RÉVA VINNÁ

představou Mělníka je především spojena vinná réva. Spatřujeme tu pečlivě obdělané vinice s řadami keřů, jejichž svěže zelené listy se rozvírají jako ochranné ruce nad mladými hrozny. A když dorostly, tu rozestupují se zelené clony a v zlatých paprscích podzimního slunce dozrávají a sládnou plody nad jiné povýšené, neboť jejich šťáva se stala symbolem krve Páně.

K mělnickým vinicím odnáší se pověst o svaté Ludmile, dceři knížete Slavibora. Byl to poslední kníže Pšovanů. Neměl mužských potomků, jen jedinou dceru, moudrou a přelaskavou. Ta se provdala za knížete českého Bořivoje a přijavši křesťanství zahořela křesťanskou zbožností a horlivostí. Na labských stráních vlastní rukou pěstovala révu a z hroznů připravovala vína, aby sloužilo k uctění památky na poslední večeři Páně, kdy Kristus, sedě s učedníky svými naposledy, kalich s vínem vzal a žehnaje jim píti z něho dával, řka: „Toto jest kalich krve mé!“

Když se po letech stala babičkou, vracela se svatá Ludmila ráda na svůj rodný hrad a brala s sebou vnuka Václava, aby jí pomáhal v jejím zbožném díle.

Když po čase víno na mělnických stráních zatrpklo, dal Karel IV., jenž poznal sladkost plodů révy burgundské, přivézt z Francie nový, ušlechtilejší druh révy a osázeti jím mělnické vinice.

Známe z básně Nerudovy, jak ve společnosti svého dvořana Buška z Velhartic – třebas mu s počátku připadalo nové české víno trpké – přece rád vypil nejednu číši mělnického.

SKŘÍTKŮV DAR

ámecký písař na Mělníce nevycházel z práce. Jak štvanec pobíhal ve svém fráčku dlouhými chodbami z kanceláře do kanceláře, maje husí brk za uchem, a doma do noci se skláněl nad "lejstry". Byloť platu panského poskrovnu a žena byla velmi žádostiva pěkných šatů i dobrého jídla. Proto psal písař městským sousedům supliky a skládal dopisy, vybíraje za svoje umění poplatky v penězích i věcech, potřebných pro kuchyni.

Nevedlo se mu zle, avšak nepřestával býti nespokojen. Měl sice měšec plný stříbrňáků, přál si jich však míti celou truhlici a k tomu kopu třpytných, zlatých dukátů.

Když tak jednou v noci ležel v posteli a v mysli toužil po bohatství, otevřely se tiše dveře a do jizby přicupital drobný mužíček, sotva na dvě pídě dlouhý, v červené čapce, s dlouhou holí v ruce a mošničkou přes rameno. Proběhl se po světnici, zastavil se u písařovy postele.

Písař se probral z polosnění, protřel zrak, zahleděl se poulenýma očima na skřítka, pitvořícího se v měsíčním svitu. Na postel dopadl stín hole, o niž se skřítek opřel, a šinul se zvolna po peřině.
„Chceš peníze?“ zašvitořil skřítek a vyňav z mošny hrst zlaťáků zazubil se na písaře.
Polekaný písař nebyl s to vykoktati jediné slůvko.
Po peřině se znovu mihl stín a zase ozvalo se slaboučkým hlasem:
„Toužíš po penězích?“
„Ano,“ vyhrkl konečně písař.
V tu chvíli to na posteli zacinkalo a písařovi se skutalily do ruky zlaté, zvonivé dukáty.
„Po druhé dostaneš více,“ zaznělo s podlahy a mužíček drobnými krůčky vyběhl z jizby.

Po tři noci opakovala se návštěva dobrého mužíčka a písařův měšec se utěšeně plnil zvonivým zlatem. Čtvrté noci však pokazila písařovi radost neblahá nehoda.

Žena písařova se probudila právě ve chvíli, kde skřítek vešel do světnice. Spatřivši v rukou svého muže dukáty, nepřestala na něho naléhati, dokud jí svého tajemství nevyjevil.

„Máš sice zlato,“ řekla zasmušile, „ale kdož ví, není-li z rukou samého ďábla, který si za to přijde pro tvou duši? Hned ráno půjdeš do kostela a vyzpovídáš se knězi, aby rozhodl, můžeš-li pro sebe skřítkův dar podržeti.“

Písař, pojat strachem před pekelným ohněm, šel hned na ranní mši ke zpovědi.

Vyzpovídal se, ale kněz mu nechtěl dáti rozřešení, dokud všechny peníze, jež mu skřítek daroval, nevěnoval na úpravu chrámu.

Smutně vracel se písař domů, hořce želel dukátů. Umiňoval si, že se bude míti od nynějška lépe na pozoru, a až ho skřítek znovu obdaruje, nikomu že zlata nevydá.

V obavách očekával v noci štědrého dárce, neboť si nebyl jist, zdali se o jeho činu nedověděl. Před půlnocí zadupaly ve světnici drobné krůčky, před postelí se zakývala skřítkova hůl a v zápětí nikoliv její stín, nýbrž ona sama dopadla na písaře.

„Tady máš odměnu za to, žes prozradil naše tajemství!“

Žena písařova slyšela rány i mužův nářek, nemohla se však probrati ze spánku. Když se probudila, skřítka viděti nebylo. Ani muž neodpovídal na její otázky. Ležel všecek ztlučen v bezvědomí na své posteli.

PROROCTVÍ O MĚLNÍCE

ejen v posvátném Blaníku, i v návrší, na němž stojí mělnický zámek, spí v podzemních slujích zakleté, zkamenělé vojsko. Spí tam kníže Václav s třemi sty udatnými rytíři a čeká na chvíli, až ho vlast zavolá ku pomoci.

Bude to v době, kdy český národ bude ujařmen nejkrutěji.

A ještě jiné tajemství chová v sobě tajuplné podzemí. Hluboko v zemi je uložen poklad v starých, dubových sudech. Na těch sudech leží černý pes ohnivých očí a poklad v nich ukrytý bed1ivě střeží.

Již od dávných dob slýchali lidé o tom pokladu, nemohli však cestu k němu najíti. Až jednou při čtení pašijí, když se otevřel vchod do podzemní chodby, vešli tam kněží, nesoucí hořící svíce.. Uzřeli poklad, avšak ve chvíli, kdy se k němu přiblížili na dosah ruky, zdvihl se vítr a zhasil jim svíce.

Kněží se vrátili do kostela s prázdnem a již nikdy žádný z nich se neodvážil sestoupiti do podzemních chodeb.

Marně by se kdo pokoušel zmocniti se pokladu násilím a mocí. Vyjde sám na světlo a bude vydán lidu, až vyhoří Mělník do základů. To se stane v den svátku Nejsvětější Trojice. A protože Mělnickým byl milejší krov nad hlavou nežli hrsti peněz, putovali každoročně v procesí do kostela Nejsvětější Trojice a prosili za odvrácení ohně od svých střech.

autor Josef Pavel
kniha Pověsti českých hradů a zámků