Bojový předvoj s mečem

Ing.Libor Malý

          Není tomu tak dávno, co  sortiment dvaasedmdesátin  české produkce obohatily kity dalšího výrobce plastikových modelů, který se technologií  short-run zaměřuje hlavně na okrajové typy leteckých konstrukcí z USA. Firma nese název Sword a jejím druhým kitem, s nímž se dala do dalšího kola boje s přízní kitařů, je Vultee P-66 Vanguard. Podle překladu bojového jména letounu si jej výrobce měl  vybrat spíše jako svoji prvotinu. Jaké jsou  šance na vítězství  bojovníků s mečem v jejich logu nad početnější hordou modelářů budete moci posoudit sami.

          Konstrukce letounu byla týmem firmy Vultee pod vedením Richarda Palmera započata v roce 1938 pod továrním označením Model 48. Jednalo se o celokovový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem poháněný motorem Pratt&Whittney R-1830 a vrtulí Hamilton Standard 23E50. Stroj měl ojediněle řešený motorový kryt těsně obepínající motor. Toto řešení, obdobně použité i u  Curtissu XP-42,  způsobovalo problémy s chlazením a proto byl motor u čtvrtého prototypu zakapotován opět konvenčně. V září 1940 vzlétl prototyp Model 48C, který představoval již sériové stroje. První objednávka pro švédské letectvo pod označením J 10 činila 144 strojů. Američané však uvalili na dodávku embargo, jeden J 10 si však ve Švédsku zalétal. V počtu 100 kusů se předpokládal i prodej do Velké Británie, pro které byly vyčleněny i britské seriály řady BW 208 - BW 307. Britské značení však dostaly pouze první tři stroje. Série ještě nedokončených 144 kusů byla opět přerozdělena a 15 letadel bylo určeno pro operačně výcvikové jednotky USAAF a pro  14. Pursuit Group působící na základně Oakland v Kalifornii. Ve stavebním návodu kitu je uvedeno, že bylo pro tyto účely předurčeno 50 strojů, což je zjevně chybný údaj, neboť vyjádřením v číslech by v tomto případě matematický příklad zněl 129 + 50 = 144. 129 strojů bylo totiž předisponováno Číně, a to včetně již zmíněných tří britských. Letouny byly lodní cestou dopraveny do indického Karáčí a poté přelétnuty do čínského Čeng-tu. Některé ze strojů byly ztraceny při přeletu, jiné havarovaly v Karáčí při  zalétávání. Do Čeng-tu jich dorazilo jen 79. Číňané pro ně vyčlenili seriály v rozmezí řady P-13002 až   P-26886. P-66 sice částečně vynikaly nad japonskými Ki-43, čínským pilotům však dělalo problémy přistání na klasickém podvozku, neboť byli vycvičeni na typu P-39 Airacobra. Širokorozchodný podvozek při pojíždění na zemi a silnějším větru způsoboval také převrácení letadla. Bojové nasazení proti Japoncům  přineslo Číňanům sice několik vzdušných vítězství, ale mnoho bojových zkušeností čínští piloti na tomto typu nezískali.

            Nyní se věnujme modelu samotnému. Na přední straně ne příliš tuhé krabičky s bočním otevíráním zdařilá kresba pana Novotného  znázorňuje právě vzlétající čínský P-66, který se za několik okamžiků postaví na odpor útočícím japonským armádním bombardérům. Zadní strana krabičky zeje prázdnotou. Výrobce ji mohl využít třeba pro umístění  výkresu letounu v měřítku, který ostatně chybí i ve stavebním návodu. Ten je koncipován jako osmistránková knížka formátu A5. První strana nabízí historii vývoje typu v anglickém a českém jazyce a technické údaje. Následují 3 stránky s vyobrazením stavebního postupu a další 3 stránky s kamuflážními schématy tří strojů -  v britských, čínských a amerických barvách. Poslední stránka návodu je opět prázdná, pomineme-li adresu vývozce produktů firmy Sword do zahraničí. Názvy barev použitých pro jednotlivá kamuflážní schémata jsou uvedeny pouze v angličtině. U každého z odstínů je odvolávka na normu Federal Standard. Za podstatný nedostatek považuji to, že v návodu není ani zmínka o zbarvení interiéru. Podle dobových předpisů by měl být interiér pilotního prostoru zbarven v odstínu Yellow Green/Tinted Zinc Chromate (FS 34151, ale bez záruky, neboť se odstín lišil podle surovin a  poměrů jejich míchání při výrobě barvy), palubní deska Instrument Black (FS 27038), podvozkové šachty a kryty podvozku z vnitří strany Zinc Chromate Yellow (FS 33481) nebo Yellow Green. Podvozkové nohy mohly nést nátěr jednoho z těchto odstínů nebo mohly být ponechány v barvě kovu.

