|
VULTEE P-66 VANGUARD |
||
|
Bojový předvoj s mečem Ing.Libor Malý
|
||
|
Není tomu tak dávno, co sortiment dvaasedmdesátin české produkce obohatily kity dalšího výrobce plastikových modelů, který se technologií short-run zaměřuje hlavně na okrajové typy leteckých konstrukcí z USA. Firma nese název Sword a jejím druhým kitem, s nímž se dala do dalšího kola boje s přízní kitařů, je Vultee P-66 Vanguard. Podle překladu bojového jména letounu si jej výrobce měl vybrat spíše jako svoji prvotinu. Jaké jsou šance na vítězství bojovníků s mečem v jejich logu nad početnější hordou modelářů budete moci posoudit sami.
Konstrukce letounu byla týmem firmy Vultee pod vedením Richarda Palmera
započata v roce 1938 pod továrním označením Model 48. Jednalo
se o celokovový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem poháněný
motorem Pratt&Whittney R-1830 a vrtulí Hamilton Standard 23E50. Stroj
měl ojediněle řešený motorový kryt těsně obepínající
motor. Toto řešení, obdobně použité i u
Curtissu XP-42,
způsobovalo problémy s chlazením a proto byl motor u čtvrtého
prototypu zakapotován opět konvenčně. V září 1940
vzlétl prototyp Model 48C, který představoval již sériové stroje.
První objednávka pro švédské letectvo pod označením J 10 činila
144 strojů. Američané však uvalili na dodávku embargo, jeden
J 10 si však ve Švédsku zalétal. V počtu 100 kusů se předpokládal
i prodej do Velké Británie, pro které byly vyčleněny i britské
seriály řady BW 208 - BW 307. Britské značení však dostaly
pouze první tři stroje. Série ještě nedokončených 144
kusů byla opět přerozdělena a 15 letadel bylo určeno
pro operačně výcvikové jednotky USAAF a pro
14. Pursuit Group působící na základně Oakland v
Kalifornii. Ve stavebním návodu kitu je uvedeno, že bylo pro tyto účely
předurčeno 50 strojů, což je zjevně chybný údaj,
neboť vyjádřením v číslech by v tomto případě
matematický příklad zněl 129 + 50 = 144. 129 strojů bylo
totiž předisponováno Číně, a to včetně již zmíněných
tří britských. Letouny byly lodní cestou dopraveny do indického
Karáčí a poté přelétnuty do čínského Čeng-tu. Některé
ze strojů byly ztraceny při přeletu, jiné havarovaly v Karáčí
při
zalétávání. Do Čeng-tu jich dorazilo jen 79. Číňané
pro ně vyčlenili seriály v rozmezí řady P-13002 až
P-26886. P-66 sice částečně vynikaly nad japonskými
Ki-43, čínským pilotům však dělalo problémy přistání
na klasickém podvozku, neboť byli vycvičeni na typu P-39
Airacobra. Širokorozchodný podvozek při pojíždění na zemi a
silnějším větru způsoboval také převrácení
letadla. Bojové nasazení proti Japoncům
přineslo Číňanům sice několik vzdušných
vítězství, ale mnoho bojových zkušeností čínští piloti
na tomto typu nezískali.
Nyní se věnujme modelu samotnému. Na přední straně
ne příliš tuhé krabičky s bočním otevíráním zdařilá
kresba pana Novotného
znázorňuje právě vzlétající čínský P-66, který
se za několik okamžiků postaví na odpor útočícím
japonským armádním bombardérům. Zadní strana krabičky zeje
prázdnotou. Výrobce ji mohl využít třeba pro umístění
výkresu letounu v měřítku, který ostatně chybí i
ve stavebním návodu. Ten je koncipován jako osmistránková knížka
formátu A5. První strana nabízí historii vývoje typu v anglickém a
českém jazyce a technické údaje. Následují 3 stránky s
vyobrazením stavebního postupu a další 3 stránky s kamuflážními
schématy tří strojů -
v britských, čínských a amerických barvách. Poslední stránka
návodu je opět prázdná, pomineme-li adresu vývozce produktů
firmy Sword do zahraničí. Názvy barev použitých pro jednotlivá
kamuflážní schémata jsou uvedeny pouze v angličtině. U každého
z odstínů je odvolávka na normu Federal Standard. Za podstatný
nedostatek považuji to, že v návodu není ani zmínka o zbarvení
interiéru. Podle dobových předpisů by měl být interiér
pilotního prostoru zbarven v odstínu Yellow Green/Tinted Zinc Chromate
(FS 34151, ale bez záruky, neboť se odstín lišil podle surovin a
poměrů jejich míchání při výrobě barvy),
palubní deska Instrument Black (FS 27038), podvozkové šachty a kryty
podvozku z vnitří strany Zinc Chromate Yellow (FS 33481) nebo Yellow
Green. Podvozkové nohy mohly nést nátěr jednoho z těchto odstínů
nebo mohly být ponechány v barvě kovu.
