Jedním z modelů MPM, na který jsem netrpělivě čekal až vyjde, byla Mitsubishi Ki-21 Sally. Když jsem jej konečně dostal, po prostudování dvou schémat zbarvení, která nabízí stavební návod, jsem byl trochu rozčarován. Ani u jedného není zmínka o příslušnosti strojů k jednotce, ale to se dá ve vhodné literatuře vyhledat. Mě pomohl Peter Scott s publikací „Emblems of the Rising Sun“, která markingy identifikuje pro stroje verze Ki-21-II. V případě celistvého zeleno-šedého schématu se jedná o Sally od 98.Sentai, 21.Chutai (na obtiskovém aršíku dekál číslo 1), v případě druhého skvrnitého schématu jde o stroj 12.Sentai, 1.Chutai operující v březnu 1942 v Bangkoku (dekál č.5 a 6). Shodné údaje uvádí i Model Art č.533.
Co mě však zamotalo hlavu bylo schéma skvrnitého stroje. Návod totiž udává, že podkladová barva, na kterou byly naneseny zelené skvrny, má být barva kovu, já měl však zato, že by podklad měl být světle šedivý. „Ještě že máme ten internet!“, zvolal jsem a aktivoval web věnovaný japonskému letectvu, kde jsem vznesl na toto téma dotaz. Záhy na něj reagovalo několik osob, které si mezi sebou vyměnili různá pro a proti a dotkli se i zbarvení mladších souputníků Sally, kterými byly Ki-49 Donryu (Helen). Názory jednoho Francouze, dvou Američanů a Němce nyní předkládám v původní podobě. Snad se v nich i vy dozvíte něco, co se vám bude hodit. Z Japonska se bohužel neozval nikdo…
Francouz (odpovídá prvnímu z Američanů): Potřeboval bych více přesnějších údajů o Ki-21 v barvě kovu (Natural Metal Finish - NMF). Je tvé tvrzení doloženo fotografiemi a nebo pochází z písemných zdrojů? Pokud je NMF potvrzen na 100% spolehlivým zdrojem, dá se přesně identifikovat verze letadla a datum jeho výroby? Jsem velmi překvapen tím co říkáš, neboť jsem se domníval, v barvě kovu létaly u armádního letectva jen Ki-49. Obecně řečeno, vypadá to že většina vícemotorových armádních letadel si uchovala jejich předválečný zelenošedý tovární finiš a byly kamuflovány až u polních jednotek, a to až do doby než to bylo později zavedeno oficiálně. Bylo zaznamenáno několik výjimek, a to jen u Ki-49 a dopravních Ki-57, které vznikly na bázi Ki-21.
Názor Francouze dalšího dne: Mé zkoumání až do dnešního dne mě přivedlo k závěru, že jen velmi málo vícemotorových bojových letadel armádního letectva opouštělo linky výrobních závodů bez nátěru podle zásady, která platila u armádních letadel ještě před vypuknutím války v Pacifiku. Ki-49 se zdá být tou výjimkou. Nátěrem myslím šedo-zelenou barvu (podle prohlídky mnoha letadel na barevných fotkách je mírně odlišná od odstínů Hairyokushoku používaných u námořního letectva, která se zdají být více šedá a bez charakteristického nádechu jantarové) a nebo dokonce šedo-modrou. Kamufláže byly dělány podle potřeby až u polních jednotek. Naopak tomu bylo u jednomotorových letadel, která opouštěla továrny v barvě kovu (kromě plátnem potažených ovládacích ploch, které byly šedo-zelené). Kamufláže se také prováděly podle rozhodnutí až v poli, a to od stíhacího letounu typ 1 (Ki-43 Hayabusa) až do chvíle než byly kamufláže zavedeny standardně.
Výjimky jsou samozřejmě vždy možné tak jako u několika letadel z pozdějšího období války, která létala prokazatelně v odlišném "starém kamuflážním stylu" a nebo měla dokonce zbarvení prováděná jen v jediném místě jejich nasazení (třeba modrý odstín nebo velice dobře zdokumentovaná červenohnědá barva zeminy podobná barvě skutečné půdy v místě nasazení Ki-46 u nejméně jedné Sentai s těmito letouny).
