálu, což je v závistivých Čechách nepředstavitelná věc.

          Výstava byla na naše poměry patrně velmi nákladná, protože mimo již zmíněných pozvaných porotců, kteří měli cestu, pobyt a slavnostní večeři zdarma, byla udělena absolutnímu vítězi medaile z ryzího zlata v ceně asi 600 EURO. Přesto nebylo vybíráno vstupné i když návštěvníků bylo po oba dny opravdu hodně. Na mou otázku proč tomu tak je jsem se dozvěděl, že jedním z hlavních sponzorů je městská radnice, protože chce přilákat lidi do města i mimo hlavní sezónu. V naší české realitě toto zní jako utopie, ale asi to mají dobře spočítáno, že se to městu vyplatí. Nebýt toho, že v hotelu byli ubytováni porotci a někteří soutěžící, byl by hotel úplně prázdný.

          Co se týká prodejců, bylo jim vyčleněno několik mobilních stánků před halou. Nabídka nebyla tak široká jako v Anglii a také nebyl u stánků bůhvíjaký nával. Ke cti prodejců patří ale fakt, že to nikdo z nich nezabalil před skončením výstavy, jako je tomu zvykem u nás. V neděli v 18. 00 museli pořadatelé za asistence pořádkové policie vyzvat návštěvníky k opuštění výstavy aby si soutěžící, kteří trpělivě čekali ve frontě (!) před halou mohli odnést své modely. Opět si nikdo ze soutěžících nedovolil odnést model předčasně, i když už od nedělního rána bylo známo umístění vybraných modelů.

          Celková úroveň a ochota pořadatelů byla velmi vysoká a mé dojmy oscilovaly mezi nadšením, že jsem se mohl něčeho podobného zúčastnit a povzdechy, kdy konečně i u nás bude možno uspořádat něco podobného (možná ale o to ani nikdo nestojí) a důstojného úrovni českého plastikového modelářství, o kterém všichni v cizině mluví jenom v superlativech. Mnoho zainteresovaných zná české modely i jejich tvůrce (i když ne osobně) z Anglie, až jsem byl překvapen, jaký mají o úrovni českých modelářů a výrobců přehled. Také jsem se docela zastyděl, když zástupci tří modelářských časopisů z různých zemí přišli s prosbou o nafocení mých modelů a o napsání článku k nim (bohužel zas tak moc anglicky neumím). Proto bych jednu radu na závěr přece jenom měl: stejně jako je důležité umět stavět modely, je stejně důležité umět se domluvit, protože to samé pozvání, které se dostalo mně, může příště přijít komukoli dalšímu.

          Zpáteční cesta proběhla bez problémů díky poloprázdnému Embraeru, takže na moji krabici nyní zbylo místa dost.

Na fotografii zleva: Mrs. Villalba, Mr.Villalba, Mrs.Cardone, já, Mr.Roberto Cardone