Úterý 19.9.2000 – úterý 26.9.2000
Osoby
: Eva Hejcmanová
Vláďa Kubešta
Oskar Lažanský Šárka Telekyová
Pavel Vrbský Dana Šmídová
Charlie - Radim Topič FrantÁla
Tenhle nápad jet do Arca vzniknul někdy ke konci jara. Ani si nepamatuji, kdo s tím přišel jako první, bavili jsme se o tom na horoškole a vyznělo to docela zajímavě. Původně se plánoval autobus, pak se počet ztenčil na mikrobus, ale nakonec jsme jeli tranzitem. Akorát jsme naplnili devět míst. Asi týden před odjezdem Franta potkal Vláďu v Jablonci, a ten mu řekl, že je bezpodmínečně nutné mít helmu. Nějakou jsem sehnala, ale když jsem pak viděla v čem všem se dá lézt, tak by snad stačila i cyklistická. Oskarova hokejová, a nebo Charliho stavařská či Frantova hornická připomínaly vše jen ne zájezd horolezců. Auto jsme měli z půjčovny z Jablonce a nakonec to vyšlo za rozumný peníz.
Úterý
19.9.2000
Vyráželi jsme v jednu hodinu z Jablonce ve složení Evča, Vláďa, Franta, Ála a jeli do Ládví. Tady jsme přibrali Šárku, došli nakoupit pár dobrot a pokračovali na Hlavní nádraží, kde jsme v 18:00 měli spicha s ostatními. Cestu řidiči zvolili přes Rozvadov, do Mnichova, Insbruku, Brener a odtud na jih do Bolzana a do Arca. Celou cestu tam a zpátky odřídila Eva s Vláďou a ať se na mě Vláda nezlobí, Eva řídí líp. Celou cestu jsme si zpříjemňovali poslechem současné i trošku historické populární hudby a jako hit celé akce se naprosto bezprostředně stala "kultovni" hitovka "Můj čas" od Haničky Zagorové, Péti Kotvalda a Standy Hložka. U poslední české benzínové pumpy dostala Eva od kluků dárek. Karla. Byl skvělý, jen trošku aromatický a tak dostal svůj vlastní spacák. Jeli jsme nepřetržitě celou noc a v Arcu jsme byli kolem třetí hodiny ranní. Z internetu jsme měli zjištěný nejlevnější kemp, jmenoval se ZOO. Našli jsme ho celkem bez problémů. I místo na stany, které se stalo na následujících šest dní naším domovem jsme našli lehce. První noc jsme spali pod širákem, nemělo cenu rozdělávat stany a navíc jsme zvažovali možnost, že budeme spát venku na divoko.
Středa
20.9.2000
Ráno, teda spíše před polednem jsme se dohodli, že zůstaneme v kempu, a to hned z několika důvodů. Člověk se má kde umýt, nemusí mít strach z toho, že mu vyberou auto a hlavně nemusí každé ráno balit. Vláďa nám všem rozdal jakéhosi průvodce po Slunečních plotnách a my jsme už netrpělivě vyrazili. Když jsme se blížili k místu (od kempu bylo zhruba 10 km), tak jsme se až lekli. Okolo nás byly plotny vysoké stovky metrů, nepřeberné možnosti lezení. Od auta, které jsme nechávali kousek od benzínové pumpy, to je pěšky asi 10 minut. Průvodce k nahlédnutí je zde : TADY BUDE ODKAZ NA NASKENOVANYHO PRŮVODCE. Je tu docela velké množství cest, které jsou určeny pro začátečníky a všechny jsou několika délkové. Plni nadšení jsme se vrhli na skály, jenže… Asi po 20 minutách začalo pršet a my nevydrželi, protože skála začala nepříjemně klouzat a slezli jsme dolů. A šli zpátky k autu. I když pršet přestalo na skály jsme se nevrátili. Šli jsme se podívat do města, hledali jsme nějakého lepšího průvodce, podle kterého by se dalo lépe lézt. Na tom našem papíře byla zhruba tak třetina až polovina cest. Objevili jsme obchody s horolezeckým vybavením za ceny, o kterých se nám u nás jenom může zdát. Domluvili jsme se, že druhý den ráno se stavíme v Arcu a koupíme si toho průvodce. Večer si povídáme a jdeme docela brzo spát.