Mám pocit, že "zjednodušený" tovární NMF začal být prováděn u vícemotorových bojových letadel spíše z důvodu individuálního rozhodnutí výrobce. Důkazy pro to jsou ale jen u Nakajimy a u Ki-49 a nezdá se, že by se tato "jednodušší" metoda stačila uchytit u více výrobců. Vypadá to, že NMF byl autorizován pouze po krátkou přechodnou dobu mezi "starým způsobem" kamufláží a pozdějšími standardními schématy, a to jen u několika nových typů strojů, které začínaly být vyráběny. Moje domněnka je že kovový potah vícemotoráků nebyl ošetřen na způsob alcladu na starších typech (možná s výjimkou jednomotorových stíhaček) a že bylo rozhodnuto neměnit jejich finiš způsobem, který by byl nezbytný v případě alcladu. Když bylo rozhodnuto, že letouny musely výrobu opouštět ve více či méně standardních kamuflážích (včetně barvení spodních ploch) téměř celá výroba (a možná úplně celá) začala být prováděna v tomto novém standartu (odstín FS 36118 na horních plochách s přidáním trochy bílé na plochy spodní). Barva byla vzhledem k očekávané průměrné životnosti konstrukce draku nanášena bez použití základního nátěru.
Bylo by také zajímavé vědět, jestli alcladová úprava plechů (která jak doufám byla prováděna od stíhačky Ki-43 dále a také u Ki-49) měla vliv na přilnavost barvy, která by musela být horší než u klasického hliníkového povrchu. To možná vysvětluje proč jednomotorové letouny, které byly relativně nové a nedávno opustily továrnu, se zdají být tak opotřebené v porovnání s podobně zbarvenými vícemotoráky. Podobné to je u transportních Ki-57, z nichž byly některé pravděpodobně zabaveny civilním vlastníkům. Tyto byly vzhledem k jejich použití v civilu možná také upraveny na alclad a po začlenění do armádního letectva jednoduše dostaly kamufláž až u jednotek.
Reakce prvního z Američanů: Tvé teorie dávají smysl. Měl jsem na mysli, že NMF byl více logičtější později za války protože úmyslem Japonců bylo vyrábět maximum letadel k tomu aby nahradili narůstající ztráty a důvody proč letadla barvit pozbývaly na důležitosti.
Druhý Američan se zapojuje: Wow, tyto souvislosti jsou ty nejlepší co jsem slyšel! Je jen logické že rozhodnutí o použití NMF záviselo na výrobci a na konkrétním typu. Proto také nemůžete vidět žádnou Ki-21 v NMF, ale najdete příklady Ki-49, které v NMF byly. Všimněte si také jiných typů jako třeba Hickory a Dinah kde také nenajdete žádnou z nich v NMF (alespoň ne na fotkách co jsem viděl já). Zmínil jsem se o tom v článku o japonských armádních letadlech, který jsem napsal pro Fine Scale Modeller (číslo z prosince 1998). Nemohl jsem napsat podrobnou práci kvůli místu v časopise a informacím v té době mně dostupným, ale udělal jsem to rád.
Pan Derek Pennington, který má velkou sbírku literatury, mi ukázal fotku ze starého Koku-Fanu, na které je Ki-21 od 3.Hikoshidan z Indočíny co vypadá jako NMF se skvrnami dvou odstínů barvy! Možná je to velmi neobvyklý případ oloupané barvy nebo nějaký druh experimentálního schématu. Spíše ale jde o nekvalitní fotku, která byla přeexponována. Dvoutónové schéma by bylo možné, ale NMF není pravděpodobný.
Ať je tomu jak chce, já jsem pravidla bušidó porušil a svou Ki-21-II od 3.Hikoshidan jsem udělal v NMF s hnědými a zelenými skvrnami! Vím, že to není přesné ale měl jsem chuť udělat něco v zajímavém kabátu. Když jsem ten model vzal na několik soutěží, je zajímavé že jen jeden člověk na to přišel. Také jsem zvědav co tomu řeknou experti na výzkum barev až model uvidí na národní soutěži. Z hlediska ryze modelářského, měl jsem potěšení porušit pravidla a udělat něco, protože stavím jen 1-2 modely za rok kvůli práci a rodině.
Zapojuje se Němec: 1) Co se týče verze Ki-21-II, ještě jsem neviděl ani jednu fotku v NMF. Skoro všechny snímky ukazují, že většina a snad i všechny letouny byly dodávány v celistvém zbarvení jednoho z odstínů Hairyokushoku.
2) Některé ze strojů pozdější produkce byly možná již v továrně opatřeny na horních plochách tmavě zelenou (?) barvou. Dostupné snímky ukazují, že zelená barva byla nanesena řádně až k rámování kabiny a prosklení v přídi. Je nepravděpodobné (ale ne nemožné) že by se to dělalo v polních podmínkách.
3) Hodně Ki-21 bylo také pozemním personálem kamuflováno dobře známými skvrnami nebo pruhy.
