Romantická zřícenina skalního gotického hradu ze 14. století, významně rozšířeného arcibiskupem Janem z Jenštejna. Opuštěn po roce 1591. Věž restaurována na konci 19. století.

KOČIČÍ BÁL

udák Jíra z Předslavic, proslavený svým uměním v širém kraji, přinesl si jednou ze vsi Kojčína pod Helfenburkem černé kotě. Měl z něho velikou radost, neboť bylo neobyčejně čilé. Také se mu líbílo, že mu svítí oči ve tmě jak dva žhavé uhlíky. Často si s kocourkem hrával, ba dovolil mu i to, aby si k němu vlezl do postele a hověl si vedle něho na peřině. Zato však hospodyně nemohla ho vystát a přisuzovala mu všechny nectnosti. Když bylo po žních, držel se dudák málo doma. Začínaly se venkovské muziky, dudák vyhrával lidem do tance. Kdo ho slyšel, neodolal a musel si zakřepčit, jako by jeho dudy čarovaly. Kocourkovi se doma bez dudáka stýskalo. Vyběhl z chalupy, a jak říkala hospodyně - někde po čertech se toulal, vraceje se domů hubený a všecek upachtěn, jak by ho někdo honil. Jednou - bylo to již po posvícení - se dudákovi valně nedařilo. Lidé byli syti muziky a šetřili každým grošem. Proto se Jíra rozhodl, že se navrátí domů. Aby si zkrátil cestu, pustil se pěšinou, vedoucí vedle Helfenburka. Byl v neveselé náladě, klopýtal cestou a hromoval na tmu, která mu cestu ztěžovala. Když se ocitl pod "pustým zámkem", tu - jako by se ze země vynořil - stál před ním černě oděný chlapík, třímající v ruce rudou svítilnu.

"U sta hromů, to mi přicházíte jako na zavolanou!" zvolal Jíra, když se vzpamatoval z leknutí.

"Jdete-li stejnou cestou, nemusím se starat, abych tu někde nezlomil hnáty."

"Copak vás tak rozladilo, kmotře Jíro?" zeptal se neznámý chodec rozzlobeného dudáka.

"Pah, darmo mluvit!" hartusil Jíra dále. "Už nejsou ty časy, jaké bývaly. Už ani o dudáka lidé nestojí. Brzy půjdu se svým kozlíkem na výminek."

"No, no - však nebylo ještě nikdy tak zle, aby zase nebylo lépe," konejšil ho průvodce."Někdo by rád platil, jen kdyby mu chtěl kdo hrát do tance."

"Kdo, například?" zeptal se Jíra.

"Já sám," odpověděl cizinec. "Vyděláte si mnoho peněz, půjdete-li se mnou na Helfenburk a tam mně i mým přátelům zadudáte."

"To rád půjdu," nabídl se Jíra bez rozpaků.

"Nuže, ujednáno!" řekl černý muž. "Pojďme nejkratší cestou vzhůru. Kamarádi tam už na nás čekají. Zahrajte jim pěkně do skoku, nikoho se na nic neptejte, nic neříkejte, do smrti pomlčte o všem, co teď na hradě uvidíte, nechcete-li, aby vás pak potkalo neštěstí!"

Za chvíli stanuli na hradním nádvoří.

"Tady se postavte a spusťte!" poručil mu průvodce, postavil svítilnu na zeď a zmizel jako duch.

Jírovi přeběhl mráz po zádech. Opanoval se, nadmul měch, spustil veselou kalamajku. Do nádvoří počali hned skákat ze zdi tanečníci a pouštěli se v rej. Jíra hrál a hrál, neodvažoval se pohlédnout, jací jsou to tanečníci. Domníval se, že jsou to lupiči, kteří si ho pozvali, aby jim zahrál k tanci... Tu však, když si dodal odvahy a rozhlédl se po nádvoří, poznal, že hraje k tanci kočičím párům. Úžasem strnul a přestal dudat. I přiskakovali hned k němu černí kocouři se zlatými dukáty v drápech a házeli mu je do čepice.

Zahrál kalamajku a dostal znovu zaplaceno. Jen jeden z kocourů nechtěl platit. Postavil se opodál Jíry, díval se na něho zelenýma, svítícíma očima, jako by se mu do tváří smál.

"I stafraporte" - pleskl se Jíra do čela - "ať mne šlak trefí, jestli tohle není náš kocour Macek!"

Když poznal svého kocoura, zastyděl se Jíra, že hraje kočičímu národu. Dohrál a popadl čepici s penězi.

"Už dál nehraji. Za peníze:Zaplať Pánbůh!" řekl na rozloučenou a chtěl odejít z hradu. V tu chvíli zhaslo světlo a kdosi k němu přiskočil a dal mu ránu, až se zapotácel. Vzpamatoval se, sáhl do čepice, aby si peníze přendal do kapes, ale v čepici bylo jen samé kamení. Vysypal je na zem a pelášil domů.

"Počkej, Macku," sliboval v duchu kocourovi, nevěda, na kom jiném by si vylil zlost, "za tohle darebačení sklidíš řádnou odplatu."
Ráno, když se Macek vrátil z toulky, poslal Jíra pro pohodného, aby si odnesl kocoura v pytli a ihned ho utratil, ale Macek - jakmile jej zhlédl - vyskočil z chalupy a jako divý hnal se k Helfenburku. Od té doby ho již Jíra nikdy nespatřil. Teprve později napadlo dudáka, že to asi nebyli kocouři, kteří si ho pozvali na bál, nýbrž čerti, kteří vzali na sebe kočičí podobu.