            Stavební díly jsou baleny v polyetylénovém sáčku rozděleném na jednotlivé sekce podle technologií použitých k jejich výrobě. 26 dílů je odstříknuto jako short-run, 8 dílů odlito z pryskyřice, 2 čiré díly překrytu kabiny jsou vytaženy vakuově (z těchto je jeden náhradní) a zbývajících 21 dílů jsou fotolepty doplněné přístrojovou deskou na filmové fólii. Po převedení základních rozměrů skutečného letounu do měřítka zjistíme, že rozpětí kitu je bez odchylky. I když na délce chybí jeden milimetr, je model podle mne v toleranci a vystihuje tvary jeho skutečného vzoru. Kit je doplněn obtiskovým aršíkem z dílny Propagteamu. Ten je ve standartní vysoké kvalitě, pouze u jedné trupové britské kokardy je mírně „ujetý“ červený střed a modrá barva čínských výsostných znaků je spíše vybledlá šedomodrá. To ale s ohledem na kvalitu ve skutečnosti použité barvy a povětrnostní podmínky, ve kterých stroje působily, na závadu není.  Bílá barva výsostných znaků a markingu však na tmavém podkladu nekryje zrovna nejlépe. Leptané díly nabízejí palubní desku, upínací popruhy sedačky, pitotovu trubici, kryty podvozku, manžetu ostruhy a drobné „anténky“. Kabinka je dostatečně tenká a průhledná a při přesném  vyříznutí do trupu pasuje výtečně. Odlévané díly obsahují kompletní vybavení kokpitu (boky s naznačením konstrukce a několika krabicemi ovládacích prvků, sedačku a podlahu, která je odlita v jednom celku se zadní i přední přepážkou, pancéřovou deskou a také kniplem. Nedostatkem je, že přední přepážka slouží i pro přilepení palubní desky, takže v reálu by musely být pedály nožního řízení umístěny před ní. Ty nejspíše z uvedeného důvodu také ve stavebnici chybí. Náprava je snadná - přepážku stačí odříznout, vybrousit z ní  předlisovaný tvar palubní desky, doplnit jej zkompletovanou palubkou z leptů a nalepit zespodu na horní část trupu v místě, kde začíná průhledný překryt. Bude potom ale nutné prodloužit podlahu a improvizovat s instalací pedálů nožního řízení, které musíme nalézt v domácím vrakovišti. V odlitcích je dále zadní hvězdice motoru (přední s reduktorem je odstříknutá v licím rámečku), výfuk a aerodynamické kryty hlavní trupových zbraní. Kruhovou desku, na které je zadní hvězdice motoru usazena, bude třeba mírně obrousit, jinak vám poloviny trupu nebudou k sobě doléhat. Kdo tak neučiní, vypomůže si snad jako já sekundovým lepidlem, kterým vzniklé spáry zalije a po vytvrdnutí přetmelí a přebrousí. Lisované díly ze středně šedé hmoty jsou vyrobeny  čistě a mají jemné negativní rytí. Na spodní části levého křídla jsem však za otvorem podvozkové šachty objevil dvě rýhy, které nemají s paneláží nic společného. Další rýha je na jedné z VOP. Co je však závažnější - plátěný potah pohyblivých částí těchto ploch je na jednom místě znázorněn až k lince koncového oblouku, přičemž na ostatních třech místech je ukončen o 3 mm blíže k trupu. Díky chybějícímu výkresu nelze bohužel určit, kde má pohyblivá část VOP správně končit. Dalším nedostatkem výlisků je, že jsou trimy na křidélkách vylisovány pouze na jejich spodní části. Bude tedy třeba použít modelářskou pilku, jejíž jemnější hranou trimy prořízneme a na horním křídle chybějící rytí doplníme. Hluboký vryp je i na koncovém oblouku horní části pravého křídla. Všechny tyto kazy bude třeba