Čtvrtek
21.9.2000
Ráno
do Arca nejedeme, Oskar nás budí ve čtvrt na osm a my se kolem deváté
vyprdelili na skály. Po včerejšku jsme ještě více natěšeni. Cesty jsou
fantasticky zajištěný, v náročnějších místech jsou nýty po 2
metrech, v této oblasti vyvést složitější cestu není problém.
Leze se nám hezky jenže….Abychom nevyšli ze cviku opět začíná pršet,
teda spíše to připomíná tropický liják než normální déšť, během
chvilky jsme kompletně promočeni na kost, po plotnách tečou potoky rovnou do
rukávů a nohavicemi ven. Jediné štěstí, že před lijákem svítilo
slunce
a skály jsou teplé, ta voda aspoň tolik nestudí. Dnes opět nikdo nedosáhl
vrcholu, slaňujeme dolů a jdeme rovnou k autu. Z náhradních kusů
oblečení jsme vytvořili provizorní oděvy. Dana objevila, že kousek za
parkovištěm je jabloňový sad. A od této chvíli jíme neomezené množství
jablek. Přestává pršet a my jsme se na Oskarův nápad dohodli, že si půjdeme
uvařit večeři k Lágu. Vlastně to není jezero, je to skoro moře. Našli
jsme zapadlou pláž, kde kromě vaření hrajeme Macháčka o to, kdo udělá
svařáka (Šárka) a velice oblíbenou hru do češtiny přeložitelnou jako
Jane, hop. Kluci trošku zlobí Danu, slunce pomalu zapadá a kolem nás se
rozprostřela úplná pohoda.
Vracíme se okolo sedmé a ještě se jdeme podívat do městečka. Tady nás opět přepadá déšť. A nepřestává. Večer sedíme v autě, Šárka nám vypráví příběhy své rumunské babičky, pijeme neuvěřitelně levný a neuvěřitelně hnusný víno a koukáme, jak venku prší a fouká. Hezky se to sledovalo jen do té chvíle, než se dal Oskarův a Charlieho stan do pohybu a kráčel si to neznámo kam. V tu chvíli kluci vyběhli a začali zachraňovat co se dá. Když už byli svlečení, tak je nenapadlo nic lepšího, než se budou vykoupat. Šárka se k nim přidala.
Pátek
22.9.2000
Tak, že by konečně dneska se nám podařilo slézt alespoň jednu cestu? Ráno je jak malované, sluníčko svítí a my těsně po deváté přicházíme ke skalám. Protože je nás lichý počet, trojčlenné lanové družstvo se každý den mění. Dnes lezou ve třech Vláďa, Šárka a Danča. Vybrali si zhruba 7 délkovou cestu s poslední délkou označenou jako A0, proč, na to přišli celkem rychle. Zjistili jsme, že značení neodpovídá, řekla bych, že je o půl až jeden stupeň lehčí. My jsme si pro začátek vybrali tu nejjednodušší cestu obtížností 3-4 a kromě jedné lanové délky to připomínalo výstup na Rysy. Ale měla 13 délek a v tomhle směru to pro nás byla nová zkušenost. Asi ve čtyři jsme to obešli dolů, sestupové cesty jsou pěkně upraveny a na radu Oskara, jsme trochu přitvrdili, už to konečně začalo být normální lezení. Dál tento den lezla Eva s Pavlem a za nimi Oskar s Charliem, uhnuli z cesty a předvedli úžasný výkon, podle jejich hodnocení něco mezi 6+ / 7-. Tady vznikla posvátná věta : „Chyty nehledej, stejně tam žádný nejsou !“ Když jsme se za šera vrátili dolů, nebylo něco v pořádku, všichni až na chybějící trojčlenné lanové družstvo koukali vzhůru na černou skálu, odkud se ozývaly prapodivné zvuky. Na poslední lanové délce Vláďa zjistil, že technické lezení bez technických pomůcek není možné, a že označení A0 má přeci jenom svůj význam. Tak nezbylo než slanit dolů. Smrákalo se poměrně rychle a navíc sestup ve třech není dvakrát svižný. Šárka jako začátečník od Vládi dostala speciální kurz jak dávat osmu do lana, aby nehrozilo nebezpečí, že spadne. Bylo to důležité upozornění, zvlášť, když se v jedné chvíli ze tmy ozval naprosto charakteristický zvuk kov na kámen, takovéto zvláštní cinknutí, které nevěští nic dobrého. Vláďovi upadla osma. Dokud bylo něco vidět, tak to ještě šlo, do úplné tmy se dostali až na poslední lanové délce a to holt Vláďa hledal nýty po hmatu. Nikomu se nic nestalo, ale chvíli mě z toho mrazilo. Večer jsme padli do postele jak zabití.