 

SKŘÍTEK U POKLADU

idé, kteří přišli na Helfenburk o Květné neděli, kdy se poklady otvírají, viděli tam tančit po skále modravý plamen. Nedovedli jej však zastavit a přinutit, aby jim ukázal místo, kde se poklad pod zemí skrývá. Jindy opět slýchali návštěvníci Helfenburka v rozvalinách tichý pláč, jako by z podzemí vycházející. Ozývaly se tak poklady, jimž chtělo se vyjít z podzemí na světlo boží. Jednou zaslechl takovéto tajemné zvuky chalupník Kazda z Javornice. Šel po hlase, až přišel ke skále, která se před ním otevřela. Vstoupil do úzké tmavé chodby a spatřil před sebou rozsáhlou stáj, v ní dvanáct statných, stejných krav. Krávy se po něm otočily a temně zabučely. Chalupníka posedl strach, až se mu čelisti rozklepaly. Obrátil se a utíkal z chodby. Byl svrchovaný čas, neboť sotvaže se ocitl venku, skála se za ním zasula. Stejně zle pochodil jiný hledač pokladů, soused Barták ze vsi Kojčína. Opatřil si růženec, vyzbrojil se motykou a šel na Velký pátek na Helfenburk zkusit štěstí. Slýchal, že se ozývají poklady nejčastěji ve skále pod vysokou věží. Postál pod skálou, napjal sluch i zrak, aby pravou chvíli nepromarnil. Ve chvíli, kdy kněz začal v kostele číst pašije, ozvalo se pod zemí dunění, cosi tam zasténalo - a ze skály vyskočil modrý plamen.

Barták vhodil do plamene růženec, plamen poskočil k trhlině ve skále, zastavil se, zaplápolal a vskočil zpátky do skály.
"Hej, mám tě!" zajásal Barták a pustil se hbitě do kopání. Vyvalil několik plochých kamenů a ocitl se v podzemní sluji, na jejímž konci zářila hromada zlata. Chtěl k ní přistoupit a nabrat si do čepice peněz, tu však spatřil před sebou vousatého, zamračeného skřítka, který na něho rukou hrozil. Barták nečekal, co se bude dít dál. Obrátil se jako na obrtlíku, utíkal cestou necestou z Helfenburka domů, jako by mu za patami hořelo. Touha po pokladu přešla ho od té doby navždy.


 

V HLADOMORNĚ

ení to příběh nijak hrůzostrašný.
Javorničtí chlapci - Vašek, Karel a Frantík - vydali se za dobrodružstvím na "pustý zámek". Zlezli jak veverky hradby a stanuli vítězoslavně na vrcholu hladomorny, jež pod nimi rozvírala tmavý, strašidelný chřtán. Na jejím dně nebyly již dávno lidské kosti, jak si chlapci představovali hladomornu, avšak přece jen jim naháněla strach, takže se neodvážili do ní sestoupit. Spatřili tam v šeru zřítivší se zdivo, zasypané suchým listím, uprostřed pak lesknoucí se kaluž vody. Když chtěli slézt po zdi dolů, shledali, že se jim lépe lezlo vzhůru. Zuli si boty a házeli je dolů. Frantíkovi však jedna místo pod věž vletěla na dno hladomorny. Chytil se za hlavu a zabědoval: "Co jste mi to, kluci, udělali?"

Chlapci slezli dolů a nechali Frantíka na holičkách. Hoch si poplakal a pak začal přemýšlet, jak by botu z hladomorny vytáhl. Bez boty domů nesměl, nechtěl-li sklidit notný výprask. Proto si dodal odvahy a spustil se statečně na dno hladomorny. Prsty mu krvavěly, jak je zatínal do štěrbin mezi zdivem, nohy se pod ním třásly, srdce mu bilo, div mu nevylétlo z hrudi, ale nezbylo nežli pokračovat v krkolomné cestě. Konečně ucítil pod nohama opět pevnou půdu. Obrátil se, rozhlížel se, kam se poděla jeho bota. Zahlédl ji na protější straně. Učinil krok vpřed a ucítil pod nohou cosi slizkého. Zakviklo to, v listí ozval se šustot. Skákaly tam žáby, které se prchaly skrýt před nezvyklou návštěvou.

Frantík popadl botu, z boty vyskočila žába. Lekl se jí tak, že hlasitě vykřikl. Upevnil si botu k pásku a šplhal rychle vzhůru. Šťastně vystoupil na vrchol, spustil se dolů pod věž, obul se a pospíchal za chlapci, kteří již byli z lesa venku. Cestou ucítil, že ho v botě něco tlačí. Nedbal toho, teprve doma zul botu a vyklepal. Vykutálela se z ní krásná, zlatá koulička.

Když ostatní chlapci uslyšeli, jaké štěstí Frantíka potkalo, běželi na "pustý zámek" a házeli tam svoje boty na dno hladomorny. Vylovili však odtud jen samé žáby.

všechny tři pověsti zaslala  Alice Levitová 
děkuji