4) Domnívám se, že všechny Ki-21 verze II byly postaveny v továrně Mitsubishi v Nagoji. V čase, kdy začala být vyráběna verze II, Nakajima dokončovala licenční výrobu Ki-21, protože potřebovala uvolnit kapacity pro svůj nově zaváděný Ki-49. Tak jak jsem vypozoroval z fotek, většina (a snad všechny) ze strojů vyrobených v Nagoji vypadají být opatřené jedním z druhů kamuflážního nátěru Hairyokushoku. Je to případ mnoha Ki-21-II, Ki-46-I a II a Ki-51, které se tam vyráběly. Dvoubarevné kamuflážní schéma se v této továrně začalo používat někdy během roku 1944. Je zde mnoho případů Ki-46-II a několik Ki-21 s tmavě natřenými horními plochami s nerovným rozhraním stříkaných barev. Známější je však rovné rozhraní barev u mnoha Ki-67 a Ki-46-III.
5) Dlouho jsem zastával teorii, že schéma zbarvení záviselo více na továrně kde bylo letadlo postaveno než na společnosti, která letoun zkonstruovala. Existuje velice zajímavá práce o praktikách firmy Kawasaki, o zásadách finišování letadel jiných japonských výrobců však nemám nic.
6) Co se týče Ki-49, v počátcích to vypadá, že byly dodávány v barvě kovu a na některých Ki-49-II bylo aplikováno třítónové kamuflážní schéma ze dvou odstínů okrové a jedné zelené barvy na horních plochách a světle šedé na spodku.
7) Později vyrobené modely s výfukovým potrubím vycházejícím z každého válce po celém obvodu motoru byly barveny dvěma celistvými odstíny a kamufláž byla podobná kamuflážím u Ki-67 - tmavě zelené (?) na horních a světle šedé na spodních plochách. Viděl jsem jen jediný snímek Ki-49 s individuálními výfuky, která neměla výše zmíněné dvoutónové schéma.
Odpověď druhého Američana Němcovi: Co jsi uvedl v bodě 1) s tím souhlasím. Lituji, ale s bodem 2) souhlasit nemohu. Když si vezmeš příklad Zer z Rabaulu po tom, co se zavedlo dvoubarevné kamuflážní schéma, byly i starší typy letadel barveny včetně rámování kabiny. Dokonce i u armádního letectva jsou známy případy Ki-43-I, které byly dodány z výroby bez kamufláže a když dostaly celistvý nátěr tmavě zelené u jednotek bylo tak nabarveno i rámování kabiny. K bodu 5) nemohu říci, jestli máš pravdu nebo ne, k odlišným odstínům barev u kamuflážních schémat aplikovaných již v továrně nejsou v období do konce roku 1944 důkazy. Hairyokushoku bych ale spíše nazýval jako barvu finiše než kamuflážní. U bodu 6) souhlasím s popisem kamufláže ale ne s tím, kde byla nanesena. Stále si myslím, že i kamuflované stroje opustily továrnu v barvě kovu a poté byly kamuflovány v polních dílnách a ne až u bojové jednotky. Až potom se objevilo v poli aplikované schéma skvrn a hádků zelené barvy, které se stalo obvyklým postupem při kamuflování letadel u jednotek. S bodem 7) opět nesouhlasím. Viděl jsem více než jednu jedinou fotku, na které měly letouny celistvý nátěr zelenou barvou na horních plochách, ale do dnešního dne není ničím doloženo, jaká barva byla nanesena na spodních plochách. Pokud Ki-49 opouštěly továrnu v barvě kovu (a jsou pro to důkazy u většiny z nich) a byly opatřovány celistvým nátěrem zelené na horních plochách až u jejich provozovatelů, jejich spodek musel zůstat v NMF. Ještě jsem neviděl žádný důkaz toho, že by Ki-49 dostávaly na horní plochy hnědozelenou barvu, která byla standardní pro Ki-67. Mimochodem, spodek Ki-67 měl nátěr stejnou hnědozelenou, do které ale byla pro zesvětlení přidána bílá. Tato barva je charakteristická u většiny pozdějších továrních finišů prováděných od konce roku 1944 dále. Je to také jediné doložené pravidlo platné jen pro armádní letectvo.
Závěr z výše uvedené diskuze si jistě udělá každý sám. Pro mě je na 99% jisté, že MPM udělalo u skvrnitého schématu v podkladové barvě chybu. Mohlo k ní však dojít tím, že kamuflážní schémata byly převzaty z jiné zahraniční literatury staršího data.
Ing. Libor MALÝ