zatmelit a přebrousit. Pohyblivé části stabilizátoru mají docela realisticky znázorněn plátěný potah. VOP i SOP jsou vylisovány vcelku a  odděleně od trupu. Tyto k trupu lepíme natupo a vyžaduje to tedy větší nároky na dodržení geometrie. Místo pro nalepení dílů VOP je na trupu vyznačeno rytím, SOP musíme na trup umístit podle bokorysu v kamuflážním schématu. Zda-li neměla VOP nějaké vzepětí není podle čeho určit (výkres i s čelním pohledem by tedy byl na místě), takže musíme doufat, že vůči SOP zaujímala úhel 90^o. Před nalepením bude třeba styčné plochy VOP obrousit do šikma, jinak je těžko k trupu připojíme.  Jedinou propadlinu, kterou je třeba zatmelit, jsem objevil na oválném krytu otočné antény radiokompasu. Nálitky na vnitřních stranách křídel nebudeme muset odřezávat, protože jeho kompletaci  nebrání. Dalším úskalím pro dodržení geometrie bude kompletace vrtule, jejíž listy jsou vylisovány samostatně a lepí se natupo na středový náboj. Natupo se musí přilepit i vrtule k motoru. Na přední části reduktoru motoru nalezneme mírné nerovnosti, které se dají odstranit ostrým skalpelem. Přední hvězdice motoru je jinak odlita velice pěkně a realisticky, u jednoho válce není dolit kryt zdvihátek ventilů. K hotovému křídlu se musí přilepit samostatně vylisované kryty zbraní a bude v nich třeba vyvrtat otvory pro hlavně, které znázorníme pomocí injekčních jehel. Nejslabšími ze stříkaných dílů jsou podle mého podvozkové nohy.  Jsou totiž od místa připojení ke křídlu až po místo pro usazení kol téměř stejného průměru. Pro jejich připojení ke křídlu budete muset opatrně vyvrtat v horní polovině křídla otvory. K dodržení geometrie zde opět vyvstává potřeba čelního pohledu, který chybí. Interiér podvozkových šachet je prost jakýchkoli detailů. Ve střední části křídla je sice jedním ze stříkaných dílů (nelze specifikovat kterým, protože díly nejsou číslovány) znázorněna část centrálního nosníku křídla,  chybí ale na něj kolmo napojená výztuha s odlehčovacími otvory. Naštěstí je zachycena na obrázku krabičky, takže si ji můžeme zhotovit sami. Jak si modelář poradí s vybavením šachet nechám na úvaze každého z nás. Jedno je však téměř jisté - výrobci pro tuto pasáž chyběly podklady a  kitařům se v tomto směru asi o moc lépe vést nebude. Kresba na krabičce pomůže i pro umístění reflektoru na spodní části levého křídla a  pro ztvárnění pozičních světel. Ta byla na levém křídle v barvě červené, na pravém modré. Modrý byl však ve skutečnosti jen průhledný překryt, pod kterým se skrývala žlutá žárovka, takže po rozsvícení byla barva pozičního světla pravého křídla zelená.   

            Když odstraníme výše uvedené nedostatky je stavba modelu docela příjemnou záležitostí - už i proto, že není třeba hodně tmelení. Pokud by byly lépe ztvárněny podvozkové šachty (např. z leptů či spíše odlitkem z uretanu), které jsou nejslabším místem stavebnice, mohli bychom do své kolekce zařadit velice pěkný „vitríňáček“. Model ale vyplňuje další bílé místo v amerických konstrukcích nasazených na bojištích druhé světové války a proto si i přes nedostatky určitě v kolekcích speciálně zaměřených kitařů své uplatnění najde.

Použitá literatura:

* Letectví a kosmonautika, číslo 14, ročník 1984

* American Warplanes of World War II, Aerospace Publishing Ltd., London, 1995