Stavební díly jsou baleny v polyetylénovém sáčku rozděleném
na jednotlivé sekce podle technologií použitých k jejich výrobě.
26 dílů je odstříknuto jako short-run, 8 dílů odlito z
pryskyřice, 2 čiré díly překrytu kabiny jsou vytaženy
vakuově (z těchto je jeden náhradní) a zbývajících 21 dílů
jsou fotolepty doplněné přístrojovou deskou na filmové fólii.
Po převedení základních rozměrů skutečného letounu
do měřítka zjistíme, že rozpětí kitu je bez odchylky. I
když na délce chybí jeden milimetr, je model podle mne v toleranci a
vystihuje tvary jeho skutečného vzoru. Kit je doplněn obtiskovým
aršíkem z dílny Propagteamu. Ten je ve standartní vysoké kvalitě,
pouze u jedné trupové britské kokardy je mírně „ujetý“
červený střed a modrá barva čínských výsostných znaků
je spíše vybledlá šedomodrá. To ale s ohledem na kvalitu ve skutečnosti
použité barvy a povětrnostní podmínky, ve kterých stroje působily,
na závadu není.
Bílá barva výsostných znaků a markingu však na tmavém
podkladu nekryje zrovna nejlépe. Leptané díly nabízejí palubní desku,
upínací popruhy sedačky, pitotovu trubici, kryty podvozku, manžetu
ostruhy a drobné „anténky“. Kabinka je dostatečně tenká a
průhledná a při přesném
vyříznutí do trupu pasuje výtečně. Odlévané díly
obsahují kompletní vybavení kokpitu (boky s naznačením konstrukce
a několika krabicemi ovládacích prvků, sedačku a podlahu,
která je odlita v jednom celku se zadní i přední přepážkou,
pancéřovou deskou a také kniplem. Nedostatkem je, že přední
přepážka slouží i pro přilepení palubní desky, takže v reálu
by musely být pedály nožního řízení umístěny před ní.
Ty nejspíše z uvedeného důvodu také ve stavebnici chybí. Náprava
je snadná - přepážku stačí odříznout, vybrousit z ní
předlisovaný tvar palubní desky, doplnit jej zkompletovanou
palubkou z leptů a nalepit zespodu na horní část trupu v místě,
kde začíná průhledný překryt. Bude potom ale nutné
prodloužit podlahu a improvizovat s instalací pedálů nožního
řízení, které musíme nalézt v domácím vrakovišti. V odlitcích
je dále zadní hvězdice motoru (přední s reduktorem je odstříknutá
v licím rámečku), výfuk a aerodynamické kryty hlavní trupových
zbraní. Kruhovou desku, na které je zadní hvězdice motoru usazena,
bude třeba mírně obrousit, jinak vám poloviny trupu nebudou k
sobě doléhat. Kdo tak neučiní, vypomůže si snad jako já
sekundovým lepidlem, kterým vzniklé spáry zalije a po vytvrdnutí přetmelí
a přebrousí. Lisované díly ze středně šedé hmoty jsou
vyrobeny
čistě a mají jemné negativní rytí. Na spodní části
levého křídla jsem však za otvorem podvozkové šachty objevil dvě
rýhy, které nemají s paneláží nic společného. Další rýha je
na jedné z VOP. Co je však závažnější - plátěný potah
pohyblivých částí těchto ploch je na jednom místě znázorněn
až k lince koncového oblouku, přičemž na ostatních třech
místech je ukončen o 3 mm blíže k trupu. Díky chybějícímu
výkresu nelze bohužel určit, kde má pohyblivá část VOP správně
končit. Dalším nedostatkem výlisků je, že jsou trimy na křidélkách
vylisovány pouze na jejich spodní části. Bude tedy třeba použít
modelářskou pilku, jejíž jemnější hranou trimy prořízneme
a na horním křídle chybějící rytí doplníme. Hluboký vryp
je i na koncovém oblouku horní části pravého křídla. Všechny
tyto kazy bude třeba zatmelit a přebrousit. Pohyblivé části
stabilizátoru mají docela realisticky znázorněn plátěný
potah. VOP i SOP jsou vylisovány vcelku a
odděleně od trupu. Tyto k trupu lepíme natupo a vyžaduje
to tedy větší nároky na dodržení geometrie. Místo pro nalepení
dílů VOP je na trupu vyznačeno rytím, SOP musíme na trup umístit
podle bokorysu v kamuflážním schématu. Zda-li neměla VOP nějaké
vzepětí není podle čeho určit (výkres i s čelním
pohledem by tedy byl na místě), takže musíme doufat, že vůči
SOP zaujímala úhel 90o. Před nalepením bude třeba
styčné plochy VOP obrousit do šikma, jinak je těžko k trupu připojíme.