Sobota
23.9.2000
Po dešti ze začátku zájezdu není ani památky, jen rozvodněná říčka, která teče okolo kempu připomíná noční průtrže. Ráno je jako vždy obvyklý, vstáváme ve čtvrt na osm a v devět jsme na skalách. Pro dnešek jsme obecně přitvrdili a téměř všichni si vylezli 16 délkovou cestu obtížnosti 4 / 5+. Konečně pěkné lezení. Jen jeden problém tu je, a to ohromné množství lidí, neustále někoho doháníte a někdo dohání vás. My jsme to vyřešili tak, že jsme si po zhruba 6. délce sedli na krásné teplé místo a hodinu a půl se opalovali. V tu chvíli jsme viděli, jak dole na nástupu chodí Pavel s Danou a Oskar s Charliem. Ani ve snu nás nenapadlo, že se vydají za námi. Tuhle cestu doporučuji, jmenuje se Via Tereza a je tam pár pěkných traversů. Nakonec jsme se shodli, že to bylo to nejlepší, co jsme na Zonnen Platen ( italsky Placcha Zebratta ) lezli. Poslední dvě délky nejsou zakresleny, což se ukázalo jak důležité. Když jsme sestoupili, tak u stromu už čekala Eva, Šárka a Vláďa. Opět se začalo stmívat, opakoval se včerejší den, až na to, že kluci měli tentokrát s sebou dvě čelovky a my ve tmě viděli blikat světlo. Podle našeho odhadu, když začala padat tma byli někde ve dvou třetinách cesty. Po chvíli nám zmizely úplně a my začali tušit, že nesestupují, ale pokračují vzhůru. Přes hodinu se nedělo vůbec nic,nikde ani hlásku, nikde světlo. My na zemi už jsme začali mít opravdu strach. V jednu chvíli, když se už naše skupinka objevila na sestupové cestě a my si oddechli, na skále se objevil obrovský kužel světla. Viděli jsme, že přichází od silnice. Když jsme zjistili, že jsou všichni v pořádku, a že je překvapili pouze dvě nezakreslené délky, tak jsme pospíchali na silnici zjistit, co se děje. Tady stálo policejní auto s vozíkem na kterém ležel tak velký reflektor, že ani na stadiónech takový nejsou. Lámanou angličtinou jsme se dozvěděli, že po silnici jela paní a viděla na skále světla, měla o ty lidi strach a zavolala policii. Jen jsme (teda Vláďa ) vyplnili jakési prohlášení a odjeli zpátky do kempu. Sem jsme dorazili až před dvanáctou.
