Šumburku na Maloskalsku žila sklářská rodina Kittlů, vynikala nejen dovedností ve výrobě skla, nýbrž vyznala se i v lékařství a ranhojičství. Nejvíce proslul doktor Josef Mottl, pokládaný za divotvůrce.

V příbytku doktora Kittla se nacházely věci, které naháněly prostým lidem hrůzu. Byly tam kostry, lebky a hnáty, stály tam skříně plné podivných přístrojů, preparátů a knih, vázaných ve vepřové kůži. Bylť doktor Kittl člověk velmi učený a stále ještě studoval a často i do Prahy zajížděl, aby se tam seznámil s novými výzkumy umění lékařského. Uměl léčiti tak, jak žádný lékař v širém kraji, a dovedl zachrániti i takové nemocné, kteří už měli smrt na jazyku.

Jaký div, že počali lidé pokládati doktora Kittla za čaroděje a bájili o něm, že jest ve spojení se samým ďáblem.

Jednou se vypravil Kittl do Prahy a vzal s sebou svůj černý, čarovný plášť. Chtěl jej míti po ruce, kdyby ho tam snad náhodou potřeboval. Když si vyřídil svoje záležitosti, vstoupil do Týnského chrámu, aby se tam v klidu pomodlil. Jak se tak v duchu obíral zbožnými myšlenkami, pocítil pojednou v duši nevýslovnou úzkost a mučivou tíseň. Pojala ho předtucha, že se doma v Šumburku cosi zlého děje a že je ho tam nutně zapotřebí.

Nemeškaje vyšel Kittl z chrámu. Rozprostřel svůj černý plášť a zahaliv se do něho vznesl se do výše a letěl k Maloskalsku. Za necelou hodinu dostihl domova a zamířil rovnou do pracovny.

Tam u pultu, na němž spočívala čarodějná kniha, stáli jeho dva synkové zabráni do četby tak, že ani nepozorovali, že se k stavení sletují černí ptáci planoucích očí a krvavých, hákovitých spárů, že dorážejí na okna a temně skuhrají: "Co poroučí pán? Co pán poroučí?"

Kittl mžikem oka poznal, co se děje. Zapomněl ve své pracovně klíče od skříně uzavřené sedmerem zámků, v níž choval čarodějné knihy. Hoši se tam vloudili, otevřeli skříň a vyňali odtud nejtlustší knihu. Položili ji na pult a počali v ní čísti. Neměli tušení, že tím vyvolávají zlé duchy, že citují čerty. Nyní nebylo kdy vyslýchati hochy, neboť každá vteřina byla vzácná.

Kittl přiskočil k oknu, a jak ptáci vzkřikli: "Co poroučí pán?" - dal jim ihned rozkaz:

"Leťte na má pole a seberte tam všechno kamení!" Potom odstrčil chlapce od knihy a počal ji čísti pozpátku, každé slovo a každou větu obráceně. Pospíchal, neboť věděl, nebude-li hotov dříve, nežli čerti vykonají rozkaz, že se vrhnou na dům a celou rodinu roztrhají na kusy.

Kittl dočetl a oddychl si, jako by mu s beder spadla skála. Teprve teď vysvětlil užaslým synkům, co všechno bylo v sázce, jak mohli oba svou nerozvážností a všetečností upadnouti v záhubu.

Venku se objevili opět pekelní ptáci, avšak když shledali, že přišli pozdě, rozletěli se s křikem po skalách a lesích. Kupa kamení, kterou složili na Kittlově poli, zůstala tam po desítky let.

O Štědrém dni, když se tudy ubírali lidé na půlnoční, vystupovali z té hromady čerti a házeli po lidech kamením.

Věhlas Kittlův den ode dne rostl. Znali ho nejen na Maloskalsku, znali ho v širém okolí a věděli o něm i v Praze.

Stalo se jednou, že onemocněl bohatý pražský měšťan, který bydlel v přepychovém paláci a choval si četné služebnictvo, jaké mívají jenom velmožové. Povolali k němu nejlepší lékaře, avšak žádný z nich mu nedovedl pomoci. Tu ,mu kdosi poradil, aby si poslal do Šumburka pro doktora Kittla, lékaře čaroděje.

Kittl přijel ve svém prostém, pracovním šatě, aniž se nadál, že tím způsobí v paláci pohoršení. Služebnictvo si s nevolí prohlíželo jeho všední kabátec, a div že před ním nezavřelo dveře. Když se Kittl konečně dostal ke komnatě, v níž si naříkal nemocný měšťan, nedali mu komorníci pokoje, dokud se neoblékl v drahocenný šat, lemovaný stříbrem a zlatem.

Kittl, rozmrzen jejich počínáním, přistoupil k loži nemocného a místo pacienta si počal prohlížeti svůj vyšňořený kabátec.

Nemocný, čekající marně na Kittlovy otázky, zavzdychal a oslovil lékaře sípavým hlasem: "Co to má znamenati? Což je snad kabát důležitější nežli zažehnání neduhu, který mě tolik moří?"

Kittl se útrpně usmál a pravil měšťanovi:

"Tohoto názoru jsem nikdy nebyl, žel Bohu, že se tak domnívá vaše služebnictvo. Přišel jsem vás léčiti ve svém poctivém pracovním šatě, avšak vaši komorníci mě z něho vysvlékli a vnutili mi tento našňořený… I čekám, zdali snad kabát sám projeví zázračnou moc a místo mne se ujme léčení."

Měšťan pochopil, kam lékař bije, i poručil sluhům, aby ihned vrátili Kittlovi jeho vlastní šat a již nikdy mu žádných potíží nečinili.

Tu teprve podjal se Kittl svědomitě svého úkolu a v krátkém čase vrátil měšťanovi zdraví, jehož ztráta zdála se již neodvratnou.

Jméno Kittla, lékaře čaroděje, žije dodnes v paměti lidu, jak o tom svědčí rčení po kraji rozšířené: "Tomu ani doktor Kittl nepomůže!"