Jedinou propadlinu, kterou je třeba zatmelit, jsem objevil na
oválném krytu otočné antény radiokompasu. Nálitky na vnitřních
stranách křídel nebudeme muset odřezávat, protože jeho
kompletaci
nebrání. Dalším úskalím pro dodržení geometrie bude
kompletace vrtule, jejíž listy jsou vylisovány samostatně a lepí
se natupo na středový náboj. Natupo se musí přilepit i vrtule
k motoru. Na přední části reduktoru motoru nalezneme mírné
nerovnosti, které se dají odstranit ostrým skalpelem. Přední hvězdice
motoru je jinak odlita velice pěkně a realisticky, u jednoho válce
není dolit kryt zdvihátek ventilů. K hotovému křídlu se musí
přilepit samostatně vylisované kryty zbraní a bude v nich třeba
vyvrtat otvory pro hlavně, které znázorníme pomocí injekčních
jehel. Nejslabšími ze stříkaných dílů jsou podle mého
podvozkové nohy.
Jsou totiž od místa připojení ke křídlu až po místo
pro usazení kol téměř stejného průměru. Pro jejich
připojení ke křídlu budete muset opatrně vyvrtat v horní
polovině křídla otvory. K dodržení geometrie zde opět
vyvstává potřeba čelního pohledu, který chybí. Interiér
podvozkových šachet je prost jakýchkoli detailů. Ve střední
části křídla je sice jedním ze stříkaných dílů (nelze
specifikovat kterým, protože díly nejsou číslovány) znázorněna
část centrálního nosníku křídla,
chybí ale na něj kolmo napojená výztuha s odlehčovacími
otvory. Naštěstí je zachycena na obrázku krabičky, takže si
ji můžeme zhotovit sami. Jak si modelář poradí s vybavením
šachet nechám na úvaze každého z nás. Jedno je však téměř
jisté - výrobci pro tuto pasáž chyběly podklady a
kitařům se v tomto směru asi o moc lépe vést
nebude. Kresba na krabičce pomůže i pro umístění
reflektoru na spodní části levého křídla a
pro ztvárnění pozičních světel. Ta byla na levém
křídle v barvě červené, na pravém modré. Modrý byl však
ve skutečnosti jen průhledný překryt, pod kterým se skrývala
žlutá žárovka, takže po rozsvícení byla barva pozičního světla
pravého křídla zelená.
Když odstraníme výše uvedené nedostatky je stavba modelu
docela příjemnou záležitostí - už i proto, že není třeba
hodně tmelení. Pokud by byly lépe ztvárněny podvozkové šachty
(např. z leptů či spíše odlitkem z uretanu), které jsou
nejslabším místem stavebnice, mohli bychom do své kolekce zařadit
velice pěkný „vitríňáček“. Model ale vyplňuje
další bílé místo v amerických konstrukcích nasazených na bojištích
druhé světové války a proto si i přes nedostatky určitě
v kolekcích speciálně zaměřených kitařů své
uplatnění najde. Použitá
literatura: * Letectví a kosmonautika, číslo 14, ročník 1984 *
American
Warplanes of World War II, Aerospace Publishing Ltd., London, 1995
|