Neděle
24.9.2000
Ráno jsme vyhlásili klid a pohodu a dohodli se, že změníme působiště a na radu Pavla, který tu už byl, se vydali do Naga. Vstáváme až v deset, v pohodě odjíždíme a Pavel nás naviguje. Projíždíme městečkem a plnými vinicemi. V této oblasti je několik sektorů a my máme z internetu stáhlé průvodce. Byli jsme upozorněni, že pro nás má smysl lézt akorát ve spodních dvou, směrem vzhůru obtížnost rychle stoupá. Používá se tu francouzská stupnice, ale řádově tu cesty jsou mnohem kolmější a obtížnosti od 5 výše. Opět skvěle zajištěny. Je to tu takový pohádkový koutek, v lese jsou pro horolezce udělány lavičky a hrazdy. Všechny cesty jsou jednodélkové a slaňují se přes místní karabiny. Je to takový zvláštní pocit, když vidíte, jak jsou karabiny v místě slanění ztenčené na polovinu. Okolo jedné jsme se rozdělili na dvě poloviny, velké část tu zůstala a zbytek ( Dana, Pavel a Alena) šli do městečka. Sraz jsme měli v pět hodin u kostela. Cesta vedla vinicemi, je období sklizně a kolem nás je nepřeberné množství bílého i červeného vína. Nabrali jsme ho spoustu. Vlastně to je poprvé v mém životě, kdy jsem se ho přejedla. Odpoledne se jedeme koupat do Lága. Jsme tu jediní cvoci, jezero je plné surfařů, ale není tu žádný bez neoprénu a už vůbec žádný, který by se koupal dobrovolně. Na jezeru jsou velký vlny, takže připomíná moře. Večer jsme se vydali navštívit Trentino, dáváme si tu zmrzlinu. Ve vrátnici jsme si koupili za zbylé peníze víno, ale jedno je perlivý, a to druhý nějaký divný. Po večeři děláme žranici, sesypali jsme všechny zbytky zeleniny, salámů a sýrů, pijeme víno a vedle karavanu se válíme na karimatkách a povídáme si. Bohužel jsme se děsně přecpali a nikomu to jídlo moc nejede, takže jsme ho nakonec nechali na další den a pak ho většinu slavnostně vyhodili. Jediné, co se zbaštilo byla zelenina.
Pondělí
25.9.2000
Ráno jdeme nakupovat, zjistili jsme ceny, za které se tady prodává lezecké náčiní a jsme překvapeni. Vymetáme několik krámu, ale ve většině mají zavřeno a tak se jede nakupovat do Red Pointu. Nakonec jsme objevili karabiny, něco mezi normálem a HMS, ale spíše připomínající HMS, za 10,-DM. Hodnoty byly 22,8,7 KN. Skoupili jsme celý krám. Byly tu i jiné zajímavé věci. Po nákupu odjíždíme opět do Nága, tak si lezeme, co jsme včera nestihli. Je tu teď méně lidí, než včera, potkáváme tu nějaké Čechy. Odpoledne nabíráme zásoby vína na cestu domů, zítra odjíždíme. Naposledy vyrážíme do Arca, kde jsme navštívili dětské hřiště a trošku otrhali lezeckou stěnku pro děti. Dáváme si na náměstí zmrzlinu a domů vezeme všelijaké dárky. Jdeme se vyspat na cestu.
Úterý
26.9.2000
Balíme věci a vyrážíme směr domov. Ještě před slunečními plotnami nabíráme jablka na cestu. Jede se celkem v pohodě, je pořád na co koukat. Dana nás přemlouvá, ať objedeme Brener, že ušetříme, ale nakonec jsme zůstali na dálnici. Když jsme konečně naladili české rádio, tak jsme zjistili, že u nás řádí šílenci v rámci mezinárodního měnového fondu, a že Pavel má smůlu, protože ho na Hlavák neodvezeme. Nakonec jsme vyklopili Danu, Pavla, Charlieho na nádraží Holešovice a pokračovali do Ládví, kde vystoupila Šárka s Oskarem a Vláďa. Zbytek jsme jeli do Jablonce. Posbírali jsme všechny stopaře cestou a rozdali jim zbylá jablka. Za zmínku snad jen stojí, že jsme bouchli auto, když jsme zajížděli do myčky, ale ani to nám nedokázalo zkazit náladu z perfektně strávené dovolené.