Jednoho "nevydařeného" dne přistála Jana u Fačkova pod Kľakem. Po telefonické domluvě, co, kde, jak a proč jsem pro ni vyrazil. Posledních 20km jsem měl obavy zda-li jedu správně, všude v okolí samé lesy, kopce a skály - hlavně nikde na dohled žádná rovná plocha, kde by se nechalo přistát.
Na samém začátku Fačkova seděla Jana u velikého Krucifixu, který mi udala jako orientační bod. I v teplotě okolního vzduchu necelých 30st měla na nohou zimní boty. Jako první mě upozornila, že letadlo je nahoře u salaše, kam nejspíš nepůjde vyjet a pak, že tam ekologové vysadili 5000 jedovatých hadů a že nedávno bača na jednoho šlápnu a on ho kousnul pod koleno - byl z toho 3 dny v nemocnici a dostal 6 injekcí (bača). Přezul jsem se z pantoflí do zimních bot, které vozím pro nejhorší případy s sebou, a doufali jsme, výška bot nad kotníky bude dostačující.
Cesta k salaši byla kamenitá, místy dosti vodou vymletá, ale v jednom úseku bylo stoupání větší, než mohli na kamínkách pobrat přední kola Felicie. Zcouval jsem na křižovatku a přihlížejících domorodců jsme zeptali, jestli by nás někdo mohl tento úsek popotáhnout traktorem. Jeden z místních odběhl, že soused má traktor.
Mezitím přicházeli další domorodci a ptali se: "Kadě idětě s hen tým oným?" Odpověděli jsme, že u salaše přistálo letadlo a my ho naložíme do "hen toho oného". Onen zvědavý domorodec sprásknul ruce a radil: "Hen tam něchoďtě, hen tam v sútěske vo skalách je medveď" a ukázal směrem, kde přibližně byl zaparkovaný Cirrouš. Odpověděl jsem mu, že je škoda, že jsem si zrovna nevzal s sebou foťák. Další příchozí potvrdil chlupáče a dodal, že bača ho několikrát viděl. Další domorodec už z dálky volal: "K salaši něchoďtě, tam vidzeli medveďa. Zatůlal sa sem akýsi dvuchletný samotár, hen tam je v sútěske." Když jsme se jich zeptali na jedovatý hady, odpověděli je: "Hej", zřejmě jsou tam samozřejmostí a každý jich má na zahrádce nejmíň tucet, na rozdíl od medveďa.
Po chvilce přijel traktor, stará máňa. Vyndal jsem lano, zapřáhli jsme vláček a pomalu vyrazili. Po překonání nepřekonatelného stoupání traktorista zastavil a zeptal se, jestli už to zvládnem sami. Odpověděl jsem, že nejspíš jo. On dodal, že tu ještě chvilku počká, kdybychom ještě potřebovali popotáhnout a uhnul z cesty na louku, kde zůstal stát i se zvědavci, kteří většinou rádi a velice aktivně pomáhají s demontáží plachťáku Zbytek cesty byl už v pohodě i když se sem-tam jedno kolo na kamenech lehce protočilo.
Cirruse jsme rozebírali ve dvou, protože místní zůstali dole na louce. Jedovatí hadi a medvěd je asi i na ně trochu moc. Louka byla dosti zvlněná a Jana přistávala do docela prudkého kopce a zůstala stát po pár metrech na jeho vrcholku, přímo pod medvědí soutěskou. To bylo velké plus pro nás, protože jsme měli dobrý výhled do všech stran, kdyby se k nám plížil medvěd, viděli bychom ho v 3/4m vysoké trávě podstatně lépe než jedovatého plaza.
Plachťáka jsme v pohodě naložili, nic jsme tam nezapomněli (jako třeba výškovku, čepy…), medvěd nás nesežral, hadi neuštkli, tak jsme mohli vyrazit nazpět. Cesta z kopce byla příjemnější, protože bylo lepší, že brzdilo šest kol, něž když zabíralo jen jedno. Kousek pod salaší jsme zahlídli na louce srnku. Pomyslili jsme si, že je to chodák, že tento večer může být pro ni poslední, i když vypasená ovce ze salaše je pro medvěda lepší kořistí. Navíc bača časně z rána někam odjel, asi shánět medvědobijku.
Cestou do vsi jsme nikoho nepotkali, asi už nás odepsali, tak jsme nemohli ani pořádně poděkovat hrdinnému traktoristovi za pomoc. Zbytek cesty do Nitry byl už bez nečekaných překvapení.
ÓJan Krejčí